Slepičí pokroky 21. prosince 2006 - 5. ledna 2007 Proměnivše se opět v polní lazaret, vzdáváme pouštní motely a bereme zavděk luxusní dovolenou v horském letovisku

	Lisa na vánoční párty

	Tom se zašívá "s chlapama" v garáži

Na vánoce jsme byli tedy připraveni. Sváteční atmosféru završilo pozvání od sousedky. V pátek před Štědrým dnem přijel Sid dříve z práce a naše celá rodina se vypravila přes ulici. Konečně se můj ostýchavý Hroch osobně seznámil s mým dámským spolkem - a jejich manžely. Vzhledem k vyššímu počtu dětí pod čtyři roky to byla oslava příjemně chaotická. A protože nikdo z nás nemusel domů řídit, mohli jsme si oba dát pívo. Já jsem posléze ochutnala eggnog s brandy.

Tom ihned po příchodu k sousedům zamířil mužně do garáže, kde strávil většinu času hrou s vláčky a autíčky. Menší děti oscilovaly spíše mezi rodičovskýma nohama v kuchuňoobýváku. Nakonec jsme ve vánočním losování vyhráli pro Lisu soubor deseti malých knížek. Vzhledem k tomu, jaká čtenářka je, ji to opravdu potěšilo.

V sobotu jsme jeli na osvědčený krátký výlet na Roaring Camp Railroad. Děti se dívaly na mašinku, chodily po kolejích - prostě předvánoční pohoda a klid. Když jsem byla četla v médiích o předvánočním shonu, libovala jsem si, že letos jsme to opravdu zvládli dobře; samé příjemné akce, které nás naladily hezky do vánočna. Bylo mi jasné, že někde číhá zrada, jen jsem nevěděla, kde.

	Děti se vrhají na první dárky

	Na rozbalování dárků je třeba silného muže.

Štědrý den jsme prožili ve stálé pohodě. Lisa ztropila scénu u večeře, protože ona nebude jíst nic, co nezná. Co jíst, ona to ani neochutná. Takže jsme se museli dívat na její ksichty nad lososem s bramsalátem a na to, jak vzdorně ožižlává kousky suchého chleba. Pak jsem nanápadně propašovala dárky pod stromeček. Děti se vrhly na barevné balíčky zcela bezostyšně. A přišla zrada - když Tom vybalil nádherné rozmontovávací letadlo, ukázalo se, že chybí jeden šroub. Bohužel je to hračka z letního výprodeje, takže na nějaké vracení je pozdě, navíc jsem to tu pak už nikde neviděla. Naštěstí nakonec Sid přišel na to, jak letadlo složit i bez jednoho šroubu (a já jsem pak našla šroub z jiné stavebnice, který docela pasuje), takže katastrofa byla zažehnána.

Zbytek večera proběhl dle očekávání. Děti zásadně žádaly třímat to, co dostal ten druhý. Část večera tudíž Tom strávil posazováním panenky na nočník a Lisa montováním letadla. Knížky o Thomasovi jsme spravedlivě rozdělili - Lisa by nepřežila, kdyby Tomášek měl knížku o jejích oblíbených mašinkách a ona ne. Problém byl s knížkou Cars, kterou Tom dostal od naší kamarádky. Tu Lisa obrečela (po dobu asi pěti vteřin, než jsme ji nalákali na jiný dárek).

V pondělí dopoledne měly děti konečně čas si pořádně s dárky pohrát. V tomhle mi anglosaský způsob vánoc přjde skoro milosrdnější - místo unavených, ukňučených dětí pod stromečkem, mít děti vyspané - a před sebou celý den, kdy je možno hračky zkoumat a užívat. Na večeři jsme byli pozvaní k našim českým kamarádům, kteří dokonce vařili knedlíky. Takže svátky byly završeny stejně pohodově, jak začaly.

	Depo pro mašinky

	Bez jakéhokoliv vysvětlování začala Lisa své miminko hned krmit. Sice flastičkou pudru, ale to neva.

