Září 1. - 23. září 2006 Začíná školní rok; Tom odmlouvá; babička na zimu odlétá to studených krajin

	Lisa je velmi pozorná žákyně a Tomovy výklady si bere k srdci

	Umělecké soustředění

K září tradičně patří začátek nového školního roku. Naše děti ještě do školy nechodí a Tomova školka je v provozu celoročně, takže jsme s žádnými změnami v tomto směru nepočítali. Ovšem Tomášek přišel ze školky zase pokousaný, což už mě docela vytočilo. Chápu, že se taková věc stane. Chápu, že se stane dvakrát. Ovšem během tří měsíců pětkrát? Osobně si myslím, že by učitelka měla poznat, když se schyluje k problému, a zakročit dřív, než "dojde na krev". Absolvovala jsem dva pohovory s ředitelkou, trochu jsem křičela na učitelky a trochu jsme nad tím popřemýšleli doma; zdá se, že situace má dvě příčiny. Do Tomovi třídy přibyly nové děti, většinou čerstvě dvouleté. Pro některé z nich je školka nová, stresová záležitost. Nemají zkušenost s kolektivem, problémy řeší rovnou fyzickou silou. Na druhou stranu Tom je poměrně intenzivní a tvrdohlavý v prosazování svých názorů (obzvláště pokud se týkají jeho přesvědčení, že zrovna tato a nejiná hračka náleží jen a pouze jemu) - a jeho vyjednávací schopnosti jsou téměř nulové. Anglicky mluví v holých větách, není schopen vysvětlit složitější záležitosti, a zároveň ne vždy všemu anglicky porozumí.

Nakonec jsme se domluvili, že Tom začne na zkoušku docházet do oddělení se staršími (tříletými) dětmi trochu v předstihu (tři roky mu budou až koncem října). Tím se zbaví mladších spolužáků, bude chodit se starými mazáky -- vlastně celou tříletou třídu zná z předchozího roku. Mazáci už mají přeci jen víc zažité běžné sociální dovednosti a obvykle se alespoň snaží řešit konflikt napřed verbálně. Tomášek také bude mít možnost trošku víc pilovat angličtinu. Navíc se nám líbí paní učitelka - rázná mladá holka.

	Lisa bere vývoj hopem - její oblíbenou hrou se stal (magnetický) lov rybiček

Trošku jsem měla obavy, jak Tomášek ponese odloučení od svých kamárádů dvojčat, ale obě třídy tráví společně čas na hřišti, takže o lítání s klukama nepřišel. Navíc se zdá býti spokojen s tím, že teď chodí s dětmi, které pamatuje od loňska. Paní učitelka ho chválila, že umí pěkně počítat do deseti a že zná všechna písmenka, takže se zdá, že přesun nakonec proběhne bez problémů a splní naše očekávání. Přijde mi, že se Tom teď do školky i víc těší, možná je taky rád, že je mezi rozumnějšími dětmi - nakonec batole má doma k dispozici kdykoliv.

	Největším pozitivem bazénu jsou balonky

Lízinka teď dává Tomovi dost zabrat. Dělá bleskové pokroky, mění se z nezajímavého mimina v silnou konkurenci co se dovedností týče -- a Tom šílí. Alespoň to je tedy moje teorie zdůvodňující jeho stále kulminující období vzdoru. Tomášek se rozhodl odporovat autoritám ve všech směrech a za každou cenu. Začínám chápat, proč v přírodě někdy matky sežerou svá mláďata.

Tohle mám doma v obměnách v podstatě pokaždé, jen co otevřu pusu - ať se jedná o procházku na hřiště, výlet, oběd, spánek... o vše vedeme tvrdý boj. Zjistila jsem, že nejlépe funguje dát mu na vybranou z MÝCH možností. Třeba "máš na stole oběd a jestli ho nechceš, tak běž rovnou do postele a spát". Zatím ještě naštěstí nepřišel na to, že může zavrhnout OBĚ možnosti. Několikrát jsem ale musela své hrozby splnit - například jsme byly s Lisou před barákem, zatímco Tom uvnitř zuřil, že Lisa drandí na odrážedle pod oknem. Také už jsem ho jednou začala zcela natvrdo ukládat k odpolednímu spánku bez oběda. Děsí mě dvě věci - představa, že za rok mám v tomto roztomilém období Lisu, která je už teď mnohem protřelejší v psychologické válce než Tom - a dále pomyšlení, že za deset let budou najednou oba v pubertě.

