Babičce se podařil tento záběr z rozhledny na Mt.Diablo směrem k severu

Lisa se ještě celá vejde do úkrytu před silným větrem na Mt. Diablo

Sotva jsme stačili vyprat prádlo a umýt vozík z prašné výpravy do Údolí smrti -- a už jsem balila na další výlet. Tentokrát na dávno naplánovaný balonářský sraz, na němž jsme přislíbili pomoc našim pilotům, Jeanne a Tomovi. Velmi upřímně -- moc se nám nechtělo, byli bychom potřebovali mezi různá dobrodružšví vložit volný víkend. Zvlášť když jsem si neprozřetelně naplánovala na pátek výlet na Mt. Diablo s babičkou, mojí kamarádkou Ivou a jejími rodiči. Tito přiletěli stejným letem jako naše babí a kromě cesty tedy sdíleli i patálie s nedoručenými zavazadly.

Přestože u nás bylo docela slunečno, na více než tisícimetrovém kopci strašlivě fičelo, takže jsem návštěvě zapůjčila svou mikinu. Zjistila jsem, že jsem si s sebou do autobusu mazácky nevzala svoji větrovku; nakonec jsem tedy natáhla trekovou košili přes flísku. Byla jsem příjemně překvapená. Košile před větrem výborně izolovala -- jen jsem holt vypadala trošku jako idiot.

Tomášek byl nadšenej, že jsme "na kopci s anténama a číslama" (mobilní převaděče a zastávky naučné stezky), Lízinka sice trošku dělala scény, ale celou cestu ušla a babičce jsme předvedli vyhlídku, na jaké ještě při žádné z předchozích návštěv nebyla - což je co říct, protože naše babí má okolí procourané fest.

Splasklý balón je nejhezčí zevnitř

Sid a Jeanne se chystají ke startu

Doma jsem sedla k telefonu a pod vlivem informací, že Ivanini rodiče už mají všechny kufry, jsem chvilku zvyšovala hlas na British Airways. Nafučená osoba na druhém konci drátu se ohrazovala, proč na ni křičím. I vysvětlila jsem jí, že již pět dní jim slušně vysvětluji, že stále nedoručili jedno z babiččiných zavazadel, přestože se na své stránce holedbají, že tak byli učinili již před týden. A že bych ráda věděla, co jiného mám dělat, aby náš případ znovu otevřeli a zjednali nápravu. Celý tento rozhovor se zdál velmi neefektivní, ale vedl k tomu, že jsem začala psát stížnosti (na oddělení zavazadel British Airways a na oddělení péče o zákazníky). Dále jsme s babí rozhodly tašku prohlásit za ztracenou a vyúčtovali jsme Britům něco lehce přes dva tisíce dolarů.

Nevím, který z výše jmenovaných úkonů tomu napomohl, ale čáry máry fuk -- v sobotu 12. dubna taška vyvstala u nás doma. Co je ovšem nejvíc k vzteku: v zavazadle jsem našla přiložený lísteček od sanfranciských celníků, že obsah PÁTÉHO DUBNA kontrolovali. To znamená, že zavazadlo TÝDEN leželo v San Franciscu a nikdo se neobtěžoval nám o tom dát vědět.

To ale předbíhám událostem -- abych se vrátila k pátku: po extempore s British Airways jsem stihla akorát tak dobalit a Hroch dorazil domů. Odjezd mi nijak neulehčila Lisa, která se rozplakala, že bude bez maminky smutná a že chce taky na výlet a tak dále. Odlepila jsem od sebe zoufalé ručičky a sáhla po kouzelné krabici. Skladuji v ní dárky a výhodné koupě, které se mi nepodařilo dětem předat v termínu. Vylovila jsem dva plastikové "dinosaury" a obrnila se na dlouhý výklad a utěšování. Zbytečně - Lisa bafla jednu potvoru, ujistila se, že gumáka lze vzít do vany, a běžela honem druhého veleještěra předat Tomovi. Z rychlosti, v níž se proměnila z roztřeseného uzlíčku neštěstí v naprosto veselé a čilé dítě, mi jde dodnes hlava kolem. Je pravda, že si pak dinosaura poctivě nosila do postele a dodnes všem vykládá, že jej dostala, aby nebyla smutná a neplakala, když jela maminka na výlet, ale stejně mě překvapilo, jak snadno se nechala "koupit".

