Santa Barbara 17. - 30. ledna 2007 Plaveme, (ne)létáme, jezdíme do dáli a pršíme a pršíme

	Tom se učí splývat

Vzhledem k tomu, že se Lisa odmamánkovala, začala chodit plavat se Sidem. Přišlo nám nesmírně výhodné zapsat Toma na kurs ve stejnou dobu, v jakou chodí Lisa - takhle zvládne plavání s dětmi totiž jeden rodič. Ovšem Tomáškovi přišlo líto, že táta plave s Lisou, a při druhé lekci zcela odmítnul vlézt do vody. Sid byl v kursu s Lisou, já doma, o vzniklé krizi jsem nevěděla; personál bazénu Toma neukecal. I měli jsme doma s Tomem několik pohovorů na téma plavání, při nichž jsem mu slíbila, že tam příště s ním budu já a budu se na něj dívat. To skutečně zabralo, Tomášek byl nakonec ochoten i zkoušet splývat. Nicméně se zdá, že geniální plán, jak si doma budu užívat celých třicet minut volna, totálně selhal. Tom prostě potřebuje náš zájem; nehodlá být ponechán na pospas. Mno, aspoň u toho můžu být oblečená.

	Mamánek Lisa chodí plavat s otcem!!!

Lízinka si naopak plavání užívá ze všech sil. Každé pondělí ráno vždy běhá s plavkami, snaží se do nich obléct. Teda - mnohem více než její plavky s kanýrkem ji fascinují ty Tomovy s mašinkou Tomáškem. Když mi před půl rokem naše pediatrička líčila, jak její dcera nosila slipy po bratrovi, přišlo mi to humorné. Momentálně jsem v situaci, že musím před Lisou bránit koše s prádlem - jinak si přes tepláčky natáhne chlapecké spodky a promenuje se v nich jako kdyby měla kvádro od Armaniho. Stejně to nechápu - kluci mají oblečení se spoustou zajímavých témat, na holky jsou jen přeslazené Hello Kitty kočičky, podobně nechutné disneyovské princezny a Dora. Proč se předpokládá, že malá holčička nezatouží třeba právě po vláčcích nebo autíčkách?

Na víkend nám opět přišla pozvánka na balóny. Tentokrát jsme pečlivě zkontrolovali budíka, abychom opět nezaspali, v 6:45 volali Jeanne, potvrdili sraz na půl osmou, vytáhli děti z postelí a vyrazili. Na startu byl už jeden napůl rozbalený balón - a Jeanne nám sdělila, že dneska budeme tak maximálně okopávat kamínky na parkovišti - že ona nikam neletí. Důvod změny plánu byl jasný - mrazivým ránem pofukoval poměrně silný větřík. Balón je kráva těžká, celý cirkus má něco kolem dvou tun, navíc dvou tun značně neaerodynamických. Vítr dokáže s balónem velmi ošklivě cvičit, čili se zdálo skutečně rozumnější moc to nepokoušet. Nicméně Larry, pilot druhého balónu pokračoval ve stavbě. Už na zemi se měch choval jako jankovitá koza, čekali jsme, kdy to odpíská. Neodpískal; nasadili s Brentem přilby a neuvěřitelnou rychlostí zmizeli za obzorem.

	Balón vystřelil jak zátka od šampáňa a způsobil leteckou katastrofu.

Mírně jsme žertovali s jeho pozemní posádkou na téma, že by měli rychle vyrazit, aby auty balonu stačili. Sid jel honem do autobusu dotankovat benzín, já zůstala s dětmi, které se bavily házením kamínků do louže. Do toho ale zachrchlala vysílačka - "narazili jsme do drátů" - před osmi lety tu takhle uhořeli dva pasažéři. Bylo jasné, že pokud někdo vysílá, tak asi není mrtvý, ale nic víc jsme nevěděli. Všechno to naskákalo do aut a vyrazilo. Jeanne váhala; slíbila Sidovi, že na nás počkají, ale bylo jasné, že není čas na nějaké postávání, že může být potřeba každé ruky, a tak i oni nás opustili. Byli zpět snad za deset minut, balon letí, takže zatím nedošlo k největší krizi. Když se vrátil Sid, naskákali jsme i my do autobusu a jeli hledat nešťastného Larryho.

