Po stopách ztraceného mládí 16. března - 1. dubna 2007 O mentální smyčce v mém časoprostoru, která vede na Racetrack, neboli víkend bez dětí.

	Bývali jsme mladí a krásní, teď už jsme jen krásní...

	...a vracíme se na známá místa

Na dobu pobytu babičky jsme měli velkolepé plány. Třeba jet na hory. Pěkně celá rodina s tím, že babí pohlídá děti, abychom se Sidem mohli na půl dne na svah. Jenomže se sněhem je to letos bída, takže tento plán jsme nakonec zavrhli - mrzoutit někde zavření, případně zoufale venčit potomky v bahně můžeme i bez toho, že by Sid plýtval dovolenou na celodenní přesun do Sierry.

Druhý velký plán spočíval v tom, že babí pohlídá děti u nás doma a my se Sidem vyrazíme někam pryč. Ať počítám, jak počítám, vychází mi, že posledního tři a půl roku jsme nebyli ani jednu noc bez prďuchů, a na dobu delší než dvě tři hodiny jsme byli sami celkem třikrát. Na jaře 2004 jsme jeli na otočku na hory (babička hlídala Toma od osmi od rána do půl deváté večer). V prosinci 2004 jsme tento úkon pro velký úspěch zopakovali - to už jsem ale byla těhotná s Lisou, takže je otázka, nakolik se to dá počítat jako "den bez dětí". Třetí taková situace nastala 29. července 2005. V deset dopoledne jsem opustila Toma s babičkou a odjela na prenatální kontrolu. Paní doktorka mě hnala šupem do porodnice a tam se v 18:15 narodila Lisa - takže celých OSM HODIN jsem si užívala sama s manželem! No uznejte, že to byl vysloveně relaxační pobyt (na kapačkách a v bolestech). Od chvíle kdy se narodila Lisa jsem s dětmi v podstatě 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, dvacet měsíců v kuse. Žádné volné víkendy, obědy s kolegy, dovolená, nemocenská.

	Zadní strana milířů

	Hroch na skalce nad Wildrose Canyon.

Tím si nechci stěžovat; děti jsme chtěli, počítali jsme s tím, že se o ně budeme muset postarat. Prcky máme zdravé, přiměřeně hodné, netrpíme finanční nouzí - ale ten stres z nepřetržitého zápřahu je nepříjemný. Byla jsem odhodlaná uskutečnit víkend bez dětí za téměř jakoukoliv cenu.

Sid šestadvacátého března nastoupil do nové práce, i bylo jasné, že si nemůže vzít hned v pátek volno - a že nám skutečně zbývá jen ten víkend. V pátek jsem přendala sedačky z autobusu do vozíku a honem jela k Tonymu ještě na olej a kontrolu. Děti byly nadšené: Tonyho autoopravnu milují. Tomášek vede s Tonym řeči o autech, Lisa hospodaří v angličákách ve vitríně - no prostě rodinné dopoledne. Odpoledne jsem vyslala babí s dětma na procházku a začala jsem balit. Překvapilo mě, jak rychle a snadno se balí pro dva dospělé. Žádné odpočítávání plen, konzerviček, lahviček, ubrousků, hraček, deček a dobrůtek do auta. Hodila jsem do kufru dva spacáky, dvě karimatky, dvě velké flašky s vodou - a bylo v podstatě sbaleno.

	Zoom na oázu (ten zelený flek uprostřed vlevo). Na velkém obrázku je úplně napravo vidět i klikatá silnice do kopců.

	Sice jsme nedošli až na vrchol, ale i v sedle byla nádherná vyhlídka.

Sid dorazil těsně před sedmou, dali jsme si všichni ještě teplou večeři, pak Sid přinesl z ložnice tašku s naším oblečením, zamávali jsme pozůstalým a vyrazili. Dojeli jsme na první roh - a vrátili se pro Sidovu flísku. Druhý pokus o výjezd byl již úspěšnější. Cesta bez dětí byla neuvěřitelně pohodlná. Mohli jsme jet jako ďasi, s jednou krátkou zastávkou na čůrání a výměnu řidiče jsme již o půlnoci dosáhli naši oblíbenou Travelodge v Tehachapi. Přistavili tam nové hotelové křídlo, je čisté a hezké - jediné, co bych vytkla pokoji otočenému na východ, je absence závěsů. Možná bychom se ale vzbudili i tak - Lisa nás má vycvičené na sedmou ranní.

