Přeeliškováno 30. dubna - 20. května 2007 Výroční nájezd Sluníků - tunely a vzteky v Pinnacles - ani jedno dítě přes palubu

	Další Eliška Závodní autíčka na gumu v dětském muzeu.

	Večerníček

Sotva odjela Martina, vypukla velká konference Sluníků. Jako první dorazil Suchýš. Přivezl dětem krásné dárky, ale obávám se, že příště jej čeká soudce Lynch. Zvlášť pokud mi přijde pod ruku takhle v půl sedmé ráno poté, co nás večer se Sidem opil a děti obdaroval PÍŠŤALKAMI. Myslím, že každá porota mě musí osvobodit.

Následující den jsem nechala Lisu babičce, naložila Toma do (opět) sedmimístného autobusu a vyrazila na letiště pro Blanku, Petra a malou - pro změnu - Elišku. Podle všech cedulí letadlo dorazilo, ale nepřistálo. A skutečně - prý asi hodinu kroužilo nad letištěm. Sid, moje optimistické sluníčko, mi vysvětlil, že to bylo jistě proto, že nešel vysunout podvozek a tak pilot zkoušel nahodit motory, které nechytly a tudíž musel roztáčet turbíny větrem a proto prý dělal ty psí kusy, které popisoval Petr. Vzhledem k tomu, že již máme zakoupené letenky do Evropy, rozhodla jsem se veškeré letecké katastrofy ignorovat, aby mě neklepla Pepka ještě před odletem.

	Nemám ručičky, nemám nožičky, nikam nepůjdu

	Chvíle klidu - hrošata se krmí...

Tom si zdržení docela užíval - znamenalo to, že jsme o to déle mohli jezdit vlaky, výtahy a eskalátory. V jednu odpoledne ale i on vypadal docela dost hladově, takže jsem podlehla a koupila nekřesťansky drahou kalifornskou rolku. Pak konečně letadlo přistálo a návštěva se vynořila z útrob celní a pasové kontroly. Myslím, že Tomášek byl chvilku zmatenej větším množstvím Elišek ve svém životě, ale nakonec to zvládnul dobře. Byla jsem moc ráda, že jsme sebou neměli Lisu - udeřila hodina odpoledního spánku a i Tom začínal být značně protivný. Eliška byla naštěstí totálně vyřízená - pokud nespala, tak dění sledovala poměrně otupělým zrakem, takže neměla energii dělat scény jako unavený Tom.

Blanka se dožadovala thajské kuchyně, ale než jsme se dopotáceli do Mountain View, byly tři hodiny a náš oblíbený Amarin právě zavřel. Podobně i ostatní hospody na hlavní třídě. Nakonec jsme našli vietnamskou umakarťárnu - slíbila jsem cestovatelům nudličkovou polívku jak od maminky a vzhledem k tomu, že v nás celkem zahučely tři obrovské mísy, byl to zřejmě adekvátní oběd.

Zbývalo jen zajet do hotelu - tam ovšem bojovka pokračovala, neboť hotel hosty svévolně přebukoval do Alvisa - což je absolutní díra mezi dálnicí, železnicí a zátokou. Domů jsem se tedy dostala až v pět, dost fest vyřízená. To už mi taky bylo značně špatně - od Martinina odjezdu mě trápila jakási neurčitá viroza. Ve čtvrtek jsem využila babiččina hlídání a trošku se flákala doma a dopřávala si luxusní kombinace postel - čaj - kniha.

	Tom na mostě - letos se ale nekoná žádný potok.

	Cestička vede úzkou průrvou zavalenou kameny

V pátek jsme vzali Blanku s Eliškou do Children Discovery Museum (Petr tu byl pracovně, takže ten musel od rána podávat výkony). Lisa v podstatě hned při vstupu zajásala a vrhla se ke zkumavkám, trychýřkům a váhám s jemným pískem, které jí vydrželi po většinu doby v muzeu. Tom muzeum objevuje systematicky, pokaždé se věnuje nějaké nové činnosti, Lisa se drží vyšlapaných cestiček. Eliška byla napřed zaražená, ale když pochopila, že všechen ten prostor je jí k dispozici a vše si může vyzkoušet, vrhla se na vodovky. ovšem jen suchaři kreslí na papír - napřed si hodila na hlavu fialový přeliv, posléze zelený.

Blanka s Eliškou u nás párkrát přespala, občas jsme někam vyrazili společně, občas odděleně. Přišlo mi, že Tomášek by býval potřeboval ještě Kubíčka (jsou stejně staří, ale Kubíček byl protentokrát odložen k babičkám) - dost holky zlobil a provokoval. Eliška zapadla bez problémů do našeho režimu, ale i tak bylo to třetí dítě znát: větší zmatek, větší hluk, víc roztahaných hraček. Lise se návštěva stejně staré holčičky zjevně líbila - dost často se na Elišku ptala. No a Blance se vrhala do náruče - což je u našeho mamánka neobvyklé. S Petrem byla obezřetnější - ovšem to dilema, když Petr třeba houpal Tomáška a Lisa by tuze chtěla taky, ale musela překonat nechuť k cizincům...

V neděli třináctého jsme si vyrazili na rodinný výlet do Pinnacles. Plánovali jsme, jak děti budou házet kamínky do potoka a chodit po mostkách. Což o to - mostky jsme našli na svých místech, ale říčka se letos nějak nekonala. Extrémně suchý rok nám tedy udělal docela čáru přes rozpočet. Do toho Lízinka zřejmě vstávala zadkem napřed - kňourala, vztekala se, dělala scény, dožadovala se nošení, pak zase okamžitého vypuštění do terénu a celkově nám krásný výlet znechucovala. V jednu chvíli upadla a pak předstírala, že nemá ani ručičky ani nožičky a nemůže se zvednout.

