Lisa skvrnitá 3. - 19. listopadu 2006 Kde jinde by Rusové mohli postavit pevnost než na kraji houbového lesa?

	Pochodém ... vchod!

	Děti si užívají podzimu

Na konci října, na Tomovy narozeniny, jsme venku brouzdali ještě naboso a v tričkách, ale s listopadem přišel opravdový podzim. I přes den se často choulíme v mikinách a odzvonilo sandálům. Se změnou času se taky zkomplikovalo venčení dětí. Když odpoledne spí do čtyř či půl páté, tak než se vyhrabeme ven, je tma. A do toho občas i zaprší.

Na jedno pochmurné páteční dopoledne jsme s Janou domluvily výlet do dětského muzea, které se mělo nacházet v Palo Alto. Bohužel soudruzi někde udělali chybu, muzeum jsme nenašly - a čas utíkal. Nakonec jsme rozhodly, že děti děj se co děj vypustíme v Rancho San Antonio. Když zmokneme, tak budou děti mokré, ale aspoň trochu vylítané. Já jsem měla sebou dokonce holinky (neříkala jsem vám, že do autobusu se vejde všechno?), takže moji prďuši mohli lítat v loužích. Janini nemohli - ale lítali.

Nakonec se vyčasilo a já těch holinek skoro litovala - ušli jsme veliký kus cesty, děti lítaly, lezly po stromech, skákaly v loužích a celkově se radovaly z nabyté svobody - ale možná by jim v normálních botách bylo líp. Lisa trpěla navíc i psychicky - na jednu stranu žádala mamánkovat, chovat se, vozit se v kočárku a pokecat si se mnou a s Janou, na druhou stranu tři kluci neustále vymýšleli samé zajímavé akce a ona jim nestačila. Kluci se dokonce jali lovit divokého jelena. Nevím, jestli to jsou nějaké pudy, nebo jen čirá rozjívenost, ale za jelenem se pustili všichni velmi zaujatě. Naštěstí to paroháče otrávilo velmi brzy a ladným skokem zmizel za plotem obory.

Nečekala jsem, že počasí bude tolik spolupracovat a že skutečně dojdeme až k cíli - malé farmě. Děti tedy viděly králíky, slepice, ovce a prasátka, a nakonec jsme si udělali piknik. Já jsem vůbec nebyla vybavená, na oběd se obvykle vracíme domů, takže jsme se nechali pohostit od Jany. Cesta zpět byla trošku náročnější, Tom už docela umdléval, ale nakonec vše ušel. Musel; do kočáru se mi vejde jen Lisa.

	Pro kalifoňátka Toma a Lisu je pobřeží nejoblíbenějším výletním místem

	Jdeme na houby

Večer Lise vyskákaly na nožičkách červené flíčky. Paranoidní Sid tvrdil, že jsou to neštovice, já mu mávala před očima očkovacím průkazem a tvrdila, že očkované dítě neštovice mít nemůže. Ráno bylo jasné, že to sice neštovice asi nejsou, ale něco divného ano. Lízinka vypadala jako čínské mimino křížené s pandou - oči měla zateklé v obrovských červených monoklech. Takže následoval náš oblíbený sobotní program - výlet k doktorce.

Lisa udělala u lékaře hroznou scénu - a to jí paní doktorka vlastně ani nic nedělala - jen se podívala na splaskávající otoky, zkontrolovala krk, uši a bříško - a to bylo vše. Diagnóza? Kopřivka. Prý reakce na nějakou potravinu. V tu chvíli mi blesklo hlavou, že nám na pikniku Jana přenechala sendviče s burákovým máslem. A následně katastrofické scénáře - zrovna alergie na burské oříšky mívají prudké reakce a s věkem se zhoršují.

V pondělí jsem hned po plavání bafla Lisu a vyrazily jsme do laborky. Byla jsem připravená na nejhorší - pokud Lisa ječí jak zapíchnuté podsvinče, jen když na ni doktorka pohlédne, co bude asi dělat při odběru krve? Lízinka se těšila dobré náladě a v čekárně obveselovala spolupacienty podlézáním řady židlí a jukáním. Když na nás přišla řada, laborant dost znejistěl a pravil, že musíme počkat na posily. Nakonec jsem tedy já držela Lisu v náručí, jeden laborant jí přidržoval ručičku a druhý měl obsluhovat jehly a stříkačky. Lisa šíleně slintala a já pořád čekala, kdy dojde na zuřivé škubání a nepříčetný jek. Když už jsem si začala říkat, proč se tak dlouho připravujou, tak laborant náhle pravil, že je hotovo a můžeme jít. Byl značně ohromen Lisiným klidem; já ostatně také. Lízinka udělala zvesela pápá a šly jsme.