	Tom povýšil do kursu, kde může být bez přítomnosti rodiče v bazénu

	S babičkou v ZOO

Lisa je už teď dítě značně... ehm.. osobité. Z nějakého důvodu se rozhodla, že nebude chodit. Chodí s kočárkem, s odrážedlem, za jednu ruku zvládne i schody. Samostatně udělá pár kroků, pokud je v dobré náladě a má pocit, že je to nějaká nová hra. Jakmile prokoukne, že bychom po ní mohli chtít trochu samostatnosti, pěkně nám to vytmaví. Na povel "Pojď, Lízinko, pěkně sama," jí zgumovatí nožičky, ulehne na bříško a usedavě štká. Hromádka neštěstí je její obvyklá citově vydírací póza - pokud nehodláme plnit rodičovské povinnosti (tj. nechat ji hrát si s televizními ovladači, ráchat se v záchodové míse, předčítat každý den alespoň pětsetkrát knihu o mašince Tomášovi, či ji dokonce nutíme jíst nepoživatelnosti typu jablko), naservíruje nám ukřivděné zmírající miminko.

Přitom jinak je Lisa hrozně šikovná. V rámci rodičovských adrenalinových sportů jsem dětem vydala vodovky - Lízinka bleskově pochopila, jak to funguje se štětcem, a usilovně se vrhla na umění. Po pár dnech přemýšlení zvládla magnetické rybičky, dokáže si dlouze prohlížet knížky a domluví se o všem, co potřebuje. Zřejmě ale hodlá i do školy přilézt po čtyřech.

V září začíná také nový semestr v plavecké škole. Tom povýšil do kursu, kde mohou děti "plavat" bez rodičů, pouze pod dohledem trenérů; Lisa je začátečník. Náš první kurs byl trošku zmatený - nemocný Sid pauzíroval a tak jsem za pomoci babičky zvládala dvoje návazné plavání sama. Lízinka byla ze začátku zaražená, ale když učitelka vytáhla balonky, bylo jasno - toto je zábava přesně pro ni. Tomášek je (a vždycky byl) s vodou velmi obezřetný a nenechá se nachytat. Když jim po dně bazénu učitelka rozházela hračky, aby se děti musely ohnout do vody a namočit si alespoň pusu, Tom okamžitě vypiloval úchop hračky nohou.

	Tom opět v roli učitele

	Naše stereotypní děti Dáma Lisa sleduje, zda všichni obdivují její krásné auto, vědec Tom zkoumá princip zvonku.

S babičkou jsme také absolvovali ještě minizoo Happy Hollow. Je to jedno z mála míst, kde bych asi ještě pořád využila dvojkočár. Ne, že by Tom nemohl špacírovat, ale přeci jen občas kráčí někam úplně jinam než já s Lisou. S babičkou ovšem tento problém nehrozil - každá jsme bafla jedno dítě a útěkáři měli smůlu. Zvířátka se líbila oběma dětem, i když Tomáška (klasicky) nejvíc zajímaly kanály. Posléze jsme postoupili do zábavní části parku, na kolotoče. Tady se zřetelně projevují rozdíly mezi dětmi. Lisa si užívala jízdy, mávala a smála se na okolí, pečlivě sledujíc, zda všichni vidí, na jak krásném koni či autě zrovna drandí. Tomášek naopak v lunaparku jezdí z velmi závažných studijních důvodů. Na frivolity jako mávání a házení cukrbliků nemá čas - zaujatě sleduje otočné mechanismy kolotoče a komentuje drobné technické detaily zábavního zařízení.

Kolem poledne začala Lisa umdlévat a pofňukávat, bylo jasné, že se přiblížila hodina návratu. Ovšem Tom odmítal ZOO opustit - hystericky ječel, že "uteče daleko, pojede vlakem", a skutečně zdrhnul nekompromisně do změti chodníčků. Nechala jsem Lízinku ve spárech babičky a jala se stopovat zdrhajícího vzpurného prďucha. Zřejmě ho příště bude třeba připoutat do kočáru a pak mu teprve sdělit, že odcházíme.