Na úterý jsme měli naplánovaný odjezd na VELKÝ VÝLET - chtěli jsme zkusit dojet s dětmi do Zionu (Utah). Ovšem člověk míní, děti mění. Už v pondělí večer začala Lise téct z očí hnusná rýma. V životě jsem něco takového neviděla; kamarádka mě uklidňovala, že to je poměrně běžné. V úterý ráno ovšem humus přestal téct - a Lisiny oči totálně napuchly. Také se předváděla ukňouranou a protivnou. Doktorka konstatovala, že má zánět středního ucha a zřejmě i zánět dutin, a předepsala antibiotika. Bylo jasné, že na Zion můžeme zapomenout. Ve středu odpoledne začínalo být jasné, že antibiotika Lise zabírají - začala zase řádit, a dokonce i trochu jedla. Pozměnili jsme tedy plány na výlet na chalupu kamaráda Franty. Tomu doma přibylo novorozené miminko, takže mají plné ruce práce, zatímco krásný domek u nádherného Donner Lake zůstává prázdný. Půjčili jsme si klíče s tím, že ve čtvrtek vyrazíme alespoň na těch pár dní tam.

Ovšem ráno se pro změnu probudil Tom s červeným okem, takže Sid s ním vyrazil k doktorovi - a já s Lisou po obchodech. Tím, že máme děti jedno narozené v zimě a druhé v létě, nemůžou po sobě tak úplně dědit oblečení. Pro Lisu jsme neměli žádnou zimní bundu. Sid mě varoval, že v obchodech už vypuklo léto - a měl pravdu. Kdybych sháněla sandálky či plavky, měla bych na výběr. Oblečení do sněhu? Haha. Ve výprodejích povlávaly nesourodé velikosti a navíc americká představa zimního oblečení na holčičku se neobejde bez hnusně sladce růžové, ozdobené něčím "praktickým" - jako je třeba bílá kožešinka s dlouhým chlupem na rukávku. Při představě naší Lisy (která se ryje v každé louži) a světlé, roztomilé, nicméně neprací hrůzy, mě obcházely mrákoty. Nakonec jsem přeci jen našla bundičku šedomodrou, bez krajek a světlých doplňků.

	Nejzajímavější jsou dárky, které dostal někdo jiný.

	Já??? Já mám jako chodit v tom bílém humusu???

Tomovi jsme vyzvedli kapičky a nakonec zvládli i vykapat oko. Sice fňukal, ale jinak docela spolupracoval, což je oproti zuřivě bojujícímu miminu příjemná změna. Občas mě napadá, že s dětmi možná časem bude rozumná řeč. Ale jen občas. Zhruba v půl třetí jsme měli vše naskládané v autobuse a mohli vyrazit do hor.

Děti snášely dlouhou jízdu nad očekávání dobře, přestože se Sacramento předvedlo příšernou zácpou. Lisa část cesty prospala, Tom se většinou koukal z okýnka a komentoval. V Auburnu jsme stavěli na večeři. Lisa propukla kvůli nové bundě - na něco tak tlustého a neohrabaného není zvyklá a nehodlala s tím mít nic společného. Protivnost jí vydržela i po celou večeři (byť už bez bundy). Během procházky po městě se pak trošku smířila s osudem - a nebo nahlédla, že v mrazu se přeci jen hodí nějaká silnější vrstva?

Do Truckee jsme dorazili za tmy, naplněni vděčností k vynálezci DVD (a obzvláště pak k vynálezci DVD do auta). Vyměnili jsme si místa, já šla řídit a Sid navigovat. Hlavní silnice byly protažené, prosolené a proježděné, ty menší pak už jen protažené. Venku bylo křupavých mínus dvanáct (Celsia), což kupodivu autobusu vůbec nevadilo. Měli jsme připravené řetězy, ale vůbec jsme je nepotřebovali, přestože jsme se několikrát na úzkých silničkách museli otáčet. Chaloupky ukryté v lese se za tmy hledají velmi těžko. Naštěstí měly všechny odhrabanou příjezdovou cestu, takže když jsme se konečně trefili, mohla jsem zakormidlovat autobus rovnou do garáže.

	Tom má duši průzkumníka

	Lisa hodlá zimu užívat pouze z máminy náruče.

Ostřílená z kamené vlhké chalupy na Českomoravské vysočině jsem si tady, v necelých třech tisících metrech, připadala jako Alenka v říši divů. Odházený sníh, v domečku příjemně teplo (správce zatopil již ráno), děti totálně nadšené ze schodů do patra (což se nedá říct o nás, nosičích zavazadel). Franta má celkem tři děti, takže chalupa oplývá hračkami - kufr klumprů, který jsem našim potomkům sbalila, zůstal téměř nepovšimnut. Aby taky jo, když je možnost si hrát s něčím, co NENÍ NAŠE! Než jsme rozradostněné děti dostali do postelí, byla spousta hodin. Tomášek se ještě honem ujišťoval, že i z okna svého pokojíčku "vidí sníh" a museli jsme mu odpřísáhnout, že ráno jej do té nádhery vypustíme.

