Emigrantská exotika 8. - 26. srpna 2007 (Téměř) přes severní točnu do Česka - štace Brno - štace Vysočina

	Rurik Viking, jenž nás byl přenesl mezi světadíly tam i zpět

	Dvojitou nálož dětí nejlépe zpacifikovat sadou nanuků Tom, Lisa, Kubík, Eliška

Vzhledem k tomu, že teď už platíme čtyři plné letenky, vybírali jsme náš let do Česka dlouze a pečlivě; především s ohledem na ceny. Sid nakonec nalezl obskurní spojení přes Seattle. V nadšení z dobrého kupu jsme ani nepostřehli, že odlétáme o dva týdny dříve než babička, takže nastala absurdní situace, kdy my jsme pobývali v ČR a babička ještě pořád dlela v Kalifornii. Ne, že bych se o naši hyperaktivní důchodkyni nějak extra obávala, na to je příliš samostatná.

Přesto se mi na sanfranciském letišti docela ulevilo, když dorazila SMSka, že babička přibyla v pořádku domů i s naším autobusem, jenž z letiště vezla. Mohla jsem tedy vypnout mobil a začít se po balicím maratonu a nervech nechat unášet spádem událostí a letovými řády. Děti trvaly na okružní jízdě letištním vlakem - na tento požitek se Tomášek těšil již několik týdnů. A pak se mu splnil jeho sen - konečně mohl zase nastoupit do velikého letadla.

Trochu mě zaskočil otázkou, kdy přijde ta paní světluška, ale pak jsem pochopila, že myslí letušku, od níž jsem mu slibovala svačinu. Přesmyčka se Toma tvrdošíjně držela přes vešekeré naše vysvětlování. V Seattle nás čekaly opět vlaky, bohužel na rozdíl od San Francisca, kde z vagonků člověk vidí celé letiště, se zde jezdí v depresivních tunelech. Pocit druhořadé scifárny umocňoval i fakt, že letiště bylo liduprázdné. Nejen, že jsme nenaráželi na ostatní cestující, ale chyběli i zaměstnanci - a informační tabule. Trochu nejistí jsme se ploužili dětským tempem klaustrofobními prostory a doufali, že se ploužíme správným směrem.

	V Česku podražilo úplně všechno: kolotoč za 20 Kč& za 3 minuty jízdy

	Třebaže na brněnskou babičku byly naše děti nápor, pěkně si spolu vyhráli

Nakonec jsme našli náš gate. Za prosklenou zdí se k odletu připravoval Rurik Viking (naše letadlo) a děti mohly sledovat podrobnosti nakládání takového zaoceánského obra. Nastupovali jsme mezi posledními - chtěli jsme potomkům dopřát co nejvíc času k pobíhání a hraní si. Pak už to šlo všechno ráz naráz. Napít, skrmit pytlíček preclíků, Tom šel statečně poprosit světlušku o nášup. Vzápětí však před námi přistála večeře - kdybych byla věděla, že to bude tak rychle, nenechala jsem děti nacpat se preclíkama. Měla jsem pro ně zamluvené dětské jídlo - ovšem dost mě překvapilo, že to sestávalo ze smaženého kuřete a hranolek. Dospělí dostali (podle mě) mnohem dietnější rýži a kuře pečené. Nicméně zase hranolky jsou něco, co je většina dětí ochotná pozřít.

Najednou bylo devět večer, v letadle se pozhasínalo a všichni cestující se uložili ke spánku. Dětem jsme vycpali prostor před sedadly příručními kufříky. Po půlhodině vzájemného pošťuchování se i v naší řadě rozhostil klid. Sid taky chvilku pospával, já jsem jako obvykle neusnula. I tak jsem si však k mému vlastnímu překvapení docela odpočinula. V Kodani jsme tedy vystupovali relativně čerství. Veliký dojem na nás zanechaly rurikovské záchodky, které, na rozdíl od našich zkušeností s jinými společnostmi než SAS, setrvaly na snesitelné úrovni až do konce letu. Let do Prahy by byl brnkačka - kdyby SAS servíroval alespoň tu pitomou vodu. Díky zpřísněným předpisům se nesmí na palubu brát téměř žádné tekutiny - a PRODÁVAT třidecovou lahvičku obyčejné vody za sto dvacet korun mi přijde hyenismus. Chápu, že lidé, kteří cestují jen poskokem z Kodaně do Prahy, to můžou vydržet - ale my jsme neměli možnost se nějak napít při přestupu (jediné kodaňské pítko bylo nefunkční, restaurace v transitu nevedou, takže zbývá chlemtat vodu na záchodě z kohoutku). Za sebou jsme měli už nějakých patnáct hodin na cestě v prostředí, které člověka silně dehydruje. Chápu, že letecké společnosti potřebují vydělat, vůbec mi nevadí, že se platí za jídlo a alkohol, pro mě za mě, ať se platí i za džusy a cocacoly - ale proč za vodu?

