Kdo je tady na koni? 22. července - 5. srpna 2007 Na přeci naši potomci, doslova i obrazně. Lisa oslavila druhé narozeniny. Poslední bezdětný výlet v tomto roce.

	Tom pozoruje, jak kůň funguje

Tomášek se stále dokola dožadoval prohlížení našich fotek z výletů na koních, a také srdnatě trval, že on by taky na koni jel. Usoudila jsem, že moje mateřská čest je v sázce, a začala obhlížet, kde by se dali prcci na koně vysaditi. Nakonec jsme nalezli farmu v Half Moon Bay, která nabízí malotraktorový vláček, nějaká domácí zvířátka - a poníky.

	Lisa se snaží s poníkem navázat kontakt

Lisa se docela hrnula poníka pohladit - samozřejmě z bezpečí mateřské náruče. Tom začal své původní odhodlání jeti na koni přehodnocovat z bezpečné vzdálenosti, ale byli jsme rychlejší. Než stačil formulovat, co si přeje (či spíš nepřeje), měli jsme koupený lístek a Tom seděl na koníkovi. Samozřejmě, že obě děti se tvářily šíleně vážně. Je ale zajímavé, jak odlišně reagují. Lisa poníka poplácávala a snažila se s ním navázat kontakt, Tom zkoumal, jak se koníci pohybují (nohy jsou přeci jen něco jiného než kola u mašinek a aut), jak čůrají a kakají, a jak to celé funguje.

Na téhle farmě poníky vodí rodiče, což nás trochu zaskočilo. Musím říci, že přítomnost okovaných kopyt v těsné blízkosti mých (naboso osandálovaných) nohou mě poněkud znervozňovala. Dále jsem nečekala, jak těžké bude fotografovat, když u toho člověk ještě vláčí vzpurné zvíře. Dlouho jsme čekali, kdy obsluha zavelí konec, ale to pořád nenastávalo. Po nějaké čtvrthodině jsme se Sidem měli celého courání po ohradě plný zuby, a tak jsme začali děti přesvědčovat, že končíme. No, moc se jim nechtělo, tak jsme jim honem naslibovali oběd.

	Trošku jsme se obávali o naše nohy v sandálech

Tom ještě škemral, že chce k moři a k majáku Pigeon Point, zatímco Lisa by si radši zchrupla. Na majáku děti ožily, honily se kolem dokola po dřevěných lávkách a my jsme kecali s průvodkyní, co měla českého dědečka. Nakonec prcci definitivně odpadli a cestou domů Lisa usnula. Tomášek bohužel už začíná odpolední spánek vynechávat. Což na jednu stranu chápu (jsou mu skoro čtyři roky), na druhou stranu zatím ještě pořád nevím, jak to budu odpoledne řešit. Pokud Tom nespí, tak Lisa samozřejmě taky oka nezamhouří, aby nepřišla o nějakou legraci.

	Lise jsou už dva roky!

Devětadvacátého července byly Lise dva roky. Původně jsme žádnou velkou oslavu neplánovali, ale nakonec jsem na poslední chvíli pozvala sousedky s dětmi na odpoledne k bazénu. Já jsem dopoledne honem činila přípravy na oslavu a Sid měl za úkol vzít děti na nákup a pro narozeninový balonek. Dopadlo to klasicky - děti vyžebraly reklamní balonky v potravinách a pak nechápaly, proč by se měl ještě kupovat nějaký další - takže místo krásného tvarovaného slavnostního balónku se Lízinka celou oslavu pečlivě držela obyčejného gumáku s nápisem Trader Joe's.

S Lisou jsme nejdřív slavili jen v rodinném kruhu hned po obědě - dostala dort a pár dárků. Z těch byl nejvíc na větvi Tom, pořád chtěl Lise něco rozbalovat a brát. Takže jsme nakonec udělali dobře - takhle jsme museli jen trošku krotit Tomáška - představa, že rozbalujeme za přítomnosti dalších deseti batolat, mi doteď způsobuje čůrky ledového potu na zádech. Lisa dostala nějaké knížky, mašinku Jamese (červená je její oblíbená barva) a plyšového zrzavého kocourka (jehož největší přednost spočívá v tom, že jest podobný Tomovu nejmilejšímu plyšákovi).

	Lisa zkouší nového Jamese na přejezdu

Odpolední oslava pak byla zcela chaotickou a zřejmě docela vydařenou. Někteří návštěvníci se zhruba tři hodiny nehnuli z bazénu (účet za rozmražení batolete stále čekáme), jiní se vrhli na náklaďáky a písek. Také se jedlo a pilo a povídalo. Posléze se začalo ozývat různé fňukání a kvíkání, a bylo potřeba zcela znavené malé hosty dopravit do postýlek.

	Lisina zcela chaotická a uvolněná narozeninová párty.

Na dvouleté prohlídce se Lisa vyznamenala - sestřička jí navážila 10,5 kg, čímž se naše žížala zase vrátila do váhových tabulek batolat. Sice pořád je to k její výšce (89 cm) trošku nepoměr, ale i tak jsme za ten malý pokrok rádi. Lízinka byla prohlášena zdravým čilým dítětem; nakonec dokonce paní doktorce zamávala, což je překvapivé obzvláště vzhledem k její předstírané stydlivosti a záchvatům vzdoru, kdy odmítá udělat cokoliv, co si rodiče přejí.

