Vyhlížíme vlaky a vrtule 6. - 20. října 2006 Tehachapská smyčka a větrné elektrárny

	Mořská vydra zblízka

	Na Moss Landing bylo vyder celé stádo.

Moje tušení, že Lisin odpor k chůzi měl příčinu jen a pouze v její paličatosti, se neustále potvrzuje. V sobotu - tj. dva dny po první krocích - Lízinka vyšlapala poměrně velkou část kopce na Quicksilveru. Samozřejmě, že si vybírala především terénní úseky - nejlépe přes trávu, kamení nebo výmoly. Když se cesta zúžila na stezku mezi jedovatými duby, musela madam do krosny, což nám náležitě osladila. Část výstupu jsme tedy absolvovali s Lisou fňukající, že chce chodit, a s Tomem fňukajícím, že chce nosit.

V neděli jsme vyrazili k moři - pro změnu na Moss Landing. Hned na uvítanou jsme měli úžasný zážitek - do zátoky přitáhla smečka mořský vyder. Ještě nikdy jsem jich neviděla tolik pohromadě a tak zblízka. Když jsme dofotili, vypravili jsme se na pláž. Lisa ťapala statečně po cestičce, ale pak upadla v písku a nastal problém. Zcela pohoršená faktem, že jí na botičce ulpělo trochu písku, se Lisa odmítala zvednout. Snažila se iritující zrníčka oklepat, ale na to ještě pořád nemá dost šikovné ručičky. I nastal řev. Druhá scéna na sebe nedala dlouho čekat. Mno, moje vina... ona má hrozně malé nohy, byla jsem jí koupila ty nejmenší holinky, které jsem našla, ale stejně jí byly tak velké, že jí padaly. No a když jsem obuv nefunkční, leč ozdobenou beruškami odebrala a nasadila nudné boty , tak se z toho nervově zhroutila. Tomovi byly tyhle věci vcelku šumák, Lisa ovšem boty miluje a zakládá si na nich. Jestli bude tento trend pokračovat, tak se nám zřejmě ještě dost prodraží.

Scéna jí vydržela dost dlouho; nakonec jsem jí zašpuntovala dudlíkem. Do teď dudlíka neměla, ale zřejmě ji na něj začnu ve 14 měsících učit. Lisa si totiž začala šíleným způsobem cucat ruce, což mi nepřijde ani hygienické, ani hezké - někdy má z toho úplně rozmáchanou kůži na prstíčkách. Takže když začne žváchat prsty, vrazím dudla. Říkám si, že dudlíka jí za rok třeba zase seberu a vyhodím; prsty jí neuseknu, že.

	Na stará kolena bude asi Lisa chodit zašpuntovaná dudlíkem

	Lisa podle kastrolku.

Když nám Lisa udělala dostatečnou ostudu na pláži, rozhodli jsme se raději zatroubit na ústup, nejlépe konzumní. Na Moss Landing se nachází odnož našeho oblíbeného Sea Harvest. Do originál chodíme v Monterey, kousek od akvárka. Na první pohled to tam vypadá jako prodejna ryb a jen místní znalci vědí, že u pár stolečků servírují výborné jídlo. Co na tom, že tato jídelna není luxusní a kadibudky má na dvorku? Hlavně že se nemusíme tlačit s davama turistů. Ovšem sesterský podnik v Moss Landing, pojatý ve stylu pro značně vyšší třídu hostů, dost zklamal. Očividně tam vaří někdo podle montereyských receptů, ale trošku bezduše. Já jsem dostala kus neochucené ryby hozené na gril a zalité velmi pálivou omáčkou, což mě dost zklamalo; Sidův špíz byl přehlušený slanou polevou. Ovšem o pár hodin později jsem strávila na záchodě hodinku, proti které byly oba moje porody docela hračkou. Vzhledem k tomu, že večeři jsme měli doma společnou a nikdo jiný střevní problémy neměl, podezírám právě Sea Harvest.

