Tom u vytouženého semaforu.

S muzeem jsem si to zavařila sama. S Gabkou, Radimem a Lukášem jsme onehdy vlekli děti po ulici a Tomášek se žádal vrátit na rušnou křižovatku, aby mohl zmáčknout čudlík a přejít "na zelenou". My ostatní jsme z čiré lenosti odmítli běžet dvě stě metrů k semaforu a pak dalších dvě stě metrů zpět; přešli jsme na obyčejné zebře bez světel. Tom hučel a já mu bez velkého rozmýšlení řekla, že na semafory se půjdeme podívat JINDY. Ovšem nejlepší semafory (od nichž jej nikdo neodtrhává) mají v dětském muzeu. Navíc tam jezdíme tramvají, takže Tom zavětřil příležitost a od té doby mě neustále otravoval se semaforama, muzeem a tramvají. Odolávala jsem skoro celý týden, ale pak začalo být jasné, že prďuch nehodlá na mé podřeknutí zapomenout. I domluvila jsem návštěvu Children's Discovery Museum s Janou a dvojčaty.

Děti si pravidelně vyhrají s mechanickými exponáty

V podstatě proti muzeu nic nemám. Jen se musíme ráno zavčasu vypravit, nesmím nic zapomenout v autě a musím se obrnit svatou trpělivostí. Tentokrát ale první zrada číhala v podobě VTA (našeho místního hromdopravce). V centru San Jose uzavřeli hned dvě zastávky - jednu z nich právě u muzea. Čekala bych takovou informaci na zastávce, ale nikoliv - dozvěděla jsem se to až z hlášení v tramvaji. Museli jsme se tedy kus cesty vrátit pešky. Ne, že by nám to uškodilo, ale nevyhradila jsem si časovou rezervu na pochoďák.

Druhou zradou byl školní zájezd v muzeu. Dva autobusy zhruba osmiletých dětí způsobily zácpu u většiny oblíbených atrakcí, včetně vytoužených semaforů. Do toho jsou moje děti momentálně v divergentním stádiu - v exhibicích se zásadně rozprchají na různé strany, což mě poněkud znervózňuje. Nakonec jsme zatroubili na ústup a úchýlili se do sekce pro předškolní děti. Sice ji prďuši už znají jako své boty, ale aspoň je tam neodstrkoval nikdo o tři hlavy větší - a také se tam nemají kde ztratit. S Janou jsme se tam daly do řeči s jednou zaměstnankyní muzea - ujistila nás, že většina škol v půl dvanácté stejně odchází - a měla pravdu. V době oběda už byl areál poloprázdný a tak jsme začali pomalu pronikat do dalších území.

Pizza patří do pece.

Děti asi nejvíc uchvátila "pizzerie". Plastikové pizzy s plastikovými rajčaty a houbičkami, zástěrky, pec, náklaďák na rozvoz pizzy a pár malých stolečků prckům vystačilo na úžasné vyblbnutí. My jsme s Janou tedy musely předstírat, že jako jíme všechny ty pizzy, kterými nás celkem čtyři svěřenci neochvějně zásobovali, ale mohly jsme u toho sedět a povídat si. Pak nám zbývalo jen odklusat zase na tramvaj a dopravit se domů. Výsledek byl dle očekávání - já totálně odrovnaná, děti veselé a plné života.

Na sobotu jsme s Gábinou naplánovaly Fremont Peak. Když jsme vyjížděli z garáže, volala ještě Bára, že by se k nám přidali. Vzhledem k tomu, že ale bydlí o dalších 35 mil na sever, domluvily jsme se, že zavolají, až dorazí a případně to vezmou na vrchol zkratkou. Výstup jsme absolovali tudíž jen s Kubackými. Lisa tentokrát nepadala nikde ze stráně. Tomášek byl jako obvykle nespokojen s nekázní a pomalým tempem výpravy, a neustále odbíhal napřed. Pod vrcholkem jsme uspořádali piknik, během kterého dorazili Březi, takže vrchol byl dobyt hromadně. Návrat jsme původně plánovali zkratkou, ale protože pro nás Březi s sebou přivezli tajemný kufr, přidali jsme se k jejich delší trase po cestičce. Prostestoval jen Tomášek, který se těšil, že půjde po silnici přes rošty (zábrany pro dobytek) a kolem talířů a antén (mobilní převaděče) - nakonec si na rošty a antény samostatně odběhnul.

Invaze pokračuje: tři české rodiny na Fremontově vrchu.

Lízince se ke konci výletu motaly nožičky a byla hrozně protivná, zkrátka zralá na návrat do domečku. Tomášek také žadonil, aby se směl vrátit domů a hrát si s tátou na počítači s vlakama. I opustili jsme zbaběle výpravu, která spřádala plány na návštěvu misie, posléze pláže a pak ještě večeři. Nakonec jsem byla ráda - domů jsme se dostali tak akorát, že jsme dětem vydali svačinu a začali připravovat večeři. Prcci byli vylítaní a hodní, obávám se, že dvě další atrakce by pro ně byla ztráta času - že už by byli moc unavení (a tudíž nesnesitelní).

Asi bych měla odbočit a objasnit záležitost s kufrem. Moje kamarádka, která žije momentálně v Praze, mi slíbila, že pošle pro Lisu nějaké holčičí oblečky po svých dcerách. I sbalila hadříky a dala si rande se Suchýšem. Ten oblečky dal do laciného kufru a tento provezl do Bostonu, Massachusetts, kde je předal kolegovi, kterýžto kufr převezl do kanceláře firmy v Menlo Parku, California. Tam jej vyzvednul Břeh (zaměstnanec téže firmy), naložil do auta, vzal na Fremont Peak, aby se kufru konečně zbavil. Nejpřekvapivější na tom všem je, že zavazadlo cestu přežilo a že nakonec nikde nedošlo k žádnému zmatení. A ještě té radosti co pár hadříků způsobilo. Já mám pro Lisu zásobu superúzkých kalhot (zřejmě šitých na žížaly), které na podzim jako když najdeme. A Lisa okamžitě schvátila letní šaty a klobouček a na v vrcholu blaha nám oznámila, že má narozeniny, protože dostala šatičky a klobouček. Obávám se, že Lisu bude méně náročnější živit, než šatit.

