Juky (Joshua Tree) i červené pouštní kytičky už zase kvetou

Dva vozíky na Konvičkovém rozcestí

Výlet po necestách kolem Údolí Smrti byl naplánovaný dlouho, babička svolná ke hlídání dětí dorazila, akorát Sid si na poslední chvíli vymyslel polní lopatku. Moje virtuální i nevirtuální kamarádky měly všeliké poznámky ohledně kombinace manžel-poušť-lopatka, ale uznávala jsem, že Hroch má v něčem pravdu. Jestli někde zahrabeme vozík, v místní kamenité krajině se nedá pořádná lopata jen tak nahradit nějakým fórovým materiálem.

A tak jsem pomateně objížděla všechny rohy velmi rušné křižovatky dvou šestiproudých silnic, abych se ujistila, že surplus obchod není zašitý ani na jednom. Hroch v telefonu nakonec přiznal, že si vlastně není jist, zda se dotyčný krám nachází právě na této křižovatce nebo o ulici či dvě dále (nakonec to byly čtyři). Věděla jsem, že Gábina dostala od Radima úplně stejný úkol, takže jsem lopatky zakoupila dvě.

V pátek ráno, hodina H mínus 12, se Hrochovi rozzářila očička - na Google Earth našel na naší plánované trase letecké fotografie něčeho, co vypadalo jako docela dobrý zával cesty - konečně nějaký reálně katastrofický scénář!!! Moje logické argumenty typu, že fotky na Googlu jsou zhruba rok staré a cesta může být dávno projetá, jeho radostné očekávání nijak neumenšily. Asi se fakt těšil, že si vyzkouší tu lopatku. Nakonec přeci jen odjel do práce a já s dětmi, babičkou, Janou a dvojčaty na výlet do Feltonu.

I skrz Průrvu u Ztraceného osla (Lost Burro Gap) vedla letos výborně srovnaná polňačka.

Desítky odvážných turistů denně přijíždí po prašné cestě k tomuto divu přírody.

Večer dorazili Kubačtí s Lukáškem, posléze i Hroch, který se jal návštěvu obveselovati svými pochmurnými vizemi cesty. Nakonec se mi podařilo tuto seanci přerušit, poslat Hrocha dobalit, naložit auto a pak už jsme zamávali dětem a babičce (která se uvolila hlídat nějen naše prďuchy, ale přibrala si i Lukáška), a již jsme ukrajovali první čtyři hodiny z cesty do Death Valley. V půl jedný jsme padli do postele v Tehachapi. Ráno jsme důkladně posnídali -- poslední civilizované jídlo na příští dva dny -- předali Kubackým jednu walkie-talkie, naplánovali poslední detaily cesty a dali si sraz v Olanche - nejzazším místě s benzínkou.

Odtud nás čekal kousek asfaltky a pak odbočka na Hunter Mountain. Tam nás předjely tři džípy, ale záhy se zastavily a jejich osádky šly obdivovat juky. My jsme s Hrochem drandili dál, toto údolí jsme byli fotili už před lety. V kaňonu se potulovaly krávy, takže řízení mělo takový rurální charakter. Na kopci jsme dali pauzu, vyfotili juky bez davů turistů a počkali na zbytek výpravy. O kus dál čekalo rozcestí - Hroch se neochvějně vydal vpravo, ovšem pak vyměkl s tím, že přeci jen ověříme správnost trasy s GPSkou. A tu se ukázalo, že "se" GPSka zapomněla doma (hádejte, kdo u nás balí počítače a techniku). Ze dveří vozíku sice vyhrabal náhradní, ale ta nejde připojit k počítači, a tak jsme museli očně odečítat čísílka a trefovat se do mapy. Zastávka nicméně nakonec nebyla tak zbytečná - alespoň jsem se konečně vnutila za volant.

Carol (asi) mudruje nad tajemstvím závodících kamenů.

Tenhleten závodník zabředl a nehodlá soutěžit již druhým rokem.

Na hřebeni už bylo jasné, že jedeme opravdu správně - Hunter Mountain si pamatujeme velmi dobře. Ovšem před pěti lety byla částečně pod sněhem a zvolna jsme se brodili závějemi, očekávajíce každou chvilku nějakou zradu (jako třeba hlubokou zamrzlou louži maskovanou sněhem). Letos vypadala cesta čersvě probuldozerovaná a sněhu bylo jen tak symbolicky občas v příkopě. Snad jediné překvápko byl obrovský balvan v jedné zatáčce - ale o tom jsme věděli z vývěsky na začátku cesty a dal se dobře objet.

