Nový režim 17. listopadu - 9. prosince 2007 Děti přestaly spát - chodíme na kopce, do muzejí a ZOO - nelanovkující lanovka - nakupujeme stromeček, zdobíme cukroví - roztrhl se pytel s oslavami

	Nejdůležitější součástí výletu je piknik

	Tom si užívá každé příležitosti s virtuálním starším bráchou

Znáte Murphyho mateřský zákon internetu? Ten praví, že pokud se na síti veřejně pochlubíte tím, že vaše dětí spí / chodí do školky / hlídá je babička, a vy máte SPOUSTU volného času a UŽÍVÁTE si mateřství, přijde odplata v podobě nespaní / vyhoření školky / zdevastování babiččina bytu tak, že je tato již hlídat odmítne. Stačilo mi, že s dětma už je docela řeč a máme příjemný humánní režim, kde se střídá odpolední spánek se školkou a plaváním a Sidovým hlídáním v době mé jogy? Ne, musela jsem o tom dokola psát v deníčcích. Uznávám - babička je bezpečně zašitá v Praze a děti jí tudíž ani nemohly nic zdemolovat - nicméně školka nám opravdu vyhořela (naštěstí jiná budova, než kam chodí naše děti), a Lisa následovala Toma v odpoledním nespaní.

Čekala jsem, že nám to trošku zjednoduší život. Den už není rozdělen na dvě části, nemusím se v poledne vracet do domečku, abych potomky uložila - ale také jsem přišla o hodinu (dvě, tři ve dnech největší slávy), kdy jsem mohla něco dělat konzistentně a ne v tříminutových ticích, prokládaných utíráním prdelek, ručiček a podlah, podáváním jídla a pití, stavěním kolejí, čtením pohádek či foukáním na bolístky. Večer chodí děti spát o hodinu dřív, což je příjemné - ale já jsem pak rozpolcená. Na jednu stranu vycukaná duše velí hodit nohy na stůl a aspoň chvilku NIC NEDĚLAT, na druhou stranu se mi za celý den nahromadí věci, které jsem s dětmi za zadkem udělat prostě nestihla - deníčky, emaily, fotky - plus samozřejmě celá domácnost. Nehledě na to, že bych občas chtěla s Hrochem prohodit i něco víc než "vynes smetí" či "co bude k večeři". Což se sice nevylučuje s nohama na stole nebo žehlením, ale nedá se provozovat ve stavu, kdy mozek upadnul do milosrdného bezvědomí.

	Vyhlídka z Mt. Diablo na sever na sacramentskou deltu

	Děti v sanfranciské ZOO

	Zleva doprava: James, Tom, Lisa, Michael

Nezbývá než doufat, že mé tělo i duše odvyknou odpolední siestě a najdeme nějaký nový rytmus. Zatím se snažím soustředit se na pozitiva vzniklé situace. Třeba při českém srazu ve Walnut Creek jsem si stihla pohrát s dětmi u kamarádky, dojít se všemi na oběd a ještě jsme si odpoledne s Gabkou a Lukáškem udělali výlet na blízké Mt. Diablo. Gábina mě poněkud uvádí do rozpaků, neboť oplývá velmi dobrým orientačním smyslem. Byť je zde teprve pár týdnů, byla to ona a ne já, starý mazák, kdo si všimnul, že jedeme blbě. Mapu jsme neměly ani jedna, takže nás nakonec dálkově navigoval Hroch z práce (alespoň k něčemu ty pitomé mobily jsou).

Tom na kopci jásal, že vidí antény a maják (rozhlednu) a snažil se držet krok s Lukášem, který je skoro o šest let starší. Lízinka, která na českém srazu podědila fungl nové kozačky S KOŽEŠINKOU, odhodlaně kráčela a nechávala se obdivovat kolemjdoucími. Tomášek s Lukym lezli na skály, Lisa se pokoušela opičit. Myslím, že Tomovi občas takový "starší brácha" prospívá. Potřebuje mít někoho jiného, kdo vymýšlí koniny a ke komu může vzhlížet. Lisa je jednak mladší a za druhé holka, takže se v některých disciplínách nekvalifikuje -- a ani nechce. Na Tomovi pobídky třeba k závodu mu často řekne, že ona nikam nepoběží a nenechá se vyprovokovat k soutěživosti. Jakmile se tedy Tom ocitne v mužné společnosti, je jak utrženej ze řetězu.

