Rybičky a letadla 23. září - 5. října 2006 O rybičkách, letadlech a dvounožci.

	Náš oblíbený kopec

	V akvárku Opět stereotyp - Lisa dělá curkbliky na fotografa; Tom je vážně zaujat vědeckým pokusem.

Třiadvacátého září jsme měli šesté výročí svatby. Takže jsem se Sidem vydržela už šestinu mého života. Jenom nevím, jak to vydržel on se mnou. Jsem čím dál tím pomatenější. Tuhle jsem převzala balíček, v němž byl námi objednaný telefon. Pamatuju si to zcela přesně - ale už netuším, kam jsem zásilku odložila; telefon jsme nikdy nenašli. Zřejmě zmizel v časoprostorové díře. Zapomínám teď dost často, ale aspoň jsem si letos pamatovala, že máme výročí - to je taky úspěch, ne?

Máme za sebou pár dní bez babičky a zatím to zvládáme docela dobře. Kupodivu Tomášek zase trošku přibrzdil se vzdorováním a vztekáním, často je i ochoten vyslechnout si zdůvodnění, proč to či ono nejde. Hodně se teď upnul na Lisu, která je z toho nadšená. Hrají spolu primitivní hry - jezdí dokola s náklaďáky, honí se, kočkují a dělí se o hračky. Někdy i zcela dobrovolně! Oba sledují, co se děje; jak začnu oblíkat Lízinku, Tom se sám hrne pro oblečení a jde se připravovat ven. Podobně Lisa, jakmile vidí nějaké Tomovy přípravy, zaujme pozici u dveří do garáže. Když mi oblečená Lisa zdrhla do hloubi domu za hračkama, vyhrožovala jsem jí, že pokud se nepůjde obouvat, necháme ji doma - a největší stres z toho měl Tomášek. Volal na ni, ať honem přijde pro boty, a ujišťoval se, že určitě pojede taky s námi. Když se mi Lisa vzpouzela s večeří, nabídnul se Tom, že ji nakrmí - a skutečně od něj považovala stravu rázem za poživatelnou.

	Tahle rybička je nejhezčí!

	Tom a muréna

Tom teď všechno vstřebává a následně zcela nečekaně používá. Hubovala jsem mu, když náklaďákem rozjel drobky - sám od sebe šel a pečlivě to smetl na lopatku. Vůbec jsem netušila, že umí smetáček a lopatku používat - a od chlapa jsem už vůbec nečekala, že by se iniciativně ujal úklidu. Taky se zdá, že si pamatuje mnohem víc, než bychom považovali za možné. Tuhle koukal na lednové fotky z Fremont Peaku a pravil, že tam "byl spadlý deštník" -- na obrázcích nic takového nebylo. Nakonec jsme záhadu rozluštili - po zimní bouři tam tehdy byla z televizní věže na vrcholku spadlá jedna dvoumetrová parabolická anténa. Tom tenkrát téměř nemluvil, přesto teď dokázal vzpomínku zpětně slovně vyjádřit. Samozřejmě, že nejlépe si pamatuje věci, které bychom raději, kdyby zapomněl. Když Sidovi v kuchyni upadla poklice, Tom to procítěně komentoval zemitým "do prdele!"

	Montereyská klasika - děti focené skrz akvárko

	U medúz se nemá používat blesk

O víkendech s dětmi pořád někde couráme. Vyšlápli jsme si kolektivně na Borel Hill. Už jsem psala mockrát, že mám zrovna pro tenhle kopec slabost, ale nebyli jsme tam snad rok. Tomášek větší část cesty žádal lézt na kameny a skákat dolů, Lisa se musela samozřejmě opičit. Kus cesty šla za ručičku, čímž upevnila mé přesvědčení, že její nechození je pouze záležitost silné vůle (Líziny). Za ručičku zvládá i dost složitý terén, tak nevím, co jí brání v chůzi - kromě toho, že si usmyslela nechodit. Přitom v krosně či v kočárku se vzteká, sedět ji nebaví, ale udělat pár samostatných kroků považuje za výsostnou křivdu.

	Meduza

	Letecký den v Salinas začíná

Také se nám nedaří jí vysvětlit, že vstávání v sedm ráno nepovažujeme za humánní. Má to alespoň výhodu v tom, že zvládáme oblíbené místní atrakce dřív, než se do nich navalí lidi. V půl jedenácté v neděli dopoledne je napříkla Montereyské akvárium v podstatě prázdné. Lisa jásala nad rybičkama, obě děti se trochu zráchaly v dětské sekci a stihli jsme krmení tučňáků, tropické rybičky a pobřežní ptactvo, než začal být u expozic nepřijemný přetlak. Jako mávnutím proutku se po půl dvanácté davy ztrojnásobily - a tak jsme uprchli. A zatímco se všichni tlačili v akvárku, my jsme si dali v prázdné hospodě výborný oběd. Z tohoto časování jsme byli nadšení - děti si prohlídly akvárko v klidu a bez nebezpečí ušlapání či ztracení, zvládli jsme jídlo, a ještě jsme byli doma relativně včas, abychom uložili Toma po obědě do postele a trošku si odpočinuli.