Tentokrát jsme se nenechali zmást a mazácky jsme se vyhnuli Quackenbushi. Hidden Valley překvapilo nejen krásou, ale i nadále dohladka vybuldozerovanou silnicí. Žádná odporná roleta - jen hrubý štěrk, v němž vozík příjemně plul. V Lost Burro Gap jsem si už na upravenou cestu téměř stěžovala a přála si něco zajímavějšího. Ve svém věku bych už dávno měla vědět, že člověk má být moc opatrný, než si něco přeje, páč by se mu to mohlo splnit, ale na hloubku této moudrosti jsem v tomto momentu nějak nevzpomněla.

Trochu jsme pocourali Racetrack, podívali jsme se na tribunu i na závodící kameny. Zdá se, že od loňska nepršelo - kameny se zřejmě nepohnuly a na ploše playe vyvstávala ošklivě ošlapaná místa. Přesto se nám podařilo něco nafotit, ale pak nás naklánějící se slunko hnalo kupředu. Čekala nás trasa do Saline Valley, kterou jsme nikdy nejeli a kde měl být Sidův splaz. Prosvištěli jsme kolem cedule, která doporučovala náhon na všechna kola a zvýšenou světlost podvozku, a už jsme se řítili dolů.

Vyprahlá pustina upoutá pozorné oko záplavou barev.

Ze sluncem vypečených, blátivých kachlíčků playe vystrkuje větvičky odvážný keř. Pršet nebude možná ještě pár let.

Řízení zase schvátil Sid a jak jsme se postupně propracovávali po Ubehebe Road do Lippincott Canyon, byla jsem čím dál tím raději. Neupravená cesta s velkými šutry se místy měnila na chaotické schodiště z obrovských balvanů. I jednička byla příliš rychlá - po cestě jsme klouzali systémem pomalu pustit přední kola ze schodu, zastavit, pomalu se rozjet a doufat, že zadek sklouzne bez nehody. V několika místech jsem měla pocit, že přijdeme brzy nejen o zrcátko a lak na boku, ale možná i o nějaké ty dveře. Nezbývalo než doufat, že cesta je průjezdná (či spíše průskočná?) až do konce - zpět do kopce bychom nebyli schopni se vrátit (ne s autem bez redukce), i kdyby se nám něajkým zázrakem podařilo v prudkém svahu otočit.

Pak se konečně před námi otevřel pohled na Saline Valley. A já si oddechla. Poměrně předčasně - kamenitá cesta sice vedla relativně po rovině, ale byla přeškrtaná nesčetnými suchými, neuvěřitelně kamenitými koryty potoků. Pohybovali jsme se opět podivnými poskoky - napřed drnčení na šutrech, přibrždění, pak sklouznutí do koryta, vyhrabání se ven, zadrnčení přes šutry a tak stále dokola až k Saline Valley Road na druhém konci údolí. Tam Gábina mínila, že by tenhle výlet chtěl džípa a ne Subaru. Sid odvětil, že s džípem by to projel každej knedlík, ale nejsem si jistá, nakolik to rozptýlilo její pochybnosti.

Před nejtěžším úsekem sestupu je vhodno se pro jistotu rozloučiti s přáteli.

Vyhlídka od dolu Lippincott do stejnojmenného kaňonu, jenž se svažuje do Slzavého údolí.

Na Saline Road jsem převzala volant já - Sid oznámil, že je zcela "vyřízenej". Zvesela jsem se rozjela po upravenější silnici - a velmi záhy jsem pokorně podřazovala na trojku a dvojku - nadále jsme museli zdolávat koryta, ve večerním šimkém slunci velmi špatně viditelná. Po dvaceti mílích jsem měla pocit, že už mi oči vypadávají z hlavy ven - odvážila jsem se doufat, že písčitá odbočka k pramenům bude zase o něco lepší. Mno, je pravda, že na písku člověku nemusí tolik ležet na srdci osud výfuku či diferenciálu - ale hned po prvních pár metrech se mi podařil s vozíkem tak parádní skok, že Sida profackoval boční sloupek.

Na zbývajících šesti mílích jsme rozvíjeli teorie o tom, jaké budou místní horké prameny a zda tam budou nějací lidé. Odpověď na poslední otázku byla zřejmá záhy - na obzoru se pod palmami oázy hrdě rýsoval obrovský bydlík - a za krátko bylo jasné, že takových je tam celé stádo. Pramen jsme našli snadno - upravený trávníček, za který by se nemuselo stydět lecjaké golfiště, uprostřed betonový bazének a v něm tři sofistikovaně se tvářící oplavkovaní jedinci. To vše v sousedství výše jmenovaných bydlíků a kadibudky. Sid pravil, že proti proudu jsou inzerovány další prameny a tak jsme zase popojeli.