V následujícím týdnu jsem ulovila zcela bezkonkurenčního macecha (macech = jednotka bodování v soutěži o Macechu roku): Lisa mi vypadla z nákupního vozíku. Až do nedávna jsem nákupy řešila Lisou na sedátku a Tomem buď dálkově ovládaným mým jekem, nebo bezpečně odloženým mezi nákupem. Ovšem moje děti zásadně touží po tom, co má ten druhý - Lisa se vzpouzí sedátku, na němž naopak vyžaduje sedět Tom. Začala jsem je tedy prohazovat. No a tentokrát se Lisa nějak vykláněla z vozíku ven, a přestože jí je až po prsa, tak hlavička zřejmě převážila dlouhé hubené nohy. Lízinka udělala ve vzduchu neuvěřitelné salto mortále, nohy jí přeletěly přes hlavu, takže dopadla na zadek. Myslím, že si ani neklepla hlavou o podlahu (potaženou kobercem), jen se lekla. Já samozřejmě taky, ale ječící dítě považuju za dobré znamení (není v bezvědomí), a tak když jsem neshledala žádné další škody na batoleti, pokračovala jsem v nákupu, čímž jsem zřejmě šokovala zkamenělou prodavačku.

Zdá se, že jako matka loštomilé holšišky pořád jevím značné nedostatky. Zastříhávání Líziny ofinky sice zvládám, ale nevěděla jsem si moc rady se zbytkem hlavy, takže jsem vzala slečnu k holiči. Kadeřnice byla mírně pohoršená tím, že nechci holčičce nechat dlouhé vlásky. Vysvětlovala jsem, že Lisa chodí plavat a navíc stoluje jako čuně (opatlanýma ručičkama si zálibně pročesává vlasy), tudíž na dlouhé vlasy nemá nárok. Paní kontrovala tím, že bude vypadat jako chlapeček. Mno, měla pravdu. Lisa je nakonec ostříhaná v podstatě podle kastrolku, takže příště tento "odborný" zákrok provedu sama.

	polopoušť ve větru

	Můj oblíbený pohled na Carrizo Plain

Konečně se nám podařilo vyhrabat se na další trošku větší výlet. Sid si zamluvil dovolenou, já zkusila zamluvit hotel v Santa Barbaře - a nepochodila jsem. Na poslední chvíli jsme změnili plány na Tehachapi, v "naší" Travelodgi měli volno a mohli jsme vyrazit. Sousedka nabídla hlídání dětí po dobu balení, ale nakonec jí zůstal jen Tom. Mamánek Lisa ječela a ječela, musela jsem si ji odebrat. Tomášek ječel, až když jsme pro něj přišli -- odmítal se rozloučit s nádhernýma (protože ne jeho) hračkama. Trošku nám nevyšly plány na odjezd kolem desáté, než jsme se vyhrabali, bylo půl dvanácté.

První úsek cesty, do Salinas, Lisa prospala, Tom zaujatě sledoval okolí. V Salinas jsme zaskočili do našeho oblíbeného pivovaru na oběd. Sid hudroval, že dostal do sendviče pouhý jeden crabcake (kousek mletého masa asi 8 cm v průměru). Já jsem místo lososa dostala kuře, čehož jsem si v rámci mateřské demence všimla až v půlce jídla. Bylo to moc dobré a paměť mi zase až tolik neslouží. Zvlášť když jsem rozrušovaná péčí o děti. Lisa totiž odmítá být krmena; než aby pozřela lžičku ode mne, raději bude hlady. Takže zabezpečit ji, aby bez větší následků snědla trochu polívky, připomíná dávná cvičení CO s pláštěnkami a pytlíky.

