Na kůň! 1. - 22. července 2007 Kterak jsme nabyli titulu Zkušených Řidičů + z pěšáků jsme povýšili do sedel

	NO, MY! Lisa se o sebe umí postarat docela dobře.

Výlet do Sierry se dětem líbil, nicméně není každý den posvícení. Další dva týdny jsme měli základnu v domečku a vyráželi jen na menší akce. Lisa se vyznamenala hned na oslavě čtvrtého července u Toma ve školce. Na hřišti zabavila okamžitě auto a když se ji snažila o něco starší holčička vytěsnit ze žádaného vozidla, hájila se Lisa nekompromisním "NO, MY!" a důrazným zavřením dvířek. Zdá se, že přes veškeré mamasování se Lisa o sebe umí postarat docela dobře sama.

	Tom ve vysněné roli řidiče náklaďáku

Jeden všední den jsem vzala děti na Boardwalk v Santa Cruz. Šli jsme s kamarádkou, takže já si měla s kým pokecat a děti si užily společnosti dvouapůlleté holčičky. Tomášek se zamiloval do kolotoče, který předstíral, že je složen z malých náklaďáků. Lisa se kupodivu kolotočů spíše obávala, jednu jízdu jsem s ní musela dokonce absolvovat já.

Jednu neděli jsme půjčili na laguně v Shoreline parku šlapadlo. Ani já, ani Sid jsme na tom v životě nejeli a tak jsme byli poměrně nepříjemně překvapeni tím, jak strašně nepohodlný způsob pohybu to je. Šlapadla jsou navíc zřejmě dělaná pro hobity - i já jsem si málem kolenama vyrážela zuby; jak se do minimálního prostoru srovnal Sid, je mi dodnes záhadou. Děti si ale výletu na lodičce užily a my jsme poučeni, že příště musíme mít jiné plavidlo.

	Někdy se děti vůbec nehádají a umí hračky sdílet

Pak jednoho dne dorazil Suchýš a začal nás lámat na koně. Už leta jezdíme na výlety na Kennedy Meadows, které kromě krásné krajiny obsahují i Pack Station. Při našich túrách po okolí jsme často vídali hromadné výpravy na koních, ale od osobního pokusu nás odrazoval vzhled jezdců. Unavené nakyslé ksichty nevypadaly, jako že si něco užívají; když jsem k tomu připočetla obrovská mračna prachu zvedajícího se z pod nohou patnácti dvaceti koní, nepřišlo mi to jako až taková zábava. Nicméně Suchýš tvrdil, že jízda na koni je fajn, tak jsme podlehli. Je pravda, že se také okrajově zmiňoval o tom, že největší legrace je pozorovat a fotit začátečníky, takže mi hlavou bleskla jistá podezření, ale co by člověk neudělal pro obveselení kamaráda.

	V oblakách prachu na Kennedy Meadows pochopíte rychle, k čemu kovbojové potřebovali frajerské šátky.

Moc se mi ale nechtělo na Kennedy Meadows, měla jsem zálusk na pack station, kterou jsem viděla na druhé straně Sonora Pass - Leavitt Meadows. Tam jsem se bohužel nedovolala a na čtvrteční email nepřišla odpověď, takže jsem nakonec přeci jen zamluvila tři koně na Kennedy na sobotu v jedenáct třicet. Suchýš chtěl vyrazit z Údolí v sobotu brzy ráno, my jsme se Sidem volili naopak variantu pátečního odjezdu a přespání u Strawberry.

Myslím, že cestou tam jsme si vysloužili hrdý titul EXPERIENCED DRIVER™ (Suchýš si byl vysloužil experiencovanýho hikera™, když si zahodil v horách boty do potoka). My jsme zase zkušeně vyrazili s půlkou nádrže v autě s tím, že někde cestou dotankujeme. Jenomže u dálnice se nám nechtělo (zmatek, drahota), a tak jsme s povážlivě blikajícím hladovým okem opustili civilizaci směrem na East Carter, v domnění, že dotankujeme ve Farmingtonu, jenž se na mapě okresek a polňaček Centrálního údolí skvěl coby lokální metropole. Mno, Farmington se skládá z jedné křižovatky, jedné hospody (už zavřené) a hasičské stanice.