Nejdůležitější součástí každého výletu je PIKNIK. Po jídle ovšem Lisa konečně umdlela a nakonec se nechala nacpat do krosny jen s mírnými protesty. Byla jsem docela ráda, protože posledních pár metrů k rozhledně vede do prudkého kopce a to by Lisa hrozně klouzala a zdržovala. Dolů jsem proto chtěla jít po silnici, ale Tom se šíleně rozplakal, že se žádá doploužit ještě k anténám (pěšinkou kolem převaděčů). Nakonec tedy s ním šla Gábina a Lukáš, já jsem s krosnou a Lisou odmítla riskovat zdraví na kamenech. Spokojeni jsme byli všichni. Cestou domů byly děti čilé, nikdo neusnul - prostě odpolednímu spánku je odzvoněno. I když se snažím děti utahat, tak jedinej, kdo na konci dne totálně odpadá, jsem já. Ty potvory mrňavý se strašně rychle zregenerujou.

	Historická železniční stanice a přilehlé muzemu ve starém Sacramentu.

	Lisa a Tom v sacramentském železničním muzeu

Na Díkůvzdání jsme pozvali Gábinu, Radima a Lukáše. Psala jsem mockrát, že mám tenhle rodinný poklidný svátek moc ráda. Musím ovšem říct, že se třemi dětmi to bylo spíš značně chaotické. Napřed jsme vyrazili na vycházku - nějak jsme neodhadli síly - či spíše plazivost jednotlivých ratolestí - a výlet nám zabral skoro celé odpoledne. Začala jsem být nervózní ohledně krůty, která dlela již několik mnoho hodin v troubě, z toho poslední dvě bez kontroly. Kupodivu nedošlo k vyhoření domečku, ba ani ke spálení výše jmenovaného ptáka. Lukáše jsme posadili k počítači a naše děti k televizi - a honem dokončovali přípravy. Mno, k upravené slavnostní tabuli jako u Křenů máme ještě hodně daleko - s vyskakováním pro zapomenuté propriety se nám nepodařilo ani pořádně začít jíst současně. Takže opět situace spíše zmatená než vhodná k zamyšlení nad nějakými díky. Nicméně jsme ke Kubackým pozvaní na první svátek vánoční - zdá se tedy, že s námi i nadále hodlají kamarádit.

Na jeden pátek jsme s Janou domluvily velký výlet do sanfranciscké ZOO. Přálo nám počasí - i když je letos "tuhá" zima a pravidelně ráno pozorujeme jinovatku, tak zůstává vesměs jasno. Opticky naše jižní slunce vypadá velmi teple, ale i v pravé poledne se choulíme do flísek. Děti si ZOO užily - i když mám pocit, že Tom se nejvíc ze všeho věnoval lítání s dvojčaty, křičení, inspekci kanálů, zábradlí a obrubníků. Zlatým hřebem byla jízda dětským vlakem a (pro Toma) prohlídka železničního přejezdu. Lisa si asi všimla nějakých zvířat, u Toma si tím jistá nejsem.

Jiný den jsme šli do dětského muzea. Máme tam teď permici, jezdí nám tam tramvaj, což děti milují, a navíc si tam čím dál tím víc vyhrají. A když nemusíme spěchat domů na oběd a do postele, můžeme zůstat relativně dlouho. Tentokrát nám to vydrželo tři a půl hodiny. Ovšem děti začínají být silně divergentní a protože muzeum znají a mají trošku rozdílné spády, musela jsem dost často řešit, kam vlastně půjdeme a čí přání splníme. Nakonec Tom prohlásil, že chce zůstat u semaforu a že mu nevadí tam být sám. I nechaly jsme ho s Lisou napospas a šly na bublinky, které si dcerka tuze žádala. Muzeum má jeden kontrolovaný východ, takže se nemusím obávat, že by se mi dítě někde ztratilo. Tom skutečně vydržel na stanoveném místě až do té doby, kdy Lise jeden chlapeček cáknul mydlinky do oka, čímž Lízina vášeň pro bublinky poněkud ochladla a my se mohly vrátit k samostatnému Tomovi o patro výše.