Startovní pole balónů z výšky několika stovek metrů

Příliš alkalické jezero Soda Lake je příčinou, proč tu dnes nestojí město, ale jen roztroušené usedlosti. Prérie Carrizo Plain dostala nedávno statut Národního monumentu.

Celou cestu na ABRESCO (Annual Balloon Reunion and Earth-Shaking Campout) do California Valley odřídil Hroch. Já jela až posledních pár mil, kdy jsme o půlnoci hledali ve spleti místních kopečků a polních cest balonářské tábořiště. Nakonec se chaotická skrumáž bydlíků a stanů zjevila v jednom údolíčku. My jsme přejeli ještě jeden kopeček, abychom naším svícením, štracháním a kecáním nebudili kemp, a zalezli jsme do spacáků. Měsíc svítil jako pominutej, Hroch chrápal, ale asi už začínám zvykat a většinu noci jsem prospala. Hroch by tedy zaspal i pípání hodinek v šest ráno, ale to jsem mu nedovolila.

Než balonáři doschůzovali, byli jsme my připravení k akci. Hned u balonářského bydlíku jsme rozbalili aerostat a za chvilku se už Sid s Jeanne vznášeli k výšinám. Sid vždy žádá letět vysoko a daleko, což se mu tentokrát splnilo. Já jsem dostala možnost letět v druhém kole. Obdivovaly jsme s Jeanne tisíce kytiček na prérii a košem jsme lízaly chvilkami vršky trav. Následoval obvyklý brunch - snídaňoběd proložený pivem či šampaňským, jakož i družbou s okolím.

Zvolna na nás začala dopadat únava - ovšem v rozpáleném moři trávy se siesta drží těžko. Rozhodli jsme se tedy se Sidem vyrazit na menší výlet a zkusit najít nějaký stín. Miluji pouště a polopouště, ale tady, ve stepi, jsem poprvé zažila určité zoufalství. Venkovní teploměr se pohyboval neochvějně nad třiceti stupni, auto se v okamžiku zastavení motoru (a klimatizace) měnilo v pekelnou výheň a svalit se jen tak do trávy a vydat se napospas slunci nám taky nepřišlo jako dobré řešení.

Na Caliente Ridge nás uvítala záplava barevných stepních kytiček

Tento kámen Carol pojmenovala Drak.

Vydali jsme se k Soda Lake a pak dále přes Caliente Ridge. Po nastoupání pár stovek metrů se mírně ochladilo, na kopcích foukalo a navíc jsme mohli kochat výhledy plnými jarních kytek. Nakonec jsme našli i pár vypelichaných keřů. Zaparkovali jsme ve skrovném stínu auto - já se natáhla v dokořán otevřeném vozíku; Sid si vzal karimámu a zalezl dále pod keře. Vytuhla jsem téměř okamžitě - přeci jen se to nevyspání kumulovalo už od předchozího víkendu.

Pak jsme se nechali zlákat vyhlídkou na druhou stranu hor - do údolí Cuyama River. Naše mapa trvala na tom, že tam vede spousta prašných cest, i začali jsme sjíždět dolů. Když jsme byli už jen kousíček od hwy 166, tak najednou před námi stála zamčená brána a byl konec. Prokleli jsme mapu a zkusili najít další z údajných cest -- ta ovšem končila uprostřed stráně. Nakonec jsme museli přiznat porážku a vrátit se zpět po svých vlastních stopách. Večer jsme se zase chvilku družili, ale v devět jsme šli spořádaně spát. Jeanne chtěla ráno letět dawn patrol, což znamenalo vstávat v půl páté.

Jitřní hlídka: náš balón zasvítil první

Patrola za úsvitu.

Dawn Patrol je úžasná podívaná -- na noční obloze hořáky zevnitř náhle rozsvítí barevný balón. Letos jsme ale svítání mírně propásli -- než se balóny dostaly do vzduchu, bylo téměř světlo. Přesto byl start obležený fotografy i obyčejnými čumily. Tentokrát jsme se Sidem zůstali při zemi -- byla jsem docela ráda, protože jsem chtěla víc fotit, než být v koši. Díky časnému startu náš balón i relativně brzy přistál. Pomohli jsme vše sbalit, dojíst k snídani, co zbylo ze společných zásob, a v poledne jsme už byli na obědě v Paso Robles. Doma jsme vyvstali v půl čtvrtý - byla jsem docela ráda; zdálo se, že děti dva víkendy za sebou bez rodičů už nesly docela špatně.

