Emigrantská exotika II 27. srpna - 10. září 2007 Vysočina, parní vláčky a pískovcové hrady

	Jindřichův Hradec

	Výlet s dědou do Jindřichova Hradce

U dědy na chalupě jsme využívali zahrádky a možnosti nechat děti lítat venku. Snažili jsme se ale také zvládnout i nějakou kulturu. Usoudili jsme, že nemá cenu pokoušet trpělivost naši, prďuší, ale i průvodců různých hradů a zámků v okolí. Nicméně alespoň Krýzův pohyblivý betlém v Jindřichově Hradci jsem chtěla dětem ukázat. Prvním šokem bylo vstupné, třebaže jsme si už začínali pomalu zvykat na evropské ceny. Druhým překvapením byl omezený vstup k jesličkám: otevíraly se každou půlhodinu. I to bychom snad zvládli - ale když průvodkyně nahnaly do relativně maličké místnosti cca padesát lidí a bez varování zhasly - málem to se mnou seklo. Svou mírnou klaustrofobii zvládám dobře pokud vím, do čeho jdu. Ovšem v muzeu jsem opravdu nepředpokládala jednání jak v plynových sprchách koncentráku.

Cením si toho, že muzeum se snaží návštěvíky informovat i o historii betlému, jeho mechanice, výrobních postupech a detailech. Ale je opravdu nutné toto absolvovat povinně, na stojáka, v temné místnosti? Děti buď ječely, že je tma (nebyli jsme jediní bláhovci, kdo jesličky považovali za vhodný program i pro předškolní mládež), nebo se dožadovaly spuštění betlému, případně si hrály v té tmě na honěnou a schovávanou. Po asi dvaceti minutách výchovného pořadu, při němž si člověk připadal jak povinné školní exkurzi, která dokáže i ze zajímavého místa udělat nucenout, otravnou záležitost, nám tedy na pár minut betlém pustili. Vše vypnuli dřív, než jsme si stihli celou expozici pořádně prohlédnout, a byli jsme zase vyhnáni ven.

	Lisa na Jindřichohradecké věži

	Lisa ukořistila vytouženou modrou motorku, ale Kuba je jí v patách!

Tomášek miluje majáky a věže, takže jsme ještě skočili do zámku na věž. Tom pravil, že je rychlík, a vyběhnul s dědou nahoru napřed. Lízinka se taky snažila, ale schody jsou holt na ni moc veliké, takže nám výstup zabral docela dost času. Jinak se ale tato část prohlídky zámku zdála býti adekvátní dětské trpělivosti a nabídla alespoň částečné vybití energie našich potomků.

To už ovšem nejen Hroch šilhal hlady. Zkusili jsme vlézt do zámecké restaurace - a byli jsme velmi příjemně překvapeni. Nebylo tu nakouřeno, jídla nabízeli za dvouciferné ceny, nenastal problém dědečkovi objednat dietní verzi vybraného oběda, prostě pohoda. Odpoledne jsme stihli ještě výlet k lomu. Sid a Tom odmítli do křišťálové čisté - a příšerně studené - vody vlézt, Lisa to zvládla asi tak pod prdelku. Já jsem byla rozhodnutá se koupat, a musím si udělit pochvalu za hrdinský čin. Jedním z mých hnacích motivů byla předpověď počasí - mělo se prudce ochlazovat.

Na středu jsme měli naplánovaný výlet do Brna - sejít se zase s pár kamarády a ještě jednou navštívit brněnskou babičku. S kamarády jsme opět skončili v Taverně, ovšem část doby jsme strávili navlíkáním dalších a dalších vrstev na zmzlé dětičky. A taky řešením rvaček o motorky - Blanka zapůjčila Tomovi a Lise dvě vozidla z jejich početné stáje; samozřejmě, že nejžádanější byla MODRÁ motorka. Jak u Blančiných dětí, tak u mých. A tak se kulisou našeho oběda stalo jedno či více dětí válejících se po zemi, kde jsme je chladnokrevně překračovali. Jsem moc ráda, že se toho sportu (válení po zemi) zúčastnili bez rozdílu všichni spolustolující mladší čtyř let - aspoň si nemusím připadat jako špatná matka - scény a trucování zjevně k této vývojové fázi patří.