Už nějakou dobu se ochlazuje - vykládejte mi něco o globálním oteplování - před dvěma lety se dalo ještě v půlce října koupat v bazénu, letos jsme do něj celé září ani nevlezli. Na prvního října jsme se rozhodli jet do Salinas na letecký den. Pošmourné počasí nám svědčilo víc než loňský pařák, ale že bude dokonce i pršet, to jsme opravdu nečekali. Ale popořádku.

	Výcviková letadla - dříve a dnes

	Akrobati.

Tom se od rána těšil a pořád se chtěl honem oblíkat, že už pojedeme, ale program měl začínat až v jedenáct, takže jsme moc nespěchali. Byli jsme duševně připravení na zmatek, ale příjezd i parkování proběhly příjemně a zcela hladce. Už z auta byla vidět nějaká letadla, děti šílely. Kupodivu v areálu byl pak Tomášek zaražený, asi mu vadil hluk a lidi a zmatek. On teď potřebuje ke všemu podrobný výklad, nad kterým si podumá, a barvitá show ho asi přehlcovala. Ne tak Lisu. Ta byla zcela ve svém živlu, neustále vykřikovala svoje "huuu-tadlo" a žádala vše vidět a ozkoušet. Chvíli laškovala s policajty a vážně zvažovala kariéru u strážců pořádku, ale policajti nemají tak velká a krásná auta jako Army - ta ji zcela uchvátila, nemohla jsem ji dostat zpoza volantu.

	Přistání na bydlík

	Rodina na airshow Všiměte si Tomova nového letadla

Tom byl protivný, zkusili jsme se tedy všichni nakrmit s tím, že by snad pak mohlo být lépe. Nebylo. Nechtělo se nám vyměknout a jet domů, když se program sotva dostával do zajímavější části; já jsem určitě chtěla počkat na stíhačky. Nakonec pomohlo zakoupení modelu F-14. Takové krásné letadlo, se skládacíma křídlama! Tomášek pak "lítal" a přistával a nacvičoval s křídlama a najednou byl spokojený. Dokonce si v určité fázi notoval s cizím chlapečkem a vyměňovali si názory na své modely (chlapeček měl helikoptéru). Možná pomohlo i to, že jsme popošli mezi tribuny a dostali se tak z hlavního tahu davů a zmatku.

	F-16A Fighting Falcon

	Jako každoročně - Heritage Flight

Samozřejmě, že progam se stíhačkama začal přesně v okamžiku, kdy jsem šla na záchod. Sedět v kadibudce, nad níž přelétává F-18, je opravdu SILNÝ zážitek. Stát se mi to nečekaně, asi bych mísu skutečně použila velmi intenzivně. Spěchala jsem tedy za rodinou - jednak jsem nechtěla zmeškat program, a navíc jsem počítala s hysterickými dětmi. Tom ale už akceptoval fakt, že velká krásná letadla tuze hučí, a komentoval, že jeho model má stejné motory jako letadlo ve vzduchu, takže se docela upokojil. Přesto jsem ho měla většinu doby na klíně, držela jsem mu jedno ucho přikryté a druhé zabořené do mého břicha (samozřejmě tak, aby VIDĚL letadlo). Lisa se taky chodila ke mě schovávat, ale hluk jí zdaleka nevadil tolik, co Tomáškovi.

Takto jsme prožili ještě nějaká akrobatická čísla s F-16, ale pak bylo jasné, že děti už mají dost. Opět jsme tedy neviděli skupinové vystoupení stíhaček, ale co se dá dělat. I tak děti s námi na airshow vydržely čtyři hodiny, což si myslím, že je velký úspěch.

	Lisa dlouho rozhodovala. Nakonec nebude policistkou; dá se do armády.

	Vyfotit neustále odbíhajícího zaujatého Toma a stávkující Lisu byl docela oříšek, ale mám je - oba tématicky s dýní!

V jednom nečekaně krásném dopoledni jsem zvládla s dětmi absolvovat nákup dýní. Jeli jsme na naší oblíbenou farmu v Mountain View. Neplatí se tam vstup, mají zadarmo jízdu vláčkem, v ohradách pár kuřátek, hus, krocanů, dva oslíky a tele, slaměné bludiště a cestičky kukuřičným polem. Tomáškovi se to moc líbilo, pobíhal od atrakce k atrakci, ale tentokrát akci bojkotovala Lisa. Usoudila jsem, že její protivnost plyne z duševní rozpolecenosti. Už jsem ji totiž načapala, jak při snaze dohonit Toma udělala pár kroků po dvou. Na farmě opět postávala a udělala pár kroků, ale pak si uvědomila, že tím vlastně porušuje své předsevzetí nechat se nosit od matky až do puberty, což jí způsobilo zřejmě psychickou újmu. Takže mi tam různě pobekávala a trucovala. Myslím, že teď v ní svádí boj touha po svobodném lítání po dvou a vrozená opatrnost. Vzhledem k tomu, že nastalo období dešťů a plazení se po čtyřech je venku ještě méně praktické než kdykoliv před tím, doufám, že zvítězí touha po nových dovednostech a Lízinka se konečně zařadí mezi dvounožce.

5. října nastal onen historický okamžik - Lisa začala chodit. Co chodit -- dopoledne pochodovala po obýváku mezi mnou a sousedkou -- a večer už lítala s Tomem po celém baráku. Moje tušení mě nezklamalo. Chodit umí dávno, jen se musela konečně rozhodnout, že chodit CHCE.

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.