	Nájezd na Andulčino výsostné území: Adélka, Andulka, Lízinka, Tomášek

Na pražském letišti nás čekal početný uvítací výbor - nasoukali jsme se do dvou aut a odjeli ke Kočičce. Tam jsme vypustili všech pět dětí (naše dvě, Blančiny dvě, plus Eliška od Kočičky) na zahradu a zkoušeli nakombinovat autosedačky a hromadu našich zavazadel do půjčeného Forda Focuse. Po svačince jsme vyrazili směr Brno, za lodivodem Blankou tak, abychom se vyhnuli zácpě D1 na Chodově.

	Kočár po tetičce přišel náhle k užitku

O dé jedničce kolují po světě hrůzostrašné zkazky - takže jsme nakonec byli docela příjemně překvapeni. Kromě šílené bouře u Humpolce byla doprava plynulá. Dokonce bych řekla, že se řidiči značně zcivilizovali ve srovnání s dobou před sedmi lety. K brněnské babičce děti dorazily překvapivě dobře naladěné. V noci sice Lisa kolem třetí mrčela a my jsme se Sidem byli chvíli vzhůru a kecali, ale jinak se žádné prudké příznaky časových změn nekonaly. Možná proto, že bylo teplo a slunečno a tělo lépe reaguje na vlídné počasí. Trochu mě zaskočila česká "prádelna". Za sedm let v Kalifornii se ze mne zjevně stal stepní živočich a po celou dobu pobytu jsem se šíleně potila - a to i v okamžicích, kdy teplota klesala zatraceně blízko k nule.

	V Americe si děti na slámě nevyhrajou

Ve čtvrtek jsme vzali děti dopoledne na vytouženou jízdu tramvají. Zvládli jsme některé mírné nákupy i návštěvu modelového světa. Večer jsme měli domluvený sraz s brněnskými kamarády v hospodě Na Farmě. Tomáškovi jsme slibovali dětičky, ale všichni kamarádi buď vyměkli nebo měli děti na různých letních akcích. Tom byl dost zklamanej a my taky. Před přestěhováním měla Farma u zahrádky malé dětské hřiště - na novém sídle byl jen beton. Děti ale byly hodné a docela si vyhrály, takže byl i čas pohovořit s přáteli. Je zajímavé, že s některými lidmi se dá zajímavě pokecat, i když se vidíme jen jednou za pár let.

Na pátek přislíbila Blanka, že nás přijede z Prahy obveselit s celou rodinou. Měli jsme sraz v našem od loňska tolik oblíbeném Baby Cafe Kickin, ale letos jsme zdrhli po půl hodině. Obsluha s otráveným ksichtem, která pohulovala před podnikem na dětském hřišti, neochota donést dětem obyčejnou vodu, zredukování jídel na čokolády a podobné humusy - to vše nás nepříjemně zaskočilo. Na oběd jsme se přesunuli do Taverny za rohem. A jakkoliv Taverna nijak nepropaguje zaměření na děti, poskytuje to důležité - poměrně velký venkovní prostor pro prcky s malým hřištěm, příjemné ceny a obsluhu, která bez problémů donese specialitky jako suché těstoviny, extra talíře a skleničky, a ještě se všichni tváří vlídně.

	Uff, jsem se polil

	Taková jablíčka pěkně do ruky

V sobotu jsme měli domluvenou rodinnou návštěvu. Cestou jsme brali benzín u Shellky, kde při nákupu třiceti litrů můžete za 29 korun zakoupit model Ferrari. I vybral si Tomášek slavnostně autíčko - načež Lisa ztropila šílenou scénu, že chce taky. Hned po nás platil nějaký Němec - paní pokladní se mu snažila lámanou němčinou objasnit, že jestli nechce autíčko, mohla by ho dostat Lisa. Pán jí nerozuměl, čímž byla situace jednodušší - zaplatil svou útratu a Lisa dostala autíčko. Ferrari mají pět druhů, hádejte, které si vybrala Lisa - ano, přesně totéž, co měl už Tomášek...