	Vyhlídka na hory bez sněhu od slavné, ale zcela zavřené lanovky Heavenly na Tahoe

	Toma zaujalo malování voskovkami

Na první prosincový víkend jsme plánovali zase nějaký větší výlet. V zimě je to trošku složitější, přeci jen počasí nepřeje spaní pod stanem, takže musíme i trošku myslet dopředu na nějakou tu střechu nad hlavou. Vymysleli jsme, že v sobotu sjedeme do Sacramenta, kde se nachází železniční muzeum, a pak budeme pokračovat až k jezeru Tahoe. Tam přespíme a ráno vezmeme děti kabinovou lanovkou na kopec, případně házet kamínky do jezera; odpoledne pojedeme domů.

První polovina plánu dopadla na výbornou. Podařilo se nám zaparkovat ve starém centru Sacramenta, našli jsme muzeum a vydrželi v něm přes dvě hodiny. Kromě nablýskaných historických mašinek tam mají třeba starý vagon, který se natřásá jako za jízdy a kde se za okny míhají tlumená světla a zvoní závory. Děti ale víc než historie zajímaly expozice v patře. Lisa nekonečně dlouhou dobu strávila u stolků s dřevěnou vláčkodráhou. V konkurenci většinou starších a většinou kluků urvala svého oblíbeného Jamese a jezdila a jezdila. Když už jsem začínala mít obavy, kam se poděl Hroch s Tomem, a odervala jsem Lisu od hry, zjistila jsem, že Tomášek již půl hodiny čučí na automatickou modelovou železnici. Nechali jsme ho tedy ještě chvilku sledovat závory a mašinky a tunely, ale pak už jsme chtěli jít. Synek byl ovšem k neutišení, plakal a prosil celou cestu k východu, takže jsme nakonec kapitulovali a vrátili se zpět do patra. Až teprve po další půlhodině jsme Toma přemluvili k odchodu.

	Děti si v muzeu vyhrajou s autíčky na gumu

	Umělecky založená Lisa přistupuje k malování velmi seriózně

Na Tahoe jsme měli zamluvený motel - hledali jsme podle šest let starých výpisů z kreditních plateb jeden, který nám tenkrát přišel prostorný a čistý - a kupodivu jsme se trefili. Byl to on. Po večeři, při ukládání dětí jsem zjistila, že Lisa má z auta ošklivě opruzenou prdelku, i musela jsem Sida vyslat pro mastičky (vzhledem k tomu, že už nemáme plínkáče, tak jsem takové nezbytnosti tentokrát nebalila). Hroch se vrátil s mastičkou, coca-colou a krabičkou bonbonů Ferrero Rocher. Uložili jsme děti a zkoumali, zda již spí - nevěřili byste, jaký randál dělají obaly od Ferrero Rocher v tichém motelu (jakožto správní krkavčí rodiče jsme se samozřejmě nechtěli s dětmi o čokoládové koule dělit - hlavně proto, že Tomášek na sladkosti reaguje nezvladatelnými výbuchy energie). Netušila jsem, že ve svém věku budu mlsat čokoládu večer tajně pod peřinou.

Ráno Tomášek žádal jít na snídani s medvídky. Chvilku nám trvalo, než jsme si uvědomili, že myslí nádobky s medem a javorovým sirupem ve tvaru medvědů, co v bridgeportském Hays Street Cafe servírují k lívancům. Skočili jsme tedy do nejbližšího otevřeného café. Servírka s pochopením přistrčila obyčejnou flaštičku se sirupem omlouvajíc se, že medvědy nemají, že maximálně může ona zkusit bručet, až lívance přinese. Tom to nesl statečně a zbaštil větší část snídaně i bez medvědů. Já jsem měla wafle s jahodami a šlehačkou a spoustu kávy. Potřebovala jsem se impregnovat na jasný mrazivý den.

