Narozeniny a strašidla 21. října - 2. listopadu 2006 Tomovi jsou tři roky; poprvé koledujeme na Halloween.

	Tomášek sfoukává svíčky zcela odborně

	Tom si koloběžku ochočil velmi rychle

Tomáškovy třetí narozeniny připadly na úterý. Rozhodli jsme se je slavit už o víkendu, v mírném předstihu. Na následující víkend už pak navazuje Halloween a my chceme tyto dvě události oddělovat. Letos jsme slavili jen v úzkém rodinném kruhu. Odstěhováním Jitky a Petry se nám rapidně ztenčil počet známých s dětmi v přiměřeném věku, i nechtělo se nám složitě organizovat velkolepou oslavu, na kterou by nakonec nikdo nepřišel.

V sobotu odpoledne bylo krásně teplo, vzali jsme děti na zahrádku, Tom dvakrát zcela odborně sfouknul svíčky a vrhnul se na dárky. Zpočátku tvrdil, že v balíčkách je "velký válec". Naštěstí na válec záhy zapomněl a nedošlo tudíž ke zklamání. Dostal knížku o rybičkách, ke které prodávají plastikové mořské živočichy. Překvapilo mě, kolik jich Tom dokáže bezpečně pojmenovat. Pro mě, středoevropana, je moře pořád poněkud tajemné; náš kalifornský synek je považuje za přirozenou součást života. Druhý dárek byla cyklistická helma - která samozřejmě souvisí s darem třetím a hlavním - koloběžkou.

Možná zavádíme nebezpečný precedens, ale Lisa dostala dárek taky - skákacího slona. Pořád po nás leze, žádá houpat a natřásat; usoudili jsme, že by nám slon mohl uleviti od rodičovských povinností. Je pravda, že na slonovi rajtuje ráda, ale majíc slona skoky na rodiče nijak neomezila (pochopitelně). Tom žádal okamžitě vyjet ven s koloběžkou a skutečně na ní objel zcela odborně celý blok. Od koleběžky si slibuji já, že je přeci jen skladnější než tříkolka a můžeme ji s sebou brát častěji na hřiště a procházky.

	Skákací slon - - cena útěchy pro Lisu

	Dárek od sousedů

V neděli jsme Tomáška ukecali na výlet BEZ koloběžky a vyrazili na Davenport Landing Beach. Bohužel byl zrovna vysoký příliv (my středoevropani instinktivně tápeme, ale zdá se, že některé přílivy jsou větší než jiné), takže se na naši oblíbenou skálu nedalo vůbec dostat. Obrovské vlny se hrnuly pekelnou rychlostí a nakonec dohnaly Sida - ve chvíli, kdy balancoval s Lisou v náručí na kameni přes potok a neměl kam uhnout. Sid čvachtal v holínkách a klel, já mu škodolibě citovala Cimrmana (do hospody jen s umytýma nohama) a v tom další vlna chytla mě a Tomáška. Tom kvílel, že je mokrej, já spolkla kletby a VESELE mu vysvětlovala, že to nic není a že se v autě převleče. Pro děti jsem totiž - na rozdíl od nás - převlečení s sebou měla. Sice to byly oblečky, které normálně nepoužívám, takže Tom skončil v děravých teplákách - ale aspoň byl v suchu. Já jsem trpěla v hnusně studených džínách - obvykle nosím nylonové kalhoty, které uschnou během pár minut, ale tentokrát jsem si je, poslušna Murphyho zákonů, nevzala.

Na oběd jsme zkusili řeckou hospodu v Santa Cruz. Nám chutnalo, ale děti byly zjevně nenadšené. Zřejmě jsme je příliš zpovykali asijskýma ňamkama; evropská kuchyně jim moc nejede.

	Tomovi narozeniny jsou začátkem podzimních svátků Letos bylo koncem října tepleji než v září.

	Večer je brzy tma - ještě, že si děti už i docela spolu vyhrají.