	Stezka na Kennedy Meadows

Závažnost situace nám nedocházela natolik, abychom se pokorně vrátili k dálnici. Místo toho jsme pokračovali dále do hloubi Centrálního údolí a podhůří Sierry Nevady. Povzbuzením v chmurách nám byla East Carter - na této prašné silnici, kterou posledně zdobil rozbitý dětský bazének, přibyla během posledních tří týdnů sedací souprava a lednička. Sid tvrdil, že kdyby nám došel benzín tam, tak máme přespání s veškerým komfortem. Nicméně vozík stále statečně jel, i když ručička od nádrže byla už na třikrát omotaná o zarážku. Bylo jasné, že propuká krize.

	Suchýš na koni.

Oba jsme si jasně pamatovali, že v nejbližší další osadě, Knights Ferry, žádná pumpa NENÍ, ale doufali jsme, že třeba budou mít otevřeno v hospodě a tam se zkusíme optat místních znalců, kudy kam. Ovšem Knights Ferry je zřejmě spořádané hnízdo - v jedenáct v noci bylo všude zhasnuto. Až jsme před jedním domečkem na verandě viděli sedět dva lidi. Okamžitě jsem dupla na brzdy a vyslala Sida vyjednávat. Bodrý místní chlapík nás nijak nepotěšil - pro benzín se jezdí buď sedmnáct mil do Oakdale, nebo pětadvacet do Sonory. Ujistili jsme ho, že ani jednu vzdálenost nemáme šanci dojet, když nám hladové oko svítí už nějakých padesát mil, a dobrý muž se přiznal, že má možná v kůlně pět galonů benzínu do sekačky a že je ochoten nám zachránit život (nebo alespoň manželství - protože kdo je vinen tím, že došel benzín? Řidička či velitel vozu?). Je pravda, že jsme mohli přespat na Knights Ferry a ráno zavolat Suchýšovi, kde jsme, a požádat ho o přivezení kanystru - nicméně už jsme mu slíbili greenhorny na koni a člověk to nemá s tím obveselováním bližního svého zase tolik přehánět.

Každopádně dramatických řešení nebylo třeba - dali jsme vozíku přikrmiti od vlídného muže, dotankovali na plnou v Sonoře a krátce po půlnoci lezli do plechového pelechu nad Strawberry. Byla průzračná noc a v čistém horském vzduchu bylo nebe plné hvězd. Natolik plné, že člověk jen obtížně rozeznával mezi hustě nasetými tečkami známá souhvězdí.

	Borovice dlouhověká

Ráno jsme na Kennedy Meadows dorazili už před desátou. Šli jsme se pro jistotu optat, jestli bychom nemohli jet trošku dříve, ale vše bylo zamluvené. Zvolili jsme tedy plán B a dali si snídani. Vím, že jsem si mockrát stěžovala na americkou ranní kuchyni, nicméně tentokrát nám myslím přišlo pořádné jídlo vhod. Sid si dal steak, takže pak až do večera nehudroval, že by měl hlad.

	Torzo borovice

Po jedenácté hodině jsme podepsali dlouhý papír o tom, že na koně sedáme na vlastní nebezpečí, zaplatili každý dvacet dolarů a personál pack station nás začal postupně nakládat na koně. Děd přede mnou potřeboval stoličku a celkově vypadal, že by jej bylo třeba vytáhnout kladkostrojem, jako rytíře ve zbroji. Já jsem přes své obavy nástup na koně zvládla dobře. Sid nasedal hned po mně - bez nehody, ale schůdky mu byly nabídnuty. Suchýš byl poslední, ale tak ten je expert, tam jsme žádné zábavné číslo nečekali.

Naštěstí nás ve skupině bylo jen šest, takže prachu nebylo tolik, co obvykle. I tak jsme docela využili "náhubky". Máme takové látkové roury, které se navlečou na krk a v zimě můžou sloužit buď místo šály, nebo jako kukla, z níž kouká jen obličej. Na koních jsme si je natahovali přes nos a pusu, takže jsme vypadali, jako když westernoví padouši jedou přepadnout banku (ovšem westernoví padouši obvykle nesedí na koni jak pytel brambor na oslovi). Bohužel Kennedy Meadows jsou spíš takový lunapark - na koně tam pustí každého, kdo si to zaplatí, a přišlo mi, že tam ta únava z davů byla znát na personálu i koních. V podstatě nám nikdo nic nevysvětlil; nakonec to byl Suchýš, kdo nám alespoň naznačil, jak na koni sedět a co dělat. Koně se courali nejraději s hubou těsně u ocasu předochozího oře, což pro jezdce není moc příjemné (prach) ani zábavné. Můj a Sidův kůň se zhruba v půlce cesty rozhodli posvačit a na naše pobídky k chůzi kašlali jak na placatej kámen. Průvodkyně na nás zpoza lesíku pokřikovala, kde jako jsme; na pomoc nám nakonec přijel opět Suchýš, který líné čtvernožce mírně rozhýbal důraznějším plácnutím.