No a pak jsme jeli a jeli, až jsme dojeli do Carizzo Plain. Kolem blátivého slaného jezera Soda Lake vede krásný dřevěný chodníček na kůlech, právem jsme očekávali, že bude pro děti vítanou atrakcí. Tom i Lisa byli zcela nadšeni tím, že se můžou trošku protáhnout. Museli jsme je nabalit, protože foukal ledový vítr a nad jezerem se stahovaly černočerné mraky. Lisa byla spokojená, že má krásný "klobouk" (pruhovanou flísovou ušanku) a prima terén k lítání. Statečně zdolávala prašnou stezku, lovila s Tomem mravence a konverzovala s přerostlou trávou a kamínky a brouky. Pak nám Tom utekl, spatřil "dlouhý most" (chodníček) a vydal se na průzkumnou cestu.

	Naučná stezka kolem Soda Lake - chodníček do bouřky

	Toto se na nás valilo, až nás to dohnalo...

Chodníček jsme museli projít celý - ale tak se stalo, že nás ještě u jezera zastihly první kapky. Než jsme se dětma dostali k autu, lilo jak z konve. Lisa, kterou jsem nesla v krosně, zůstala skoro celá suchá. Tom byl mokrý mnohem víc a samozřejmě, že vzapětí opřel své neuvěřitelně zabahněné boty o čalounění předního sedadla autobusu. Než jsme pohromu trošku zlikvidovali (tj. zout, boty trošku otřít a uklidit do igelitky) byli jsme se Sidem jak dva vodníci. V tuto chvíli jsem byla neuvěřitelně vděčná, že máme autobus. Mohla jsem si nastoupit, ve stoje sundat mokré věci, přejít do zadního prostoru, najít v taškách převlečení pro celou rodinu, převlíct se - a teprve když jsem byla suchá, tak jsem si šla sednout na SUCHÉ sedadlo. Nevím, jak bychom toto provozovali v našem kombíku.

Před námi byla ještě stále dlouhá štreka. V Bakersfieldu jsme se chtěli stavit na večeři, ale bylo všude narváno. Nakonec jsme skončili v baskické hospodě Benji's. Mně osobně tam velmi chutnalo, ale na děti je francouzský způsob stolování zdlouhavý a Sid byl velmi kysel, protože se přecpal předkrmy (chleba, polívka, fazole, dva saláty a studené nakládané maso) a pak nemohl sníst hlavní chod. Asi by to chtělo zvolna stolovat po dvě až tři hodiny a prolévat se u toho vínem - na což jsme neměli ani čas ani podmínky; čekalo nás posledních třicet mil do Tehachapi.

Dorazili jsme v deset večer, obě děti nám v autě usnuly. Probudili jsme je jen k nasoukání do pyžamek a pak jsme všichni padli. Ráno byl Sid nadále kysel, prý že je hnusně. Snažila jsem se pozvednout morálku s tím, že na sledování vlaků nepotřebujeme žádné extra počasí a že mlha je lepší než pařák, ovšem optimismus mě samotnou brzy přešel. Bližší ohledání totiž ukázalo, že to nebyla mlha - že jen drobně a vytrvale prší. Honem jsme hledali na internetu předpověď - a svitlo nám trochu naděje - odpoledne už má prý být slunečno. V mnohem lepší náladě jsme si došli na snídani - a pak zamířili do místního K-martu. Chtěli jsme koupit tkaničky na Sidovy pohorky, které byl přetrhnul, což jsme učinili, ale také jsme si zakoupili holínky. Venku to ještě stále vypadalo spíš na potopu světa, i přišlo nám praktické neničit v bahně kožené boty. Nemusím doufám zdůrazňovat, že v okamžiku zaplacení holin skutečně vysvitlo slunce a po zbytek výletu nespadla ani kapka. Nové holinky dostala i Lisa; jsou trošku užší než slavné beruškové gumáky a tak jí tolik nepadají.

	Od chvíle, kdy jsme zakoupili holinky, už nespadla na Tehachapi ani kapka.

	Nákladní vlak na smyčce.

