Kalifornské sedmikrásky

Kalendář (ano, díky mateřské demenci jsem si musela pořídit blbník a zapisovat do něj význačné plánované události) sliboval, že květen bude rušný měsíc. Nakonec byl spíš chaotický a plný změn. A tak jen letem světem, co vše se u nás přihodilo:

Podívejte se, jaký krásný lupínek jsem našla!

První květnovou sobotu jsme vytáhli Kubacké na náš oblíbený Borel Hill. A protože vím, jak Radim vždycky skuhrá, když jeda autem míjí cyklisty, navrhla jsem z legrace, ať si Radim ten krpál na Skyline dá na kole a sejde se s námi automobilisty nahoře. Zdá se, že to byl dobrý nápad. Než jsme se prďuším tempem od kamínku ke klacíku doplazili první půl míle od auta, již nás míjel opocený, lež zjevně spokojený sportovec. Dal si čestné kolečko kolem vršku a uháněl domů, aby stihnul sprchu, než půjdeme na oběd. Děti zatím obdivovaly rozkvetlé louky a počítaly tečky mladým beruškám.

V neděli jsme se vypravili do Redwood City k Břehům. Bára měla Břeha na služebce a tak jsme ji vytáhli na Coyote Point. Přiznám se, že z naší strany to bylo mírně zištné. Andrejka dostala velké kolo a měli jsme přislíbeno, že si Lisa může na rok půjčit Andrejčino staré (malé) kolo. Lisa na kolečku šlapala statečně, i když ještě pořád brzdila tím, že spustila nohy na zem. Objeli jsme vlnolam místního přístaviště a sledovali obrovská letadla - Coyote Point je pod přistávací trasou na San Francisco International.

Lisa poprvé na kole

Následující víkend byl den otevřených dveří v muzeu Wings of History. Balonáři se tam každoročně pokoušejí obohatit program o lety balónem, ale málokdy jim přeje počasí. Letos to ráno vypadalo docela nadějně - sice byla zima, ale vycházející slunce se tvářilo přívětivě. Bohužel optimismus nebyl na místě. Nevypočitatelný větřík přivalil od Gilroye mlhu a bylo po ptákách. Tedy po balónech. Sice jsme Brentovi pomohli balón postavit, ale vítr si s dvoutunovou obludou zatíženou čtyřmi lidmi a jedním Hrochem pohrával takovým způsobem, že ani vzlet na laně nebyl rozumný. Takže jsme celí promrzlí balóny zase sbalili, vyzvedli v muzeu děti a jeli domů.

Jakmile se balóny začnou takhle zmítat ve větru, je po létání.

V neděli jsme naopak měli na přírodní živly štěstí. Na Davenport Landing nastal nevídaně nízký odliv. V místech, kde se jindy valí příbojové vlny, jsme tentokrát procházeli suchou nohou. Na útesech ustupující voda zanechala hejna hvězdic a sasanek, takže jsme se mohli pokochat podmořským životem lépe než v akváriu. Prďuší byli nadšení. Tom hvězdice počítal a hladil, Lisa se ryla v písku klacíkem a ráchala se v odlivových loužích, sahali jsme si na lepivé sasanky a pozorovali poměrně velkého kraba, který se zapomněl ve skalní puklině.

Zhruba v té době silničáři zprůjezdnili a otevřeli třítisícový Sonora Pass přes Sierru Nevadu, což vystupňovalo mou korespenci s Olgou a Vítkem. Olga je virtuální známá s podobně starými dětmi jako naše, a někdy v únoru vznesla nesmělý dotaz, kam by se měli podívat na výlet "v okolí San Francisca", kde se hodlali zastavit cestou z Austrálie do Česka. Takže jsme začali plánovat, jak natěsnat do jednoho týdne co nejsmysluplněji ty největší kalifornské atrakce, tak aby děti či rodiče z cestování nezešílely. Otevřená Sonora poskytla nové možnosti, takže jsme začali přeorávat všechny plány.

Děti se ve svém pokoji chystají do divočiny

A do toho jsme sami začali horečně zjišťovat, jestli by se na víkend prodloužený o Memorial Day nedalo už jet někam na koně. Gabka si žádala se takové atrakce zúčastnit, navíc jsme slíbili koně i babičce. Zavrhli jsme Kennedy Meadows pro velikou prašnost a přílišnou zaturistovanost. Nakonec jsme objednali oře na Leavitt Meadows s tím, že tábořit budeme u Buckeye Hot Springs.

Tomášek si vybral největšího poníka.

Babička neprozřetelně prozradila plány s dvoutýdenním předstihem dětem, takže jsme se ocitli v palbě dotazů, kdy už teda pojedeme do té divočiny, případně podbarvených srdcervoucími sliby Lisy, že už bude hodná a jestli bychom opravdu nemohli jet, když tak hezky prosí.