Vzhledem k tomu, že Sid zjistil, že si nezabalil na víkend žádná trička, docela se nám ranní časová rezerva hodila - museli jsme honem ještě navštívit místní K-mart. Sid se zaopatřil úžasným maskáčovým svrškem, v němž vypadá jako docela ostrý redneck, a dále polokošilí s límečkem, kterých prý má nedostatek (jeho garderoba je asi třikrát obsáhlejší než moje, ale uznávám, že to částečně plyne z jeho nehynoucí lásky k totálně vyšisovaným kusům oblečení, které nebyly nové ani před sedmi lety, v době našeho seznámení).

	I tentokrát jsme měli štěstí na jasnou noc - cesta skrz Death Valley

	Vyhlídka ze sedla na Telescope Peak. To už jsme na tom byli podobně jako ten strom.

Právo volby cíle výletu jsem měla já. Neváhala jsem ani vteřinu - po čtyřech letech jsem cítila téměř fyzickou potřebu vypadnout od lidí - do pouště. Mířili jsme tedy do Death Valley. Chtěla jsem jet stejnou cestou, jako při našem úplně prvním výletě. Dodnes si pamatuju prašné odpočívadlo kousek za Tronou, kde mě poušť poprvé okouzlila. Tentokrát jsem věděla, co mě čeká, ale i tak byl přechod z kypící civilizace do ohromného ticha velmi příjemný.

Překvapilo mě, že se mi téměř nestýskalo po dětech. Přišlo mi přirozené být se Sidem sami - možná proto, že jsme projížděli krajinou našich manželských začátků. Měla jsem pocit, že se pohybuji v úplně jiném časoprostoru. Určitě pomohl i ranní telefonát domů - babička zněla, že si to užívá, děti se chechtaly, a Tomovo veledůležité telefonické sdělení se týkalo toho, že jim babička půjčila na hraní natáčky. Mohla jsem se tedy s klidným svědomím věnovat své relaxaci.

	Naše oblíbená noclehárna.

	Naše vyhlídka od tábořiště směrem k Racetracku

Odbočili jsme na Wildrose Canyon - chtěla jsem si pořádně prohlídnout a vyfotit milíře. Zvažovali jsme, zda pokračovat až pod Telescope Peak, ale nakonec nás zlákala pěšinka za mílíři. Ukazatel pravil, že je to 4,2 míle na Wildrose Peak. Neměla jsem v nejmenším úmyslu škrábat se na nějaký kopec, ale chtěla jsem se podívat na skalku s vyhlídkou na údolí. Nacházeli jsme ve zhruba dvou a půl tisících metrech a mně, zvyklé na našich dvacet stop nad mořem, se legračně motala hlava. Taky mě pobolívá levá noha, kde mám natažené nějaké vazy - stáří je hrozné, člověka pořád něco bolí. Vycházkovým tempem jsme dokráčeli ke sklace. Našli jsme nahoře dokonce jakýsi nýt, takže jsme začali rozpřádat skálolezecké teorie. K mému překvapení Sid žádal pokračovat ještě kousek po cestiče. Byla jsem silně znepokojena - bylo půl druhé a Hroch ještě stále nezmínili potřebu oběda! Naopak, žádal uhánět někam pryč od posledních záchvěvů civilizace, představovaných několika muesli tyčinkami v kufru vozíku!

Nicméně stále jsem byla přesvědčena, že Hroch za chvíli vyměkne, a nechala jsem se ukecat k další chůzi. Jednu chvíli jsem doufala, že zatroubíme na ústup - neaklimatizovaná kolena se mi zcela nesportovně třásla a hlava se motala. Pro návrat mluvil i fakt, že jsme zašli do lesíka a nebylo nic moc vidět. Sid byl ale plný energie a tak jsme - za velikého funění - pokračovali vzhůru. Asi po hodině se neuvěřitelné stalo skutkem a my stanuli v sedle s nádhernou vyhlídkou na Death Valley. Jakýsi kotlet křepce uhánějící v protisměru nás příliš nepotěšil - prý je před námi tak ještě hodina chůze, zakončená brutálním stoupáním.

	Koučování perspektivního závodníka.

	Obrovská plocha playe.

