Vyhlídky 20. - 31. května 2007 Volání bydlíku, padání zubů a další veselé horizonty našeho důchodu

	Lundy Lake Canyon začátek trasy - jezero, nad ním vodopád, a pak stezka až k hranici sněhu - a kdyby byl čas, tak sedlem do Yosemit.

O mateřské demenci jsem pojednávala již mnohokrát. V poslední době ale dost často zvažuju, jestli mohu ještě pořád svádět své poněkud výstřední zážitky na mateřství. Děti jsou poměrně hodné, odpoledne oba spí, chodím (alespoň když nejsem zrovna nemocná) na jógu, hlídá nám často babička - tak proč pořád blbnu? Začínám se obávat, že mateřská demence přešla plynule ve stařeckou senilitu. Například: šla jsem do sámošky koupit si něco na kašel a sojovou omáčku. Do košíku jsem vložila sirup a probírala se sojovkama. Napřed jsem vzala velkou, pak jsem ji vyměnila za menší. U pokladny jsem ovšem shledala v košíku DVĚ sojovky a ŽÁDNÝ sirup na kašel (ten stál v regále se sojovými omáčkami). Také jsem vykráčela z tělocvičny s erárním ručníkem - na tom je nejzajímavější to, že jsem platila permici na další rok - a žonglovala jsem tam s ručníkem, peněženkou, mobilem, klíčema od auta a dvěma dětma - a nenapadlo mě, že vůbec nemusím ručník držet, neb není můj. Zvláštní je, že se nad mým odchodem s erárním vybavením nikdo ani nepozastavil. Jindy jsem zase v poledne přijela domů s Tomem ze školky - jasně jsem si pamatovala odchod do ložnice a svlečení džín. Tyto jsem posléze půl dne hledala (a vážně přemýšlela, zda jsem přeci jen nejela do školky jen ve spodním prádle), abych je večer objevila zastlané do Sidovy postele.

	Mělké přírodní jezírko - které zaplavilo a zahubilo stromy.

Další varianta je, že holčičky neubírají maminkám krásu, ale rozum. Zatímco já blbnu, Lisa nabírá rozumu mílovými kroky. Seděli jsme u večeře, madam se vrtala v přidělené porci. Tatínek a babička si přidali masa, ale protože už nezbyla příloha, vzali si k tomu chleba. Lízinka zbystřila a že chce taky chleba. Já se Sidem jsme jí důrazně vysvětlili, že má svou večeři a bude jíst, co je na talíři, a nevymýšlet si. Lisa bleskurychle vyhodnotila nejslabší článek řetězu, nasadila psí pohled a roztomiloučce pravila: "Poším chlebíček, babiško". Pokud něco chce, dokáže neuvěřitelně vynalézavě smlouvat - a na rozdíl od paličatého, vzteklého Toma jí nedělá problém sáhnout k úpěnlivému prošení, neodolatelné roztomilosti či rozesmívání autorit, jen aby dosáhla svého.

	Kupodivu jezírko s mrtvými stromy nevypadá nijak depresivně.

Vzhledem k tomu, že děti mají zjevně babičku pod kontrolou, neváhali jsme je zase na jeden víkend opustit. Trošku jsme pozapomněli na volné pondělí (Memorial Day), což znamenalo, že odjela i naše nejbližší sousedka. Vyslala jsem emailové SOS na ostatní maminky v okolí, jestli by někdo nemohl být po ruce, kdyby se babička ocitla v situaci, s níž si neví rady (ono zkuste se v cizí zemi zorientovat třeba v tom, co je třeba dělat, když praskne voda) - a k mému překvapení mi přišlo během pár minut několik odpovědí. Miluju své sousedky - mohli jsme tedy bezstarostně odfrčet.

Vyráželi jsme v osm večer, děti pily své večerní mlíčko a koukaly na pohádku. Zjevně byla zajímavější než odjíždějící rodiče - dostalo se mi dvou vlažných pusin a celkového nezájmu. Nicméně Lisa pak před spaním vykládala babičce, že máma s tátou dali pusu, udělali pápá a jeli do práce - zřejmě si tedy našeho odjezdu přes okázalé ignorování našich maličkostí všimla. My jsme už o půlnoci lezli do automobilového pelechu kousek nad Strawberry.

	Hroch na Lundy

Následující dopoledne jsme strávili zkoumáním okolí Sonora Pass a hledáním alternativních tábořišť pro děti. Plánujeme vzít na výlet i potomky a s těmi se jaksi do auta (ani do autobusu) na spaní nevejdeme, i vyhlíželi jsme místo, kde půjde dobře postavit stan, nebude tam moc prachu, bude tam stín leč nikoli nepřehledný les, a bude tam pro děti nějaká zábava (třeba potůček, do kterého lze metati kamínky, případně padati). Nakonec jsme našli několik alternativ a spokojeně se spustili po východním svahu Sierry na hwy 395. Já jsem toužila po obědě u Texasana. Tři roky bez speciální grilovací omáčky jsou dost dlouho na to, aby měl člověk slušný absťák. Navíc tento majitel Mountain View Barbecue ve Walkeru čepuje dobré pivo - a zřejmě dokáže odhadnout své hosty. Když jsme se ptali na pívo my, bylo nám doporučené Alaska Amber a Steelhead Pale Ale. U sousedního stolu se jakýsi chlap taky dožadoval piva - a byl mu nabídnut Budweisser (který my nepovažujeme za nápoj hodný titulu pivo, nicméně jsou lidé, kteří to skutečně pijí).

