O splašené krávě 6. - 31. srpna 2006 Jak jsme se splašenou krávou vyrazili na pláž a do hor.

	Lisa zabrala nejlepší místo...

	Tom žádal jet okamžitě po koupi autobusem - pokud možno jako náklad.

Sid měl už dávno našetřený den náhradního volna, ale pořád jsme se nemohli dostat k tomu, abychom ho nějak zužitkovali. Buď se to nehodilo u něj v práci, nebo jsme byli nemocní, případně jsme měli rozkopaný domeček. A pak jsme se vzájemně přiznali, že další důvod k výletní liknavosti je malý vozík. Ne, že by se do našeho kombíku nevešla spousta věcí - nicméně pořízením druhého dítěte vzrostl počet klumprů geometrickou řadou - a zároveň ubylo jedno sedadlo, kam se dají krámy odkládat, takže se celá rodina do vozíku vejdeme tak tak. Tím tak tak myslím to, že dokážeme sbalit nezbytnosti, ale už musím váhat, jestli smím dětem vzít náhradní oblečení a nějaké jídlo navíc pro případ ztroskotání. Nemluvě o hračkách - ty jsme při posledním výletě dost zredukovali coby "zbytné" a Lisa tak přišla o chodicí náčiní. Ona sice žádá chodit usilovně, ale s oporou - bez kočárku či odrážedla je odkázaná na nudné rodiče a tito pak k pochodu v podřepu, což se s mými chromými zády vyrovná lecjakému rafinovanému mučení. A babička se nám mezi dvě autosedačky nevejde už vůbec -- a voziti ji v rakvici na střeše nedovolují ani dopravní předpisy, natož naše vychování.

Dost jsem zvažovala, zda nejsme jen příliš zhýčkaní - naši nás vozili starou škodovkou na chalupu a zvládali to; Sidovi rodiče neměli auto vůbec. Jenomže na chalupě jsme měli postele a peřiny a sporák a nádobí a základní potraviny a vodu a hračky a oblečení - což jsou všechno věci, které na naše výlety - zvlᚍ ty do divočiny či jiných krásných míst - musím balit s sebou. A také bychom rádi s sebou brali babičku, která u nás pobývá celé dlouhé měsíce. Takže jednoho dne padlo definitivní rozhodnutí, že koupíme autobus, pokud možno hned teď. Sid sedl k internetu, vyplnil jakou kombinaci barvy a vybavení si přejeme, a stroj na něj vyplivl cenu. Zajeli jsme s touto informací k prodejci vozů Toyota - kde se nám v podstatě vysmáli a vysvětlili, že auta prodávají o dva tisíce dráž a nehodlají na tomto nic měnit, ani kdybychom zaplatili v hotovosti (což jsme byli schopni učinit). Inu, potvrdili jsme objednávku po internetu, tentýž kontakt nám vyřídil půjčku, a dozvěděli se, že "naše" auto si smíme přijet vyzvednout do šedesát mil vzdáleného San Bruna, u sanfranciského letiště.

	Moderní vymoženosti - děti čučí v autě na pohádku

	Pohled do šmírovacího zrcátka mi připomíná, že řídím autobus

Pro auto jsme se vypravili i s dětmi. Sid vyřizoval administrativu a já občas přibíhala s dětmi podepsat nějaký dokument. Lisa dostala nafukovací balónek, Tom jezdil mezi opravdovskými auty s náklaďákem z herny, pak jsme ještě nadrobili tomu příjemnému pánovi v kanceláři trošku s dětským obědem - ale po zhruba dvou hodinách jsme odjížděli. Tomášek sice žádal cestovat s tátou autobusem, ale měl ještě smůlu. Táta musel do práce a my domů. O to větší rodeo vypuklo večer, když Sid konečně dorazil s vytouženým autobusem k rodnému hnízdu. Děti nalezly dovnitř, přelézaly sem a tam, obdivovaly nově nabytý prostor - zkoumaly páčky a čudlíky, a na závěr jsme je ohromili, jelikož v tomhle autě jdou pouštět pohádky na DVD. Do přehrávače vkládáme naděje, že nám prodlouží cestovní čas o hodinu až dvě - což v našem případě znamená, že by se nám značně rozšířil výletní radius.