	Náhorní poušť v klamavě teplých a barevných paprscích zapadajícího slunce

Vyjížďka trvala hodinu a čtvrt a myslím, že to bylo tak akorát. Suchýš byl teda asi trošku zklamaný, protože jsme od ohrady odešli po svých a bez výraznějšího skuhrání. Domluvili jsme si sraz v Bridgeportu a vyrazili. Během jízdy jsme si se Sidem notovali, jak se nám na koních líbilo a že bychom chtěli něco trošku méně turistického než Kennedy Meadows, a tak jsme se zastavili na Leavitt Meadows. Tam nám ale řekli, že budou mít v neděli zavřeno. V bridgeportské sámošce ale Sid našel letáček propagující McGee Pack Station mezi Mammoth a Bishopem, který měl být naším dalším postupovým cílem.

	Naše krásné nocležiště nad Bishopem.

Na McGee nám majitelka Jennifer řekla, že mají v neděli dopoledne také zavřeno, ale když viděla naše zklamané obličeje, začala vytáčet číslo na konkurenci u Bishopu. Východní Sierra je opravdu jiný svět - lidé jsou milí, ochotní a vstřícní. Telefonicky jsme si od Jennifer domluvili jízdu s Rainbow Packing Outfitters a pokračovali přes Bishop do Ancient Bristlecone Pine Forest.

Dlouhověké borovice jsme už před pár lety viděli, ale stejně bylo příjemné se vrátit do mrazivého ticha náhorní pouště. Ne, že by v půlce července mrzlo, ale z pětatřiceti stupňů ve čtyřech tisících stopách dole v Bishopu jsme vyjeli do jedenácti tisíc stop a dvanácti stupňů Celsia. Mezi borovicemi jsme povečeřeli sendvič a čekali, zda nás dojede Suchýš, který zůstal kdesi fotit. Na západ slunce jsme popojeli až na konec (prašné) silnice - tak tak jsme to stihli. Ani na vyhlídce však Suchýš nebyl - usoudili jsme, že je plnoletý a svéprávný a že se zkusíme svolat v Bishopu, kde snad bude mobilní signál.

V Bishopu se nám podařilo navázat spojení. Předali jsme instrukce, kam se má Suchýš ráno dostavit na koně a vyrazili po hwy 168 směrem k South Lake hledat místo k přespání. Na to, že jsme bloudili krajem kolem jedenácté v totální tmě, se nám nakonec podařilo zaparkovat na nádherné loučce s potokem - pravděpodobně jediném slušném místě mezi pouští a horami. Opět svítily tisíce hvěz a mě po několika letech opustily bolesti zad, takže jsem se i ve stísněných prostorách vozíku cítila neuvěřitelně pohodlně a spokojeně.

	U Rainbow Packing Outfitters měli koně krásné už napohled (Hrochy taky).

Ráno jsme stihli ještě kafe a já pár stránek z čerstvě zakoupeného Harryho Pottera a pak už byl čas vyrazit k Rainbow Packing Outfitters. Rozdíl oproti Kennedy Meadows byl markantní hned od začátku. Hemžili se kolem nás mladičcí kovbojové, pomáhali utahovat třmeny a připravovat koně. Dostali jsme krátké jezdecké školení - že jejich koně reagují na pohyb otěží po krku, není třeba je rvát za hubu; že do kopce je potřeba koni přenést váhu dopředu, z kopce se musíme vyklánět dozadu a že Minnie (můj kůň) a Blue (Suchýšův) zkoušejí zda by jezdec nepovolil svačinku (kterou povolovat nemáme), a naopak že máme nechat koně napít z potoka, pokud budou chtít.

	Kde jsi?