Po občerstvujícím zážitku jsme se nechali zlákat odbočkou na Lundy Lake. Projeli jsme kempem a po prašné cestě kolem jezera jsme se dostali až na otočku se záchodkem. Odtud vedla stezka - a na jejím začátku stál páreček se psem. Dali jsme se do řeči, zjevně byli znalci. Pravili, že je to moc hezký výlet a že doporučují. Nějak jsme se zakecali, společně jsme se ztratili ze stezky a zase našli. Po zbytek cesty jsme se neustále míjeli - zjevně se jednalo také o kochací turisty, nikoliv sportovce. Já jsem si strašně užívala nezávazné klábosení. Jednak se hovor netočil kolem plínek a kašiček, a za druhé se tito společníci na mě nesápali opatlanýma ručičkama, nehádali se a nechtěli, abych hádky soudcovala, neprali se o hračky a neočekávali, že jim připravím svačinu a pak budu dělat tunel pro mašinku.

	Borovice nad Lundy Lake.

Sid trvá na tom, že Virginia Lakes jsou hezčí, ale mě se moc líbilo i v údolí za Lundy. Kromě horské říčky a vodopádů je tam i zvláštní jezero. Naplavené klacky utvořily dlouhou hrázku a voda zatopila louku se vzrostlými stromy. Zřejmě jim vylouhovala všechny živiny - většina stromů je mrtvá - a stříbřité kmeny se zrcadlí v mělké čisté vodě nového jezera. Kupodivu to vůbec nepůsobí smutně - snad proto, že hladinu lemoují živé stromy a zelená travička.

	Okolí Buckeye River - naše oblíbená krajina

Po čase nám došly síly, nasoukali jsme do sebe muesli tyčku a zapředli dlouhý rozhovor o vodě. Turistické příručky praví, že v Kalifornii žije ve vodě nějaká hnusná bakterie a že se neupravená voda nemá pít. Ovšem starý trempíř Randy, kterého jsme potkali před čtyřmi lety na Kennedy Meadows tvrdil, že v horách vodu pít lze - jen člověk musí dát pozor, aby to nebylo někde, kde se motá moc zvířat (či lidí), protože ta potvora se šíří především trusem. No a teď jsme byli docela vysoko v horách, říčka zjevně pocházela ze zasněžených vrcholků nad námi a Hroch už dopil svou zásobu vody. I usnesli jsme se, že pití z takového potoka je určitě bezpečné. Já jsem se ale pro jistotu neúčastnila, usoudila jsem, že pokud by došlo k průseru, budeme potřebovat jednoho řidiče. Hroch pak pil z různých potoků po zbytek víkendu a nezdá se, že by došlo k nějaké nákaze - takže zřejmě zase jedno zbytečné strašidlo.

V Bridgeportu jsme si nechali zabalit k večeři a snídani sendviče, pohřešili Sidovu kreditku, usoudili, že zůstala v Mountain View BBQ a pokračovali na Buckeye. Plánovali jsme, že když bude volno, tak se vykoupeme, když ne, tak sníme napřed sendviče. Když bude místo na táboření, zatáboříme, když ne, pojedeme jinam. Prostě volný program. To je jedna z velký výhod cestování bez dětí - nemusíme moc plánovat, mít připravené odpovědi na dotazy typu "kdy už tam budem?" a "Proč musíme zase někam jet?"

	Dvojjezero - Twin Lakes.

U pramene bylo mírně obsazeno, k naší úlevě ale samí naháči. Jeden důchodcovský párek a jedni mladí. Důchodci už byli na odchodu, mladí zabrali teplejší bazének. Jak se zvedal studený vítr, začalo nám to docela vadit a tak Sid vyběhnul na skálu trošku přeregulovat teplotu kamennými "kohoutky". Pak vylezli i mlaďoši a my se rozvalili v nejteplejším bazénku. Pomalu nám povolovaly svaly unavené z výstupu nad Lundy a odplouvala únava. Když jsme konečně vylezli, zjistili jsme, že mladý párek stále ještě openduje kolem našich věcí. Zrovna přijeli ze San Francisca a chtěli si pokecat o stavu sněhu, počasí, túrách a programu. Zřejmě jsem latentní nudista - až dodatečně mi došlo, že jsme po většinu rozhovoru byli více méně nahatí.

	Třebaže nebylo vedro, na každou pauzu ve výšlapu jsme pečlivě vyhledávali stín.

Po koupeli následovalo hledání místa na spaní. Když jsme se už potřetí nedokázali dohodnout, kam postavit vozík, aby spaní bylo rovně, začal se Sid smát, že už jsme jak bydlíkáři (lidi s karavanem), kteří různě vyrovnávají své domky na kolečkách. Kdo ví, třeba za pár let s posmívaným bydlíkem skončíme - ale zdá se, že v bydlíkové teorii máme ještě značné mezery - Hroch ráno hučel, že při odhadech náklonu vozíku jsme dostatečně nepřihlédli ke sklonu "postelí" a že to bývalo šlo zaparkovat lépe...

