Nákladní rovnoprávnost 21. února - 15. března 2007 Žádné hrátky s Lisinými právy; poslední sníh a první krátký rukáv; Sid má novou práci; babí konečně dorazila.

	Děti musí samozřejmě mít stejné náklaďáky

	Zbytky sněhu na Mt. Hamilton byly tak akorát na ježdění.

Naší rodinou v posledních pár týdnech zmítala Sidova změna zaměstnání, takže nějak nebyl čas a energie na velké výlety. Navíc ani děti neprováděly moc šíleností, takže se vlastně nedělo nic hodno prudkého zaznamenání. Vezmu to tedy tak trošku zkratkovitě a nesouvisle.

Jeden pátek jsem vzala děti do našeho oblíbeného parku Shoreline. Tam jsem byla prudce šokována - Tom i Lízinka si asi HODINU hráli na písku. Poprvé za tři a půl roku jsem zažila ono tolik opovrhované SEZENÍ na pískovišti - a bylo to úžasné. Kdybych s sebou bývala měla knihu nebo noviny, tak bych si snad byla mohla i číst!!! Žádné vysazování dětí na houpačky a rvaní je z příliš vysokých prolejzaček, žádné sprintování za potomky zdrhajícími každý opačným směrem, žádné řešení rvaček o hračky, žádné nošení kvílejícího mamánka. Děti se zaujatě ryly na pár metrech čtverečních pískoviště a já měla SVATÝ POKOJ.

V sobotu jsme vyrazili prozkoumat Palm Beach u Santa Cruz. Nejsou tam odlivové louže, takže jsme dětem vzali s sebou draka - a Tomovi jeho velký náklaďák. Situace se opakovala. My (tedy já a Sid) jsme si pouštěli draka - a děti se hrabaly v písku na první duně a nijak nejevily tendence sestoupit na vlastní pláž. Zpozorovali jsme jediný zádrhel - Tom má veliký náklaďák, na Lisu zbyl malý - a ten prostě JE MALÝ. A tak jsme vyměkli a udělali něco, co jsme nikdy neměli v plánu - koupili DRUHÝ velký náklaďák. Tomášek si s ním totiž opravdu vyhraje, a rvát mu hračku, s níž se dlouze a klidně zabaví, a nutit ho dělit se s Lisou nám přijde kontraproduktivní.

	Na nádraží před odjezdem vlaku

	Tom vážně sleduje přejezd každé vyhýbky

Hned po návratu z obchodu jsme samozřejmě museli jít náklaďáky provětrat. Co na tom, že už byla tma a navíc zima jak v psírně. Děti byly u vytržení. Tom radostí bez sebe, že se nemusí obávat o svůj milovaný vůz - a Lisa podobně bezdechá nad faktem, že i ona má krásný náklaďák. Asi stokrát se během procházky zastavila, aby se hrdě bila v prsa a důležitě mi sdělila, že "Íša ák, Buf ák" (Lisa má náklaďák, Tom má náklaďák). I když jsem pevně přesvědčená, že sourozenci by si měli hračky půjčovat a učit se žít s tím, že nemůžou mít všechno, tak musím říct, že druhý náklaďák značně proteplil rodinnou atmosféru. Samozřejmě, že se novota už trošku otřela, takže se mi již jednou podařilo jít ven s tříkolkou a odrážedlem místo nákaďáků, ale i tak si děti občas vyžádají nikam nechodit a jen lítají s auty po zahrádce.

Sid byl už nějakou dobu značně kysel z nepříznivého vývoje jeho dosavadního zaměstnání. V takovém případě nepomůže skuhrání, nýbrž nový džob. Hledání bylo po novém roce snadné, práce je dost, ale proces se táhne: nejprve jest třeba sestaviti ohromující Résumé; následuje podsouvání tohoto firmám. V případě zájmu jest kandidátu vzápětí tancovati na pohovorech; nejtěžší otázkou bývá, kolik že si pan inženýr představuje, že mu zaplatíme? Jedna z docela zajímavých firem se po zodpovězení stala mrtvým broukem, jiní nabízeli místo peněz sliby, že možná jednou, až firma zbohatne, můžeme v ní mít malilinkatý podíl. Jo. A mezitím prodáme domek a odstěhujeme se do útulku pro chudinu. Naštěstí Sid našel firmu, která kromě dlouhého dojíždění splňovala všechna naše (tedy hlavně jeho) další kriteria. Bylo ovšem třeba pokračovat v náborovém procesu: promluviti postupně se všemi zaměstnanci a majitelem, předložiti seznam tzv. referencí = bývalých či současných spolupracovníků a nadřízených, kteří o Hrochu zapějí pokud možno oslavné dobrozdání; bylo třeba úředně zkoumati, zdali nebyl kriminálně trestán či jinak stíhán pro podvratnou činnost či finanční nezodpovědnost. Nakonec ale dostal kulantní nabídku a mohl dát na starém pracovišti výpověď. Nejvyšší čas - jeho deprese otravovaly celou rodinu. Nemyslete si ale, že najednou prudce zbohatneme. Nanejvýš doufáme, že od podzimu si budeme moci dovolit dát Lisu taky do školky. Za "odměnu" přišel o všechnu dovolenou.

	Miss Dixiana Shay

	Lítáme u Arroyo Seco

Kolem vánoc jsem začala zababěle škemrat u babičky, aby přijela už v březnu. Nějak mě letos miláčkové a (jejich i moje) věčné choroby zmáhají. Možná je to i tím, že už tři a půl roku bojuju s chronickým nevyspáním a monotónností mateřského údělu. Situace je zřejmě vážná, neboť ji zaregistroval i Hroch - a vzal si děti tuhle celý den na starost. Za oknem lákal zasněžený Hamilton a tak si děti s tatínkem užili zbytků sněhu a ledu. Pro naše kaliforňátka je to skutečně velká exotika.