Abychom děti nějak uklidnili, slíbili jsme jim koníčky a hned o víkendu je vzali na poníky do Half Moon Bay. Přes Bářino sýčkování, že na poníkách bude narváno, jsme tam v deset hodin byli sami. Tomášek si okamžitě vybral toho největšího koně, Lisa to tak neřešila. Koníci byli docela veselé mysli a kráčeli zčerstva, ale měli mnohem menší výdrž než naše děti - prďuchy jsme opět museli k sesednutí docela přemlouvat.

Z Půlměsíční zátoky jsme to vzali podél pobřeží k Pigeon Point. Tomášek tvrdil, že chce vidět maják, ale zároveň chtěl na pláž -- šli jsme tedy na pláž pod majákem. Tentokrát jsme chytli dobu těsně za vrcholem přílivu, na pláži byla spousta vyplavených mrtvých medůz. A v mělké jeskyňce na konci pláže jsme zahlédli roztomilé lvouní mládě. Mělo úžasné mimikry, všimli jsme si ho až v okamžiku, kdy mu naše přítomnost přišla nebezpečná a odklidilo se raději na skalku v moři.

Lvounek

Ani Lízinka se koníčka nebála.

Dále jsme stihli ještě oběd v Santa Cruz, dorazit domů a připravit barbecue pro spřátelené české rodiny. Tak dlouho jsme s holkama plánovaly, kde se sejít, až jsem to vše sezvala k nám domů. Děti jsme naházeli do bazénu, čímž došlo k poměrně vydatnému unavení potomstva. Zbytek účastníků se buď na chvilku osmělil do vody, nebo seděl, pojídal různé přinesené dobrotky, či zvolna popíjel. Obávám se, že naše děti povečeřely malý kousek párku a obrovskou porci zmrzliny (alespoň Lisa si přišla snad čtyřikrát přidat "čokodádovou"). Taky nějak nedošlo k ukládání prcků v obligátních osm. Ani jeden z výše uvedených prohřešků nezanechal na dětech závažnější stopy - akorát Tom se pak už v deset do pelíšku hrnul a usnul přes to, že jsme poslední návštěvu vyprovázeli těsně před půlnocí.

Na neděli jsme měli domluvený sraz ve Feltonu s Olgou a Vítkem a jejich dětmi. Volali v deset, že přijedou později, že se zasekali ve Městě (San Francisco), kde zrovna probíhal závod Bay to Breakers a byly různé uzavírky ulic. Přes dva další telefonáty jsme se nakonec s lidmi, které jsme před tím v životě neviděli, opravdu ve Feltonu sešli. Protáhli jsme návštěvu skrz redwoodový les, poslední čtvrtinu jsme brali poklusem, neboť v kopci už houkala mašinka, kterou jejich synek tuze žádal viděti, a následně na vláčku touže taženou jeti. Zbytek výpravy ovšem žádal oběd a tak byl demokraticky odhlasován odjezd na jídlo. Strávili jsme přes hodinu v Erik's Cafe a další hodinu nákupem v sámošce a vyhledáváním povědomých věcí pro "cizince" - a stáním na parkovišti a předáváním posledních instrukcí a informací. Opět se mi přihodilo to, co už mnohokrát - že s virtuálními přáteli člověk v realitě jen pokračuje v započatém hovoru. Jestli mě něco na téhle návštěvě mrzí, tak pak velmi omezený čas, který jsme mohli strávit společně. Myslím, že bychom si měli co vyprávět po několik večerů - snažit se vše vtěsnat do čtyř hodin, byl bláhový počin.

Nízký odliv na Davenport Landing

Po návratu domů začal Hroch skuhrat, že ho bolí v krku. Já jsem mu spočítala, že do pátku to prostě musí přejít, protože to odjíždíme na ty koně. Ve středu jsem už skuhrala i já. Čtvrtek jsem strávila více méně zalezlá někde v koutě a doufala, že to přejde. Do toho se neustále zhoršovala předpověď počasí pro Bridgeport (kde jsme chtěli tábořit) - v noci na nule a sněhové přeháňky. Usoudili jsme, že nemá cenu lámat to přes koleno a celý výlet jsme zrušili. Asi jsme dobře udělali. Prý i Sonorský průsmyk krátce zavřeli pro sníh, domů bychom se museli vracet šílenou objížďkou přes Tahoe.

Na maják mysu Reyes vede 307 schodů -- z útesu dolů.

Další týden mám v mlze, pořád někdo kašlal nebo mu teklo z nosu, a celkově jsme byli chcíplotinami. Nicméně se také začala projevovat domečková ponorka. Děti, které neustále vytahují spacáky a hrají si na táboření, morálku moc nepozvednou. I rozhodli jsme pro alespoň malý výlet a vyrazili na Point Reyes. Letos parkem ještě nejezdily autobusy, takže jsme dojeli autem až na natřískané pidiparkovišťátko kousek od majáku. Tomášek nezklamal - výlet se mu děsně líbil, protože první část se jde po uzavřené silnici a on mohl osobně a podrobně prozkoumat opravdu KAŽDOU odrazku (přilepenou na žlutou přerušovanou čáru uprostřed vozovky). Musím říct, že asi u pětadvacátého výkřiku "tady je taky odrazka a je NOVÁ" jsem už měla mírné tiky. Nicméně jsem přežila až ke schodům, které vedou dolů k majáku (ano, maják je DOLE pod útesem, aby mohl svítit pod úrovní pobřežní inverze). Tam mi zase způsobovala různá hnutí mysli Lisa, která se na tři sta sedmi schodech zastavovala kvůli každému broučkovi či mravenečkovi, jež žádala pozorovati, případně zachraňovati a dávat do travičky, aby na ně nikdo nešlápnul.