Ráno jsme dojedli druhou dávku sendvičů a já zjistila, že mám na rukách nějakou vyrážku: později vyšlo najevo, že horké prameny jsou v tom nevinně -- nesnáším opalovací olej ve spreji. Pak jsme se neurčitě rozhodovali, co s načatým dnem - na Virginia Lakes jsme byli před třemi lety, na Lundy předchozí den, Mono a Bodie jsme viděli několikrát a do Yosemit se nám nechtělo kvůli davům. Nechali jsme to náhodě a vyrazili po Twin Lake Road, co vede kolem Buckeye až na její konec. K našemu zděšení se tam nacházel nejotřesnější kemp, jaký jsem tady v Americe viděla. Jeden bydlík vedle druhého, mezi nimi tak dvoumetrové mezery. V nich koberce, či umělé trávníky, na tom židličky, případně rozvalující se obyvatelé. Co někdo má z výhledu na prašnou cestu, popelnice, záchodky a sousedovic bydlík, opravdu nechápu.

Děd u brány do této hrůzy viditelně pookřál, když se jej Sid ptal na nějakou stezku. Poradil nám kde zaparkovat, jak se probrodit kempem a napojit se na cestičku k vodopádům. Přidal radu, abycho nastoupali ještě kus nad vodopády. Sbalili jsme své minimum - tj. do kapsy tyčku s oříšky a sušeným ovocem, do druhé flašku s vodou a už jsme se šinuli nad údolí. U posledního karavanu jsme zahlídli Bílou Paní - přestože bylo již deset hodin, šourala se kolem bydla na kolečkách obstarší bosá dáma v noční košili. O kus dál jsme narazili na dvě opuštěné děti v lese - ne, že by si jim děla nějaká křivda, ale vypadaly, že je vyspávající rodiče prostě vystrčili ven. Že by bydlíkoviště nabízelo bujarý noční život?

	Alpská krajinka - i Matterhorn tu máme!

Jakmile jsme se vymotali z dohledu kempu, byli jsme sami v nádherné vysokohorské přírodě. Vyhlídka na jezero, stezka, kytičky, horská říčka, zasněžené štíty - strašně mi to připomínalo Alpy. Zřejmě nejsem jediná, komu byla podoba krajiny povědomá - doma jsme zjistili, že jedna z hor se jmenuje Matterhorn Peak. Šlo se nám mnohem lépe než předchozí den - ale to bylo nejspíš tím, že jsme byli o tisíc stop níž. K vodopádu jsme dorazili relativně čerství a rozhodli se popolézt ještě na náhorní louku.

	Potok v údolí pod Matterhorn Peak

Potůček se tam svůdně vinul zelenou travičkou, ale veškeré choutky po osvěžení mě přešly při prvním smočením prstů. Přeci jen voda pocházela z nedalekých sněžných polí a měla teplotu proklatě nízko. Našli jsme si padlý kmen ke svačině. A tam najednou Sid začal vydávat divné zvuky a vytáhnul z pusy zub. Bližší ohledání ukázalo, že se jedná jen o korunku, ale stejně - nečkala jsem, že nás ztráty protéz čekají takhle brzy. Smích a veselá nálada mě přešly záhy - to když jsem zjistila, že nemám své oblíbené sluneční brýle. Dolů jsme se tedy šinuli jak sedláci od Chlumce - já bez brejlí, Sid se zubem v kapsičce brašny od foťáku. Brýle jsem nakonec našla, Sid musel s lepením korunky počkat na návrat domů a otevření zubařské ordinace.

Cestou dolů jsme začali potkávat další turisty. Zdá že, obyvatelé bydlíkoviště přeci jen vycházejí mimo prostor ohraničení záchodky, popelnicemi a bydlíkem - ale zjevně až v největším denním pařáku. No, aspoň k něčemu je Lízino prudění v sedm ráno dobré - jsme tak vycvičení, že už prostě nezaspíme.

Zbývalo dojet na oběd do Walkeru a vyzvednout si zapomenout kreditku. Zkusili jsme se dovolat babičce, ale marně. Na východní stranu Sierry zjevně ještě mobilní pokrok nedorazil. Ve tři hodiny odpoledne jsme vyjížděli z Walkeru - a až po Sonora Pass jsme si připadali jak Alenka v Říši divů - všechna pomalejší auta nám veleslušně dělala místo na předjíždění přesně v duchu celého výletu - nějak jsou na východě Sierry všichni slušní, společenští, zcela uvolnění a pohodoví. Zajímavé je, že přejetím průsmyku pohoda zmizela - doprava začala být nervoznější, nastávalo víc drobných zádrhelů. I tak jsme ale zřejmě strhli náš rekord - doma jsme byli krátce před půl osmou - tj. celá cesta přes hory a doly nám zabrala čtyři hodiny a dvacet minut.

Copyright © 2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.