Po zhruba půlhodině se před námi vynořil vrchol Wildrose Peak - a nás opustil veškerý morál. Já jsem byla nalomená od začátku. Chromá noha, špatná aklimatizace, a navíc jsem nebyla duševně připravená na takovou tůru. Kromě toho bylo půl čtvrté, nás čekal sestup, jízda přes celý národní monument a následných pětadvacet mil prašného drkotání k Racetracku. Nemluvě o tom, že naše poslední jídlo byla snídaně, tudíž se naše organismy dožadovaly večeře. Po chvíli váhání jsme se nakonec rozhodli pro zbabělý ústup. Devět tisíc šedesát čtyři stop (2763 m) vysoký vrchol tedy zůstal nezdolán. Abych nás ale jen nehanila: parkoviště je v šesti tisících devíti stech stopách, vyšli jsme do osmi tisíc dvou set padesáti -- to je nějakých čtyři sta metrů výškového rozdílu ve dvou a půl kilometrech nad mořem.

Nakonec to asi bylo dobře - k autu jsme se doplazili už z posledních sil. Během šedesáti mil k osadě Furnace Creek jsme zjistili další závadu - nikoho nenapadlo přendat z autobusu do vozíku permici na vstup do národních parků. Doufali jsme, že rangeři coby federální zaměstnanci nebudou v sobotu večer už pracovati a tudíž se nebudeme muset s nikým dohadovat o placení. Ne, že by nás těch pár dolarů zabilo, ale platit za jednu věc dvakrát se nám příčí z principu.

	Tribuna Racetracku Na větším obrázku jsou vidět ranní turisti.

	Nový vozík poprvé na Konvičkovém rozcestí.

V oáze Furnace Creek byl problém zaparkovat a před hospodou se kupil autobusový důchodcovský zájezd. Nevypadalo, že bychom mohli v dohledné době získat místo u stolu, natož krmi, i rozhodli jsme se zkusit nedalekou Furnace Creek Inn. Tam nám ovšem bylo řečeno, že je třeba míti rezervaci a společenský oděv. Poskok u dveří připustil, že možná bychom si mohli sednout na bar. Když jsem ale viděla tu vybranou společnost s botoxovými ksichty na obličeji a sedmi osmi křížky na krku, přešla mě chuť. Vrátili jsme se k původnímu steakhouse a objevili za rohem nenápadné café. Obsahovalo umakartové stolky s mapou Death Valley a klientelu bližší naší krevní skupině. Spláchli jsme prach pouště výborným Newcastle Ale, pojedli obyčejnou večeři a vydali se na naše nocležiště u Racetracku.

Do úplňku zbývaly dva dny a krajina nasvícená měsícem mi zesilovala dojem časoprostorové smyčky - přesně takhle jsme jeli kolem kráteru Ubehebe na Racetrack před čtyřmi lety. Prašná silnice nás naklepávala jako onehdy, hvězdy byly na svých obvyklých místech, juky se míhaly ve světlech reflektorů. Sid kroutil divoce volantem s očima na šťopkách a já se těšila do pelechu. Naší otočku buldozeru jsme našli snadno, jen vozík máme jiný. Jakkoliv nám starý vozík přišel festovnější, tak jedno musíme tomu novému nechat - zadní sedadla jdou velmi jednoduše přeskládat na postel - a vzniklý prostor je delší než u starého typu, což ocení zvláště Hroch. Vyspali jsme se nečekaně dobře, jen noc byla velmi teplá - netušila jsem, že koncem března zavrhnu spacák a vydržím pohodlně jen pod larisou.

	Prašné silnice vypadají často jako roleta. V takovém případě se musí projíždět velmi svižně.

	Panamint Valley

Ráno jsem si vyběhla na nejbližší pahrbek, na němž jsem zahlídla kytičky. Obvykle v březnu a dubnu Údolí Smrti nádherně kvete, letos byla ale suchá zima, na horách je málo sněhu, a tak i kytiček bylo poskrovnu. Zrovna jsem jednu v mlčenlivé poušti fotila, když mi kolem uší cosi zabručelo. Znělo to jako nějaká sloní mutace čmeláka - a pak jsem ho zahlédla - maličkého kolibříčka, jehož mávání křídly znělo v absolutním tichu pusté krajiny jako přelet stíhačky. O chvilku později, právě když jsem se chystala převlékat, kolem nás projelo hejno džípařů. V tu chvíli jsem jim záviděla - s kanystrama na střeše se opatrně spouštěli do kaňonu za námi. My jsme měli smůlu - jednak vozík není až tolik terénní vozidlo - ale hlavně ručička nádrže byla brutálně pod polovinou - s tím se nedá vyrážet někam do pustiny. Docela mě to mrzelo, Ztracený osel by asi byl průjezdný, letošní suchá zima nijak nestihla pozměnit prašné cesty.

