Prosinec plný oslav 10. - 25. prosince 2007 Narozeniny, sešlosti, besídky, a nakonec Vánoce

	Zatímco dcerka si skákala do balónků...

Před vánoci se na nás navalil společenský život do té míry, že jsem začala musela začít plánovat a psát do kalendáře, abychom se v tom nějak vyznali. Začalo to vánoční oslavou od Sidovy práce. Sid mě varoval, že bude formální záležitost, nicméně protože se to mělo konat v domě jednoho ze šéfů, očekávala jsem z neznámých důvodů spíše rodinnou slávu. A tak jsem málem nedorazila - když se na uvedené adrese místo domu zjevila třípatrová rezidence s točitým schodišem, byla jsem si téměř jistá, že se jedná o nějaký omyl.

	...Tom se nehnul ani na krok od Margo.

Nejednalo. Naštěstí hostitelé sami mají děti, takže jsem mohla své dvě neřízené střely vypustit do prostoru. Bylo pro ně připravené promítání filmu a objednaná pizza. To jsem ocenila - my, dospělí jsme měli indickou večeři, která je výborná, ale přeci jen poněkud ostřejší. Lisa také pravila, že pizza je ňam ňam, ale odmítala zůstat v dětské společnosti. Když už nevěděla, jak si vynutit pozornost, polila si alespoň šatičky. Většinu slavnostní večeře jsem tedy absolvovala s Lisou na klíně, svlečenou do spodní košilky a punčocháčků. Toma jsme v podstatě neviděli až do okamžiku, kdy jej omrzel Nemo a posléze pohoršila nefunkčnost místního výtahu a přišel přednést stížnost na nespolupracující čudlíky. Zjevně bylo na čase vyrazit k domovu - i když neuvěřitelně milá hostitelka se nezdála býti vyvedena z míry (sama má tři děti).

V sobotu měla narozeninovou párty Margo. Musím říct, že to byla jedna z nejlepších dětských akcí, na kterých jsme byli. Personál My Gym se o děti opravdu staral a snažil se jim zajistit program (při zhruba dvaceti dětech mladších pěti let - klobouk dolů... to bych raději obveselovala pytel blech). Lisu zaujaly nejvíc balonky a vcelku bez problémů se vmísila do všeobecného skákání a lezení a běhání. Tom trochu pookřál, až když mezi dětmi zaregistroval Margo.

	Pobyt v teple je třeba střídat pořádným prolítáním u moře

Pak ale najednou trucoval v koutě, dělal scény, žádal odejít a tak podobně. Trvalo nám docela dlouho, než jsme z něj vypáčili, v čem je problém. On chtěl mít párty S MARGO, ne s nějakejma dalšíma dětma! A co víc - Margo si s těma jinejma dětma i hrála a bavila se s nima! Taková zrada! Nakonec se Tomášek nechal nějak přemluvit a vrátil se do víru veselí - a Margo si nadále hlídal. Musím říct, že Toma chápu - myslím, že synek má dobrý vkus. Margo je sice o rok mladší než on, ale zdatně mu konkuruje ve vymýšlení lumpáren - žádná tichá "nudná" holčička, ale pořádný parťák, se kterým se dají dělat všeliké skopičiny. A taky byla vlastně jediné dítě, které Tom na oslavě znal. Některé děti jsme předtím sem tam někde potkali, ale přeci jen s Margo se vídáme častěji.

	Po bouřce se pláž hemžila vyplavenými poklady.

V neděli jsme se potřebovali ze všech těch událostí vydýchat - a tak jsme vyrazili k moři. Foukal divný vítr z opačné strany než obvykle a Pacifik byl velmi bouřlivý. Já jediná jsem si nevzala holinky - ale asi to bylo jedno - po prvních pěti minutách jsem se ocitla v jednom okamžiku uprostřed nečekané vlny až po pás, takže holinky by to asi nezachránily. Naštěstí jsem měla bundu, takže mokrá jsem byla jen těsně pod zadek, kde bunda končí. A asi nade mnou bděl bůžek všech bordelářů, páč jsem v autě našla sice špinavé leč suché lezecké kalhoty. Lízinka zase usilovně šplouchala v loužích - takže na oběd jsme šli jako poměrně nesourodá rodina - Sid s Tomem oblečení normálně v džínách a já s dcerkou v ušmudlaných teplákách.