V úterý Tom oslavil narozeniny ve školce. S učitelkou jsem domluvila, že donesu na svačinu ovocný dort, Tom sfouknul svíčky, děti zapěly, nechali jsme jim pytlíčky s malými dárky (přijde mi to zdravější zvyk, než rozdávat bonbony). Tomášek byl děsně "důležitej" a celá oslava zabrala pár minut a pak se šlo lítat ven. Odpoledne ovšem přišli sousedi a přinesli Tomovi nejúžasnější dar ze všech - obrovské modré popelářské auto, které SAMO zvedá popelnici. Koloběžka byla na celý týden zavržena v zapomnění a našim dnům vévodili popeláři. K autu bylo přiložené i DVD Where the Garbage Goes (aneb Kam odpad odchází), které nás všechny (!!!) nadchlo. Minimum nudných mluvících hlav, samá akce - popeláři, náklaďáky, bagry, kompaktory, vysokozdvižné vozíky, recyklační linky - takže máme zase dalšího oblíbeného večerníčka.

Krátce po narozeninách jsem s dětmi absolvovala Tomovu tříletou prohlídku. Tomášek na sdělení, že jdeme k doktorce, reagoval slovy, že tam budou rybičky (v čekárně je akvárium), modrý čudlík (otvírač dveří pro vozíčkáře) a kanály. Od sestřičky se nechal se zájmem přeměřit a zvážit (tři stopy a tři a půl palce neboli 100 cm a 33 liber a osm uncí, čili 15,2 kg). Měření tlaku považoval za báječnou hru. Paní doktorce všechno vysvětlil. Že mu jsou "three" a že dostal modrý popeláře. Taky vykládal, že mi pomáhá s nádobím, dokonce se pochlubil, že zlobí (večer před tím pečlivě na podlahu vycamral půl vany dětskou naběračkou). Lisa se mě většinu prohlídky držela jak klíště, ale na konci téměř dala paní doktorce pusu, což ve mně rozžehlo jiskřičku naděje - možná někdy, jednou, za dlouho, vyroste z mamánkování.

	Zajímalo by mě, jestli na ploty lezou i holčičky, které NEMAJÍ staršího bráchu...

	Podzimní výzdoba v Roaring Camp.

Na úžasné období narozenin (a krásných dárků) navazuje Tomův velmi neoblíbený Halloween. Loni se šíleně bál veškerých dekorací; tak nějak jsem počítala, že je letos starší a bude to lepší. Nic zlého netušíc jsem jej vytáhla k sousedce Fionnuale (vyslovuj ta fenula), s níž jsem se pořebovala na něčem domluvit. Tom si oblíbil její dcerku Siobhan (vyslovuj ševon), takže se na návštěvu těšil. Ukazovala jsem mu obrovskou nafukovací dýni, kterou mají u Siobhan na zahrádce, a přehlídla jsem malou mluvicí hlavu na zdi garáže. Samozřejmě, že busta začala krákorat zrovna když Tom šel kolem ní. V tu ránu mi synek visel na krku a plakal, že chce přejít na druhou stranu ulice, že chce jít domů, a nebyl k utišení. Fionnuala sáhla do halloweenských zásob a snažila se Toma odškodnit plastovým prstýnkem s dýní; já jsem se snažila vysvětlit, že je to taková hra a že to jsou mluvicí hračky, tak jako jeho mluvicí popelářské auto, a že to není strašidelné a že to je pro děti, a že děti, které tam přijdou, dostanou dárek - ale marná sláva. Tom prosil, ať jdeme pryč.

Večer jsem měla jógu. To funguje tak, že dám dětem večeři, naložím je do auta, odjedeme do Sunnyvale, kde se s námi sejde Sid cestou z práce (pracuje pět minut jízdy od stěny, která jogu pořádá), já odkráčím na jogu a Sid si přesedne do autobusu a jede s dětmi zase domů, kde je vykoupe a uloží do postele. Já po józe odjedu Sidovým autem. Kupodivu se zdá, že děti si užívají noční cestování autem, a určitě se jim líbí večer, kdy nemají maminku pořád za zadkem. Tentokrát však Sid musel Toma několikrát ujistit, že u nás v domečku není žádný strašák, aby Tomášek vůbec domů šel.