	Kamenný dům v Kutné Hoře

	Kutná Hora

My, dospělí, jsme si k obědu objednali vesměs smažáky; dětičkám jsme chtěli dopřát o něco zdravější stravu. Nicméně když jsme zaveleli k obědu, Tom se posadil ke stolu a pravil líbezným nadšeným hláskem: "Jééé, já jsem dostal smažený sýr!" Neměla jsem to srdce zahnato ho k rizotu. A tak se po zbytek pobytu Tom vesměs dožadoval smaženého sýra - někdy jsme mu tuto úžasnou pochoutku dopřáli, jindy ne. Bohužel i Lisa přišla na chuť hranolkám namáčeným v kečupu či tatarce. Tolik tedy ke zdravé výživě.

Na čtvrtek jsem se těšila i jsem se ho děsila. Měli jsme domluveno, že děti necháme celý den napospas dědečkovi a vyrazíme si se Sidem do Kutné Hory. Mateřské pudy jsou hrozná věc. Babičku už máme otestovanou, ale z dědečkova hlídání jsem měla strach. Ovšem děti se s námi rozloučily zcela pragmaticky, zjevně překvapené, proč jsme ještě stále neodjeli. Sid navigoval, já řídila a postupně jsme dobloudili až ke Kutné. Hned jak jsme vylezli z auta, zaujal nás kamenný dům. Nechali jsme se tedy provést nádhernou historickou stavbou, nafasovali mapu a vyslechli doporučení, kudy kam dále. Sid nebyl v Kutné Hoře nikdy, já naposledy zhruba před deseti lety. Věděla jsem, že chci Hrocha zavléct do dolu a do chrámu sv. Barbory.

Muzeum stříbra nás nezklamalo. Sice mi přišlo, že vstupné dost podražilo, ale průvodkyně se snažila a za dvě a půl hodiny jsme se o historii a způsobech dolování stříbra a drahých kovů dozvěděli hromadu zajímavostí. Prohlídka dolu mi přišla lepší, než co si pamatuju - opět velmi informativní a obsažná. Skanzen hornické vesnice byl i pro mě novinkou. Sakumprásk bych řekla, že jsme za to relativně vysoké vstupné pořídili opravdu pěknou turistickou atrakci. Navíc jsme se v Kutné Hoře slušně naobědvali - ceny opět dvoumístné. No a taky jsme si užili výlet bez milovaných ratolestí. Dědečka a dětičky jsme zastihli příčené a bez škod na zdraví. Zdá se, že i mamas Lisa příjímá péči prarodičů jako samozřejmost a mizející rodiče ji nijak netrápí.

	Klaustrofobní chodbičky ve stříbrném dole

	Impozantní chrám sv. Barbory

V pátek ráno dorazila Blanka s Petrem, Kubíčkem a Eliškou. Původní plán byl, že přespí ve stanu na zahradě, ale vzhledem k teplotám vzduchu velmi rychle vyměkli a vzali zavděk neobývaným, nehostinným pokojíčkem výminku. Zajímavé bylo, když odpoledne všichni kromě mne a Blanky vytuhli - skočily jsme do auta a udělaly si dámskou jízdu do sámošky a lékárny v Počátkách. Večer jsme měli pro prcky táborák a opékání buřtů. Tomášek se dožadoval kečupu a pak po většinu večera s Kubíčkem převáželi polínka z kůlny k ohni s takovou vervou, že jsem musela pak dělat dispečera a větší část hromady odeslat s nadšenými řidiči zase zpět.

Původně jsme plánovali na sobotu výlet na hrad Roštejn, ale díky proměnlivému počasí jsme vyrazili raději na "zastřešenou" atrakci - jindřichohradeckou úzkokolejku. Nádraží je poněkud zmatené - na tabuli visí odjezdy normálních vlaků i úzkokolejky, ale nikde se nelze dosíci informace, jak získat jízdenky. Paní od ČSD nás poměrně striktně odbyla, že to ona ne, že úzkokolejka je soukromá a prodávají jízdenky sami. Nakonec se ukázalo, že lístky jest třeba zakoupiti až přímo ve vlaku od průvodčího. Proč tato informace nemůže někde viset, nechápu. Nahrnuli jsme se tedy do vlaku v sestavě já, Blanka, děda a (4) děti. Muži (Sid a Petr) byli zvoleni coby řidiči doprovodných vozidel - mašinka jede dvě hodiny do Nové Bystřice a pak dvě hodiny zpět - to by prcci nevydrželi. Domluvili jsme si sraz v Malém Ratmírově - s tím, že půlhodina s parní mašinkou bude stačit. Což vcelku vyšlo; jediný, kdo velmi vehementně žádal jet dál a výstup oplakal, byl Tomášek.

