Buf 6. - 16. ledna 2007 O zimním venčení, nové Tomově přezdívce a stíhání zaspaného balónu.

	"Koule patří do díry," poučuje Tom Lisu v muzeu

	"Nekrmte mě," hlásá nápis na mostku

Sid usoudil, že když pojídám antibiotika, tak je mi asi opravdu špatně, a zůstal ve středu dopoledne doma. Zdravé a nechutně čilé děti vzal na procházku, čímž je utahal natolik, aby si odpoledne, když už jsem měla službu já, děti vydatně pospaly. Večer jsme nějak protloukli a ve čtvrtek už mi zabrala antibiotika. Tomášek byl navíc ve školce, tak se to dalo zvládnout.

V pátek jsem se vydala dle Bářina návodu hledat dětské muzeum v Palo Altu. Je maličké, ale příjemné, hodně exponátů obsahuje balónky - Lisa byla v sedmém nebi. Když davy zhoustly k nesnesení, uprchli jsme do minizoo. Tomášek jásal, že tam mají v akváriu žraločky, Lisu nadchnul mostek přes rybníček s kačenkama. Ku zděšení okolních matek jsem ji nechala po řečeném klenutém mostě lítat nahoru a dolů. Lízinka se teď učí chodit v terénu, a takový krásný skopec a dokopec jí hned tak někde neseženeme. Velmi dlouho jsme nakonec pobyli i před muzeem - mají tam ze špalků poskládaný spirálovitý chodníček. Tom po něm přeskákal několikrát tam a zpět; na Lisu to bylo moc dlouhé a komplikované.

Samozřejmě, že o víkendu začal skuhrat Sid, že mu není dobře - choroba tak učinila kompletní okružní jízdu rodinou. Museli jsme tedy volit program nenáročný pro rodiče. V sobotu jsme zamířili do oblíbeného Seymour Center na rybičky. Tam bylo zřetelně vidět, jak veliké pokroky Lízinka dělá. Běhala od akvária k akváriu, pečlivě si nosila erární stoličku aby dobře viděla, a hlasitě komentovala veškeré dění za sklem. Tomášek obrazil oblíbené exponáty a pak se dlouze věnoval osahávání potvor v otevřeném korýtku. Nakonec jsme vzali děti na stezku kolem moře - teda vzali děti... spíše jsme poklusem následovali Toma, který se s nadšením objevitele nových světadílů pustil neohroženě kupředu. V poslední době nám toto dělá často - žádá chodit do daleka a neznáma, a odmítá se navracet.

	To je hvězdice, táto; hvězdice, mámo!

	Lisa komentuje žraločka za sklem akvária

Od pondělka pak dětem začaly zase kursy plavání. Vánoce měly blahodárný vliv na Lisino mamánkování, i rozhodli jsme se opět zkusit variantu, že by Lisa chodila plavat s tatínkem. Na podzim nám to neprošlo, musela jsem nastoupit já. Tentokrát byla Lisa nadšená, že jde plavat, a tátu přijala jako samozřejmost. Tomášek má k vodě značně ostražitý vztah; Lízinka je "kachna". Jak začnu vyndavat ze skříně ručníky, vykřikuje "plava, plava" a mé snahy o balení maří vytahováním věcí z tašek a navlíkáním se do plavek. Během kursu neustále pokukovala, co dělá Tom, který teď už chodí s velkými dětmi bez rodičů ve stejnou dobu jako ona, ukazovala na něj ručičkou a vykřikovala BUF, BUF. Kde přišla k Bufovi netušíme, ale konzistentně tak Tomovi říká, když o něm mluví. Třeba ráno vstane a prohlásí, "Buf hají," čímž chce asi říci, že bratr ještě chrní.

Tomášek si teď už s Lisou docela vyhraje. Sice ji u toho neustále komanduje a poučuje, ale Lízince to nevadí. Dokonce bych řekla, že je za tu spoustu pozornosti docela vděčná. Evergreenem jsou u nás dřevěné vláčkodráhy. Tom leží mezi vlaky většinu času, a většinu času taky pusu nezavře. Komentuje, co se děje, občas vlakům vynadá, do toho odbíhá pomoci Lise spojit její soupravu, či Lisu naopak vyhodit, pokud tato boří kolejiště. Než dojdete k názoru, že je to naprostá selanka, tak samozřejmě jsou dlouhé dny, kdy si připadám jako policajt a neustále řeším nějaké spory a rvu děti od sebe. Také jsou dny, kdy Tomášek nasadí od rána roli těžkého protestanta ("ne" je odpověď na všechno) a Lisa se vzteká a dělá scény kvůli každé konině (třeba, že jí dám k snídani kolečka, když ona chtěla kuličky, či naopak). Zajímavé je, že Tomášek má se vztekající se odpornou Lisou mnohem větší trpělivost než já. Chodí ji konejšit, nosí jí hračky, pití, jídlo, a snaží se ji nějak utěšit. Končívá to obvykle tak, že já musím utěšovat Toma nešťastného z toho, že ho Lisa ignoruje, případně na něj křičí a je ošklivá.