Podobná příhoda se přihodila na našem oblíbeném Pumpkin Patch - Tomášek odmítal jít domů, stále mi navrhoval nové a nové zábavy. Nicméně nepřišlo mi, že by se nějak extra bavil, vypadal dost vystresovaný. Nakonec z něj vypadlo, že se bojí jít kolem tančící kostry u vchodu. Bál se jí už předešlý rok, letos jsem měla pocit, že si jí ani nevšiml. No, všiml. Nakonec jsme tedy odcházeli tak, že tříletého Tomáška jsem nesla v náručí, zatímco nevzrušená Lízinka ťapala se mnou za ručičku přímo pod kostlivcem. Začínala jsem mít pocit, že ani letošní rok nebude příliš vhodný pro zahájení halloweenského koledování po sousedech. Měli jsme ale domluvenou společnou koledu se sousedkama, rozhodla jsem se to zkusit s tím, že při nejhorším prostě Toma zase vezmu domů.

	Voda pro mašinku Takové divadlo jsme si nemohli nechat ujít.

	Školní zvon - takový krásný rámus to dělá!

O víkendu před Halloweenem jsme byli všichni skoleni různě intenzivním nachlazením. Sid vypadal nejhůř - a tak jsem v neděli nakonec odjela na výlet sama. Pečlivě jsem prostudovala, že Roaring Camp Railroads nemají žádný tématicky strašidelný program (ten byl v pátek a v sobotu), abych netraumatizovala Toma a nemuseli jsme se prodírat davama lidí. Díky změně času jsme dorazili do Feltonu s takovým předstihem, že výběrčí v budce na parkovišti ještě ani nezačal úřadovat. Roaring Camp se jen zvolna probíral do nádherného neděleního dne - a jen zvolna likvidoval pozůstatky strašidelné výzdoby. Naštěstí má Tomášek už důkladně prostudovanou knížku Mé tělo, takže jsme jen prostudovali kostry, konstatovali, že na nich není nic strašidelného, protože kostru máme všichni. Hlavní strašák v krytém mostě (kterým jsme museli projít) měl do dýně vyřezaný široký úsměv. Toho jsem se pokusila odbýt tím, že je to "veselý strašák". Tomášek mi vše odsouhlasil, ale pro jistotu se mě držel.

Plánovala jsem vzít děti na procházku do přilehlého redwoodového lesa - ale nakonec jsme to nestihli. V místním obchodě mají stoly s vláčkama - tam jsme byli dokonce dvakrát. Dále jsme přecházeli koleje, zvonili na školní zvonec, dívali se na kačenky, chodili po zídkách, někteří (Lisa obzvláště) se vyžívali ve šlapání schodů (taková krása, kterou doma nemáme) a lítání po rampě pro vozíčkáře, děti usilovně lezly na strom a sledovali jsme, jak napájejí opravdovskou parní mašinku. Tohle dětské období je fakt velmi příjemné - vše je nové, zajímavé, děti se ochotně zabaví i třeba jen kouskem klacíku. Navíc nábožně poslouchají matčiny odborné výklady. Vůbec se netěším na pubertu.

Vlastní Halloween připadnul na úterý, takže Tom zažil oslavu i ve školce. Rodiče se mohli zúčastnit, navlíkla jsem Lisu do pavoučkové soupravy po Tomovi a vyrazily jsme. Tomášek byl nadšenej, že jsem za ním přišla do školky, ale přesvědčit ho k převleku za čertíka byla pěkná fuška. Přišlo mi, že byl vyvedený z míry a moc nechápal, co to po něm chci a proč. Naštěstí jsem s jeho odporem počítala předem a už doma jsem si nasadila kočičí uši a přidělala fešný ocásek - a Toma jsem nakonec ukecala, že bude mít taky ocásek. Průvod masek moje děti absolutně nezajímal. Lisa obsadila zaparkované plastikové autíčko a dvacet minut do něj soustředěně nastupovala a vystupovala. Tomášek neméně soustředěně skákal na žíněnkách.

	Čertík Tom

	Lisa je nejšťastnější, když si může něčím zdobit hlavu.