Na následující víkend jsme měli zamluvený hotel na pobřeží severní Kalifornie. Nalákala nás Jana, která tam odtud se svým polským manželem vozí údajně koše plné hřibů. Oni, bezdětní, jezdí na otočku, my jsme kriticky zhodnotili možnosti naše a dětské, a usoudili jsme, že víkendový výlet bude lepší. Samozřejmě, že ve středu začal Tom kašlat. V sobotu ráno, když jsme měli odjíždět, měl dokonce trochu teplotu. Ovšem tato mu nijak nebránila v lítání, hraní a pokoušení Lisy, takže jsme se rozhodli být maceši a na výlet odjet i tak. Naše úvaha byla prostá - pokud zůstaneme doma, budeme se snažit Toma udržet v klidu pouštěním DVD. Stejný program dokážeme zajistit i v autě cestou na sever. Na konci cesty nás čeká hotel (čili civilizované zázemí), kde můžme případně opět zkoušet Toma držet v nečinnosti knížkami a videem.

	Salt Point Cove Než jsme se dostali na pláž, přišel soumrak.

	Fort Ross z houbařské perspektivy.

Cesta nám zabrala větší část dne. V poledne jsme se stavili na oběd v thajské restauraci v Petalumě. Tom na pěší zóně obdivoval kanály a celkově se choval normálně. Ve tři hodiny jsme se zabydleli v hotelu a vyrazili na zkoušku do lesa. Tomášek chtěl záhy nosit, což jsme mu dopřáli - když teda má tu rýmu. Já jsem vlekla Lisu, Sid fuňěl s Tomem - a hudroval. Sice jsme viděli nějaké špičky, ale o pořádnou houbu jsme nezavadili - jen o odřezky. Zjevně tam tedy houby rostly - a zjevně tam byl někdo už před námi.

Tom pofňukával, že chce k moři. Je zajímavé, jak moc okolí ovlivňuje člověka. Pro mě, středoevropana, je moře něčím záhadným a mírně strašidelným; kaliforňátko Tom je u Pacifiku ve svém živlu. Naše dítě nestaví z kostek věže a komíny, nýbrž majáky. První živočich, do nejž se nám Tom "převtělil", nebyl pejsek, ale žralok. Nejsem si jistá, že chápe úplně rozdíl mezi kozou a ovcí, nicméně mořské živočichy rozlišuje zcela bravurně. Když se chystáme na výlet, okamžitě prosazuje, aby se jelo k moři. Zatímco my jsme hledali houby, Tom slyšel v dálece štěkat tuleně a hned žádal jít se na ně podívat.

Nakonec se v lese udělalo natolik temno, že Sid povolil návrat. Honem jsme ještě seběhli k tomu moři, aby byl uspokojen i Tom. Už se ale kvapem stmívalo a navíc začala být hrozná zima, nezbývalo než zatroubit na ústup a najít něco k večeři. Večer jsme dětem pustili Cars, ale dodívali jsme se na to jen my dospělí - děti vzorně vytuhly. Pro Lisu jsme vzali cestovní postýlku. Tom byl předmětem pokusu - dostal cestovní lůžko pro děti. Je to v podstatě nafukovací matrace a spacák s velkou kapsou na spodní straně - do té se navlíkne ona matrace. Tento systém se osvědčil - Tom nemohl z matrace spadnout nebo někam odcestovat, a ani nevylejzal ze spacáku. Navíc se to dá celé sbalit do velmi malé tašky. Zdá se tedy, že jsme vyřešili ukládání dětí na cestách (Lisa dostane takovou postel při příští vhodné příležitosti). Najít hotel se čtyřmi postelemi je v podstatě nemožné, platit dva pokoje zase není příliš únosné finančně (a ani organizačně - spát každý s jedním dítětem, případně se dožadovat propojených pokojů a nechat děti samotné, nám nepřijde moc praktické. A nafukovací postele nakonec dojdou uplatnění i ve stanu.

	Fort Ross Typické pro svou dobu - kostel a kanón.

	Zvon v ruské pevnosti - zaskočilo nás, jak sytý hlas má.

Asi bych se měla zmínit o našem hotelu - Fort Ross Lodge je asi nejpříjemnější ubytování, v jakém jsme kdy přebývali. Semidetašované chatky zajišťují klid a soukromí. Střešní okna dělají z pokojíčku vzdušný prostor, tolik vzdálený od klaustrofobních hotelových kotců. K pokojíčku patří malé patio s výhledem na moře. K dispozici jsme měli nejen ledničku a mikrovlnku, ale i malý dřez (žádné vymývání flašek od mlíka v koupelně) - a kromě televize i DVD přehrávač, což je pohodlnější než koukat na pohádku na počítači. Samozřejmě se jedná zároveň také o jeden z dražších hotelů - ale tady alespoň za ty peníze člověk dostal nějaký servis.

