Kořeněné pozdravy 5. - 20. prosince 2006 První Tomovo veřejné vystoupení; vánoční stromeček a cukroví

	Lisa kontroluje kvalitu úvazku

	Houpání na laně je tak asi vše, co děti na lezení zatím baví.

Zima je u nás v plném proudu. Udeřila chladna a prší. Ne sice pořád, zato výhradně v nějakou nevhodnou chvíli (třeba o víkendu). To ztěžuje venčení dětí i realizaci větších výletů. V sobotu jsme zamířili za Matesem na stěnu. Tomášek si v podstatě celou dobu vydržel hrát s náklaďákem a lezení ignoroval. Lisa se naopak okamžitě chopila sedáku a žádala "hou hou" - což je z lezení asi tak maximum, co naše děti jsou ochotné provozovat. I to ale udělá pyšné matce radost.

V neděli jsme naplánovali výlet na letiště, o což Tom stejně už škemral několik týdnů. Na půl cesty k San Franciscu se ale vyčasilo a tak jsme to vzali objížďkou přes Golden Gate. Tomášek byl nadšen, že "most není v mraku", a s Lisou tlapkali v každé louži, která jim pod holinky přišla. Na letišti jsme se tak tak stihli rozloučit se Suchýšem odlétajícím na Floridu. Mělo to jednu velikou výhodu - zjistili jsme, že u vnitrostátních odletů mají restaurace vyhlídku na letištní plochu. Děti strávily následující hodinku čučením z okna a komentováním, co se kde děje. SFO je rušné letiště, takže bylo skutečně nač koukat.

Odpoledne je nekompromisně tma dřív, než děti vstanou. Naštěstí sousedi hojně pokročili s vánoční výzdobou, takže chodím s dětma na procházku dívat se na světýlka. Škoda, že to není takhle přes celou zimu - i když, po vánocích se začne zase prodlužovat den, tak možná zvládneme i to hřiště. Tom hledá, kde mají Santa Clause, to zřejmě pochytil ve školce. Nevím, jestli neurčitý Ježíšek obstojí v konkurenci s červeným dědem, nafouknutým na každém rohu.

	Hurá, mostek není v mraku

	Lízinka na Hrochovi

Nejdůležitější předvánoční událost jsme málem propásli. O tom, že jsem macecha, jsem psala už mockrát. Zřejmě taky nejsem správná školková matka. Když jdu Toma vyzvednout, nafasuju vždycky v jeho přihrádce hromadu papírů - výkresy, vyúčtování, různá upozornění, objednávky na knížky atd. Pak musím vyhnat Toma, který by si chtěl ještě hrát, posbírat jeho lunch box, klobouk a součásti oděvu, jakož mu také vyrvat hračky, s nimiž žádá odejít domů. Totéž musím provést s Lisou, která bývá unesena velkými dětmi a odmítá školku opustit. Než zvládnu dcerku, vrátí se Tom k hračkám a tak dokola. Do toho bych ráda občas promluvila s učitelkou, ale ne vždy je mi přáno. K autu se dohrabu totálně zpocená, s plnýma rukama a s jediným přáním - děti přivázat a jet. Školní buletiny obvykle zůstanou někde mezi výkresy na dně autobusu, odkud je jednou za čas vylovím, protřídím a vyhodím.

Jsem si jistá, že v jednom dopise psali cosi o zimních slavnostech. Ale protože u toho bylo středeční datum a Tom ve středu do školky nechodí, pustila jsem to okamžitě z hlavy. Zapomněla jsem ale na pitomou politickou korektnost - kdyby napsali, že bude vánoční besídka, nebo cokoliv VÁNOČNÍHO, asi bych zbystřila. Nemastné neslané zimní slavnosti mě zanechaly zcela v klidu. Pak jsem ale v úterý dvanáctého četla na dveřích upozornění, že rodiče mají děti na vystoupení přivést patnáct minut před začátkem. To už jsem zavětřila - a skutečně - učitelka potvrdila, že s dětmi nacvičují koledy a besídka BUDE!