	Lisa žádala choditi s pilou

	Zdobení cukroví

Od této chvíle to ovšem s výletem šlo z kopce. Lanovka na Heavenly byla zavřená - na této slavné sjezdovce (tak jako všude v okolí) se skvěla zelená travička. Alternativní lanovka z turistického centra jela - ovšem pouze od pohledu. Jak nám sdělila relativně vlídná babice, nahoře se vyskytuje silný vítr a kabinky jsou v provozu jen proto, aby svezly dolů přivstavší si turisty a lyžaře, kteří se stihli dopravit na horu PŘED uzavřením. Tom kvílel, že chce jet lanovkou, já počítala, kolik nás stál hotel, večeře, snídaně - a to vše jen proto, abychom byli pokořeni nepřízní počasí. Ke všemu nám pak mnohem méně vlídná babice u výjezdu z parkoviště naúčtovala dolar pětasedmdesát za těch dvacet minut, co nám trvalo zjistit, že lanovka nefunguje. Vyvenčili jsme tedy děti u jezera, ale skutečně i zde v údolí s námi cloumal poměrně nepříjemný vítr, takže jsme to záhy vzdali a vyrazili domů. Inu, výlet za všechny prachy.

Přiblížily se však vánoce a já jsem opět dostala roupy okusit pořádný adrenalinový sport. Jeden zimní podvečer jsem rozdělala těsto na vizovické a dala toto v plen dětem. Kromě toho, že ratolesti polovinu baráku polepili těstem a posypali kořením, máme letos nakonec i docela dada výzdobu jinak tradičního stromku. Pečení marokánek bylo neméně vzrušující. A co teprve zdobení - tam mi přišlo nejtěžší odervat potomkům (doslova) od úst a donutit je polevu a cranberries plácat na těsto. Perníky jsem nazdobila raději sama.

	Happy Birthday!

	Náš strome(če)k

Druhý prosincový víkend jsme si sjeli pro stromeček. Loni jsme to nechali až na týden před vánoci a málem jsme nepochodili, jak bylo vyprodáno. Tady všichni zdobí hned po Thanksgiving, takže je třeba jednat rychle. Jeli s námi opět Gábina, Radim a Luky - aby se obeznámili s kalifornským systémem nákupu stromku. Tvrdili, že chtějí jen nějaký malinký stromeček - a po asi hodinovém procházení farmou (kdy náš exemplář byl už dávno uříznutý a naložený) odjížděli s poměrně vzrostlým košatým stromem. Jsem moc zvědavá, jak se jim vejde do bytu.

Teď před vánoci se nám nakupilo i větší množství oslav. Zatím jsme absolvovali narozeniny dvojčat v kryté dětské herně. Moje děti si odmítly hrát v tunelech prolízačky samy a já jsem odmítla se tam za nimi plazit (přeci jen jsem poněkud objemnější a díky porouchané páteři i dost neskladná). Lisa si navíc stěžovala na hluk kryté herny (ani se jí nedivím). Pak teda oba chutě sežrali přidělenou pizzu (macecha jim takové dobroty normálně nedopřává), ale v okamžiku, kdy ostatní děti pěly "Happy Birthday", si ti moji výlupci zacpali uši. Obávám se, že po rodičích jsou značně nespolečenští.

Abych si ale jen nestěžovala na zápřah s dětmi. V úterý teď mám bohatý program. Odpoledne odevzdám děti Hrochovi a jdu buď lézt s Matesem, nebo na jógu. Když jsem dostatečně zničená, vlezu si na půl hodinky do sauny. V sauně jsem nebyla sedm let a teď v zimě je to opravdu příjemné. Než se vysaunuju, skončí Gábině spinning - a vyrazíme do pivovaru na jedno. Pivo z místní microbrewery je moc dobré - a navíc po něm neotýkám jako po lahváčích. Bohužel se musím omezovat jen na jedno - páč musím ještě odřídit domů. No, aspoň nemám těžká rána (tím myslím těžší než obvykle).

Copyright © 2007-2008 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.