V témže týdnu na prcky taky čekala velká změna -- nová školka. Trochu jsem měla obavy, obzvláště když se první den školky objevilo velké nedorozumění. Lisa žila v představě, že do nové školky půjde jen Tom, a ona že povýší ve staré školce do jeho třídy s oblíbenou Miss Carly. Opouštěli jsme tedy se Sidem třídu s bečící Lisou, kterou objímal a utěšoval Tom. Ovšem když jsem je šla celá nervozní vyzvednout, měla jsem co dělat, aby si mě děti vůbec všimly a byly ochotné jít se mnou domů. Po třech týdnech si tedy troufám prohlásit, že přestup proběhnul velmi hladce.

Nová školka je o hodinu kratší než ta původní. Na jednu stranu mi to poskytuje méně času, na druhou stranu mi to přijde pro děti lepší. V původní školce tu poslední hodinu trávili přípravami na oběd (mytí rukou atd.), ohříváním donesených obědů a vlastním jídlem. A stejně jsme po příchodu domů museli hned chystat svačinku, protože Tom a Lisa byli ve školce příliš zaměstnaní na to, aby se pořádně najedli. Teď ušetřím ráno cenné minuty tím, že dětem nemusím s sebou chystat žádný oběd a ještě se trápit tím, jestli jídlo vydrží několik hodin čerstvé. Domů jdeme o hodinu dřív, sama dětem uvařím a vím, že se nají pořádně a v pohodě.

Balonové stíhání zahrnuje taková úskalí jako dráty elektrického vedení a stáda domácích zvířat.

Balonáři jsou vesměs bodrý a laškovný spolek.

Další víkend jsme konečně vyhlásili jako odpočinkový - jeden den jsme zaskočili do Monterey a jeden den jsme dělali drobnou údržbu na domě. Pak už jsem zase měla roupy a na následující sobotu jsem si domluvila lezení v Pinnacles. Do toho napsala Jeanne, jestli bychom zase v sobotu ráno nepřijeli pomoct s balónem. Nakonec jsem za spolupráce širší rodiny vymyslela úžasný plán. V pět patnáct vstaneme, v šest patnáct budeme celá rodina v Morgan Hill. Balón odstartuje a mě v 7:30 vyzvedne Michal s Danielou na cestě do Pinnacles, zatímco Sid s babičkou a dětmi pojedou na Point Lobos.

Jak už to s úžasnými plány bývá, objevilo se pár chybek. První spočívala v tom, že Sid sice nařídil budíka na pět patnáct, ale nevšiml si, že je to 5:15pm = odpoledne, což jsem zjistila, až když jsem se samovolně probudila v šest hodin. Myslím, že jsme strhli rekord ve výpravě rodiny - naštěstí jsem měla více méně sbaleno už od večera - stačilo vzbudit a obléct děti, vyčistit si zuby, oblíct se a skočit do auta. K balónu jsme přijeli s dvacetiminutovým zpožděním. Jeanne měla na hlavě mokrý zakrvácený hadr - při vyndavání koše z přívěsu jí tento rozseknul hlavu. S klienty tedy letěl Tom, jenž jest rovněž držitelem pilotní licence - ovšem až poté, co se nafouknutá, kompletně postavená obálka musela stáhnout potupně zpět na zem, aby se dala srovnat překroucená lanka paraventilu. Takže opravdu ráno plné problémů.

Nakonec vzduchoplavci odletěli, zbytek lidí se vydal stíhat a já osaměla na parkovišti s lezeckým batohem. Michal s Danielou přijeli zavčasu, ovšem zádrhel číslo čtyři vzniknul v okamžiku, kdy jsme se natolik zakecali o cestování a lezení, že jsme minuli odbočku ze silnice číslo 25 do Pinnacles... všimli jsme si toho až po nějakých třiceti kilometrech, takže jsme tentokrát absolvovali skutečně vyhlídkovou jízdu po pustých údolích. Nakonec jsme se našli, do parku dojeli a kupodivu i zaparkovali relativně blízko u skal. Zřejmě všichni ostatní turisti dali přednost vinařskému festivalu v Soledad. Už na parkovišti bylo vedro, takže jsem nakonec musela vytáhnout kraťasy. Přiznám se, že mám z nošení kraťasů estetické trauma (vzhledem k mým zjizveným, tlustým kolenům), ale nebyl čas na hrdinství -- slunce pálilo jak šílené a teplota stoupala závratným tempem.