Jak už jsem psala, Lisa používá k neposlušnosti různé taktiky. Jedna z nich je odvedení hovoru jinam, či rozesmívání autority. Když se onehdá u večeře rýpala v jídle a prudila, co všechno nejí, napružila mě natolik, že jsem neprozřetelné pronesla "Liso, koukej už jíst... s basama s fousama". Odpovědí mi byly dvě zcela překvapené oči. Lízinka mě chvíli zkoumala a pak pravila: "Ale maminko, ty nemáš fousy." A bylo po autoritě. Tom zase na komentář, že je jak zpomalenej film, suše odvětil, že je ZRYCHLENEJ film.

	Thomas byl sice přítomen, ale nedalo se k němu pořádně dostat

Tomášek má vůbec zvláštní představivost. Vesměs opustil převtělování v mořské živočichy a stala se z něj mašinka. Případně je vlakem, nejlépe PATRÁKEM či RYCHLÍKEM. Možná tedy vymění slibně nastartovanou kariéru popeláře za manšinfíru.

	A opět na chladném pobřeží - tunel na Point Bonita

Tuhle jsem se v noci špatně vyspala, ráno jsem se hrabala z postele s hlavou jak škopek. I zvažovala jsem, jaký udělat dětem program, aby to proběhlo pokud možno někde ve stínu a v tichu. Nenapadlo mě nic lepšího než redwoodový les ve Feltonu. Dětem jsem slíbila, že se v jedenáct hodin podíváme na odjezd místní historické parní mašinky, slečny Dixiany, a pak jsem je doufala zavléct do klidu a přítmí impozantních velikánů.

Ospalé městečko Felton se jevilo živější než obvykle, ale já ještě stále nic netušila. Ani fronta u kasy při vjezdu do parku mě nenakopla. Zamávala jsem na babici permicí a vyrazila křepce k parkovišti; z lesa bylo slyšet houkání Dixiany a děti propukaly, že nestihneme vlak. Od auta jsme to brali poklusem - a pak jsem spatřila nádraží obklopené tisícem kočárků, obrovské modré plakáty a davy turistů. Pomalu mi docházelo, že jsme se nešťastnou náhodou přimotali k akci Day Out With Thomas (Den s mašinkou Tomáškem). Ovšem v tu chvíli se na koleji od Santa Cruz zjevil posunovací Tomášek osobně, v životní velikosti. Odjíždějící Dixiana zůstala bez povšimnutí a mně svitlo, že toto dopoledne strávím ve sluneční výhni a rámusu, migréna nemigréna.

Děti jásaly nad tou kašírovanou nádherou (nepředstavujte si, že by Thomas byl opravdová parní lokomotiva - je to jen plechová atrapa připojená na konec vlaku tlačeného normální dieslovou mašinou), nádhernými plakáty znázorňujícími jejich oblíbené hrdiny a plnou stodolou krásných suvenýrů s Thomasovskou tématikou. Jakožto správná macecha jsem potomkům odmítla koupit balonek-mašinku za přemrštěnou cenu a ukecala je na o něco praktičtější: kartáčky na zuby.

	Mosty na Point Bonita

Tomášek pravil, že chce jet s Thomasem, ale to jsem zamítla. Strávit v poledne půlhodinu v nekrytém nákladním vagonu, za plechovou modrou hrůzou, s repráky vyřvávajícími thomasovské melodie vysokými dětskými hlásky - to bych za dvacet dolarů na osobu neabsolvovala, ani kdybych neměla pocit, že mi někdo vydoubává oční bulvy cukřenkovými kleštičkami. Naštěstí pořádající Roaring Camp Railroads zřídili zadarmo (!!!) kyvadlovou dopravu na záchytné parkoviště. Maličká zelená parní mašinka táhla pár vagonků až na konec kolejí za depem, zpět na nádraží byl pendl tažen malou dieslovou lokomotivkou. Tomášek zajásal, že mašinky jsou Percy a Mavis a nechal se ukecat, že pojedeme raději s nimi než s Thomasem. Lisa sice nechtěla opustit milovaného Thomase, ale vláčkem se projela nakonec ráda - a myslím, že těch deset minut jí stačilo bohatě. Tomášek strávil jízdu inspekcí kolejí, pražců a spojek mezi vagony.

Nakonec se nám podařilo spatřit ještě jednou Thomase přijíždějícího s další várkou turistů od Santa Cruz. Jestli bych organizátorům něco vytkla, tak nemožnost podívat se na hlavního hrdinu. Na nádraží byla k Thomasovi dlouhá fronta na focení; chápu, že to chtěli mít nějak zorganizované - ale proč nemohl být Thomas popatřen bez fronty z nějaké větší vzdálenosti. Proč musel stát mezi stromy za hromadou klumprů? Přejezd od Santa Cruz bylo vlastně jediné místo, kde se dala slavná mašinka pořádně vidět. Děti byly ale neplánovanou slávou nadšené, já jsem to přežila bez větší úhony, takže to dopadlo dobře.