Přiblížila se hodina oběda, padlo rozhodnutí vrátit se do Jindřicháče. Hroch měl zálusk na zahradní restauraci, kterou byl viděl z hradeb zámku v úterý. Ovšem orientovat se ve spleti jednosměrek v podhradí nebylo tak jednoduché. Navíc než jsme se s dětmi doploužili k vyhlídnuté jídelně, přispěchal nějaký pán, který na ni pěkně po česku vylepil cedulku "DNES ZAVŘENO". Sid s Petrem pak objevili jiný objekt a s mírnými komplikacemi jsme se tam nakonec přesunuli všichni (děti v zámecké zahradě objevily, doufejme psí, lejno na lavičce a Kubíčka nenapadlo nic lepšího, než vzít výkal do ruky).

	Oč klaustrofobnější jsou šachty a doly, o to má patronka horníků vzdušnější a slunečnější chrám

	Konečně svatá Barbora bez lešení

Po zámecké restauraci byla podhradní hospoda mírné zklamání. Prostředí snaživě exkluzivní, ceny trojmístné, jídlo průměrné. Pískoviště pro děti bylo prima, ale zase si hrály tak usilovně, že se odmítly najíst. A pak zážitek s rybou. Sedíme u stolku a povídáme si, najednou Sid naproti mě zařve: "Pozor, ryba!". Opravdu jsem netušila, co se děje, a jak si mám tento zmatený výkřik vysvětlit, takže jsem asi civěla dost nechápavě - do té chvíle, než na stůl přede mnou s plesknutím skutečně přistála ryba. Mrtvá. Napíchnutá na háček s vlascem. V sousední zahradě jakýsi sportovně založený, dalekonosný rybář nahazoval návnadu se špatným azimutem.

Když v sobotu navečer odjížděl Kubíček, ztropil Tom scénu - najednou si vzpomněl, že by chtěl taky do svého domečku, za vlakama a za svým velkým náklaďákem. Já jsem také toužila po našem domečku - z podobně prozaických důvodů. Měla jsem s sebou sbaleno minimum oblečení, na chalupě jsem musela vyprat alespoň nějaké ponožky a pár triček. Že tam nemáme automatickou pračku a musí se všechno přemáchnout ručně na zahradě, se dá jednou za čas přežít a vnímat jako roztomilý folklór. I když v těch cca deseti stupních Celsia jsem myslela, že mi ruce ve studené vodě upadnou. Co mi ovšem chybělo brutálně, byla sušička. Vzhledem k počasí (zima a deštivo) jsem následující dva dny strávila zaříkáváním mokrých ponožek, aby konečně uschly.

	Tento svatý nás docela pobavil - všimněte si toho gesta!

	Chalupa praská ve švech - Sid, Carol, Lisa, Kuba, Eliška, Tom, Blanka. Chybí fotografující dědeček a spící Petr.

V neděli jsme se totiž opět stěhovali. Chtěla jsem rodinu zavléci do Českosaského Švýcarska, mojí další srdeční krajiny. Z Vysočiny je to lehce přes dvě třetiny republiky, navíc jsme měli trošku obavy z toho, že je to poslední neděle před začátkem školního roku a že bude hrozný provoz. Vyrazili jsme hned zrána, v poledne sjeli z dálnice u Berouna. V Loděnici jsme zastavili v první restauraci (Ve století), která vypadala, že má zahrádku. Měli i krásné dětské hřiště - akorát kdyby hned ve vchodu nebylo nasráno.

