Konzert pro ufony 1. - 20. června 2007 Galaktická cestovní kancelář Inkognito pořádá: Roger Waters živě v oaklanské Aréně, Kalifornie, Země. Přestrojení za místní obyvatele v ceně vstupenky.

	Náš první lístek za gultůrou po několika letech rodičovské izolace

Sid má teorii, dle které ufoni již dávno přistáli na Zemi a vesele žijí mezi námi. Ti méně přizpůsobiví se maskují jako blázni a bezdomovci, ti schopnější nebo zkušenější provozují třeba právničinu či jiná nehumánní řemesla. Zdá se ovšem, že všichni mají rádi Floydy.

Chtěli jsme využít ochotnou babičku a vyrazit někam za gultůrou - doneslo se k nám, že v oaklandské Aréně vystoupí Roger Waters. Několik dní jsme zkoumali a zamlouvali vstupenky na internetu; díky Hrochově pesimistické povaze jsem nakonec došla k názoru, že lístky neseženeme - dva dny před konzertem jsem se najednou dozvěděla, že přeci jen jdeme. Ani jsme nezačali uvažovat o tom, že bychom do Oaklandu jeli autem, obzvláště navečer v dopravní špičce. Dali jsme si sraz ve Fremontu na konečné BARTu (Bay Area Rapid Transport) a popojeli nejrušnější část cesty vlakem. Před Arénou se ukázalo, že jsme si ani pořádně nepřečetli údaje na vstupenkách - bylo sedm hodin a teprve se otevíraly brány, zatímco my žili v přesvědčení, že v sedm začnou hrát.

	Děti s babičkou na výletě k ústí řeky Big Sur.

Mírně jsme se posouvali v kuloárech, dali si pizzu a pivo, a sledovali cvrkot. Právě při této příležitosti jsme došli k názoru, že tento konzert musí být celogalaktickou záležitostí. Nakonec, kde jinde než v Kalifornii se mohou cizinci bez obav veřejně uvolnit? Takové množství svérázných zjevů jsem neviděla už hodně dlouho -- individua jakoby pohybu po dvou končetinách nenavyklá šinula se kolem nás, nesouce své zevnějšky špíše jako cestovkou zapůjčené převleky než obvyklou tělesnou schránu; podezření z nepravosti měl patrně rozptýlit tu výrazně asymetrický obličej, tu neamericky špatný chrup, onde kostým, v němž by se každý skutečný pozemšťan neodvážil ukázat ani o masopustu.
To, že jsme se řadili mezi mladší část návštěvníků, se dalo čekat. Překvapilo mě ale, že chlapi tvořili zhruba osmdesát procent fanoušků. V chodbách se potulovaly čtyř až osmičlenné skupinky pánů v různých stádiech oplešatělosti a opupkovanosti. Valná většina z nich se ovšem pyšnila nějakým tričkem s floydovskou tematikou. Také jsem zaznamenala extrémní výskyt tetování, naušnic, kožených bund a barevných vlasů. Těch pár žen, které jsem popatřila, vypadalo vesměs jakoby chytly časoprostorovou smyčku z Woodstocku. Popíjeli jsme pívo a upozorňovali se navzájem na obzvláště vydařené kreace (jestli někdy narazíme na někoho, kdo umí česky, tak asi dostaneme přes hubu). Při jedné příležitosti jsem se začala smát nahlas a Sid odtušil, že jsem zřejmě zhulená. Inu, ani bych se nedivila. Sice nám ochranka při vstupu zabavila flašku s vodou (aby pořadatel vydělal na prodeji nápojů), ale kuřivo zjevně nechávala na pokoji - halou i chodbami se vinul dým - a třebaže část ho jistě pocházela z jevištních efektů, zbytek měl nezaměnitelnou vůni.

	Na delších výletech pořádáme místo oběda picnic.

Pomalu jsme našli sedadla a zjistili, že sedíme vedle obzvláště vydařeného Marťana. Byl veselé mysli, za celou dobu (ani potmě) nesundal oranžové brýle a vypadal, že na tento konzert čekal celý život. Hlásil, že si koupil lístky hned v první minutě, co byly na internetu v prodeji, prý má už teď husí kůži, jak se těší a tak. V okamžiku, kdy zhasli v hledišti, rozsvítily se tisíce zapalovačů a my jsme měli možnost čichově porovnat různé odrůdy marjány. Slečna s kytkou za uchem o tři řady napravo od nás vstala. No a pak vyběhnul na podium takový děd a vše začalo. A rovnou pecky ze Zdi. Slečna začala provozovat vlnivé taneční kreace v prostoru omezeném svým sedadlem. Rovnou vám sdělím, že jí to vydrželo až do jednácti hodin a že ji kupodivu nevzal nikdo z okolosedících po hlavě, ani nebyla odvedena ve svěrací kazajce. Prostě tady projde ufonům všechno, ani se nemusejí moc snažit chovat se normálně.