	Obě děti rády telefonují

Takové šílené dny následovaly po úspěšném plavání - Tom měl červené oko, s čímž mi ho nevezmou do školky, a tak byl tři dny s námi doma. Měli jsme totální ponorku, bylo vidět, jak moc Tomáškovi chybí jeho pravidelný program a ostatní děti, a jak moc se s námi nudí. Myslím, že se i jemu ulevilo, když ve čtvrtek do školky nastoupil. Zkrátka už je velký kluk, přizpůsobovat se neustále malé sestře a mámě, která má na krku ještě domácnost, je otrava.

	Lisa dělá "hají" v postýlce své panenky

Navíc se mi teď těžko pro děti shání program. V Kalifornii udeřilo nezvykle mrazivé počasí, často doprovázené silným ledovým větrem. Tím odpadají výlety na hřiště - nedokážu si představit, jak odlupuju děti přimrzlé k houpačkám a prolejzačkám. O víkendu jsme se tedy rozhodli splnit Tomovi jeho přání a vyrazili jsme směr "velké letiště" (SFO). Zastavili jsme na Coyote Point, přes nějž jumba nalétavají na přistání. Dětem se procházka pod hlučným koridorem velmi zamlouvala. Zvlášť když korejské letadlo nad námi zatáhlo zpět podvozek a dalo si ještě jedno kolečko kolem půlky Zátoky.

Když jsme dostatečně promrzli, popojeli jsme přímo na letiště. Nejsem si úplně jistá, zda se kvalifikujeme jako normální rodiče, ale SFO považujeme za úžasné místo. Děti mohou pozorovat letadla a letištní cvrkot. Smějí jezdit výtahy a po eskalátorech. Automatické vlaky mezi terminály jsou zadarmo a jezdí dokola na vyvýšených rampách, takže poskytují krásný výhled. Řekněte sami, které dětské hřiště skýtá tolik zábavy? Jenom za parkování se musí platit, a hospody jsou tu mizerné.

	Naše malá holčička nám pěkně vyrostla

V neděli jsme pokračovali ve vzduchoplaveckém programu. Jeanne a Tom nás pozvali na balony v Morgan Hill. Večer jsme dali děti dřív spát a sami se také odebrali na kutě, abychom byli ráno čerství. S balony se lítá za úsvitu, nezbývalo, než nařídit budíka na půl sedmou. Zima je naštěstí milosrdná, letní starty kolem šesté se stíhají hůře. Ráno mě probudilo slunce prosvítající závěsy. Přišlo mi to trošku divné - ale budík pravil, že je 6:34, takže jsem se ještě chvíli převalovala. Za dalších pět minut vylezly děti, tak jsem si říkala, jak je to prima, že je nemusíme budit. Do toho se probral Sid a začal klít jak pohan, že jsme zaspali. Bližší ohledání budíku ukázalo, že Hroch nějakým omylem zvládnul nastavit neomylný atomový budík na nesmyslnou časovou zonu, takže ukazoval o hodinu méně.

Myslím, že jsme strhli rekord - po necelých dvaceti minutách jsme všichni, komplet oblečení, seděli v autě a řítili se směrem k Morgan Hill. Sice jsme zapomněli foťák, ale to holt není životní nezbytnost, i když nás to mrzelo. Tajně jsme doufali, že stihneme balónářskou partu ještě ve víru příprav, ale jen se před námi otevřelo údolí, bylo jasno, že jsme zmeškali. Aerostat se již vznášel v dálce na obloze. Nezbývalo, než se vydat na opravdovou honbu za balónem. Popojížděli jsme po místních komunikacích a snažili se trefit k místu, kde pilotka asi tak přistane.