	Tom si u Santa Clause vyžádal vlak.

Odpoledne nás čekala vánoční párty u sousedů. Pozvané byly všechny spřátelené rodiny z okolí, takže děti se zabavily s kamarády. Když přišel impozantní Santa Claus, byl Tom kupodivu ochoten se s ním bavit. Asi jej navnadilo přípravné psaní dopisů Santovi, kde Tomášek nekompromisně zakroužkoval, že chce pod stromeček vlaky, a byl hotov. Živému Santovi znovu připomněl, že žádá "trains", usídlil se dědovi na klíně a odmítal odejít. Asi chtěl mít jistotu, že to Santa nepoplete a opravdu si bude Toma a vlaky pamatovat dostatečně dlouho. Lisa se s cizími lidmi nekamarádí, takže ani pod slibem dárků se nenechala přesvědčit. Ostatní děti byly tak půl napůl - některé k Santovi šly ochotně, jiné kategoricky odmítly.

Tom strávil většinu párty v pokleku v garáži, kde jezdil s GeoTrax na dálkové ovládání. My jsme se různě živili a popíjeli; dokonce se vypařila i flaška becherovky, kterou jsme měli doma už delší dobu a kterou nepijeme (když už, tak fernet, prosím). Hosté obvykle chvíli zkoumali nálepky, pak zjistili, že z nápisů nic nevykoumají, tak si přičichli a nalili. My jsme šli pak uložit děti, což byla asi taktická chyba - ještě pozdě v noci se od sousedů nesl chichot - a následující den mi holky hrdě hlásily, že becherovka padla.

	Děti zdobí těsto a svou pusu cukrovou polevou.

Nevím co mě to popadlo, ale hned na pondělí po oslavě jsem pozvala sousedky k nám. Dostala jsem totiž nápad, že bych dětem rozdělala trochu vizovického těsta a nechala je tvořit. Dopadlo to lépe, než jsem čekala. Chlapečci vesměs nejevili zájem (a pokud ano, tak velmi krátce); holčičky jsou schopné způsobně sedět a se zaujetím píchat drobné koření do těsta.

Až do tohoto momentu byly prosincové akce úspěšné, měla jsem tedy čekat nějakou zradu. Ta přišla v den školkové vánoční besídky. Tom mi navečer usnul a probudil se s obligátním "Tomášek je ňákej špatnej". Dalo se těžko určit, jestli je skutečně nemocný, či zda se jedná pouze o rozespalost; teplotu neměl. Ovšem nechtěla jsem Lisu připravit o besídku, navíc jsme se tam měli sejít se Sidem - říkala jsem si, že jeden z nás kdyžtak zůstane na besídce a druhý pojede domů s Tomem, kdyby došlo ke krizovému vývoji.

	Naše uřvané ratolesti na školkové vánoční besídce.