Nedojeli jsme nikam daleko. Balón trčel v poli, oba piloti vypadali OK (chodili, mluvili). Dostavil se místní šerif, protože majitel si stěžoval na neoprávněné vniknutí na pozemek. Larry vysvětlil šerifovi, že měl nehodu (dráty přesekly některá z nosných lan) a musel nouzově přistát. To vedlo k přivolání hasičů a sanitek. A taky k volání na FAA/NTSB a všeliké instituce - letecká katastrofa je holt letecká katastrofa.

	Dnes nepoletíme, Lízinko Balón bezpečně sbalen v přívěsu.

Oblíbený balonářský piknik byl tentokrát značně střízlivou událostí. Myslím, že jsme byli všichni rádi, že to nedopadlo hůře. Já osobně jsem ještě navíc byla ráda, že lítáme s Jeanne, které není "hloupé" odříct na poslední chvíli, když má pocit, že situace zavání průserem. Opravdu budu mnohem raději házet kamínky do louže, než letět za každou cenu. Někdy je ta cena totiž moc vysoká.

Následující víkend se mělo neuvěřitelné stát skutkem, aneb po roce našeho neúspěšného plánování jsme byli pozváni od sousedů do Santa Barbary. S veškerým pohodlím půjčeného bytu, s programem pro děti na sobotní dopoledne. KC měl slavit v místní ZOO čtvrté narozeniny. Sid si vzal na pátek dovolenou, dopoledne venčil děti a já usilovně balila. Vyrazit se nám ovšem podařilo až po obědě. Naštěstí se jelo velmi dobře. Po třech hodinách jsme v Paso Robles nechali děti trochu vylítat na místním hřišti a ve tři čtvrtě na sedm jsme stáli před barákem se slíbeným ubytováním. V devět byly děti v pelíšku a my seděli v kuchyni a těšili se na druhý den.

	Kočička Lisa s deštníkem

Noc snad nebudu zmiňovat - snad jen jednu perličku - když jsem konečně začala zabírat, tak vyletěl Sid s tím, že se tam nedá spát, že TOM HROZNĚ CHRÁPE. Je vidět, že Hroch nemá vůbec měřítko toho, jak to vypadá, když někdo HROZNĚ chrápe. Hroch totiž má mohutnou ozvučnou hlavohruď, takže jeho akustické projevy si nezadají se startem F šestnácky - ale kvůli Tomáškově hlasitějšímu dýchání najednou rodinná cirkulárka nemohla spát?

Ovšem spánek nám rušily i mnohem závažnější zvuky. Venku se rozpršelo. Možná byste předpokládali, že když se nějakých dvacet dospělých chystá na 450 kilometrů dlouhý výlet, že se alespoň jeden z nich podívá na předpověď počasí. Já bych to taky předpokládala - ale holt jsem natolik rozmazlená Kalifornií, že mě nějaké zjišťování počasí ani nenapadlo. Mojí největší starostí při balení bylo, zda mi děti nevyrostly z kraťasů od loňska.

	Pro děti je déšť zajímavá změna - ale jen chvíli

Dopolední oslava narozenin v ZOO byla tedy zcela zjevně mimo mísu. Vypravili jsme se zvolna deštěm do IHOP na snídani. Já jsem se nalila kávou, děti džusem, pojedli jsme dle nátury (Sid cosi s kuřetem, já s Tomem palačinku s jahodama a se šlehačkou, Lisa mísu ovoce) a zvolna se vydali clonami deště nazpět. Fotili jsme si roztomilé děti s deštníky a snažili se zůstat v dobré náladě.

Ukázalo se, že nikdo nemá energii organizovat náhradní oslavu v nějakém profesionálním prostředí, a tak jsme se ocitli v domě sousedčina otce, s hromadou příbuzných. Děti si hrály ve stanu postaveném v obýváku, jakož i na podlaze před ním, dospělí je překračovali a občerstvovali se. Vše bylo velmi příjemně neorganizované a neuspořádané. Sida bouřlivě uvítala jakási tetička, která nabyla dojmu, že je také příbuzný. Lisa snědla sama snad polovinu obrovské zeleninové pizzy (kterou jí macecha ne a neuvaří), o niž si říkala šmudláním ručiček a pokřikem "picú, picú".