Hned po probuzení Tom přiběhl s očima navrch hlavy, že je venku "osněhovaný" strom. Ukazovali jsme mu, že i z kuchyně jsou vidět zasněžené stromy, že i ostatní domečky mají sníh na střeše, a znovu jsme ho museli ujistit, že hned po snídani jdeme ven. Moje malá kaliforňátka čekal ale drsný šok v podobě bund a rukavic. Tom se nakonec naučil, že přeci jen je to s rukavicema lepší, Lisa odolala až do konce horského pobytu. Raději chodila s holýma ručičkama a kvičela, když ve sněhu ztrácela rovnováhu - velmi záhy zjistila, že kecnout na zadek je problém, protože když se opře rukama o sníh, tak to STUDÍ... Zkusili jsme děti nalákat na jízdu na pekáči, ale rozbrečeli se oba. Tomášek pak raději plouhal hlubokým sněhem na objevných cestách, Lízinka se rozhodla pro mateřskou náruč.

	Nádherně zrestaurovaná lokomotiva v muzeu.

	Tomášek na opravdové točně.

Nakonec jsme usoudili, že jednak nemá cenu nic přehánět, když jsou oba vlastně nemocní, naložili jsme se do auta a vyrazili na nákup. Mírný zádrhel se ukázal býti s počasím. Teploty se blížily nule, sníh rozměkl - a začal klouzat. Autobus se choval jak koza na ledě; Sid se dožadoval, abych mu odevzdala řízení. To jsem hrdě odmítla a na první prohrnutou silnici (celkem asi padesát metrů) jsem vycouvala s tím, že pokud se tam jízdní podmínky nezlepší, budeme muset nasadit řetězy. Naštěstí byl zbytek sjízdný bez problémů, takže jsme řetězy nikdy nepoužili. Jen z kopce do chalupy a do garáže jsme jezdili na jedničku a velmi opatrně, z garáže a po malé silničce na hlavní jsme po zbytek pobytu couvali.

Děti byly nadšené z parkoviště u Safewaye - cestičky protažené, ale na místo travnatých ploch sníh. Lisa vesele šlapala po chodníčkách, Tom se ryl v bělostné nádheře. Sid zdlouhavě nakupoval a ještě zdlouhavěji platil - do hor dorazily vánočně novoroční turistické davy a rozhodly se skoupit vše, co není přibité. Bohužel se turisti nekumulovali jen v sámošce. V historickém centru Truckee se nám nepodařilo ani zaparkovat, natož se jít najíst. Nakonec jsme ale dopadli dobře - na okraji městečka jsme našli zapadlou thajskou restauraci. Potomci zjevně pookřáli - obávám se, že díky naší lásce k etnickým kuchyním jim curry a vietnamská polévka voní domovem.

Když se děti probraly z odpoledního spánku, byla venku už tma. Mysleli jsme, že je budeme muset jít venčit, ale nakonec jsme večer strávili kulečníkem. Zde se ukázalo, kdo z nás je správný hospodský povaleč - představte si, že Hroch neumí hrát kulábr! Málem tedy došlo k manželské krizi. Hroch hudroval, že mu to nejde, a já byla otrávená, že zpestření rodinných večerů mám okořeněné výše zmíněným hudrováním.

	Tahoe

	Jedna zimní rodinná.

V sobotu jsme vyrazili na výlet do Carson City. Dle Suchýše se tam mělo nacházet zajímavé muzeum železnice. Nám se tedy také docela líbilo, ale přiznám se, že jsem čekala víc. I když chápu, že každá zachráněná lokomotiva nebo vagon jsou opravdovým pokladem. Během druhé světové války za nedostatku oceli skončila většina starého železa v tavicích pecích - historické soupravy z doby rozkvětu železnice jsou vesměs nenávratně ztraceny. Přežilo pár kousků, většinou díky hollywoodské potřebě vlaků jako nezbytné kulisy k westernům.