Sjeli jsme k Racetracku, navzájem se ujistili, že jsme od předchozího výletu strašně namožení a nebudeme nikde moc chodit - a pak jsme přepochodovali rozlehlou playu a courali se mezi závodícími kameny. Opět se nám potvrdilo, že přespat u Racetracku je nejlepší způsob, jak si pak tuto atrakci vychutnat v klidu a o samotě. Než se dohrabou přes park davy turistů, jsme natolik vypečení a uchození, že s radostí skočíme do auta. A skutečně - když už jsme se vraceli k silnici se zaparkovaným vozíkem, objevily se na obzoru obláčky prachu. Bylo po soukromé audienci.

	Letos je hodně suchý rok, narazit na kvetoucí kaktus byla spíš náhoda.

	Let kolibříčka zní v tichu pouště jako nálet stíhačky.

Sedla jsem si za volant a za chvíli jsme se už řítili cestou-necestou. Roletovací polňačka je nejsjízdnější v nějakých čtyřiceti mílích za hodinu. Protijedoucí auta značkuje prašný závoj, na okrajích sjízdného pásu jsou mantinely z odhrnutých kamínků, v zatáčkách vozík s náhonem na všechny čtyři jen přičapne do vyjetých kolejí a sedí. A tím, že jsme vyráželi zpět dřív než ostatní, nemuseli jsme se ploužit za nějakým vystrašeným greenhornem; mohla jsem si cestu pořádně užít.

Mám pocit, že každá máma čase pocítí touhu vymezovat svou vlastní osobnost. Devět měsíců v sobě člověk nosí malého vetřelce a přestřižením pupeční šňury to zdaleka nekončí. Máma pořád nepatří sama sobě - kojí, chová, vstává, utěšuje. Ulepené ručičky jsou všudypřítomné, ten malý človíček je ještě dlouho její nedílnou a neoddělitelnou součástí. Máma nemůže spát, kdy chce a kde chce, nemůže jíst, kdy chce a kde chce, nemůže si dojít na záchod, když potřebuje. Není sama sebou, prcek prolíná do každé minuty života, plete se i do trhaných snů. A tak dříve nebo později začne máma vyhledávat situace, kdy může být chvilku omezená jen na svoje tělo a svojí duši. Někdo si jde na kafe s kámoškou, někdo k holiči, někdo studuje či pracuje. Já jsem zjistila, že pro mě je velmi očistný právě výlet do pouště. I když jsem ze spaní v autě celá rozlámaná, tak je to návrat ke svobodě a volnosti. Už jen proto, že můžu myslet jen na sebe - když je mi zima, přikreju se a nemusím zkoumat, jestli ještě někdo jiný nemá studené ručičky. Když se řítím tobogánem kamenité cesty, můžu se soustředit jen na řízení - nemusím nikomu podávat pití, sbírat hračky a přemýšlet, jestli nebude v zatáčkách blinkat.

Každá sranda má ale svůj konec - přišla asfaltka a padesát mil do Beatty. Tam jsme konečně chytli signál, ujistili se, že děti jsou zdravé a čilé a babička příčetná, shltli oběd, natankovali a vyrazili směrem k domovu. Já jsem od Beatty až do Tehachapi držela siestu, ale pak jsem vydržela za volantem až domů. Dorazili jsme v půl jedenácté, děti tvrdě spaly. Měla jsem trochu výčitky, že jsem macecha, když mi prckové o víkendu ani nescházeli. Děti ráno vtrhly k nám do ložnice jako velká voda, rozhodně měly z našeho znovuzjevení radost, ale žádné dojemné scény se nekonaly. Takže jsem výčitky okamžitě potlačila - moje děti zjevně žijí v neotřesitelném pocitu bezpečí a taková maličkost, jako rodiče mizející na víkend, jejich svět vůbec neohrozí.

Copyright © 2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.