Párty na našem dvorku: zleva doprava Kryštof, Gábina, Vendula, Radim, Breh (zdaleka ne všichni zúčastnění)

Nakonec jsme se dostali i na maják, ale myslím, že odrazky a broučky nepřekonal. Prďuši poměrně svižně a ochotně vyšlapali i oněch tři sta sedm schodů nahoru (vlastně asi víc - vzhledem k tomu, že oscilovali nahoru a dolů způsobem sobě vlastním). Domů chtěl Sid jet přes richmondský most, čímž udělal nesmírnou radost Tomovi - taková krása, projíždět industriální zónou plnou kolejí, továren, doků a podobných atrakcí!

V muzeu mají dřez plný bublin.

Večer šly děti ochotně spinkat a my jsme se svalili u televize. Ne na dlouho. V půl desáté telefon, na druhém konci Gábina. Odjeli v pěti lidech jedním autem do Yosemit, auto kleklo. V rámci pozdně nočního a nedělně ranního telefonování se nakonec podařilo naplánovat záchrannou akci. Vyházeli jsme všechny věci z autobusu, Sid nasednul a odjel pro Tonyho; s Tonym pak do Grovelandu pro nešťastnou yosemitskou výpravu. Tony se pokusil zdechlé auto přemluvit ke spolupráci, ale to se nepodařilo. Takže se všech sedm lidí (pět yosemitníků, Sid a Tony) narvalo do autobusu a Sid je přivezl zpět a rozvezl do jednotlivých domovů. Tato taškařice mu zabrala celou neděli a výsledek byl stejně nevalný - nepojízdné auto Kubackých zůstalo v Grovelandu a Tony zjišťoval, jak zachránit, co se dá (auto mělo motor v záruce).

Já jsem neděli trávila (pro změnu) samostatným programem s dětmi. Než jsem vypravila Sida, přehodila autosedačky do subaru a vykoupala se, bylo čtvrt na jedenáct; už se mi nechtělo podnikat nic velkého. Zavolala jsem tedy Vendule, o které jsem věděla, že je na víkend slaměná vdova, a vytáhla ji na procházku s dětmi na paloaltské letiště. Tomášek je zjevně z mých kamarádek už zmatený. Říkal jí na střídačku Ivano a Simono (což zase není tak špatné, pokud uvážíme, že třeba Gabce říká naše Lisa "Babko"). Završil to tím, že se začal Venduly vyptávat, jestli má dětičky. Když řekla, že ne, odvětil, "To vůbec nevadí, můžeš mít naše dětičky" - prostě se neváhá sám nabídnout k adopci.

Moment na hřišti

Děti v poslední době vůbec perlí. Tuhle Tomášek v autě uvažoval: "My jsme se narodili v Americe, tak jsme Američani... vy jste se narodili v Čechách... tak to jste Čechani"
Lisa zase neustále zkoumá rozdíly mezi klukama a holkama a vyvozuje různé závěry - třeba: "Maminky nosí velký prsa... a tatínkové nosí velká bříška" (holt je ovlivněná tatínkem Hrochem).
Případně: "Babička Jožinka má starý vlasy... babička Nová Fusová (jméno Neufussová mým dětem činí neuvěřitelné potíže) má NOVÝ vlasy."
A k tomu Lízinka umí krásně říkat R a tak nás jím oblažuje při každé příležitosti. Po obědě si žádá rízátko, když je něco směšné, tak je to regace a její nejoblíbenější chlupáč je mervídek

No a pak máme s dětmi zážitky, u kterých člověk neví, jestli se má smát nebo brečet. Na školkové besídce na závěr školního roku, kde většina matek zatlačovala slzy dojetí nad zpívajícími prcky, jsem já nevěděla, jestli se propadnout hanbou, nebo se tvářit, že zrovna tyto děti ke mně nepatří. Opět si po dobu zpěvu totiž zakrývaly uši, Tom toto své oblíbené číslo vylepšil tím, že v hluchém místě, kdy utichnul potlesk, volal, "Maminko, maminko, to je moc hlasitý, ať to vypnou." Zřejmě musím být vděčná za maličkosti - na rozdíl od vánoční besídky ve staré školce si tentokrát Lisa pouze zacpávala uši - nerozeřvala se a nedožadovala se maminky. Kojím se nadějí, že se nám podaří jejich společenské vystupování do maturity trošku vypilovat.