Jak šel vozík do světa

Jak šel vozík do světa
20. listopadu - 5. prosince 2006
Loučíme se s věrným společníkem na cestách; historický gramofon v historickém domě; nejspíš jsem ulovila Macecha roku



	Lisa na plechovém hrochovi



	Děti nezajímal historický dům - raději se proháněly v zahradě.

Po výletě na Fort Ross jsme všichni lehli se zákeřným školkovým virem. V běhu byly ale důležité události a protože se týkají člena takřka rodinného, ráda bych je tu zmínila. Jak jste si jistě stihli všimnout, vyvdala jsem se Sidem Vozík. Bílý kombík byl s námi leckde - u nejstarších stromů na Zemi, na nejnižším místě na zemi, u nehlubšího jezera Spojených států, na nejvyšší silnici Kalifornie. Jezdil s námi rozpálenými pouštěmi i blizzardem, po asfaltovaných silnicích i prašných cestách, a jednou dokonce i poněkud neplánovaně a poněkud příliš rychle mimo silnici.

Letos ale byl, chuděra, vytlačen z garáže autobusem a venčen byl sporadicky a spíš z lítosti, než ze skutečné potřeby. Samozřejmě, jsme racionální lidé a uznávali jsme, že by bylo dobré Vozík prodat. Sami si jej nejsme schopni opravovat a při cenách práce zde v Údolí každá drobná oprava cenu ojetého auta (nikoliv však jeho hodnotu) zdvojnásobí. Nicméně jsme stále váhali a nepříjemný krok odkládali. Pak jsme byli s autobusem na oleji u Tonyho, zmínili jsme se o nadbytečném autě a tentýž den zazvonil telefon se zájemcem.

Než jsme se nadáli, byla ruka v rukávě a já utěšovala Sida, že Vozík jde k Jirkovi do "dobrých rukou". Když ani to nepomohlo, musela jsem sáhnout po zbrani těžkého kalibru - vozík se teď bude prohánět nádhernou přírodou jižního Oregonu. A dokonce jsme pozvaní na návštěvu, takže můžeme zkontrolovat, jak mu sluší oregonská poznávací značka a jestli se mu dobře daří. No uznejte sami, jestli nemáme šťastný vozík.



	Historický dům Henryho Rengstorffa.



	I na túře se dají dělat zajímavé věci - třeba házet kamínky do myší díry.

Prodejem Vozíku jsme začali čarovat se značkami. Novější vozík podědil HROCHa po starém vozíku a na autobus jsme si objednali WT HIPPO (bílý hroch), aby mu to nebylo líto. Zbytek prodeje proběhnul vcelku bez problémů - kluci podepsali nějaké papíry v thajské hospodě při rodinném obědě.

Celá akce se odehrála kolem Thanksgiving. Ten jsme letos, jako už několik minulých let, promarodili. Slavili jsme tedy velmi umírněně, v dosahu postelí, videa a hrnců s čajem. V pátek po Díkuvzdání je označován hrdým přívlastkem "černý". Vypuknou předvánoční slevy a mnozí neváhají stát od tří od rána frontu a čekat na první odemčení v pět, aby vtrhli do nakupovacího ráje. My se, pochopitelně, davovému šílenství vyhýbáme obloukem. Tentokrát jsme se ale chtěli před obědem stavit pro jakousi zbytnou drobnost. Po prvním obkroužení parkoviště bylo jasné, že na toto skutečně nemáme ani nervy, ani čas, a pokračovali jsme na vietnamskou polívku.

V sobotu jsme nechali davy šílet a vypravili se do sanfranciské ZOO. Byl nádherný slunečný den a zoologická byla příjemně prázdná. Stále dokola se přesvědčujeme, že se vyplatí jezdit do takových míst hned zrána - liknavé davy se začnou valit až kolem poledne. I tak ale byla na vláček mírná fronta. Tomášek si kromě obligátních kanálů a obrubníků tentokrát užíval i zvířata. Zřejmě i při předchozích návštěvách vnímal naše výchovné působení, protože živočichy hladce rozeznával. Lisa předvedla spíš cirkusové číslo - po hlavě vypadla z kočárku. Zase jedna ze situací, kdy člověk sice stojí hned vedle dítěte, ale nestihne zasáhnout. Normálně ji kurtuju, nevím, proč jsem to tentokrát neudělala. Naštěstí je naše kaskadérka docela gumová, kromě mírné odřeniny se jí nic nestalo a za pár vteřin na celý incident zapomněla.