O víkendu před babiččiným příjezdem jsme vzali děti do Feltonu na vlak. Chtěli jsme zkusit, jestli si Líza tentokrát užije jízdu se slečnou Dixianou, místní parní mašinkou. O Tomáška jsme starost neměli, ten je od malička zaujat technikou. Nasedli jsme do zadního vagonu, protože víme, že část svahu musí mašinka vycouvat a taky proto, že přes zadní plošinu jsou krásně vidět vyhýbky a není tu tolik slyšet parní stroj lokomotivy. Tomášek si to užil dle očekávání (třebaže hodina a čtvrt byla i na něj dost dlouhá). Lízinka jevila největší zájem o konduktéra. Obzvláště ji znervozňovalo, že občas mizel na plošině, případně za jízdy přestupoval z jednoho vagonu do druhého - a nedej bože, když vystoupil úplně, aby přehodil vyhýbku. To se pak žalostným "pán, pán" dožadovala, aby nebyl ponechán svému osudu v hlubokém lese.

Na neděli jsme neměli žádný plán; já jsem neurčitě požadovala někam "k řece a do stínu". S náhlou prudkostí u nás udeřily letní pařáky se zrádností dubnového počasí. Rána jsou velmi chladná, vzduch je ledový, ale v poledne slunce připaluje až nepříjemně. Navíc teď jest ještě možno najít tekoucí řeky; v létě povedou Kalifornií jen vyschlá koryta.

Zkusili jsme půvabné Arroyo Seco - a skutečně: místní řeka byla ještě v provozu. Pod mostem se ráchalo větší množství mexických rodinek, my jsme si postoupili proti proudu. Tam jsme konečně nalezli malou loučku na piknik - a pro děti pozvolný přístup ke klidné zátočince. Přeci jen jsme raději počítali s možností prďušího pádu do řeky - což by v případě prudkého proudu nemuselo skončit jen mokrým oblečením. Během našeho pobytu a piknikování se opravdu oteplilo natolik, že jsem vytáhla pro děti kraťásky.

	V dětské sekci bylo kromobyčejně volno

	Lisa hlasitě kváká na kačenky v akvarijním jezírku

Když udeřila dětem hodina odpoledního spánku, nasáčkovali jsme se zpět do autobusu a projeli Carmel Valley až do Monterey. Silnička se klikatí podél říčky, kam chodil Steinbeckův Mac Doktorovi na žáby, takže nám to zabralo dobré dvě hodiny. Zvažovali jsme, zda vzít děti ještě na nějakou pláž, ale nakonec jsme se rozhodli pro akvárium. Sluníčka bylo ten den už dost a navíc jsme doufali, že takhle hodinku před zavíračkou bude v akvárku už volněji.

Cestou na Plechárnu (Cannery Row) jsme dětem koupili zmrzlinu - zkrátka tak kýčovitá rodinná neděle, až nás kolemjdoucí obdivovali. Lisa byla nadšená a děsně olepená, Tom také. V akváriu jsme teda jako první věc museli jít mýt ručičky a otírat nejhorší fleky z oblečení a pak si teprve užívat rybiček. Ve všech expozicích bylo skutečně volno, takže si tentokrát naše děti mohly vyhrát i v dětské sekci bez nebezpečí rozmačkání ostatními malými návštěvníky. Sardinky, které obvykle neúnavně krouží nad hlavami davů ve vchodu do oddělení Vnější zátoky, se po rušném víkendu zplihle vlekly u dna nádrže. Zato z kouta za balvanem vylezla obrovská rudá chobotnice, lepila chapadla na sklo a hladově pokukovala po turistech.

Byla to tedy poněkud hektická neděle, ale naprosté narušení pravidelného programu se osvědčilo jako boj s letním časem. Nevím, které pako vymyslelo, že se letos bude čas posouvat o hodinu v třítýdenním předstihu. Počítače na to nejsou naprogramované, takže pár dní se ještě různě opožďovaly všeliké veřejné hodiny, vznikaly zmatky v bankách a podobných institucích. My jsme našim počítačům museli nakukat, že žijeme v Arizoně. Nicméně celá tato pakárna má jeden pozitivní efekt - děti nám vstávaly brutálně před sedmou, hodinovým posunem je z toho rázem civilizovaná půl osmá. Spát chodí kupodivu bez protestů o hodinu dříve. Doufám, že tento utěšený stav bude pokračovat.

	V Montreyském akváriu jsme měli štěstí: obrovská chobotnice byla čilá

	Zato medůzy se klidně vznášely bez ohledu na pokročilou hodinu perného víkendu

Patnáctého března konečně přiletěla babí. Tom od rána vykládal, že "babí je v letadle, musí ještě letět přes moře". Po odpoledním spánku se konečně dočkal, naložili jsme kufry (ano, my jsme doma naložili dětem kufry, protože na letiště se přeci jezdí s kufrem) a vyrazili. S dostatečným časovým předstihem, aby se děti stihly povozit letištním vláčkem a na eskalátorech. Babí letos zvládla imigrační úředníky v rekordním čase a tak ani nedošlo na plánované táboření a piknik na lavičkách v příletové hale.

Tomášek vzal přítomnost babí zcela samozřejmě - zdá se, že mu ten půl rok utekl rychle. Lisa první večer babí nazývala "tohle", takže tvořila zajímavé větné útvary ("tohle hačá"), ale druhý den se už osmělila a když po odpoledním spánku vyrazila z pokojíčku s bojovým pokřikem "babí", bylo jasné, že opět vyhrála. Babičku od té doby neúnavně zpracovává a už ji má pěkně zmáknutou.

Copyright © 2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.