Normálně se naše rodina scházívá u tety na chatě, ale protože strejda Honza v pátek absolvoval operaci, sešlost se přesunula do Prahy k Báře, aby se mohlo chodit na návštěvy do nemocnice. Do toho Bára dostala zánět močáku, takže byla na antibiotikách - to vše tedy k handicapu malého miminka a tříleté Andulky. Tato hned po příchodu dětí žádala, aby už byly "narozeniny" (tj. předávání dárečků). Na děti se zjevně strašně těšila, takže to dopadlo přesně podle očekávání - děti jak utržený ze řetězu, Andulka natěšená a nadšená, ovšem zároveň vyvedená malými vetřelci z míry. Děti se jednou servaly, rozbily lustr a Tom zabouchnul kuchyňské dveře bez zámku, čímž Báře uzavřel hlavní cestu do centra bytu. Naštěstí se dá do kuchyně projít přes obývák a dveře se dají otevřít šroubovákem, takže snad se nejedná o škody trvalé. Kupodivu Bára trvá na tom, že i nadále jsme u nich vítáni.

V neděli jsme se stěhovali od brněnské babičky na chalupu k pražskému dědovi. K chalupě se mi vážou nostalgické vzpomínky; byla jsem zvědavá, jak se tam bude líbit dětem. Člověk vždycky touží po tom, aby se jeho nejbližším líbilo na jeho oblíbených místech. Bohužel s odstupem let se tato místa zmenšují a chátrají - naše chalupa je vlastně spíš chaloupka, ohromnou zahradu s tajemným ostružinovým houštím dneska přejdu pár kroky a na ostružinách nic tajuplného neshledávám.

	Jablka je třeba posbírat, roztřídit, jakož i odvézt na náklaďáku... práce na celý den!

	Hned za chalupou máme Vysočinu

Děti zajásaly nad miniaturním pokojem (ještě zmenšeným našimi zavazadly), zvláště když tento obsahoval mého kocoura Guláše, jenž žije již sedm let v dědečkově péči. Takový luxus jako VLASTNÍ KOČKU doma opravdu nemají, musí se spokojit s těmi sousedovic. Bohužel (nebo bohudík) je Guláš kočičí důchodce, jednou tlapkou v hrobě. Stáří otupilo jeho bojovnou povahu a dětičky odrazoval maximálně zlostným syčením, nikdy po nich nevystartoval, jak bývalo jeho dobrým zvykem ještě před pár lety. A nebo že by to byl přeci jen gentleman a napadal výhradně jen pánské návštěvy neprovdané mladé dívky, kdežto malému dítěti by ze zásady neublížil?

Vytáhli jsme z půdy kočárek ještě po mojí sestře a rozhlásili mezi sousedy, jestli někdo nemá přebytečné hračky. Na dvorku se nám posléze zjevilo několik náklaďáků, šlapací autíčko, nějaká odrážedla a lopatky. Děti nadšeně pobývaly venku, na dvorku jsme i večeřeli. Mohly si hrát se zahradní hadicí, trhat rybíz a jablka, důležitě pomáhali dědovi jablka třídit a rozvážet (na plastových Tatrovkách, jak jinak). Navíc děda má dílnu a věnuje se velezajímavým činnostem - třeba štípání dříví. Chalupa také obsahuje plácačky na mouchy. Z Toma se stal velmi neohrožený lovec hmyzu, což je opět jedna z radostí, kterou mu doma nedopřejeme. Na chalupě jsou sice v oknech sítě na mouchy jako v našem domečku, ale při pěti lidech (z toho dvou neustále lítajících nadšeně dovnitř a ven) se dveře netrhnou a tak má hmyz přístup velmi snadný. Přestože se nám v půlce pobytu zkazilo počasí, děti změnu snad ani nezaregistovaly. Plynule přešly ze sandálků do holinek, přihodily mikiny, posléze i větrovky, a nadále trávily většinu doby lítáním. Myslím, že celý pobyt na chalupě dopadnul lépe, než jsem čekala - a že moje děti objevily prázdninové kouzlo jednoho obyčejného koutu Vysočiny.

Copyright © 2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.