Besídka byla ale totální katastrofa. Díky vyhořelé druhé půlce školky jsou teď spojené třídy v naší budově. I besídka byla spojená - spousta cizích dětí, nadržených rodičů, chaotických učitelů - no prostě zmatek na zmatek. Lisa odmítla mít s tím cokoliv společného a spáchala hned u vchodu hysterák - vzhledem k tomu, že je teď ve velepříjemném období, kdy na vše říká NE čistě z principu (aby následně řvala, že dotyčnou věc CHCEEEEEE A CHCEEEE), a že jsem jejích scén měla za celý den už totálně plné zuby, vyvlekla jsem ji na parkoviště s tím, že teda když chce pryč, tak jedeme domů. Povolila teprve, když jsem ji dotáhla až k autu - a obrátila, že CHCEEEE na besídku. Tak jsem se nechala "přemluvit". Nakonec se Lisa usadila na podiu vedle Toma, který vypadal, jako když zkouší na obsazení do hlavní role Labutího jezera (role: umírající labuť). Obě děti odmítly zpívat, ale aspoň si nezacpávaly uši. Nakonec se Lisa rozeřvala, že chce maminku, takže zbytek besídky proseděla se mnou na židli. Dále oba potomci zcela zavrhli místního Santu - ani pod slibem lízátka se nedaly přesvědčit, aby šly za dědem. To už jsme toho měli dost, takže jsme zaveleli na ústup.

	V santacruzském akváriu: Lisa sleduje výklad, Tom popichuje sasanku ve dřezu.

Doma jsem si říkala, jaká to byla zase přehlídka ztracenýho času. Kdybych zůstala s dětma doma, bývala bych udělala lépe. Mohlo mě napadnout, že spojená besídka dvou školek bude děs. Navíc ze mně neznámého důvodu pořadatelé zajistili sál, jenž neobsahoval ani to piáno, takže ani nebylo dle čeho zpívat (a nebyl způsoben hluk, který by přebil falešný zpěv zúčastněných). Se slzou v oku vzpomínám na loňskou besídku v intimním prostředí historického sousedského klubu - kde byl čas, prostor a nálada sednout si s ostatními rodiči a učitelkami a trochu pokecat. Kde byla organizace sice chaotická, ale dvacet dětí se dá zvládnout i v chaosu.

Ve čtvrtek začala soplit a kašlat Lisa, takže možná Tomášek měl nějakou mírnou verzi virozy, která nám teď obchází rodinu. Pochopitelně, že choroby si vyberou vánoce jako nejvhodnější čas k řádění. Museli jsme tedy zajistit nějaký nenáročný avšak poutavý program pro soplivce. V původním plánu byla krátká procházka po pláži, ale Tomášek prosil o akvárko. V santacruzském Seymour Center se prcci už skvěle vyznají - problém je v tom, že jsou divergentní. Lisa si žádala napřed pohrát se skládačkami, kdežto Tom utíkal rovnou osahat si hvězdice a sasanky. Když jsem konečně ukecala Lisu na hvězdice, žádal Tom prohlížet zbytek akvária. Ještě že jsme se Sidem na to byli dva a mohli jsme se rozdělit. Lízinka mě překvapila - vydržela šíleně dlouho u nádrže s pobřežními rostlinami a živočichy. Brala si hvězdice, hladila je, zkoumala přísavky a pak je zase vracela. Snažila se přemluvit kraba poustevníka, aby jí vylezl z ulity do dlaně - držela opatrně ulitu a druhou ručičkou šplouchala na krabíka vodu, aby se nebál. Postupně si prohlídla různé druhy chaluh a prozkoumala jejich strukturu. Zkrátka už nám povyrostla z roztomilého batolete do zaujaté (a šíleně umíněné) slečny.

	Konečně přišel ten nejdůležitější vánoční okamžik - dárky pod stromečkem.

Někdy na podzim Sid zakoupil - samozřejmě KVŮLI TOMÁŠKOVI - Trainz: virtuální železnici na počítač. Od té doby periodicky propadá mašinfírování a do noci sedí s planoucím zrakem před obrazovkou a informuje mě o problémech na tratích. Den před Štědrým večerem objevil Tom tátu u železnice - a dokázali oba čtyři hodiny strávit koukáním na koleje. Vlaky jedou Tomovým oblíbeným Tehachapi, mají tam i mašinky v barvách Santa Fe a Tomášek může troubit a "být v kabině" (tj. mít celou situaci z pohledu strojvedoucího). Ostatní ovládání je na Toma moc složité - ale jemu skutečně stačí hledět na ubíhající krajinu a pražce. Takže vlastně jeden dárek dostal Tom takhle v předstihu. Asi budu muset nastudovat federální regulace železničního provozu - jsem si poměrně jistá, že mašinfíra může sloužit jen určitý počet hodin v kuse, a obávám se, zda moji muži tuto dobu nepřekračují. Také bych soudila, že když někdo vykolejí vlak, tak bude mít pár let zakázanou činnost - a ne že jen resetuje hru.