Tomovo vztekání a odporování je značně úmorné. Musím ale uznat, že on to s námi také nemá lehké. Tuhle se babička rozhodla použít raději metodu cukru a při odchodu z hřiště slíbila Tomovi, že má pro něj dárek. Ze svých toulek po okolí Monterey přivezla prospekty k jeho milovaným majákům a samolepky s rybičkami. Tomášek se nadšeně řítil domů a hned při příchodu hlásil, že dostane dárek. Ovšem převzetí dopadlo katastrofálně - Tom omrknul paklík papírů a rozbrečel se, že "to neni dárek, to je ňáká pošta". Jeho zklamání bylo tak velké a tak srdceryvné, že jsem musela babičce honem podstrčit skládačku, kterou jsem měla schovanou na nějakou vhodnou příležitost, aby si babí mohla napravit reputaci.

	Babička na kolotoči

	Poslední letošní výlet s babičkou - na oblíbenou pláž.

Zajímavé je, že Tom má svéhlavé nápady i ve snu - tuhle nás ve tři ráno vzbudil pokřikem a dožadoval se jízdy vlakem, o níž se mu nejspíš zdálo. Trvalo nám dost dlouho přivést ho pořádně k vědomí a vysvětlit, že vlaky v noci taky spinkají a že my chceme spinkat a on chce určitě taky spinkat atd. atd. atd.

No a pak už nastal den loučení s babičkou. Tom byl štěstím bez sebe, neboť se zcela zaměřil na fakt, že pojedeme na VELKÝ letiště, kde mají VLAKY. Nějaké loučení mu myslím nepřišlo divné - babička od nás často odjížděla a zase se vždy vracela, tak asi nechápal, proč je to tentokrát jinak. Myslím, že babičce záviděl, že poletí velkým modrým letadlem (má doma model Air Force One - zatím jsme neměli to srdce mu vysvětlit, že konkrétně tímto letadlem babička nepoletí - a žádný běžný smrtelník taky ne).

Vzhledem k zpřísněným pravidlům pro odbavování jsme slíbili, že počkáme s babičkou, až projde všemi kontrolami, kdyby někde vzniknul zádrhel. Ten se objevil hned při odbavení. Pozemní letucha trvala na tom, že si máma nemůže vzít do letadla příruční zavazadlo (kupované jako příruční zavazadlo, aby splňovalo podmínky pro přepravu), protože v Londýně mají teď limit mnohem menší. Takže tam stály obě dvě a koukaly na sebe - letucha s tím, že to nejde, a máma nešťastná, jak si asi vezme věci na téměř 24-hodinovou cestu "do teplejch". Musela jsem to rozčísnout já - nešťastnou tašku jsem nacpala do drátěného formy a máma tam nacpala, co se vešlo, čímž se vlk nažral a koza (taška) zůstala celá. Zajímavé je, že jsem si nevšimla, že by prudili kvůli příručnímu zavazadlu kohokoliv dalšího z celé dlouhé fronty - a to lidi vlekli docela velké příruční kufry. O té chvíle se pochopitelně nikdo o mámino zavazadlo nezajímal -- ani v tom Londýně. Takže fakt nechápu. Zřejmě jsme narazili na klasickou situaci, kdy aktivnímu blbci dali funkci...

Babička byla tak vynervovaná, že odmítla dvě hodiny do odletu s námi strávit v letištní hale. Odmávali jsme ji přes poslední kontrolu, kam už jsme za ní nemohli, a já vyrazila se dvěma dětmi a kočárem o patro výš. Na letišti jezdí automatický vlak mezi jednotlivými terminály. Tím, že nemá řidiče, dá se sedět na plošině úplně vpředu. Tomášek sledoval koleje a vyhýbky a semafory a kanály; Lisa zase startující a přistávající letadla. Po nějaké době jsem prohlásila odpolední program za naplněný a vyrazili jsme směrem k domovu. Teď jen doufám, že děti pochopí, že babí odletěla daleko, a budou na mě extrémně hodné. Budeme si muset všichni zvyknout, že máme o jeden pár rukou méně.

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.