Palm Spring se tvářil přívětivěji. Pořád byl tedy pečlivě vybetonovaný, ale právě jej opouštělo asi pět velmi bodrých a velmi nahatých dědů. Usoudili jsme, že zde jsme na správné adrese, a bystře naskákali do bazénku. Bohužel jsme tam nebyli sami a tak nemáme žádné fotografie. Přeci jen jsem měla pocit, že přívětiví naháči by nemuseli být úplně nadšení z přítomnosti foťáku.

Jarní poušť v Slzavém údolí (Saline Valley) se zelená ze všech sil.

Gábina projíždí koryto potoka a hraje si na buldozer.

Než jsme se řádně provařili a zrelaxovali po náročném dni, byla tma. Popojeli jsme na první volný flek, zaparkovali vozíky a rozbalili večeři. Nad námi se rozzářila noční obloha plná hvězd. V poušti, kde není jiný světelný šum, je vidět hvězd tolik, že má člově problém zorientovat se v souhvězdích. Tentokrát jsem si ale neužila pouštního klidu - zkrátka v kempu halasilo příliš mnoho lidí; motorkářská parta do noci vyzpěvovala a bubnovala, naši východní sousedi nás vykuřovali svým neustále skomírajícím ohněm -- na mě tu bylo příliš mnoho civilizace. Navíc Sid spal, jen co padnul do na karimatku, a spal tak hlasitě, že jsem zvažovala různé alternativní způsoby využití polní lopatky.

Ráno nás vytáhlo slunce deroucí se skrz okýnka až do spacáku. Opatrně jsme našlapovali kolem auta, ale ukázalo se, že Gabka s Radimem jsou už dávno naložení v pramenu. Prý byli vzhůru před východem slunce a na tento čekali v našich kempovacích židličkách. Tím se vysvětlila záhada - já si byla jistá, že sesle jsme večer nechali vedle našeho auta, zatímco po probuzení se tyto nacházely o dobrých pět metrů dále, z čehož jsem postupně obvinila Sida, vítr a ufony.

Zhltli jsme snídani a už jsme se řítili dál. Za denního světla nevypadala cesta přes duny tak zle jako v noci. Na Saline Valley Road jsme navázali v místě, kde jsme večer skončili - severním směrem je zjevně používanější než jižním. Najednou to byla spořádaná "dirt road", po níž se dalo jet i na čtyřku. Posléze jsme se začali hrabat do hor - musela jsem ubrat na rychlosti, ale cesta byla nadále nezáludná a příjemná. V šesti a půl tisících stopách jsme narazili opět na sníh - překvapivě bílé a čisté zbytky se choulily v severních svazích pod Waucoba Mountain. Nejvýše jsme se dostali do 7223 stop - a pak už jen dolů - krajinou, která hodně připomíná východní Sierru Nevadu. Nakonec jsme spatřili i Sierru samotnou - a to už bylo jasné, že výlet pomalu končí. Ometli jsme auta a po stopadesáti mílích šutrů se ocitli zase na hladké civilizované silnici.

Nad šest a půl tisíce stop se u cesty povaloval sníh.

Konec cesty. Ometáme prach, v pozadí Sierra Nevada.

V Big Pine jsme si dali kolektivně oběd a výpravu rozpustili. Po silnicích už jsme se nepotřebovali držet v koloně a domů nás čekalo nějakých čtyři sta mil. Z těch stojí za zmínku snad jen Robin Hood na šestačtyřicítce. Jel před námi v tmavomodrém golfu, zřejmě vyzbrojen anitradarem, páč zjevně věděl o všech policajtech na trase, a každé "citlivé" místo neopomněl zdůraznit demonstrativním zpomalováním, občas i posunky nad střechou auta. Šestačtyřicítka je obyčejná silnice spojující hwy 99 s pětkou a posléze tuto se sto jedničkou. Je na ní rychlost omezená na pětapadesát, což nedodržuje vůbec nikdo, neboť to v prázdné, mírně zvlněné krajině nedává smysl. Nicméně tuto neděli měli policajti asi polní den a rojili se v nevídaném množství.

My jsme do Paso Robles díky Robinovi dorazili bez ztráty desítky, natankovali a uháněli k domovu. Naše paranoidní předpovědi o půlnočním návratu se nevyplnily - nenarazili jsme na jedinou zácpu a nenabrali jsme žádné zdržení, takže jsme dokonce zastihli ještě děti na posledních patnáct minut před spaním. Zdá se, že Lukášek setrval spokojen péčí naší babičky celý víkend, naši vlastní prďuši také nevypadali nijak zdrceně a dokonce i babička se zdá býti docela v pořádku. Oba vozíky přežily bez úhony a Gábina s Radimem nám snad už taky odpustili Lippincott Canyon.