Tomášek celou středu vykládal, jak nám zazpívá písničky, a pořád se ptal, jestli už jedeme zpívat. Musela jsem mu vysvětlit, že to bude až večer, aby se mohl přijít podívat i táta. Navíc po besídce měl být "pot luck" - každý přinese nějaké občerstvení a kolektivně to sníme. Neměla jsem nic připraveného, takže jsme honem dojeli koupit pixlu malých mozzarel a pixlu malých rajčat. Usuzovala jsem, že na vánoce všichni přinesou cookies a dortíky a něco slanějšího přijde k chuti. V půl sedmé jsme se všichni sešli doma a nastal čas vyrazit na tu velkou událost.

	Tom na besídce samozřejmě nezpíval

	Všimněte si osobitého soba.

Musím říct, že besídka proběhla dle očekávání. Hned na začátku si Tom odmítnul nasadit masku soba. Pak si odmítnul nechat nabarvit nos na červeno. Fikaně jsme mu dali vybrat - jestli chce červený nos NEBO soba - vybral si soba. Masku si děti vyráběly samy, na Tomově sobovi to bylo velice vidět. Tomášek mu totiž nalepil oči na bradu, pod usměvavou pusu. Tím se ze soba konfekčního stal sob osob(itý). Nebyla to zdaleka jediná anomálie představení; ani učitelky, ani pianistka, a zřejmě ani objednaný svatý muž si neuměli poradit se světly na podiu, takže děti posléze vystupovaly v dušičkovém přítmí. Vsadím se, že většina přítomných si to ani neuvědomila.

Posléze Tom za námi utekl do hlediště, a kategoricky prohlásil, že zpívat nebude. Naštěstí byl neméně kategoricky odvlečen učitelkou zpět do zákulisí a za pár vteřin vystrčen na podium. Jedno dítě se rozeřvalo a muselo být předáno mamince. Tomášek se dloubal v nose, jedna holčička si vytahovala šatičky nad hlavu. Jen velmi malá část dětí se snažila zpívat. Tom vše okázale ignoroval - do chvíle, kdy zjistil, že podium krásně duní a začal skákat jak janek. V pauze pak vyprovokoval závody v ječivém výskání. Zřejmě se mu líbila ozvěna v sále. Vystoupení zakončil tím, že rýpal v uchu. Myslela jsem, že budu celá dojatá z první veřejné exhibice malého synka. Místo toho jsem se snažila v zadní řadě moc nerušit neovladatelnými záchvaty smíchu. K nim přispěl i program vystoupení, na konci kterého nám školka posílala "seasoning greetings" - pozdravy z koření. Sid tvrdí, že je to parodie na přehnanou politickou korektnost, kdy se nesluší lidem popřát hezké vánoce a tisknou se pouze season's greetings. Já se obávám, že tak daleko školka nedošla - a jedná se pouze o zvůli automatického spell checku na počítači.

Pobesídkové občerstvení pak už proběhlo v pohodě. Děti lítaly mezi svátečně naladěnými rodiči a učiteli. Dospělí pojídali připravené dobroty. Nejzajímavější bylo pozorovat hrnec s indickým Bhel Puri. Naprosto vynikající salát z burizonů si získal své příznivce z indických a asijských účastníků okamžitě. Z bělochů jsme ochutnali snad jen my. Teprve po několikátém upozornění, že je to fakt dobré, se odhodlali okusit i ostatní.

	Lisa se raduje z výběhu mezi stromky

	Tom žádá tento strom - proč musí být kolem dárků tolik průtahů???

Besídka tedy skončila relativně úspěšně. Akorát zhruba hodinu poté, co lítala jak šús, nám Lisa nečekaně padla doma s horečkou. Následující dva dny byla jak na houpačce. Chvilku zcela v pohodě, veselá a pak během pěti minut nešťastné nemocné miminko. Málem nám to zkřížilo sobotní plány na nákup stromku. Nakonec jsme vyjeli usoudivše, že Lisa sedící v autosedačce udělá pro své zdraví víc, než Lisa ofrněle bloudící po baráku. Trošku nás zaskočilo, že několik farem mělo ceduli "vyprodáno". Buď jsme letos jeli moc pozdě, a nebo je skutečně divný rok a lidi šílejí více než obvykle. Nakonec jsme našli funkční stromkoviště a objevili další závadu. Zapomněli jsme doma Lisinu bundu a čepici. Naštěstí jsem paranoidní matka bordelářka a v autobuse se najde spousta podivuhodných věcí, takže Tom dostal svojí tlustou bundu, Lisa Tomovu tenkou bundu a svojí starší čepici, která jí moc nesedí. Venku byly tři stupně celsia, nebyl čas na hrdinství.