Večer jsem děti nabalila do několika vrstev, tyto jsem překryla soupravami s maskou. Ani v Kalifornii není konec října extrémně teplý, ale letos mi skutečně bylo líto všech těch malých princezen a balerin. Máme jasné měsíční počasí - v poledne je klidně třicet, v noci sotva pár stupňů nad nulou. Tomášek se odmítnul se všemi sejít před strašidelným domem Fionnualy; zůstal čekat na druhé straně ulice. Pomalu jsme se vydali od domu k domu. Tom se k mému překvapení velmi rychle otrkal a se stejně starým batmanem Tylerem se rvali, kdo zazvoní první na který zvonek. Musím říct, že jsem nakonec neomaleného synka musela dost krotit - do misek s dobrotkami se sápal bez vyzvání a nabíral si plnými hrstmi. V jednu chvíli pravil, že chce jít domů a sníst si všechno "koko" a rovnou mi oznamoval, že nebude večeřet. Hmm - a já se obávala, aby z Halloweenu neměl doživotní psychické trauma.

Domů jsme nakonec šli dřív než ostatní hlavně proto, že už jsem nebyla schopná vláčet Lisu. Lízinka se sice nebála strašidel, ale bylo to na ní přeci jen moc - příliš mnoho cizích lidí, příliš mnoho vzruchů, takže žádala viset bezpečně na mámě. Chvilkama se mi ji dařilo nacpat do kočáru, ale nikdy to dlouho nevydrželo. Navíc mě začínala být pěkná zima. Doma se Tom snažil držet svého původního prohlášení a povečeřet bonbony, v čemž jsem mu macešsky zabránila. V noci jsem pak výslužku probrala a vyházela mu čokolády, po kterých je hyperaktivní, a nechala mu jen nějaká lízátka, lipečka, pár sušenek. Naštěstí se zdá, že se mu od Halloweenu plastiková dýně a dobrotkami okoukala a Tom už ani tolik neloudí. Dost jsem ocenila, že ve výslužce se ocitly i věci jako malé mističky modelíny; ze školky přinesl nějaké samolepky a pastelky. Přijde mi to jako příjemná alternativa ke kilům čokolád a bonbonů.

	Staronový kočár

Možná jsem macecha, ale dětem se snažím sladkosti moc nedávat. Ne, že bych jim pumpovala žaludek, když se náhodou podívají na lentilku, ale sladkosti nekupujeme a nejsou u nás pravidlem. Ono je to zdravější i pro mě a Sida. S lezením jsme teď na štíru. Co odjela babička, nemáme hlídání a brát děti na stěnu je záležitost vyžadující komplikovanou organizaci a (velmi) pevné nervy. Jednak musíme sehnat dobrovolníka (většinou Matesa), který s námi poleze ve třech - tj. jeden leze, jeden jistí a jeden hlídá divou zvěř. Ovšem ve třech trvá déle, než se všichni ulezou alespoň do polosyta, takže ke konci už děti obvykle dost zlobí, což zhoršuje lezecké podmínky. Podávat výkony, když dole batole žalostně kvíli "mama mama", je taková maturita v oboru macecha.

Jenomže moje záda vypovídají nekompromisně službu, skutečně potřebuju dát tělo trošku do kupy. Hledám tedy i alternativní sportovní příležitosti. Jedna z nich je středeční jóga. Další byly naše výšlapy se sousedkama, ovšem těm odzvonilo. Naše děti jsou už tak těžké, že vláčet je po kopcích zavání spíš nějakým úrazem. Holky (rozumějte: matky -- Sidova pozn.) začaly s kočárama drandit po stezce, kterou máme za barákem. Stezka je polňačka - sice po rovince, ale stále ještě neprůjezdná mým kočárem. A tak jsem po třech letech vyměkla a koupila si sportovní trojkolku. Ani jsem netušila, jak je to jednoduché - vlítla jsem na internet (craigslist), projela pár inzerátů, na jeden odepsala a následující den jsem si odvážela kočárek sice starší, ale jinak zřejmě nepříliš používaný, za zlomek původní ceny. Na naši stezku je super - má odpružení, ruční brzdu, poměrně velkou stříšku (takže na Lisu nesvítí sluníčko) a velká nafukovací kola. Zkusila jsem s ním jet i po chodnících a tam už se tak dobře neosvědčil - oproti mému obyčejnému sporťáku je příliš těžký a neohrabaný. Ovšem kupovala jsem ho čistě účelově kvůli terénnímu ježdění, takže důvod ke stížnosti opravdu nemám - a Lisa v něm vypadá spokojeně. Teď jen aby sousedkám vydrželo sportovní nadšení i nadále.

Copyright © 2006-2007 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.