Ráno bylo nepochybně jasné, že Tom se vyzdravil, kdežto my, ubozí rodiče, jsme lehli s jeho bacilem. To nás ovšem nezadrželo od dalšího houbařského pokusu. Tentokrát jsme narazili na žampiony a posléze na klouzky. S dětmi holt máme omezený akční rádius, ale i tak jsme byli úspěšní. Nepamatuju si moc na doby, kdy bych si mohla dovolit brát jen středně urostlé houby a nechávat moc malé nebo moc staré za sebou. Nakonec jsme v podstatě zbaběle utíkali zpět na silnici a poslední hnízda houbiček jen překračovali. Klouzky se nedají moc dobře skladovat, a tak jsme brali jen to, co dokážeme okamžitě spotřebovat.

Zbýval ještě kulturní hřeb programu - Fort Ross. Jedna teorie praví, že Ross je zkratka od Rossija - Rusko. Zní to dost pravděpodobně, neboť Fort Ross byla skutečně ruská pevnost. Roku 1812 ji založil Ivan Kuskov, pracovník Rusko-Americké společnosti, která ovládala kožešinový obchod na Aljašce. Kalifornie v té době představovala veliké lákadlo - jednak jako potravinový zdroj, ale hlavně jako základna pro lov mořských vyder, jejichž kožešiny byly velmi ceněné v Číně. Kuskov si byl určitě dobře vědom toho, že se pohybuje na nejisté půdě. Teoreticky Kalifornie patřila Španělsku, ovšem španělský vliv v té době končil na úrovni San Francisca. Fort Ross byl navíc založen v době, kdy Evropou zmítaly Napoleonské války, USA byly ve válce s Anglií a tak založení ruské pevnosti v pustinách severní Kalifornie zůstalo poměrně dlouho nepovšimnuto. Rusové nenechali nic náhodě - pevnost byla velmi dobře vyzbrojena a studna uvnitř pevnosti dovolovala odolávat obléhání. Fort Ross byl velmi soběstačný - žili zde kováři, tesaři, zedníci - a samozřejmě zemědělci a lovci. Většinu zaměstnanců společnosti tvořili původní obyvatelé Aljašky - nejznámější jsou Eskymáci kmene Alutiiq z ostrova Kodiak. Jestli bylo ve Fort Ross málo Rusů, bylo tam ještě méně ruských žen - a tak se obyvatelé začali mísit i s místními indiánskými kmeny Miwok a Kashaya.

	Zdá se, že naše děti se v hotelu zabydlely rychle - hlavně když se z postele můžou dívat na pohádku

	Houby jsme našli...

V roce 1839 Rusko-Americká společnost podepsala smlouvu se Společností Hudsonova zálivu o zásobování aljašské Sitky - a Fort Ross se stala přebytečnou. Rusové zkusili Ross prodat právě Společnosti Hudsonova zálivu, později i různým kalifornským usedlíkům, a roku 1841 podepsali smlouvu s Johnem Sutterem. Tento se nikdy osobně do Fort Ross neobtěžoval, jen nechal přestěhovat vešekeré movitosti do Sutter's Fort v Sacramentském údolí. Území Fort Ross vystřídalo několik majitelů, až je v roce 1873 zakoupil George W. Call. Call Ranch existoval až do roku 1973, ale už v roce 1906 stát Kalifornie vykoupil místo původní pevnosti. V areálu se zachovala jen kaple a dům Alexandra Ročeva; ostatní stavby byly rekonstruovány později.

Fort Ross je zvláštní místo. Typické ruské dřevěné domy vypadají na pobřeží Pacifiku velmi exoticky. Jsem zvyklá na španělské misie a americké ranče, a tak jsem si připadala dost zvláštně. Atmosféru dokreslovali rusky mluvící turisté - najednou by i člověk zaváhal, kde na zeměkouli se to vlastně ocitnul. Další překvapení byla bytelnost všech staveb - a jasná připravenost k boji. Těžké padací dveře chránící schodiště do patra v obytném domě, bytelné okenice - a nakonec i všudypřítomné kanóny.

Dětem se Fort Ross zjevně líbila - lítaly skrz baráky, Tom (velmi hlasitě) zvonil na historický zvon - prostě konečně je rodiče zase vzali do civilizace. Ke konci ovšem umdlely, takže k autu vlekl Sid Toma - a já zase Lisu. Myslela jsem, že nedojdu - Tomův virus na mě zaútočil ze všech sil, kolena se mi podlamovala sama od sebe, natož s Lisou v náručí. Nějak jsme to ale zvládli a čekala nás už jen cesta domů. Z té stojí za zmínku zastávka v restauraci River's End v Jenneru. Tom při usazování ke stolu ztropil scénu, že chce tabuli u okna s výhledem na moře. Prostě Kaliforňan, jak když vyšije.

Následující týden mám v mlze - školkové viry jsou velmi odolné a na dospělé zjevně útočí mnohem silněji než na děti. Důležité je, že konečně dorazily výsledky Lisina vyšetření. Dobrá zpráva: Lízinka NENÍ alergická na burské oříšky. Z toho ale plyne, že nevíme, proč nám zflekatěla o otekla. Nezbývá než doufat, že se zařadí k velkému procentu dětí, kterým se toto v životě stane - a u nichž se příčina nikdy nezjistí.

Copyright © 2006-2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.