Lise se nejvíce líbila malá mašinka, do které se dalo sednout. Chudinka marně čekala, až se vláček rozjede, jak je zvyklá z naší malé železnice v blízkém parku. V muzeu byly nezbytné stoly s Thomasem - to si užily obě děti. Největší úspěch mělo nakonec okolí muzea. Našli jsme depo na vlaky i s točnou. Tomášek neustále mizel někde mezi šrotem a dožadoval se jíti "ještě támhle za tou mašinkou" a "na tuhle vyhýbku" či "přes tyhle koleje". Odjezd na oběd byl tudíž opět provázen jeho jekem a naším vyhrožováním. Našli jsme překvapivě dobrý čínský bufet, pohovořili s místním štamgastem a vyrazili zpět vyhlídkovou trasou kolem Tahoe.

Mysleli jsme, že děti v autě usnou, za tím účelem dostaly i mlíko. Zalíbila se nám vyhlídka na jezero, usoudili jsme, že děti jsou pohodlně usazené a vyběhli jen se Sidem, honem udělat fotku. Tomášek se ale rozplakal, že chce taky ven a že chce vidět jezero a sníh. Nezbývalo než děti obout do zimních bagančat, navlíct do bund - a vyrazili jsme. Tom se rozběhnul po stezce pryč, Lisa trošku protestovala proti sněhu, ale nakonec si to oba dost užili.

Zhruba dvě míle od chalupy byli oba ještě stále čilí. Pod námi byl malý svah, na kterém se drandilo na pekáčích, i zastavili jsme a naivně se vrhli do víru zábavy. Byli jsme vykázáni, že je to jen pro místní smetánku. Samozřejmě jsme s sebou neměli žádný doklad, že JSME hosty místního vlastníka nemovitosti. Navíc se ukázalo, že vstupné činí deset dolarů za každého dospělého a že za dvacet minut zavírají. Veškeré naše úvahy co dál za nás vyřešil Tom, který se sebral a zmizel na stezce v lese. Vydali jsme se za ním a udělali si tak příjemnou procházku zimním lesem (bez poplatku). Tom byl k neudržení. V autě se pak divil, že má mokré nožičky - následek jeho nadšeného brodění se závějemi až po kolena.

	Zimní radovánky před chatou Tom preferuje náklaďák před sáňkami.

	Tahkle vypadá matka na pět minut utržená ze řetězu (děti zavřené v autobuse) a že to potřebovala

Večer jsme se Sidem zkusili zase kulečník, ale mě začínalo být dost špatně, takže jsem si to ani neužila. Ráno jsem plazila po baráku jako mátoha a nebylo mi nic vzdálenějšího, než představa pobytu na studeném vzduchu v mokrém sněhu. Když se k tomu započítal fakt, že následující den (tj. po silvestrovské noci) se všichni budou snažit dostat se z hor dolů, aby v úterý nastoupili do práce či do školy, vycházelo nám jako nejlepší řešení zatroubit k ústupu. Sid vzal děti ještě na chvíli vylítat ven. Tomášek si to opět užíval, zvlášť když jsme mu vydali jeho oblíbený náklaďák. Lisa však nekompromisně nastoupila do autobusu a odmítla mít cokoliv společného s tím bílým humusem. Možná také z mých snah o balení a uklízení vyrozuměla, že nás čeká změna působiště, a chtěla se pojistit, abychom ji nezapomněli.

Cesta dolů byla utrpením. Silnice sice zely prázdnotou , ale moje ucpané dutiny nezvládaly prudké změny tlaku při jízdě z hor do nížiny, takže jsem si fakt "užila". Tom také trochu trpěl rýmou a většinu cesty prokvílel. Ani se mu nedivím. Kromě píchání v uších a bolesti půlky hlavy jsem ještě navíc ohluchla, což činilo divy s mým smyslem pro rovnováhu. Tom v Auburnu odmítnul obědvat a předvedl nám hysterák, za který by se nemusela stydět ani Lisa.

Silvestra jsme letos tedy neslavili. Doma jsme sice našli další pozvánku od sousedky, ale já jsem zrovna neoplývala společenskou kondicí, a Sid nakonec po dni stráveném za volantem také ne. V posteli jsme byli v deset - a kdybych v polospánku petardy nepovažovala za zvuk dítěte padajícího z postele, asi bych vůbec půlnoc nezaregistrovala. Jenom doufám, že přísloví jak na Nový rok, tak po celý rok neplatí doslova - Lisa ještě dobírala antibiotika na zánět ucha, Tom kapičky na zánět spojivek a já jsem si v hlavě nosila parádní zánět dutin (antibiotika jsem dostala až druhého ledna, kdy otevřeli u doktora; nechtělo se mi tvrdnout ve svátek na pohotovosti).

Copyright © 2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.