	Santa Barbara - a prší a prší a prší

Když začaly děti padat a kňourat, zaveleli jsme odchod. Venku jsme se stále brodili záplavami a další na nás padaly zhůry. V bytečku jsem zaplula s dětmi do pelechu a vydrželi jsme v něm skoro tři hodiny. Sid měl zatím čas pořádně propuknout. Když jsem se tedy osvěžená vykulila z postele, začal mě Hroch zpracovávat pro návrat domů. Po shlédnutí předpovědi na neděli jsem nakonec i já podlehla. V šest večer jsme měli zabaleno a vyrazili na třistamílovou (přesně 467 km) štreku k domovu. Měla jsem z toho docela obavy - jak to zvládnou děti, jak zvládneme my řídit do půlnoci. Také nebylo jisté, zda stihneme dojet do Paso Robles na večeři, ale i to se nakonec zadařilo. Lisa spáchala příšernou scénu při vstupu do hospody, protože jsem jí odebrala růžovoučký deštníček s kočičkou. Vzhledem k pokročilejší hodině se osazenstvo skládalo výhradně z tokajících párků a důchodcovských slezin - Lisino vystoupení tedy bylo obzvláště rušivé. Ještě, že nikdo nerozuměl česky - následovala scénka, při které Lisa dojemně žebrala rýži od vedlejšího stolu, kde měli náskok a již začínali jíst. To už byla naštěstí upoutaná v sedačce, takže nemohla šťastnější sokyni insultovat osobně.

Domů jsme dorazili krátce před půlnocí, posledních šedesát mil musel odřídit opět Sid, já jsem měla okolní provoz dost v mlze. Děti spaly, ani převlékání a přenos do postýlek je nijak extra nevyrušil, takže vše dobře dopadlo. Pokud tedy pominu Hrochovo hudrování po další tři dny.

	Párty v obýváku

S dětma je teď docela pořízení, i když se obávám, že do období vzdoru trošku předčasně nastoupila Lisa. Umí krásně důrazně říkat NE, NECHCI. Často odpovídá i celou větou (nechci oběd, nechci nánu, nechci hají). Problém je v tom, že není schopná definovat, co CHCE. Tudíž její přání neplníme dost rychle, čímž jí přivádíme do stavů zuřivosti. Musím říct, že už mě pohled na batole svíjející se v nejtemnějším a nejchladnějším koutě domu nechává dost chladnou. Zvlášť když je jasné, že celé představení je jen pro efekt. Tuhle večer se Lisa zhroutila u prosklených dveří na zahradu - a zahlédla se v odrazu ve skle. Následoval desetiminutový hysterák, který periodicky přerušovala, aby zhodnotila umělecký dojem, zrcadlíc se ve dveřích. Mezitím zapomněla, proč ječí, takže když se dostatečně vynadívala, odkráčela si hrát.

Tomášek naopak vše verbalizuje; pokud je vzhůru, tak se mu pusa nezastaví. Zajímavé jsou jeho komentáře. Třeba Jana dělala s klukama na louce letadlo. Všichni "lítali" s rozpaženými křídly - jen Tom měl ručičky dozadu. Na můj dotaz mi sdělil, že je stíhačka a letí rychle. Má doma model F-14, která skutečně v případě potřeby rychlého letu stahuje křídla dozadu, takže jemu nebude nikdo vykládat, jak to s těma letadlama funguje.

Nadále chodím zhruba jednou za měsíc se sousedkama na večeři, a každou středu na jógu. Tuhle o víkendu večer Sid vařil, děti si hrály v obýváku a já psala deníček. Tom odešel za Sidem do kuchyně a pravil, že "maminka je v hospodě". Chápu, že si mou tichou činnost vyložil jako nepřítomnost, ale proč mi přišil rovnou tu hospodu? Proto jsem moc ráda, že učitelky ve školce nerozumí všem jeho výrokům. Výmluvný je jistě dost. Leckdy by zasloužil pochvalu za správnou gramatiku, ovšem nejsem si jistá, že aplikce anglických pravidel na češtinu je to pravé. Zvlášť když si Tom vybírá opravdu zvláštní slova - nedávno se mi chtěl pochlubit tím, jak krásně umí počítat a začal - "One prdel, two prdels, three prdels..."

Copyright © 2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.