Tomášek byl už celý natěšený na vlaky, museli jsme vyrazit na smyčku. Ještě za bezdětna jsme si slibovali, jak tohle místo budeme ukazovat dětem a Tom nás nezklamal. Pozoroval vlaky, podivoval se nad tím, kolik mašinek mají, komentoval vagony a náklad, lezl po kopcích a kamenech, aby měl lepší výhled a celkově se choval vzorně. Lisa pro změnu trucovala - občas má takové stavy, že nechce jít, nechce být nošena, nechce sedět, nechce chovat, nechce hračky, nechce nic. Musím říct, že je to dost únavné, a obvykle po nějaké době je jediný efekt ten, že vzdáme všechny snahy o nápravu nenapravitelného a necháme ji někde v ústranní trucovat a fňukat.

Stavili jsme se v historickém Keene Cafe. Počítali jsme se skromným obědem (na výber sendvič nebo hamburger), ale nakonec to byl docela úspěch. Děti dostaly topinku se sýrem a ovoce, a Lisu konečně opustila trudnomyslnost. Předchozí den se tvářila na veškeré jídlo jako na děsnou křivdu, v Keene jí asi konečně došlo, že hladovkou trestá jen sama sebe a že najíst se není od věci; a spráskla topinku, ovoce a ještě část jídla, které jsem dětem vezla z domova. Od té chvíle byla mnohem snesitelnější a přívětivější batole.

Pod záminkou, že děti potřebují odpolední spánek, jsme se složili po obědě na hotelu všichni. Navečer jsme vyrazili na vrtule. Tomáška fascinují větrné elektrárny a tak jsme mu chtěli dopřát pohled zblízka. Musím říct, že je to pohled impozantní - vrtule jsou větší, než se zdálky zdají, a také vlezle hučí. Navíc jsou - pochopitelně - postaveny na kopcích, kde nejvíc fouká, takže jsme se museli nabalit jak na severní pól. Lisu zaujal vítr a na oplátku na něj foukala taky. Opět vesele šlapala v terénu. Tomášek se hrnul kupředu a nás čekala spousta vysvětlování. Vrtule má totiž spojené s letadly a tak trval na tom, že "tam nahoře sedí pan pilot, že jo". Lízinka měla nakonec mnohem méně trpělivosti než Tom, takže my ženy jsme se vydaly nazpět k autu, zatímco muži šplhali ještě na kopec obhlídnout západ slunce.

	V sobotu večer bylo nádherně...

	... i když u vrtulí značně větrno pod kopcem je vidět zřejmě dálnice osmapadesátka

Večeři jsme si dali hned u hotelu, v Cattleman's Cafe. Byla to naše premiéra - a čekalo nás příjemné překvapení. Sidův steak byl jeden z nejlepších, jaké jsem kdy ochutnala. Moje z nouze ctnost, havajský salát, také předčil očekávání - myslím, že od teď máme v Tehachapi povinnou zastávku na jídlo.

Večer si Tomášek přál, aby s ním spal v posteli táta, ale pak se kluci celou noc prali a vystrkovali navzájem z postele, že to skončilo Sidovým útěkem do manželského lože. I tak ale myslím můžu děti pochválit, dvě noci v hotelu zvládly skvěle. Ráno jsme měli v plánu sjet ještě k jezeru Isabella, ale přeci jen by to byla čtyřhodinová zajížďka. Nakonec jsme plán zkrouhli na návštěvu řeky Kern. Ovšem tam nás čekalo trpké zklamání - nádherná horská řeka je zřejmě oblíbeným výletním místem širého okolí a břehy bohužel podle toho vypadají. Snad poprvé jsem tady v Americe viděla takový bordel. Střepy, tácky od jídla, plíny - no fujtajbl největší. Raději jsme tedy práskli do koní a zamířili k domovu.

Lisa cestou usnula, Tomášek byl vzhůru a hrozně hodný. Rozhodla jsem se ho odměnit pár lentilkami a to byla obrovská chyba. Doma normálně bonbony ani čokoládu nevedeme, Tom na to není zvyklý. Jinak si neodkážu vysvětlit tu proměnu z normálního hodného dítěte ve vzteklé zuřící monstrum. Pokus jsme opakovali po obědě - a se stejným výsledkem. Do té doby klidný milý Tom, s nímž je rozumná domluva, udělal neuvěřitelnou scénu kvůli tomu, že lentilky došly. Zřejmě kombinace cukrů, čokolády, tuků, kterou neuvyklý organismus nedokáže rozumně zpracovat a vybouchne jak přetopený kotel. Holt budeme nadále krkavčí rodiče a Tom může dostávat ovoce a musli tyčky, v krajním případě pár lipeček - ale čokoládu ne.