Čínská zátoka na Point Lobos.

Lvouní miminko a jeho máma.

V Národním monumentu Pinnacles jsem lezla naposledy před pěti lety - a to bylo také moje jediné venkovní lezení v Americe za osm let. Sice chodím na stěnu, ale skála prostě je něco jiného. Cesty natahoval Michal, my s Danielou jsme se vezly na druhém konci lana. Ne, že bych netoužila po vyvádění cest, ale na neznámém materiálu jsem byla dost ztracená. Člověk neví, po čem se dívat, co ještě drží a co už ne. V poledne jsem navíc byla napůl umlácená vedrem -- vynechala jsem jednu spáru (o které moc nestojím) a jen se dívala na Michala s Danielou. Odpoledne se stěna ocitla alespoň částečně ve stínu, já jsem mírně ožila a byla zase ochotná lézt.

Na skalách jsem si zřejmě uhnala mírný úpal. Přestože jsem se poctivě prolejvala celý den vodou, dorazila jsem domů s bolestmi hlavy a neuhasitelnou žízní. Zkrátka už jsem vyšla z formy ve všech směrech. Na druhou stranu - byl opravdu velmi horký víkend. Neděli jsme nakonec strávili v bazénu -- koupání v dubnu je taky možná náš bazénový rekord. Voda nebyla nijak extra teplá, ale Lukášek se vydržel ráchat téměř nepřetržitě nějaké tři hodiny. Naše děti jsou mnohem rozmazlenější a z vody vylézaly relativně ochotně. Zřejmě jsme ale byli dost hluční -- vyplašená sousedka se přišla dotazovat, zda jsme v pořádku, neb zaměnila nadšený ryk dětí za soustavný pláč (a nebo možná slyšela můj vyděšený jek, když jsem se konečně odhodlala do ledové vody skočit).

Carol leze v Pinnacles... a Sid s dětmi skotačí na Point Lobos

Lisa zaujatá lovem slonů (na klacík v potůčku).

V pondělí se začalo ochlazovat, Tom s Lisou přesto trvali na bazénu. Dlouho jim to nevydrželo, neboť teplota vody podlezla dvacet stupňů. Ovšem pak Tomášek začal ječet, že se v bazénu topí mraveneček a odhodlaně do vody hupnul s polystyrénovou "nudlí" (sám udělá pár temp, ale plavat neumí). Tím, jak udělal vlny a jak jelo na plné pecky čerpadlo, unikal mu mraveneček stále z dosahu, až ho proud vtáhnul do odpadní díry. Myslela jsem, že tím je konec aféře mraveneček, ale Tom se šíleně rozplakal, že je nebohý živočich v kanálu a že ho musíme zachránit. Když jsem zvedla kryt, zjistila jsem, že Tomášek nehonil mravenečka, nýbrž vypasenou svinku, která byla naštěstí nepotopitelná a točila se na víru odpadu. Tom nakonec vylovil větší množství svinek a podobných potvor (podle mě utopených) síťkou a obětavě je vysypal u růžového keře, aby měly lupínky na papání.

S Lisou moc roztomilých historek nemám. Madam je v brutálním období vzdoru a téměř na vše odpovídá negací, což je poněkud únavné. U Toma tato milá perioda trvala několik měsíců, tak se duševně připravujeme na perné léto. No snad se alespoň občas zasmějeme. Když se jí snažila vlichotit sousedka s tím, jak je roztomilá, Lisa jí utřela slovy "I'm not cute, I'm Lisa!" Podobně ohromila babičku, které na větu "Panečku, tys to ale pěkně spapala" odpověděla dotčeně "Já nejsem paneček, já jsem Lisa!" Zdá se, že minimálně s uvědoměním si vlastní osob(nosti)y Lízinka rozhodně problém nemá (na druhou stranu jí nevadí prohlásit se za kočičku, pokud žádáme nějakou nevhodnou činnost - třeba úklid hraček nebo dojezení večere - po Lízince).