	Pohled z Fremont Peak na Monterey



	Pohled z Fremont Peak na východ

V neděli jsme měli naplánovaný Fremont Peak, ale venku lezavě mrholilo. Zvolili jsme proto raději kulturní program. V našem oblíbeném Shorline Parku je historický Rengstorff House. Zajímavého domu jsem si všimla už dávno, ale je pro veřejnost otevřený jen v úterý a v neděli a tak jsme se tam dosud nedostali. Tentokrát jsme byli úspěšní. Paní průvodkyně v dobovém kostýmu byla nadšená, že má nějakou klientelu, a dost trpělivě snášela i děti. Ty ovšem prohlídka nebavila a tak jsem je nakonec musela vzít ven. Paní průvodkyně dovykládala trasu Sidovi a pak zopakovala soukromě pro mojí maličkost, co jsem kvůli dětem zameškala.

Henry Rengstorff se narodil v Německu. Do Kalifornie se vydal hledat zlato. Vyrazil ovšem z Východu lodí, která musela obeplout celou Jižní Ameriku a Hornův mys, čímž zmeškal celý rok a do San Franciska přijel až roku 1850. V kapse měl celé čtyři dolary - a tak se nechal najmout na parník, který křižoval Zátoku mezi San Franciskem a Alvisem. Později pracoval jako dělník na farmě a postupně nastřádal peníze na koupi 290 akrů půdy v San Jose. Časem svou farmu rozšířil - obilí a seno produkovala jeho farma u Milpitas, dobytek se proháněl u San Matea a v Los Altos kvetly jeho ovocné stromy.

Roku 1864 přikoupil pozemky v oblasti dnešního Shorline Business Park a postavil na nich dům. Oženil se s Christinou Hassler, také německého původu, a spolu měli sedm dětí. V místech, kde stojí jeho dům dnes, vznikly doky - významné překladiště zboží pro celou oblast Mountain View. Roku 1959 Henryho vnuk Perry Askam prodal rodinné sídlo stavební společnosti. Dalších dvacet let dům chátral, až jej roku 1979 koupilo město Mountain View za celý jeden dolar - a přestěhovalo celou stavbu na nepoužívané místo původního přístaviště. Dům se stěhoval ještě jednou, i když jen kousek - v roce 1986 na současnou parcelu. Stěhování jistě nebylo jednoduché - stropem přízemí se táhnou původní trámy, dům je velmi kompaktní a musí se stěhovat vcelku.



	Tom se kochá pohledem z Fremont Peak.



	Na výletě na Fremont Peak jsem ulovila kapitálního Macecha.

Vnitřní zařízení je okopírované z dobových fotografií. Co mě opět zaujalo, jsou tmavě zelené tapety a celkově pochmurný ráz. Zřejmě před sto padesáti lety vzbuzovalo pocit útulnosti něco úplně jiného než teď (a nebo jsem divná?). Ve spodní části domu se nacházejí různé salony a pracovny, kuchyně přiléhá k jídelně - ale zjevně patří už do křídla pro služebnictvo. Pouze přízemí je vybaveno krby; v horním patře, kde byly původně ložnice, se netopilo. Buď tedy stačil teplý vzduch zdola a vlahé komíny - a nebo byli lidi tenkrát otužilejší než dnes. V domě se nachází i originální fonograf - a průvodkyně vám jej bez váhání pustí. Sid obdivoval umístění v koutě - prý to, že hlásná trouba míří na zeď, zlepšuje basy, ovšem z rozpačité průvodkyně vypadlo, že ji tak natáčejí spíš z praktických důvodů - aby jim výpravy neohluchly. Ve stejné místnosti najdete i gramofon - místo tlačítka VOLUME má dvířka, jejichž otevíráním a zavíráním si regulujete hlasitost. I v digitální době je zajímavé sledovat technickou nápaditost vynálezců odkázaných na pouhou mechaniku.

Následující víkend došlo konečně na odkládaný Fremont Peak. Tomášek od rána trval na tom, že chce na letiště, a že "na kopec nemůžeme, protože je zbořenej". Zdá se, že období vzdoru dospělo do stádia, kdy kromě hrubého psychologického nátlaku Tom začíná používat k prosazování svého mnohem jemnější a rafinovanější logiky. Bohužel si na to vybral špatný rodiče - i přes jeho naléhání jsme vyrazili dle plánu. Tomáška protesty záhy přešly a zvesela vyrazil do svahu. Lízinka, která musí dělat všechno jako brácha, šlapala udatně taky. Děti se bavily házením kamínků do myších děr (poté, co jsme jim zakázali házet kameny ze svahu a potenciálně na hlavy tam se hromadících motorkářů). Tom pak balancoval na trámech zpevňujících svah. Měli jsme strach, aby se neskulil dolů, ale zvládnul to bezvadně. Lisa žádala ťap ťap taky - tu jsem vedla poctivě za ručičku. Když přistála bezpečně na cestičce, konečně jsem jí pustila. V tu ránu ztratila balanc, pozpátku se zapotácela a přepadla po zádech dolů. Udělala asi šest salt, než se zarazila o strom, ve mně by se krve nedořezal. Naštěstí se koulela jak hadrový panák - z celé nehody si odnesla trošku poškrábanou tvář a během pár minut už zase žádala lézt po výškách. Poslední úsek cesty, kdy se opravdu musí po kamenech, ji Sid, přes výrazné protesty, raději nesl. Tomášek si horolezeckou vložku užíval - myslím, že nám v synkovi roste zdatný turista.