Obě děti vyběhly velmi radostně mezi stromky. Tom objemul první stromek a pravil, že ten chce. Před tím mu bylo vysvětleno, že si ho nazdobíme, aby mu měl Ježíšek pod co přinést dárky, a on to pochopil pěkně pragmaticky po svém. Když holt musí být strom, tak sem s ním, žádné zdržování. Naše pečlivé vybírání nesl velmi nelibě - takhle neefektivně si teda vánoce nepředstavoval. Navíc se mu zřejmě pomotalo spojení vánoce-dárky a dárky-narozeniny a vykřikoval "potřebuješ narozeniny, potřebuješ narozeniny".

S nemenší vervou se vrhnul doma do zdobení stromku. Uchvátilo ho, že na stromeček věšíme ještě další šišky (slaměné) a žádal také věšet. Pokud vím, tak došlo pouze k rozšlápnutí jednoho vizovického ptáčka; většina ozdob přežila bez úhony. Děti obstály také - ale skleněné ozdoby myslím pořídíme až v příští pětiletce. Přeci jen mi přijde sláma jedlejší než sklo.

	Stromeček je nazdoben, jen ty dárky furt nikde...

	... ještě, že aspoň kamarádi mají narozeniny a něco se děje!

Další předvánoční atrakcí byl pro nás Festival of Lights v nedalekém parku Vasona. Santa Clara County Parks and Recreation Department již poosmé organizuje velkolepou vánoční podívanou. Naivně jsme tam vyrazili v sobotu v šest večer. Fronta aut čekajících na vpuštění se táhla přes půl města Los Gatos, takže jsme otočili a jeli domů. Druhý pokus jsme naplánovali na pondělí v osm - a tentokrát to klaplo. Samozřejmě nás nenapadlo vzít foťák, takže dokumentace chybí. Děti milují procházky kolem nazdobených domů, tohle bylo mnohem profesionálnější a větší. A také se to absolvuje z pohodlí vlastního automobilu, kde si naladíte na radiu stanici s vánoční hudbou. Viděli jsem různé světelné animované figurky, střílející loď, cválající koně, veliký světelný tunel, různé brány - zkrátka zážitek.

Nevím, proč jsem se letos pustila do vánočního pečení se dvěma dětmi. Možná kvůli mé lásce k adrenalinovým sportům. Zadělala jsem linecké, Tom zaujatě asistoval u všech fází výroby. Pak ho ovšem nejvíc bavilo podmoučovat a vykrajovat. Teda vykrajovat - obtiskávat vykrajovátka doprostřed těsta. On se zabavil úžasně, já jsem prošla tvrdým kursem sebeovládání a Lisa byla odkázaná sama na sebe. Nedostatek pozornosti jí zřejmě rozrušil natolik, že si k nám přinesla nočník, začala se svlékat a vysvětlovala, že "kala" (kakala). vymyslela to dobře - představa bobků vysypaných z plíny uprostřed kuchyně mě skutečně přiměla k bleskurychlé akci. Naštěstí byla Lisa jen mokrá. Zajímavé je, že od té doby Lisa nočník už nevytáhla, ani se netváří, že by vyměšování nějak registrovala. U pečení kokosek, kdy Tom dělal pytlíkem kupičky na plech, stihla Lisa najít klíče od auta a posypat je čtrnácti dekagramy těžce sháněného neslazeného strouhaného kokosu. Při zadělávání těsta na marokánky "jen" spadla ze židle.

Zdá se tedy, že všechny přípravné procedury jsme zvládli. Vánoce můžou propuknout.

Copyright © 2006-2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.