Rozdíl byl cítit i v koních - místo rezignovaného zvířete, stojícího na místě s nosem u zadku předního koně, se naši čtvrnožci procházeli, frkali a celkově se chovali jako živé bytosti a ne jako dřevěné zvíře na kolotoči. Jakmile jsme přešli první loučku, začalo být jasné, proč jsme dostali instrukce do kopců. Úzká stezka se prudce zvedala kamenitým svahem a koně měli plná kopyta práce. V jednu chvíli jsme se dostali na skalní římsu - z jedné strany třicet metrů skály nahoru, z druhé třicet dolů. Minnie jevila zájem o psa štěkajícího dole a vykláněla hlavu na dlouhém krku nad údolí. Ne, že bych nevěřila Suchýšovi, že kůň je příliš chytrý na to, aby spadnul dolů, ale nějak mi to nedělalo dobře.

Sidův velký kůň, Chance, byl zřejmě vybrán specielně s ohledem na tuto nadstandardní zátěž, a nikterak nezaostával ani nezdržoval. Na vyhlídce na jezero se Minnie nechtěla otravovat pouhým stáním a tak se mnou různě cestovala sem a tam a Blue si od ní vysloužil kousnutí do zadku. Když jsme se obrátili k odchodu, bylo vidět, jak všichni koně pookřáli - velmi dobře tušili že jdou domů a že bude bašta. Jestli mi cesta nahoru přišla náročná, tak dolů to bylo ještě těžší. V záklonu, abych nepřelítla Minnie přes hlavu, držet jsem se musela hlavně koleny, protože jsem potřebovala nějak odpružit dopady z kamenných schodků dolů.

	Na stezce musela Minnie dávat dobrý pozor, kam šlápnout, a já zase, abych jí nepřelítla přes hlavu.

Minnie byla hrozně hodný kůň - a velmi komunikativní. Na rozdíl od apatického soumara na Kennedy Meadows se Minnie zajímala o mou maličkost, otáčela se na mě, před velkým schodem vždy čekala, až se pořádně usadím, a celkově o mě pečovala. Také byla ochotná respektovat i velmi jemné pokyny, a to vše za občasné poplácání. Určitě nelituji zkušenosti z první jízdy - a rozhodně bych Kennedy doporučila absolutnímu začátečníkovi. Ceny jsou mírné, příroda krásná a koně klidní. Kdybychom šli jako první na Rainbow, asi bychom byli nepříjemně překvapení náročností celého výletu. Takhle jsme měli matné tušení, do čeho jdeme, a ocenili jsme všechno to, co Rainbow poskytovalo navíc.

	Museli jsme Suchýšovi věřit, že kůň je příliš rozumnej, než aby padal ze skály.

Po dvou hodinách terénní jízdy jsem měla problém z koně sesednout - nohy mi ztuhly do O, a přimět je ke vzpřímené chůzi bylo poměrně bolestivé. A tak se Suchýš konečně dočkal pohledu na dva greenhorny, kteří těch dvacet metrů k autu kulhali nedůstojným způsobem naznačujícím nezbytnou výměnu spodního prádla. Ta zapotřebí nebyla, ale protažení nohou do lidských tvarů ano. Kupodivu pouhé narovnání stačilo, abych začala zase chodit relativně normálně.

Musím říct, že z tohoto výletu jsme se těšili domů, na sprchu a postel. Poměrně uspokojivě jsme se fyzicky zničili, mě navíc začínala bolet hlava ze všech těch změn. Za víkend jsme najeli 870 mil v autě, tři hodiny na koňském hřbetě, prudce jsme měnili podnebné pásy i nadmořské výšky. Domov máme u moře, Strawberry je v 7000 stopách, Sonora Pass v devíti, Bishop ve čtyřech, borovice v jedenácti, pak zase dolů do Bishopu do čtyř tisíc stop, na Rainbow do devíti, zpět do čtyř, a pak zase přes devítitisícový Sonora Pass a domů na nulu. Určitě ale lepší být zničení, než mít pocit, že jsme nic nedělali.

Sid na mostě na Kennedy Meadows	Žízeň	Moje hodná Minnie	Sid a Trevor na vyhlídce nad jezerem	Carol na vyhlídce	Měla jsem pocit, že mi nohy zůstanou už navždy do O.

Copyright © 2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.