	Lízinka miluje knížky.

Kluci pustili vlaky chvilku i na Štědrý den. Pak vzal Hroch děti na nákup na slavnostní večeři a já se snažila trochu zcivilizovat domeček. Odpoledne jsme děti nacpali do postele - ráno totiž Lisu v šest vyděsili popeláři, takže po obědě byly děti už opravdu zralé na tu postel a nechtěli jsme riskovat dva unavené vřešťany pod stromek. Kupodivu usnul i Tom - a vzbudil se s teplotou 38,7. Dali jsme mu Tylenol (paralen) a usadili se kolektivně k pohádce. Asi jsem jediný občan České Republiky, který nikdy neviděl celého Mrazíka. Hroch tvrdí, že mám mezery ve vzdělání, i uvolila jsem se ke sledování této perly sovětské kinematografie. Vydržela jsem asi do půlky, pak jsem šla raději něco dělat. Překvapil mě ale Tomášek, který celou pohádku napjatě sledoval. Zřejmě mu prvoplánovitý děj a barvité kostýmy byly srozumitelnější než vtip a šarm pohádek inteligentnějších.

Večeře proběhla v klidu, děti nejvíc bavilo přiťukávat si s námi džusem ve skleničkách na víno. Akorát kontrola stromku po jídle odhalila, že Santa ještě nedorazil a tak ho děti se Sidem museli jít ven vyhlížet, aby náhodou někde nezabloudil. Po chvíli jsem se k nim přidala i já, ale stejně jsme nikdo Santu nezahlídli. Asi jsme se špatně dívali - když jsme totiž dorazili domů, byla už pod stromečkem hromada dárků.

	Mazák Tom se první hrnul k největší krabici.

Santu na nás vybalil Tom už na podzim - jeho existencí si je naprosto jist. Rozhodli jsme se tedy vzniklou situaci nekomplikovat tím, že bychom mu letos vykládali, že dárky nosí Ježíšek, abychom mu za pár let i tuto pravdu vyvraceli. Navíc se Santou se viděl osobně na sousedské besídce - což jej ještě utvrdilo ve víře v existenci červeného děda. S vyhlížením Santy se to má tak - máme propojenou kuchyň s obývákem a opravdu nejde dárky nějak tajně propašovat za přítomnosti celé rodiny.

Lisa si zřejmě loňské vánoce nepamatovala, zato Tom už je starej mazák - začal pod stromečkem rovnou hrabošit největší dárek (měl smůlu - ten byl letos pro mě). Překvapilo mě, že dokázal na nálepkách přelouskat jména - pak už se tedy řídil podle obrázkových symbolů. Lisa si každý dárek rozbalila, prohlédla, vyzkoušela, pohrála si. Tom naopak jen co strhal papír z jednoho dárku, letěl pro další. Teprve když bylo místo pod stromkem prázdné, uklidnil se natolik, aby byl schopen si sednout a dárky prozkoumat. Největší úspěch měla asi Lisina minikuchyňka a Tomova pokladna - děti nám neustále něco vaří. Na modelínu došlo až druhý den, podobně se teprve teď začínáme prokousávat knížkami a složitějšími dárky.

Štědrý den u nás proběhnul v klidu, teď jen čekáme, jak moc všeliké choroby postihnou různé členy domácnosti. Tom si stěžuje na bolavá ouška, Lisa je protivná a já mám od rýmy hlavu jak pátrací balon.

Copyright © 2007-2008 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.