	Kovboj se vrací s nákladními mulami domů, na Leavitt Meadows

O víkendu jsme vzali děti zase na maják, tentokrát na Point Bonita u Zlaté Brány. Oba krásně šlapali po cestičce, jásali při přechodu mostků a v tunelu pod skálou. Zádrhel je s posledním mostem. Je v kritickém stavu a smí na něj pouze dva lidé zároveň. Pokud je zrovna turistický víkend, vzniká na obou koncích mostu fronta, řízená zaměstnanci parku.

	Koně a jejich jezdci: Kink + Carol -- Farnsworth + Sid.

Když si tedy děti užily všeliké zábavy, rozhodli jsme se se Sidem, že je zase řada na nás. Zoufale se snažíme využít posledních pár dní, kdy máme hlídací babičku, a po zdlouhavých peripetiích se nám podařilo zamluvit koně na Leavitt Meadows. Problémem je Sidova váha; ne každý chce nechat rajtovat Hrocha na svém koni. Což sice chápeme, ale je zajímavé, že pokud někde Hrocha vidí v životní velikosti, tak problém není. Myslíme si, že ta starostlivost není ani tolik o zdraví koně, jako spíš o to, aby se z Hrocha nevyklubala hora sádla, která se někde z koně svalí a bude majitele žalovat. V okamžiku, kdy majitelé zjistí, že Sid je prostě vysoký, relativně normální chlap (byť poněkud širší uprostřed), tak se uklidní a prostě přivedou bytelnějšího oře.

Na Leavitt Meadows jsme si odskočili jen na jeden den. V úterý v půl deváté večer jsme vyrazili z domečku, NATANKOVALI, projeli po nezvykle prázdných dálnicích a o půlnoci jsme už spali nad oblíbenou Strawberry. V půl osmé zazvonil budík, spáchali jsme základní hyenu a v devět se hlásili na pack station. Místní zodpovědný činitel byl neuvěřitelný suchar, ale kvůli němu jsme nepřijeli. Důležité bylo, že na place byl připravený kůň jak pro Valkýru - Farnsworth; a pak malý veselý koník Kink pro mně. Mírný zmatek vnášel jen kůň průvodkyně, honosící se jménem mého manžela. Musím říct, že když tahle slečna polovičního věku a váhy než já, začala mírným vemlouvavým hlasem lichotit SIDOVI, poněkud to se mnou trhlo.

	Vodopád - cíl naší vyjížďky

Naši koně byli zřejmě o něco méně vycepovaní než ti na Rainbow. Sid (ten čtyřnohý) se na úzké cestičce nad řekou čehosi polekal, načež Kink udělal čelem vzad a pokusil se zdrhnout. V cestě mu ovšem stál Farnsworth se Sidem (dvounohým), a tak si to můj koník musel zase rozmyslet. Nechápu dvě věci - za prvé - jak to, že jsem nespadla, a za druhé - jak se Kink dokázal tak rychle otočit na stezce široké asi třicet centimetrů. Podruhé se Kink lekl praskající větvičky - to ale měl před sebou volnou cestu, takže jen kousek popoběhnul a obešlo se to bez dramatičtějších manévrů.

	Had, kterého chytla a posléze pustila naše průvodkyně

Asi po dvou hodinách jízdy jsme koně přivázali v řídkém lesíku a šli si protáhnout nohy k vodopádu. Letos je hodně suchý rok, ale i tak byl vodopád moc pěkný. Jediná závada spočívala v tom, že jsme si nezabalili žádnou svačinu. Průvodkyně nás o téhle pauze mírně šokovala - vykřikla, "hele, had!" a vrhla se za ním. Vzápětí držela potvoru za ocas a vykládala nám o plazech s tím, že tento zřejmě nebude ani tak moc jedovatý.

Cestou zpět koně neuvěřitelně ožili. Kink občas poklusával, zřejmě se nemohl dočkat, až bude doma. Farnsworth byl k mému překvapení podobně čilý. Vzhledem k tomu, že už měl Sida na hřebetě třetí hodinu a i přesto byl ochoten klusat, neváhala bych tvrdit, že Sidova váha pro některé koně opravdu není problém.

Tentokrát se nám jelo zase o něco lépe. Stezka nebyla tak náročná jako na Rainbow, ale také jsme si asi trošku zvykli na ten zvláštní pohyb. Mě ani nebolela tolik kolena - ale to možná bylo tím, že Kink je opravdu drobný koník, takže jsem na něm neseděla jak na sudu. Nejsem schopná soudit, zda mě zase přestala bolet páteř - měla jsem zádové svaly namožené tak, že jsem dva dny stejně jen hekala. Sid byl v sedle také spokojen - dokonce mu zbývaly volné ruce na focení. Vzhledem k tomu, že záhy budeme opět bez babičky, jsou fotky zřejmě to jediné, co nám na dlouhou dobu z bezdětných víkendů zbývá.

Copyright © 2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.