Zimní prázdniny 22. února - 16. března 2008 Sníh v Kalifornii? Ale jistě, na horách! U nás v Údoli se zato chystá jaro.

	Děti běhaly po hlubokém sněhu jako bájní elfové -- zatímco dospělec se bořil

V poušti jsme si okamžitě zvykli na teplé příjemné podnebí; návrat do deštivého Křemíkového údolí byl klimatickým šokem. Naštěstí se prďuši byli dostatečně vyvenčili, takže moc nezlobili. O víkendu jsme zamířili bezpečně pod střechu muzea letectví. Tomášek a Hroch si to docela užili, o Lise si nejsem moc jistá. Pro tu bylo největší atrakcí stahování okýnkových zatemnění v odstaveném letedle.

	Třebaže letos na sněhu naše prinzezna moc nefňukala, přece jen se ráda brzy vracela do domečku.

Se sousedkama jsme chtěly po roce nechat udělat společné fotografie našich holek. Dopadlo to dle očekávání. Julianna se vztekala a Lisa brečela. Nakonec se mi podařilo Lízinku ukecat, že se bude fotit, když tam bude i Tom. Výsledek vypadá legračně - vzorově se culící Tom uprostřed vzpurných holčiček dělajících různé ksichty. Nakonec jsem zkusila nechat vyfotit moje děti samotné. Lisa se uklidnila a jakž takž spolupracovala. Na konci pak ztropila scénu, že nechce odejít, že se chce ještě fotografovat (pro změnu). Celou náročnou proceduru prďuši zakončili tím, že než jsem podepsala objednávku, zdrhli do hlubin nákupního centra. Myslela jsem, že je rozcupuju na tisíc malých kousíčků, a přísahala jsem si, že tento adrenalinový sport (fotografování dětí) už nikdy dobrovolně absolvovat nebudu.

Nicméně za dva týdny jsem musela jít fotografie vyzvednout. Doufala jsem, že celá akce proběhne rychle a nudně. Lisa se ovšem už v autě rozplakala, že se nemůže jít fotografovat, protože nemá ty krásné šatičky. Nebyla jsem s to jí vysvětlit, že tentokrát jdeme jen pro hotové fotky. Ovšem kde přišla k představě, že modelku může dělat pouze řádně vystrojená, to nevím. Nakonec byla ochotná oželet i princeznovský úbor, jen když se vnutí do ateliéru, v čemž jsem jí zabránila. Tudíž jsme ze studia opět odcházeli za šíleného řevu ukřivděných dětí.

	Kde je psáno, že zimní radovánky jsou jen pro nezletilé? (Pozn. Carol je přitom úplně střízlivá)

Na jeden víkend jsme si půjčili Frantovu chatu v Truckee, abychom dětem předvedli sníh. U nás v Údolí teploty statečně šplhaly přes dvacet stupňů, trošku jsem se obávala, aby na nás z mrazivé nadílky něco ještě zbylo. Nakonec jsme se dočkali více sněhu, než by se nám líbilo. Do přemrzlých závějí jsme se se Sidem bořili po kolena a více, zatímco lehcí potomci nám zdrhali s ladností elfů po povrchu. Původní plán byl, že vezmeme děti na nějaký kopec, ale nakonec byla nejvděčnější atrakcí desetimetrová stráňka hned za chalupou. Měli jsme povoleno půjčit si pro děti lyže Frantových holčiček, ale na ty ani nedošlo - Tomáškovi byly i největší lyžáky (patřící cca šestileté slečně) asi o dvě čísla menší.

	Zato u nás v Údolí je už jaro na slušivý klobouček.

Myslím, že jsme se ale docela dobře vyvenčili, i když jsem za sedm let v Kalifornii asi už pěkně rozmazlená. Celou dobu jsem se uprostřed romantických závějí těšila na to, až budu konečně moci ze sebe servat ty vrsvy hadrů. Příliš jsem si zvykla na pohodlné lehké oblečení a zimní nábal mě obtěžuje.

Doma jsem se pak docela rozehřála (či spíš rozpálila) hledáním školky. Jednak jsem chtěla ústav, kde mi vezmou obě děti, pokud možno ve stejné dny a hodiny, což už je samo o sobě problém. Spousta školek jede na střídačku - třeba mají tříleté děti v úterý a čtvrtek a předškoláky v pondělí, středu a pátek. Za druhé jsem potřebovala lokalitu někde poblíž a za třetí také za nějakou rozumnou cenu. Začala jsem teda obíhat vhodná zařízení a zjistila, že St. Timothy (ta školka, kde Tom neuspěl v příjmacím řízení) není jediná posedlá akademickým programem.