Tomášek (vpravo nahoře) se i s červenou mikinou téměř ztrácí v tomto nadbytku krajiny.

Nové šatičky měla Lisa oblečené i na Velikonoce. Ty jsme slavili dle místních zvyků v neděli. Děti sbíraly na zahrádce vajíčka, která tam byl schoval velikonoční králíček. Co mě velmi a navíc přijemně překvapilo, byla prďuší spolupráce. Tomášek neustále kontroloval stav obou košíčků a dle potřeby Lise přidával vajíčka. Také ji vodil k vajíčkům, která přehlédla, případně jí ta viditelnější nechával k sebrání. Ve stejném duchu se nesl odpolední velikonoční piknik se sousedy. Bylo dohodnuto, že nejmenší děti vypustíme na vajíčka jako první, aby měly vůbec nějakou šanci něco najít. Lízinka byla poměrně rychlá a úspěšná - takže ke konci nashromáždila vajíček mnohem více než Tom, který byl poslán na vajíčka až později, s velkými kluky. Kupodivu ani Lise nedělalo problém svá vajíčka spravedlivě podělit bráchovi. Jediné zklamání nastalo, když chudák Lisa nesla vajíčka i Saše a ta se rozplakala, že žádná vajíčka nechce.

Hned zrána hledaly děti vajíčka na dvorku.

Na velikonoční pondělí byl naplánovaný český sraz do naší malé ZOO - Happy Hollow. Zúčastnila se i Gábina, která měla Lukyho ve škole; a Jana, která měla volno (tj. byla bez dvojčat), takže dětičky měly kolem sebe spoustu ochotných tet. Mohla jsem tedy vyslat Janu pro suché boty do auta, když Lisa spadla do místního jezírka, či udat Toma Gábině na vláčku. Tomášek se opět řítil neustále kupředu. Má sloní paměť - přestože jsme v této ZOO nebyli snad rok, pamatoval si úplně přesně své oblíbené atrakce a náležitě se jich dožadoval.

Tomášek si užívá nedělního výletu vlakem.

Naše děti se staly v ZOO centrem obdivu - bez problémů sdílely autíčko, střídaly se o volant a obsluhu zvonku. Ne, že by se Tom s Lisou občas neservali, ale myslím, že celkově spolu vycházejí překvapivě dobře. Tomášek je taková pečovatelka - když si malý Maarten narazil pusinku o zábradlí, Tom mu nasadil dvojitého Chruščova a jal se jej utěšovat. Maarten (který o sobě mluví ještě v druhé osobě) prý pak doma návštěvu ZOO shrnul "Ty jsi si udělal tam v ZOO u tety Gabky au na pusince. A Tomášek tě potom zamazlal".

Koncem března nastal den D a naše babička s cestovní horečkou nasedla do letadla směrem na západ. Cestovní horečku zvyšovala představa, že si British Airways vybralo právě sedmadvacátý březen, na který měla babí letenku, jako datum otevření Terminálu 5. Prďuchům jsem babičku už pár dní slibovala a velmi se těšili. Lisa pravila, "Když přijede babí tak to budu veselá", Tom dumal nad tím, kolika letadly přiletí a jak budou veliká. Oba pak svorně vzpomínali, jak s nimi babička chodila na hřiště a do knihovny. Já jsem neprozřetelně slíbila, že uvítací výbor na letiště půjdeme dělat všichni, a Tom se začal těšit na letištní vláček.

Konečně přesila! Více tet než prďuchů.

Hned ráno v den příletu mi ale psala kámoška, jejíž rodiče měli cestovat stejným letem, že už hodinu sedí na palubě v Londýně a celkově mají tři hodiny zpoždění. A skutečně - podle internetu skočil plánovaný přílet ze 17:40 na 20:24 a zůstal tam po zbytek dne. Bylo jasné, že děti na letiště vzít nemůžu (hodinu po přistání zabere imigrace a celnice, plus to máme hodinu domů - to by se děti dostaly do postele v jedenáct - a to pouze v případě, že vše půjde hladce).

Pro babí jel nakonec Hroch - má to z práce na letiště kousek. Babičku dovezl v jedenáct - bez kufrů. Čím déle sledujeme zprávy z Heathrow, tím více se přikláním k paranoidnímu Sidovi. Ještě v pátek nám optimistická operátorka tvrdila, že kufry přiletí v pondělí. Pondělí dávno minulo, kufry se nezjevily. British Airways pro jistotu nebere vůbec žádné telefony, na internetu nám na střídačku tvrdí, že číslo naší reklamace neexistuje a nebo se k existenci kufrů přiznají, ale pak se celým formulářem jak červená nit táhnou opakující se nápisy No information available. Tj. zdá se, že jsou si vědomi, že naše babí je bez kufrů, ale sami nevědí, kde kufry jsou a jestli je někdy někdo vyhrabe, nedejbože doručí. S babičkou jsme museli první den dokoupit různé nezbytnosti - hygienické potřeby a základní oblečení. Horší je, že Tomášek se dožaduje, jestli už budou kufry. Druhá babí mu totiž prozradila, že mu poslala helikoptéru a Tom je teď zklamaný, že dárky stále nedorazily. Obávám se ale, že už i on to vzdává.