	Horolezec Tom na vrcholku



	Lisa si pádem ze stráně nenechala turistiku znechutit.

Celkově se zdá, že nám děti rostou a prospívají. Lisa jsme prohlásili za velkou holku a dostala pořádnou postel. Čekali jsme s napětím, jak na to bude reagovat. Výsledek je úžasný - ráno spává většinou až do půl osmé - čili o milosrdnou půlhodinku déle než v postýlce s ohrádkou. Sice ještě pořád vstává občas s řevem, ale někdy si jen tiše hraje, a z pokoje ji bereme jen proto, aby nebudila Toma.

Lisa teď vůbec dělá veliké pokroky. Začala jsem počítat, kolik slov používá, a vzdala jsem to u padesáti. Někdy i tvoří jednoduché věty Třeba "huf huf bum" - upadl mi pejsek. Velmi oblíbené je "mama íst" - a už se mi sápe s knížou na klín. Nenechá se ošidit - musí skutečně sedět na klíně, a musíme si celou knížku pečlivě prohlédnout a vše okomentovat. Obvykle také nezůstane u jedné knížky, ale probereme půl knihovny. Ctí ji jen to, že si dokáže číst i sama. Jsou to ty chvilky, kdy letím s bušícím srdcem zkontrolovat, co se stalo, že je naše holčička úplně zticha - a najdu ji sedět v koutě, kolem ní vyházenou knihovnu, obvykle tak zaujatou, že mě ani nezaregistruje. Zdá se, že co se Lise proklubaly spodní trojky, uklidnilo se mamánkování. Už se nechá klidně vzít i od cizích lidí a na gugání do kočárku odpovídá nadšeným "hi!" a úsměvem, nikoliv hysterickým řevem. Vysloveně miluje plavání; jak zahlídne ráno přípravy, běží si pro plavky a vykřikuje "plava, plava". Ve vodě ovšem dává bedlivý pozor, aby ji náhodou neošplpouchlo. Také nehodlá skákat ze břehu - taková hloupost, když všichni normální lidé hezky opatrně na bříšku spustí napřed jednu nohu a pak druhou. V tomhle je podobná Tomovi - ten je taky taková dáma.

Tomášek je teď hodně samostatný a kupodivu i dost hodný na Lisu. Tím, že sestřička chodí, stala se skutečně parťákem. Provokují se k honičkám, napodobují jeden druhého, a okolní zraky jihnou, když drandí každý se svým náklaďákem nebo každý se svým kočárkem. Tom ovšem s kočárkem prázdným, případně naplněným kamením a listím. Slečna Lisa vozí panenku. Ty mateřské pudy jsou nepřehlídnutelné - Lízinka se hrne ke každému miminku a hlasitě obdivuje. Kupodivu většina rodičů snáší její nadšení s pyšným úsměvem.

Tom si začal vymýšlet. Kromě fiktivních důvodů, proč nedělat to, co naplánovali rodiče, si vymýšlí i nová slova či "písničky". Třeba při prohlížení své oblíbené knížky o moři vášnivě obhajoval, že to není mořský koník, ale "jíš". Taky na nás zase mírně zkusil tuturu.

Velkým hitem jsou momentálně u nás doma Cars. Možná proto přinesl dětem Mikuláš autíčka z tohoto filmu. Mikuláš přišel v noci nikým neviděn a nadělil do mikulášské plechovky. Byl natolik soudný, že jedno auto dostala i Lisa, čímž zamezil nejhorším rvačkám. S přicházejícími svátky jsme také rozsvítili žárovičky na domě. Děti nadšeně sledují osvětelné sousedství, nemohli jsme zůstat pozadu. Musím říct, že letos se na vánoce opravdu těším. S Tomem, kterému se dá lecos vysvětlit a s vnímavou Lisou, to bude zase něco úplně jiného než předchozí roky.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]