	Když je moře divoké a fouká vítr, zalézáme do závětří romantických útesů

Nemám nic proti tomu, když se dítě naučí číst a psát v předškolním věku. Zároveň ale nesdílím přesvědčení místních školek, že tyto dovednosti jsou absolutně nezbytné k tomu, aby dítě bylo úspěšné ve škole. V první třídě se začíná s písmenky a teprve v druhém pololetí se děti učí číst. Ze školky by proto podle mě mělo dítě umět se soustředit, mít připravenou jemnou motoriku, rozvinutou slovní zásobu, slušnou výslovnost. Mělo by umět vycházet s větším kolektivem a jinou autoritou než tou rodičovskou. Důležitý je dát školkanovi solidní základ, z něhož může vycházet, až se bude učit číst a psát - a uspěchat nebo přeskočit ten základ nelze. Navíc jsem docela alergická na to, že by už čtyř či pětileté dítě mělo přemýšlet o tom, jak je ÚSPĚSNÉ. Jestli bych směla prosit - já bych si přála, aby moje děti byly především ŠŤASTNÉ. Raději budu mít prcky lítající po venku, než neurotické opičky ve čtyřech letech poslušně kopírující písmena domácího úkolu.

Další školkovou perlou bylo doporučení, abych -- pokud chci, aby byl Tom ÚSPĚŠNÝ (už jen z toho slova mi naskakují rudá kola před očima) -- na něj přestala mluvit česky a soustředila se na angličtinu. Rada nepostrádá jistou logiku a určitě byla dobře míněná. Nicméně popírá vše, co jsem kdy četla o výchově dvojjazyčných dětí, a tudíž ve mně vzbuzuje určité pochybnosti ohledně fundovanosti dané učitelky. Žijeme v prostředí, kde je pomalu každý "odněkud" - považovala bych za samozřejmost, že pracovnice školky o této problematice mají alespoň základní přehled.

	Našli jsme i vchod do hluboké (zřejmě umělé) jeskyně, ale bez baterky jsme si netroufli dovnitř.

Nakonec se mi podařilo najít školku, která nám neslibuje cvičené Einsteiny. Je úplně OBYČEJNÁ. Děti tam mají malé hřiště a ve třídě spoustu hraček. V programu se jim střídá hra s organizovanou činností. Můžu si vybrat kdy a jak budou potomci docházet. A ještě je tato školka (mnohem) levnější než školka dosavadní. Tak nám držte palce, ať děti zvládnou všechny změny a ať nás nečeká ze strany školky zase nějaké nepříjemné překvapení.

Hledání školky mi tedy dalo zabrat. Není ale jediné - zase mám období, kdy permanentně nestíhám. Mám pocit, že si u nás tajně dává prát nějaká ufonská letka - neustále se po baráku potácím s koši prádla v různém stádiu (ne)vypranosti, (ne)poskládanosti a (ne)uklizenosti. Je pravda, že si za to částečně můžu sama. Snažím se využít období, kdy mi děti už po obědě nespí, ale ještě nechodí do školy, a dost často se nám dopolední program vymkne až do podvečerních hodin. Například - měla jsem dopoledne sraz s holkama v parku Shoreline. Bylo docela sychravo, tak jsme zavrhly piknik a vypravily se do Fresh Choice (takto zeleninového baru). Cestou jsem vytáhla Gábinu z hodiny angličtiny. Po obědě jsme ji s dětmi hodili domů a při té příležitosti jsem se pozvala na kafe. Než jsme se dostali domů, byly čtyři hodiny, ale před barákem se zrovna naše sousedka chystala na procházku, tak jsem vlastně jen zaparkovala, vydala dětem nějaké koloběžky a už jsme kmitali kolem bloku. Do baráku jsem nakonec vstupovala v pět hodin, což je tak akorát, abych začala vařit večeři (a prát další várku pro ufonskou letku).

	Tom radostně sbírá mušlicky a barevné kamínky; Lisa ráda aranžuje

Do toho se mi rozrůstá společenský život. Přistěhovala se Bára, chystá se zpět Zuzka, která má dost deštivého severu. No a tuhle stačilo, abychom se s Gábinou zakecaly česky v šatně na stěně, a hned jsem zjistila, že už zhruba rok chodím na jogu s další Češkou, aniž bychom o sobě věděly. Svou enormní vytížeností omlouvám fakt, že jsem ZAPOMNĚLA na dámskou jízdu u sousedky. Ještě před rokem by tato událost byla zanesená v kalendáři tlustou červenou fixou -- letos jsem nějak ve víru událostí nakonec seděla v sobotu večer doma a lenošila - abych až dodatečně zjistila, že jsem byla přislíbila účast na večírku.

A nebo je to všechno jinak a má těhotensko-mateřská demence přešla plynule ve stařeckou senilitu?

Copyright © 2008 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.