Opět tutura 1. - 19. února 2007 Tom biologem; Lise je rok a půl; velice chodíme a mluvíme

	Děti nám dělají velkou radost - s nadšením se účastní výletů.

	Na Point Lobos jsme našli přístupnou pláž.

Zhruba před devíti měsíci nás Tom obšťastnil tuturou, fiktivním zvířetem. Tutura byla žlutá a zelená, chodila po plotě, neměla fousky (takže to nebyla kočička), nebyla vidět, byla jen slyšet a taky lítala v mracích. Ke svému překvapení jsem tuhle narazila na článek o novozélandské tuataře. A hádejte co? Nemá fousky, není to kočička - je to plaz s nožičkama. Nebývá vidět, páč je to noční živočich. Její zbarvení se pohybuje od tmavě zelené přes žlutou až po oranžovou. Akorát tedy fakt, že umí lítat, zůstal ostatnímu vědeckému světu utajen - to ví zatím jen náš Tom. Ledaže by tím poukazoval na skutečnost, že tuatary sdílí doupata s některými druhy ptáků.

Myslím, že Tomášek pracuje na kariéře biologa. Zatím je tedy ještě pořád ve hře zářná dráha popeláře, ale přeci jen zájem o živočichy převažuje. Toma nezajímají ani tak obyčejná zvířátka (kočky, psi), jako spíš mořská fauna. Tuhle ležel rozpláclej v chodbě - na můj dotaz, co se stalo, pravil, že je rejnok. A co má dělat matka, která výchovně pošle synka do kouta u lednice - a synek začne zalejzat za lednici a hrát si na to, že je krabík?

	Typický zimní Point Lobos. Oceán je chladný a nádherně modrý

	Došli jsme až na Carmelský konec Point Lobos

Lisa oslavila rok a půl života. Začala teda tím, že si pořídila nějakou virózu. Se čtyřicítkama horečkama ji chtěla doktorka přeci jen vidět, takže se Sid dostavil z práce hlídat Toma a my vyrazily. Na Lízince nebylo shledáno žádných známek zánětu, tudíž jsme šly zase domů. Týden na to jsme byly opět na středisku - konečně tedy na osmnáctiměsíční prohlídku. Paní doktorka chvíli hleděla do grafu s Lisinou váhou a pak pravila, že sice je naše dcerka se svými devíti kilogramy a 84 cm zcela mimo tabulky, ale přibírá. Prostě máme dítě s velmi výkonným metabolismem. Dcerka je skutečně hodně hubená, žádné oplácané miminko s tučnými záhyby na stehnech; Lisa vypadá víc jako malá šelmička - samý sval a šlacha. Podle mě je to tím, že ona prostě NEMÁ ČAS se zastavit a tloustnout. Pořád spí minimálně o hodinu denně méně než Tom; bráchu stále bedlivě pozoruje, následuje, všechno opakuje. Co nepochytí od Toma, to se určitě naučí od dvojčat - momentálně je to třeba spouštění na odrážedle dolů z kopců jako divous James. Má velikou slovní zásobu, běžně spojuje slova do jednoduchých vět, zkouší se sama svlíkat a oblíkat, krmí se zásadně sama - a s půlročním předstihem vlítla do pekelného období vzdoru.

	Tunel v útesu

	Tomášek byl první, kdo si všimnul lvounů vyhřívajících se na skále pár metrů od břehu.

Na oslavu úspěšné prohlídky jsem vzala děti do Fresh Choice. Tenhle zeleninový bar mám ráda - vaří tam i polívky a těstoviny, nabízejí chleba, ovoce a zákusky. Soudila jsem, že tohle zvládnu i sama s oběma dětmi. Samozřejmě jsem počítala s tím, že mi personál jako obvykle pomůže odnosit tácy. Bohužel ale jsem běloška a mluvím anglicky. Mexická madam, která tam byla s partnerem a jedním miminkem spícím v kočárku, dostala veškerou péči - na mě tam pokladní (taky Mexičanka), která neměla co dělat, zírala, jak zápasím se dvěma dětmi, dvěma židličkami, tácem se třemi talíři a třemi sklenicemi s vodou, jako kdybych byla vzduch. Musela jsem tam udělat trošku dusno - protože šest rukou opravdu nemám a opouštět děti v hlubinách členitého restaurantu se mi skutečně nechtělo.

Tři dny po této události se potomci změnili v chrliče potravy. Proklela jsem Fresh Choice, svoji blbost, doktorku a celou kliniku, ale když Tom opět nastoupil do školky, vítala nás učitelka s tím, že jí lehla celá třída. Tak jsem se v duchu omluvila výše jmenovaným institucím - holt to byl mocný školkový virus. S nemocnými dětmi se toho moc podnikat nedalo, takže ani nebyl materiál na deníček.