Kousek od Loděnice jsou Solvayovy lomy - místo, které je jakousi domovskou stanicí našeho zkušeného nevadského turisty Suchýše. Tento si ovšem nepředloženě pořídil sádru na noze, takže nám nemohl dělat průvodce. Už jen objevit zašitý skanzen bylo poměrně náročné. Nakonec jsme dokonce zjistili i kdy bude prohlídka. Muzeum děti nebavilo, takže jsme s nimi na střídačku oscilovali po venku. Následovala projížďka mašinkou, kterou Tom strávil sledováním kolejí a vyhýbek. Vlastní prohlídku dolu jsme vzdali - Tom je přesvědčen, že v každé díře bydlí tygr, a Lisa po něm vše opakuje.

Navečer jsme sklesli v hotelu Ostrov. Děti oběhly mostky přes místní rybníček, Tom si nekompromisně vyžádal k večeři smažený sýr. Po večeři jsme se s celou rodinou navalili do krytého bazénu a posléze do vířivky. Úslužný personál nám nervózně nutil přistýlku pro děti, již jsme opakovaně odmítali - naše děti mají své nafukovací pelíšky a jsou na ně zvyklé.

	Jindřichohradecká úzkokolejka

	Kde je ten vlak?

Na pondělí jsme měli domluvené lezení s místními borci. Měla to být taková třešnička na dortu, připomínka, že jsme na dovolené. Zkrátka možnost dělat něco nesouvisejícího s dětmi a příbuznými. Ovšem Sid, přestože se účastnil plánování celé akce, nakonec vyměknul a lézt odmítnul. Já jsem byla hrozně natěšená; lezení na písku má naprosto neopakovatelný půvab - opuštěné věže bizarních tvarů, knížky ukryté na vrcholcích, i sama struktura kamene - to vše mě vracelo do mých lezeckých začátků. Samozřejmě se dostavily prolezené prsty - po návratu do Kalifornie mi postupně slezla kůže na rukách.

Hned zpočátku jsme se s Pavlem dostali do našich kontinuálních sporů. Pavel, klasik, miluje sokolíky a komíny a spáry. Na můj požadavek "lézt něco hezkého pro potěšení" vybral cestu, v níž jsem klela jak pohan. Sice teoreticky chápu, že zapřená zády o jednu stranu komína a nohama o druhou jsem v bezpečí - ale já to prostě nemám ráda. Zvlášť když komín je v převisu, pode mnou se tlemí třicet metrů velmi volného prostoru a lano nade mnou (ano, lezla jsem na druhém) sice je záchranou pro případ pádu, ale také pastí - kdybych vypadla, visím ve vzduchu a nemám se jak dostat nahoru. K potupnému pádu nedošlo, ale než jsem se vyhrabala nahoru, klel i Pavel - totálně promrzlý, navíc s vidinou ledové sprchy z valících se černých mraků. Ty nás milosrdně obepluly a my se konečně domluvili na tom, co JÁ považuji za pěknou cestu. Byť oficiálně těžší, nicméně placatá sedma za malé vlnky, mi konečně přivodila radost z pohybu. Sice mě v jednom momentě zradily příliš velké boty, ale i tak jsem si spravila chuť. Dali jsme ještě jednu takovou radůstku a já zjistila, že už opravdu nemůžu - prsty se odmítaly sevřít na ostrých hranách - oči by ještě lezly, ale už jsem nemohla.

	Tom se celou jízdu vlakem pečlivě soustředil a vše sledoval

	Lisa brala jízdu vlakem velmi zodpovědně

Nakonec to možná bylo dobře - k hospodě jsme na pozdní oběd dobíhali za deště; později napadly kroupy, které zůstaly na zemi až do večera. Bylo jasné, že je po lezení bez ohledu na zbědovaný stav mé fyzické stránky. Večer jsme ještě poseděli s Pavlem, Katkou, Jaromírema jeho ženou Pod Císařem. Ráno bylo stále odporně, a my čím dál tím víc toužili po slunné Kalifornii. Rozloučili jsme se s vlídným personálem hotelu a zamířili ku Praze. Poté, co jsme obkroužili zoologickou zahradu, botanickou zahradu, blázinec v Bohnicích a málem se rozvedli, nám došlo, že SKUTEČNĚ ještě není postavená severní část pražského okruhu a tudíž smíme k letišti a ke Kočice dobloudit dle mé chabé paměti přes Prahu.