Bohužel po pár úvodních písních, vesměs ze starších Pink Floyd (Ummagumma, Animals, Wish You Were Here), nastal slabší okamžik. Tak jako jsem netušila, že někdy ještě půjdu na živé "Floydy", tak jsem neměla zdání, že mi Watersova novější tvorba přijde značně slaboduchá. Možná je to mojí alergií na levičácky zjednodušeně schematické vidění světa a instantní recepty na "миру мир". Zjevně jsem nebyla jediná - hlediště do té doby přikované v sedadlech se začalo přelévat a část osob (lidí?) využila této díry v programu k návštěvě záchodků, protažení údů, nákupu piva a chemickému ošetření mozkových buněk. Hroch mě záhy následoval, naštěstí nastala přestávka. A po ní konečně slíbená Odvrácená strana Měsíce. Závěrečné přídavky byly zase ze Zdi. Z konzertu jsme šli poněkud odunění - nevím, jak se projevuje pasivní kouření marjány, ale pocit lehké hlavy jsem měla - je otázka, jestli to bylo napumpováním decibely, nebo ne.

Zvláště při odchodu z haly bylo jasně vidět, kolik ufonů se zúčastnilo. Na to, že bylo vyprodáno, to znamená několik desítek tisíc diváků, tak před Arénou nebyl žádný nával. Trošku jsme museli zpomalit na nadchodu k nádraží, ale to myslím způsobili hlavně překupníci triček. K vlaku jsme se dostali volným krokem, v pohodě jsme nastoupili a jeli. Část cesty jsme měli teda na stojáka - ale nebyla žádná tlačenice. Zjevně se tedy valná část obecenstva nenápadně vypařila nebo na místě teleportovala.

	Spiklenci.

Kromě kulturního zážitku se mi teď sešlo také pár bolehlavů. Ředitelka Tomovy školky mi sladce oznámila, že přeci jen nakonec neotevřou další třídu, kam by Tomášek mohl postoupit. To mi udělalo značnou čáru přes rozpočet - mám tam podanou přihlášku pro Lisu. Počitala jsem s tím, že pro našeho mamánka by bylo snesitelnější začít chodit do školky, kterou zná, kam si v pohodě chodí hrát a kam by s ní chodil Tom. Lízinka Toma miluje a hrozně na něj dá - a Tomášek zase Lisu často dokáže uklidnit, pomáhá jí s oblíkáním a jídlem - prostě jsou super dvojka.

Ředitelka mi nabídla, že obě děti můžou chodit do jejich druhé budovy, jen asi o míli dále. Přišlo mi to jako dobrý nápad, tak jsem se jela podívat - a byla jsem velmi zklamaná. To, že se školka nachází ve starém domě, by nevadilo - ale pochmurné tmavé místnosti vybavené otlučeným nábytkem, celková ušmudlanost, zanedbanost a podivný puch mi teda vadily dost. Ne, že by Tomova současná školka byl nějaký výkřik architektury, ale aspoň se tam ty učitelky a vedoucí snaží místnosti zvelebovat a zútulňovat, a celek působí docela světlým veselým dojmem. Také mi tam přijde docela čisto a rozhodně se odsud neline zatuchlý smrad.

	Lisa plave ráda v kole.

Udělala jsem několik pokusů najít jinou školku - ale s mizivým výsledkem. Pokud bylo zařízení vůbec otevřené a podařilo se mi promluvit s živou osobou na druhém konci telefonního drátu, dozvěděla jsem se, že mají obsazeno. Nakonec jsme vymysleli, že nebudeme dělat nic. Tom zůstane tam, kde je, to jest ve třídě pro tříleté děti. Loni do ní nastoupil mírně předčasně, ještě před třetími narozeninami, a chodil i s čerstvě čtyřletými dětmi - tak proč by nemohl pokračovat, když jemu čtyři roky ještě nebyly?

Mezitím je zapsaný na čekací listině naší blízké "kostelní" školky. Kromě toho, že mají alespoň kancelář otevřenou i přes léto, se mi tam moc líbilo. No a navíc mají ročník Junior Kindergarten, který mi přijde, že by se hodil od příštího září pro Tomáška. Kindergarten je jakýsi nultý nepovinný ročník školní docházky. Dá se nastoupit do základní školy, kam bude dítě posléze docházet (ta je poměrně striktně daná bydlištěm) a je "zadarmo" (pokud tedy pominu všechny daně, které platíme, a z nichž je - mimo jiných věcí - placeno i veřejné školství). Do KG může dítě nastoupit v září toho roku, kdy mu bylo (bude) pět let, přičemž hraniční datum z nějakého mě nepochopitelného důvodu není 31. srpen, nýbrž pátý prosinec. A tady nastává komplikace s Tomem. Teoreticky by Tomášek, narozený v říjnu, mohl do nultého ročníku nastoupit v září 2008. Prakticky mu ale pět let bude až v prosinci (měl se narodit na Vánoce) a kdyby se narodil v termínu, začínal by školní docházku až v roce 2009. Pokud nastoupí už v roce 2008, bude ve třídě absolutně nejmladší. K tomu má handicap se slabší angličtinou, levorukostí, horší jemnou motorikou a celkovou bezelstností. Zatím se tedy přikláníme k tomu, aby šel do školy o rok později (což tady jde udělat čistě na základě rozhodnutí rodičů), v roce 2009, tak jako kdyby byl narozený v termínu.