	Tento poklidný přístav na Coyote Point se nachází přímo pod přistávacím koridorem SFO

U jednoho nadějného kusu pole, nad nímž balón chvilku váhal, jsme zastavili a vypustili děti na zamrzlé louže. Ať si užijí trochu exotiky v Kalifornii!! Lisa se snažila chodit po ledu, Tomášek se snažil led rozbít kameny - uspěl a tyto posléze házel do bláta. Záhy se na druhém konci pole objevil balonářský pikap s přívěsem. I pověsili jsme se za oficiální posádku a sledovali je až k další zastávce. Venku byla zima jak v ruském filmu a tak se nám nechtělo moc vylézat ven. To už se k nám ale řítil velký Tom - říkal, že napřed nás považoval jen za čumily, ale pak si všimnul naší poznávací značky WT HIPPO a došlo mu, že to nemůže být nikdo jiný než Sid.

Další zastávka byla u místního kostela. Jeanne přistála (velmi) těsně na sousedícím poli. Lisa kříčela balón balón, Tom vykřikoval, že nebude vystupovat. Sid se letěl pověsit na koš, já vysadila LIsu, několikrát se ujistila, že Tomášek chce zůstat zavřený v autobuse, a šla se s Lízinkou podívat na tu krásu. Tomášek byl přilepený na sklo předního okýnka a šeptal "to je krása, to je krásný balón", ale holt strach z hořáků byl silnější. Lisa byla absolutně u vytržení. V náručí se mi sklopila na záda, aby měla co nejlepší výhled dovnitř do balónu. Hořáky ji ale nakonec vylekaly, takže jsme raději o pár metrů couvly. Velký Tom zatím přitáhnul ke koši plnou bombu. Já jsem šla zkontrolovat malého Toma do auta; málem mě přitom přejel zuřivý děd, takto vlastník pole. Byl zcela bez sebe, že mu na zoraném poli přistála taková obluda. Čekala jsem, že začne vymítat ďábla, ale nebylo zapotřebí. Jednou zahučel a Jeanne odpálila vzhůru nad soptícího pantátu. Tomášek se šíleně rozplakal. Na rozdíl ode mne si totiž všimnul, že zlovolný balón mu odnáší tátu.

	Načepýřený kolibřík u letiště v Palo Alto

	Prostorný koš balónu pojme pilotku a dva lidi, nebo pilotku a Hrocha (foto © Ron Satterlee)

Měli jsme tedy dlouhý pohovor na téma, že táta CHTĚL balónem letět, že je to prima, asi jako lítat letadlem (Tomášek zbožňuje letadla). Tom projevil obavy, zda táta UMÍ balónem lítat. Tomášek totiž balónem lítat neumí, Tomášek umí lítat jen velkým letadlem. Nakonec pravil, že příště poletí s tátou. Abych ho trošku rozptýlila, vydala jsem mu oblíbený náklaďák. Lisa dostala kočárek a obě děti chvilku drandily po opuštěném kostelním parkovišti.

Pak jsme vyrazili za balónem. Při každé zastávce se Tom dožadoval výstupu z auta, aby aerostat zkontroloval. Zcela zjevně nedůvěřoval čertovu vynálezu, že mu tátu někde nezašantročí. Jeanne nakonec přistála na letišti, ale to už byl Tom v klidu. Obcházel letadla připoutaná k dráze a oplakaný otec mu byl putna v okamžiku, kdy sestoupil z výšin na zem. Mnohem zajímavější byl "hump" (zpomalovací práh) u záchodku. Lízinka zase sbírala v trávě kamínky a opatrně obhlížela dvě hrající si půlroční štěňata. K balónům se tentokrát nachomýtnul i Ron Satterlee, fotograf na volné noze, který mi příslibil poslat obrázky Sida vzduchoplavce.

Nakonec byl balon nacpán do vaku, vše uklizeno do přívěsu a byl čas na piknik. Jeanne a Toma jsme neviděli víc než rok. Částečně s ohledem na propukajícího Tomáška (nechtěli jsme ho brát na velké srazy, kde by bylo větší množství záludných hučících balónů) nebo se balonářské akce křížily s našimi plány. Nicméně s některými lidmi čas nehraje roli - i po mnoha měsících člověk vklouzne do vlídného přátelství jako do pohodlného vytahaného svetru, který nikde neškrtí. A tak jsme v chladném dopoledni trošku pojedli, trošku popili, trošku pokecali - a příjemně znaveni se vydali domů. Děti byly totálně vylítané, Hroch spokojený, protože se proletěl, a já nadšená, protože jsem byla několik hodin s větším počtem lidí, kteří mluví v souvislých větách, nepotřebují plínky, a dokáží se sami nakrmit.

Copyright © 2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.