Počasí nám zmařilo plány na rozlučkovou grilovačku na zahradě, stěží se dalo s dětmi vydržet půlhodinku na obligátní odpolední procházce. Ráno jsme si opět pochvalovali zvolené spojení - odlet v deset hodin je mnohem civilizovanější než sedmá ráno (zvlášť když člověk musí být na letišti dvě hodiny před odletem - tj. za velmi časných ranních hodin). Na letiště se dostavila i pražská babička, která předchozí večer přiletěla z Kalifornie - takže jsme se vítali i loučili zároveň.

V Kodani jsme měli asi tříhodinovou prodlevu. Poté, co jsme oběhli letiště dokolečka, jsme zjistili, že pokud chceme dostat najíst, musíme imigrovat do Dánska. Naše děti mají ve svých amerických pasech už hezkou sbírku razítek - i když z Dánska viděli jen pár metrů letištní haly. Celá Evropská unie nás poměrně zaskočila - už v Česku nám přišlo příšerně draho (ve srovnání s poměrem mezi českými a kalifornskými platy), ovšem jedna lasagna, jedny těstoviny s lososem (obojí výborné, což o to) a dvě nadměrečná dobrá piva v bufáči nás vyšly dráž než oběd pro celou rodinu ve vyhlášeném sushi u nás v Kalifornii. Nicméně najíst jsme se museli - sice jsme ráno měli snídani, ale další jídlo nám SAS naplánoval až k večeři na palubě letadla.

	Panorama Tiských stěn

Do Seattle nás vezl zase Rurik Viking - zřejmě jediné velké letadlo SASu. Cestující byli tentokrát méně spořádaní a zdaleka ne všichni v denním světle spali. Vyřešili jsme to dekou nataženou mezi opěradly sedadel. Děti jásaly, že mají stan, a pak vzorně odpadly a prospaly větší část cesty. No a pak už jsme se ocitli na domácí půdě. V Seattle jsme sice museli projít emigrací, ale za chvíli jsme stáli v hale, ve které se nekouří, kde fastfoody nabízejí jídlo za cenu přiměřenou fastfoodu, kde mají čisté a prostorné záchodky, jakož i PÍTKA s obyčejnou vodou. Dali jsme si se Sidem slavnostní zmrzlinu, zavolala jsem Fionnuale, která nás měla vyzvednout v San Franciscu - zkrátka jsme byli zase DOMA. Poslední poskok letadlem jsme prospali (či spíše protrpěli ve fázi mírného bezvědomí) všichni. Někdy kolem půlnoci jsme popadali už do svých postelí.

	V Tiských stěnách

	Kroupy začátkem září...

Myslím, že to byl jeden z nejlepších výletů do Česka. Děti byly překvapivě hodné, nikdo neonemocněl, jet lag byl tentokrát milosrdný. Tomáškovi se splnil sen a letěl hned šesti letadly. Jezdil vlakem, zabíjel mouchy plácačkou, byl s česky mluvícími dětmi, viděl dědu sekat dříví, babička mu nafukovala balonky, Blanka zpívala s kytarou. Naučil se jíst smažáka s kečupem. A navíc děda má "dlouhý domeček jako limuzínu" (naše chalupa je vlastně dvojdomek se sousedovic). Samé krásné věci, no považte!

Pro nás bylo příjemné vidět se s rodinou a přáteli. Milé překvapení byla péče všech zúčastněných - od půjčení věcí jako auta, mobilu, autosedaček - až po maličkosti jako plastové náklaďáky a odrážedla. Zaskočeni jsme byli jídlem - najednou nám přišlo všechno příliš slané a obsahující proklatě málo zeleniny. No a pak problémy s vodou k jídlu, na niž jsme navykli - respektive s tím, jak složité bylo se u jídla napít něčeho jiného než piva nebo limonády. Myslím, že jsem za posledních pět let dohromady nevypila tolik piv jako v těchto dvou týdnech - když si mám vybrat mezi třídeckou vody v snobské lahvi za dvacet a půllitrem točeného piva za šestnáct, hádejte, jak to dopadne. Zřejmě díky pivu jsem přibrala nějaká tři kila - bohužel především přes prsa, tudíž jsem se opět nafoukla z příjemných konfekčních velikostí podprsenek do kategorie vojenských stanů. A to už jsem padáky byla ze šatníku optimisticky vyházela.

Copyright © 2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.