Ovšem chodit do školky v době, kdy mu bude pět let, s tříletými a čerstvě čtyřletými dětmi, nám také nepřijde ideální. Školka, kde mají ještě přípravný ročník na nultý ročník, nám nabízí elegantní řešení - Tomášek nepůjde ještě do "školy", ale přitom bude ve třídě s pětiletými dětmi, které mají z nějakého důvodu také odklad. Slibujeme si od toho, že se Tomášek nebude "nudit" s malými dětmi nebo naopak se stresovat z toho, že nezvládá "školu". Kostelní školka bere děti od tří let - takže v dalším školním roce by tam mohla za Tomem přestoupit i Lisa - a my bychom měli děti zase na jednom místě a nemuseli taxíkařit přes půl města. Samozřejmě - toto všechno jsou pouze plány, uvidíme, jak se situace vyvine a zařídíme se dle aktuálního stavu.

	Tom, opatřen plovacími rukávky, se přesto usilovně drží krabíka.

Další nečekané (a ne zrovna příjemné) překvapení bylo Tomovo plavání. Letos chodil na kurs už bez doprovodu rodiče; byli ve vodě čtyři děti s instruktorkou. Tomáškovi se plavání líbilo, zdálo se, že si hodiny vždy užíval. Kámen úrazu ovšem nastal, když jsme otevřeli náš bazén - a Tom zjistil, že je v něm hloubka. Kurs se většinu doby odehrával ve dvou stopách vody a děti se naučily, že je tam možno stát. A tak se Tom snažil i v našem bazénu šlapat na dno a strašně panikařil, že nedosáhne. Vysvětlit mu, že pokud chce plavat, musí se natáhnout na hladinu, mi zabralo několik dní. Upozorňuji, že jsem skutečně nečekala od kursů, že by naučily děti doopravdy plavat - ale to, že Toma odnaučily základům, to mě dost rozhodilo. První dva dny se Tom, opatřený rukávky, křečovitě držel matrace ve tvaru kraba a jen zvolna se pohyboval po bazénu. Posléze se nám ho podařilo přesvědčit, že může plavat jen s rukávky - a nakonec zvládnul i to, že nejsme v okamžitém dosahu (tj. někdy se vzdálí třeba i na dva tři metry od dospělácké paže). Teď už do vody skáče - ale veleopatrně, stylem paní radová, jen aby se moc nenamočil. Inu, Tom měl na vodu poměrně vyhraněný názor už od narození (kdy jej prezentoval velmi hlasitě).

	Lisa roste přímo před očima.

Lisa dělá neustálé pokroky v řeči. Bohužel tedy tuto dovednost trénuje každou bdělou chvilku (a někdy i ve spánku). Dny, kdy mám pocit, že se mi rozskočí hlava, jestli uslyším ještě jednu větu, písničku, komentář nebo prosbu vysokým hláskem, jsou poměrně časté. Lisa mluví neustále - mluví u večeře, u televize, u čtení pohádky, u hry, neustále chodí se mnou konverzovat. Když už neví co, tak opakuje vše, co řekne Tom, slova a věty, které se jí obzvláště líbí, si dokáže mumlat třeba i desetkrát za sebou. Ovládá všechny Tomovy školkové písničky a ještě pár navíc. Od Blanky a Elišky se naučila říkanku o žábě, co leze po žebříku a natahuje elektriku - ovšem zřejmě je jí cizí koncept elektřiny, a tak místo toho tvrdohlavě říká, že "natahuje Elišku". Dost často si už něco vyprávějí s Tomem - problém jsou jen jejich hádky o večerní pohádku. Lisa miluje Králíky z klobouku a Jamese (z pohádek o mašince Tomáškovi) a hotovo.

Zajímavý je její hudební vkus - zjevně se jí líbí dupáky od Hoptropáků, ale má moc ráda i Loreenu McKennitt. A tuhle cestou na návštěvu žádala "písničku z Rybiček" - Stingův soundrack k filmu The Living Sea. Při návratu jsme tedy zkusili dětem pustit místo oblíbených pohádek právě tento film. Lisa žádala Jamese - snažila jsem se jí vysvětlit, že má pohádku o rybičkách. Odpověď? "Ale tam nejsou rybičky!" (zrovna běžel kousek o přílivu a pobřeží). Pak ji ve filmu zaujali opálení surfaři - a po zbytek představení se neustále dotazovala, kde jsou páni, kam odplavali, jestli odplavali do domečku a tak dále. Zajímavé je, že obrýlení vědci v bílých pláštích z montereyského akvária se jako páni nekvalifikovali - zřejmě má své představy o mužské přitažlivosti.

S letním slunovratem přišlo pár horkých dní a konečně použitelný bazén. Chystáme se na výlet do horské divočiny s kompletní smečkou, ale o tom zase příště.

Copyright © 2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.