	Tom byl množstvím vrtulí uchvácen

	A ještě jeden romantický západ...

Abych se vrátila k obědu. Ten naopak proběhl velmi uspokojivě v našem oblíbeném Paso Robles. Byli jsme příjemně překvapení změnou náměstí - otevřená spousta nových podniků - kavárničky, hospůdky - co hrdlo ráčí. Sid ráčil přes půl města zahlídnout nápis Basil a neomylně se vydal do jediné thajské restaurace. Zdálo se, že personál byl poněkud zaskočen naší objednávkou pro děti a pak chodili nevěřícně sledovat Lisu ládující do sebe tom kha gai - kuřecí polévku s kokosovým mlékem, kterou jí zahušťuju rýži. Nevěřícně jsme zírali i my - Lízinka dva dny s jídlem spíš stávkovala a když jsem jí z bezradnosti nabídla i hranolky (po kterých je Tom posedlý), tak je vyplivla s velmi štítivým pohledem, ale thajské jídlo do sebe futrovala o sto šest s válečným pokřikem "ňam ňam". Udělala nám velikou radost - zjevně na ní naše výchova zanechává stopy.

Pak jsou ovšem oblasti, v nichž Lisa vzala svůj rozvoj pevně do vlastních ruček a my nevíme, jestli se smát nebo bát. Psala jsem už o její zálibě v kloboucích. Na výletě jsem jí na hotelu obouvala bačkůrky - a Lisa teď trvá na tom, že tyto krásné (červené) boty musí nosit i doma. Vždycky je někde vyštrachá a s nadšeným "bota bota" mi je nese. Rozkošnicky se posadí a zálibně hledí, jak jí obuv sluší. Já sama dělím boty na letní a zimní, čisté a špinavé, akorát a tlačící. Lízinka bedlivě sleduje módní trendy. Sid tvrdí, že bude muset v práci zažádat o zvýšení platu - jestli to bude pokračovat tímto tempem dál, tak nás její ošacení přijde pěkně draho. Když Lisa ráno usedne s dětským kartáčem a začne si důležitě pročesávat hřívu s afektovanými gesty hollywoodské superstar, je roztomilá. Věřím ovšem tomu, že za pár let z ní budeme šílet.

Výchova chlapečka se zdá mnohem jednodušší. Tom je přímočarý, nezáludný. Jeho svět je velmi nekomplikovaný. V hračkářství se vždy dožaduje koupě autíčka, kola či koloběžky, ale na vysvětlení, že mu nic nekoupím, klidně kontruje sdělením, že bude mít narozeniny, a v klidu se nechá odvést. Zajímavé jsou jeho sny - zatím jsem zasahovala u noční můry, po níž žádal jeti vlakem. U jiné příležitosti trval na tom, že musíme zpět nastoupit do toho žlutého vagonku, ze kterého spadl. Asi nejtěžší pořízení bylo s hospodou. Tomášek vzlykal (ve tři ráno), že se musíme vrátit zpět do té hospody. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to byl jen sen, že v noci jeho hlava sama vymýšlí pohádky a že to nebylo doopravdy, ale byl k neutišení. Nakonec jsem rezignovala a zcela pragmaticky mu oznámila, že jsou tři ráno a hospoda je zavřená. Kupodivu mu to stačilo a nechal se už bez odporu uložit zpět do postele. Takže jediné náročnější přání, o kterém vím, je jeho touha letět Air Force One. Oproti perspektivě dalších dvaceti let, kdy budeme platit nekonečné Líziny klobouky a botičky, mi to přijde jako docela rozumný a skromný požadavek.

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.