Když se situace zase stabilizovala, vyrazila jsem s dětmi na návštěvu k jedné kamarádce. Jana má dvouletého chlapečka, a i když nežije nejblíž, tak pořád mi to vycházelo na zhruba pětačtyřicetiminutovou cestu. To ovšem za předpokladu, že si někdo nebude plést odbočení vlevo a vpravo, a nebude půl hodiny bloudit po neznámém, novém a nezmapovaném sídlišti. Samozřejmě, že službu vypověděly i telefony, takže jsem nakonec dorazila propocená až na zadku a v infarktovém stavu. Moje děti se vrhly na cizí hračky a cizí zahrádku, malý Maarten byl z toho šrumce celý zaskočený. Dost jsem se obávala, aby mu moje děti nepřivodily doživotní trauma - Tom je ostřílený oprsklý školkan, Lisa je ostřílená oprsklá mladší sestra, bála jsem se, že tichého ostýchavého chlapečka převálcují. Kupodivu děti nějak pochopily situaci. Lisa jej (přiměřeně svému věku) ignorovala. Tomášek se o kamaráda zajímal, snažil se jej zapojit do nějaké hry, dokonce mu nosil hračky a u oběda mu předkládal některé vybrané (osobně ožužlané) kousky. Zdá se, že Marten mírové pokusy pochopil a že se s námi bude kamarádit.

	Vyhlídková věž připomínala Tomovi maják.

	Neúnavná chodkyně Lisa na Mount Diablo

Na pondělí v polovině února připadá Presidents' Day. Nemohli jsme se Sidem vymyslet, v jaké dálavě strávit prodloužený víkend, a tak nakonec zůstalo u jednodenních výjezdů. V sobotu bylo krásně, padlo rozhodnutí podívat se zase na Moleru. Je to dost daleko, ale krásná pláž, k níž vede příjemná procházka, byla velkým lákadlem. Ovšem to jsme se škaredě spletli - stezka končila po pěti metrech u rozvodněného potoka, přes který v zimě pro jistotu nevede žádný most. Chlap ve výběrčí budce pravil, že to můžeme zkusit přebrodit, ale vody je tam do půl stehen - a další brody jsou ještě hlubší. To jsme si se dvěma dětmi neriskli, takže nezbylo než spolknout kletby a nasednout do auta. V druhém kole jsme vsadili na jistotu - a vybrali Point Lobos.

Nakonec to asi nebyl tak špatný náhradní program. Na Moleře bylo vedro k padnutí, na Point Lobos jsme v pohodě vydrželi v dlouhých kalhotách. Procházka vede lesním stínem, kde děti značně pookřály a lítaly. Překvapila nás Lisa, která ušla odhadem asi kilometr až k odbočce na pláž. Tam jsme pod stromy posvačili a děti nás pak netrpělivě hnaly k moři. Tomášek nezklamal ve své roli biologa - první věc, které si na pláži všimnul, byli lvouni. Jsou tak maskovaní, že jsem je úplně přehlídla. Nenašli jsme sice žádné odlivové louže s potvorama, které děti tak rády pozorují, ale zase byla část pláže oblázková - nakonec i my, dospělí, jsme se zabavili hledáním zvláštních kamínků a mušliček. Sid navíc objevil krátký tunel útesem, takže děti měly další atrakci. Nemohli jsme je z pláže dostat, ani když se sem nahrnula neuspořádaná grupa s asi deseti ječícími haranty. Ne, že bych od šesti až osmiletých dětí očekávala tiché procházení se v zástupu, ale pokud si mohu vybrat, tak jsem na pláži raději sama. Navíc jsme skutečně potřebovali vyrazit. Dávno udeřila hodina odpoledního spánku a Lisa sotva pletla nožičkama. Myslela jsem, že ji nacpu do krosny a odnesu, ale to se mi v podsatě nepodařilo. Kdykoliv jsem ji vzala do náruče, totálně zgumovatěla a pokládala si ke mě hlavičku. Ovšem jakmile zaslechla nebo zahlídla lítajícího Toma, rvala se dolů a žádala se také účastnit té taškařice. Takže nakonec ušla i většinu cesty zpět.

	Z Diabla byla vyhlídka na stovky mil. Na zvětšeném obrázku je vidět vedle skalky bílá linka - zasněžené vrcholky Sierry.

	Vyhlídka na průliv Golden Gate (v levé části obrázku). Pokud se budete dívat pozorně, najdete i věže slavného Golden Gate Bridge.

V pondělí jsme vyrazili na Mount Diablo. To už se ochladilo a pod vrcholem bylo jen sedm stupňů. Navíc foukal velmi nepřijemný vítr. Zvolili jsme okružní stezku kolem rozhledny, cesta je tam většinou chráněná keři. Děti nám udělaly radost a opět zajásaly nad takovou krásnou procházkou. Navíc byl úžasný výhled - kromě San Francisca a Golden Gate byla vidět i Sierra až k Lassen Peak; dokonce jsme v dáli rozeznali Mount Shasta - to znamená viditelnost na několik set mil. Tomovi se líbila rozhledna - i když tvrdohlavě trval na tom, že kulatá vyhlídková věž je "maják". Lízinka po něm vše opakuje, takže taky pravila, že je to maják, a bylo hotovo. Lisina slovní zásoba se rozrůstá šíleným tempem - i Tom tuhle mudroval nad tím, že "Lisa už mluví". Myslím, že mu je komunikativní sestra rovnocenějším a příjemnějším partnerem než němé mimino. Zdá se tedy, že po třech letech, kdy jsme pořád učili někoho chodit nebo mluvit, nám nastává (velmi dlouhé) období toužebných přání, aby děti proboha chvíly mlčely a seděly na zadku.

Copyright © 2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.