	Děti byly v jeskyni nadšené - takový krásný "tunel"

	NP Pinnacles

Piknik ji trošku rozveselil; když jsme dorazili ke kaňonu, nabídli jsme jí nosilku. Vydržela asi pět minut, pak usoudila, že takovou legraci jako lítání v jeskyni s Tomáškem si nemůže nechat ujít a žádala zase dolů. Obě děti byly u vytržení z "tunelů" a běhaly sem a tam. Nakonec se ale terén stál poněkud neschůdný pro takhle malé turisty a tak jsme se začali vracet. Opuštěním jeskyně Lisu opět opustila dobrá nálada a ani zajištění klacku (důležitá to turistova rekvizita) moc nepomohlo. Nechtěla jít ani sama, ani za ručičku, ani nést -- ani nic. Jakožto ostřílení rodiče jsme ji zkusili "nechat v lese", nicméně ani to nezabralo. Nakukovali jsme za nejbližší zatáčkou, kdy ji přestane bavit trucovat, ale Lisa zcela nevzrušeně hopkala mezi stromy pryč. Nakonec jako první vyměknul Tomášek, který plačtivě žádal, abychom Lízinku neztratili a hned pro ni běžel. Zajímavé je, že od něj se Lisa nechala vzít za ručičku a poslušně s ním doťapala k odporným rodičům.

Vím, že se opakuju, ale Lisa je opravdu příšerný paličák; navíc je to dítě, které rodiče neustále testuje, neustále se snaží posouvat meze a hranice, nenechá nás vydechnout. Na druhou stranu je neuvěřitelně vnímavá a šikovná. Krásně mluví, (vzhledem k věku) čistotně stoluje, má velkou trpělivost na knížky a drobné hračky, a taky se sama jednoho dne rozhodla, že bude čůrat a kakat do nočníku. Zatím teda ještě moc nechápe princip toho, že by si měla o čůrání říct sama, většinou jde proto, že jí to nabídnu, nebo proto, že jde brácha. Po Tomáškovi, který odmítal mít s nočníkem cokoliv společného, je pro mě Lisa opravdovým zjevením. Doufám, že teď už půjde nácvik bezplínkování jak po másle - až se trošku vzpamatuju ze své nekonečné choroby a budu mít sílu řešit pár dní domácích loužiček.

Moje záhadná choroba vypadá jako obyčejná rýma či viroza. Trochu mě bolí hlava, trochu mi teče z nosu, trochu kašlu, nemám teploty. Nic hrozného - ale když jsem zahájila čtvrtý týden tuberáckým kašlem, navštívila jsem doktorku. Byl to takový hypochondrův sen. Dostala jsem kortikoidy do nosu, antibiotika a doporučení na spirometrii (kvůli astmatu) a alergologii. Zřejmě si teď tu lékařskou péči řádně užiju.

	Lisa má kliku, že ji brácha odmítá opustit v lese.

	Jediná společná fotka z Elkhorn Slough Z praktických důvodů jsme foťák raději na palubu nebrali.

Následující neděli jsme vzali děti na Elkhorn Slough - lagunu táhnoucí se do vnitrozemí. Byla jsem opět vděčná za autobus - vešel se nám do něj nafukovací člun, veškeré převlečení a ještě Tomovo kolo a Lisina "motorka" (odrážedlo půjčené od sousedů). Než Sid připravil člun, oběhla jsem s dětma na kolech parkoviště a kus stezky podél laguny; navíc jsme viděli nákladní vlak.

Nebyli jsme si jisti, jak budou prďuši reagovat na člun. Také jsme uzavírali sázky, kdo první spadne do vody (děti jsme vybavili plavacími vestami). K našemu překvapení vše dopadlo na výbornou. Potomstvo se vyklánělo z člunu, máchalo si ručičky a celkově se zdálo velmi zaujaté. Lízinku to přestalo bavit jako první asi po půl hodině. Následoval opačný proces - Sid skládal člun, já s dětma kroužila po okolí. Tomášek žádal čůrat, tudíž Lisa musela taky - takže mám za sebou premieru s holčičkou v přírodě. Musím říct, že s klukama je to o něco jednodušší a méně namáhavé na ruce.

Blanka, Petr a Eliška byli v té době na pětidenním rychlovýletě do Yosemite a Death Valley. Jejich plány nám přišly mírně nerealistické, ale oni nakonec zvládli vše, co chtěli, a až na Elišku blinkající v zatáčkách to přežili ve zdraví. Poslední noc před odletem do ČR u nás všichni přespali, čímž způsobili, že jsem ulovila kardinálního macecha (minimálně jeden bod do soutěže o macechu roku). Asi ve tři ráno začala Eliška bečet. Slyšela jsem, jak ji Blanka konejší. Eliška pak bečela další hodinu. Usoudila jsem, že když je v místnosti s oběma rodiči, tak se jí nemůže dít žádná velká křivda, a nakonec jsem to zaspala. Ráno jsem se taktně vyptávala, proč že to Eliška ječela - a dozvěděla jsem se, že to brečící dítě byla naše Lisa! Rekonstrukce událostí odhalila, že opravdu jako první se probudila Eliška, byla ukonejšena a nakojena. To ovšem vzbudilo Lisu, která převzala štafetu - a já jsem vůbec nezaregistrovala, že to ječí moje vlastní dítě!!! Inu, co byste chtěli od akvarijní rybky...

Copyright © 2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.