V sobotu jsme si vyrazili na první - pro jistotu krátký - výpad do Feltonu na redwoody. Tomášek se těšil na velké stromy a Lisa udatně capkala za kočárem, případně za ručičku. Toma občas popadne bratrská náklonnost a chce taky chodit s Lízinkou "za tlapku". Je to příjemná změna po všem tom jeku a rvačkách o hračky. Zvládli jsme celý okruh; překvapilo mě, jak moc se změnil strom generála Fremonta. V únoru 1846 v tomto obrovském dodnes živém velikánu přebývala jeho výzkumná výprava. Kromě vchodu měli údajně vysekané v kmeni i okno a komín. Redwoody se ale snaží různé rány zacelit; v roce 2004 po okně a komínu nebylo ani památky, ale ještě jsem byla schopná v předklonu projít "dveřmi" a s několika dalšími lidmi si v dutině vyslechnout krátké povídání parkového rangera. Letos jsem zjistila, že jednak strom opět poporostl, a za druhé zřejmě deště zanesly vchod zeminou natolik, že bych dovnitř dokázala vlézt jen po čtyřech. To se mi moc nechtělo, nicméně jsem lákala Tomáška - doufala jsem v hezkou ilustrační fotografii. Tom ovšem kategoricky prohlásil, že tam "bydlí tygr" a zcela suše odmítnul spolupracovat. Kde přišel na tygra, nevím; děti doma nestrašíme - že by zase nějaký polozasutý pud sebezáchovy, který malý dětem přikazuje nelézt do tajemné díry?

	Jdeme všichni za tlapku

	Fotit děti je velmi obtížné ... zvlášť pokud jsou přesvědčeny, že v historické zajímavosti bydlí tygr...

Do Feltonu se od nás jezdí po dálnici číslo sedmnáct. Tato trasa je nechvalně proslulá - šplhá přes Santa Cruz Mountains s převýšením nějakých šest set metrů. Zatáčky a prudká stoupání či klesání jsou postrachem nejednoho řidiče. O víkendech jsou příkopy lemované "zavařenými" auty. Už jsme po ní jeli s půjčeným autobusem, ale i tak jsme byli zvědaví, jak si náš nový člen rodiny s takovým terénem poradí. Toyota Sienna se velmi dobře ovládá - přestože ji nazýváme s nadsázkou autobusem, za volantem si člověk nepřipadá nijak zvláštně - to jen pohled do zpětného šmírovacího zrcátka mě vždy trošku vyděsí rozlehlostí prostoru za mými zády. V zatáčkách se Sienna kotí méně, než bych byla bývala považovala za možné - i když mi párkrát přišlo, že za sebou trošku táhne zadek. Nakonec největší změnou je váha - dvě tuny mají neuvěřitelnou setrvačnost a tam, kde stačilo v kombíku sundat nohu z plynu, aby auto zpomalilo, případně o plyn lehce brknout, aby došlo ke zrychlení, se autobus chová zcela svévolně. Ze svahů santacruzských hor se řítil jak splašená kráva. Naštěstí automat s takovou situací počítá a na brždění reaguje (mimo jiné) i podřazováním na nižší rychlosti. Máme možnost podřadit si i natvrdo sami, ale zatím se zdá, že to auto zvládá mnohem lépe, pokud mu do toho nekecáme. U takhle velkých aut již nemáme možnost volby manuálního řazení, ale když cítím tu váhu pod sebou, je to možná lepší - obávám se, že bych spojku zavařila během prvních pár dní.

V neděli jsme naložili babičku na zatěžkávací zkoušku autobusu. Už jsem psala mockrát o tom, jak naše křepká důchodkyně ve volném čase prchá do lůna přírody a státních parků, kde objevuje nové obzory. Nechali jsme si doporučit Molera State Park u Big Sur, který jsme dosud neznali. Babička má samozřejmě zmapované různé stezky a kopce, ovšem ona obvykle vyráží bez dětiček. S našimi dětmi je potíž. Tomášek chodí rád a myslíme, že docela zdatně, nicméně jeho limit jsou nějaké dva kilometry - pak začne umdlévat, sedat si či hledat jiné zábavy, v horším případě fňukat. Lisa neumí chodit vůbec - ale o to více chodit chce a pokud je uvězněná v krosně, tak prudí. V Molera Parku jsme ji nemohli ani vypustit do prostoru s námi za ruku - všude kolem cesty se rozpínaly jedovaté duby. Dospělému rozumnému člověku to nevadí, keřům se vyhne a bude se kochat nádherným pohledem na Pico Blanco, ale co s batoletem? Byla jsem moc ráda, když jsme se konečně dostali až k pláži.

	Big Sur River

	Pláž v Molera Park s pohledem na Pico Blanco

O téhle pláži se babička pohrdavě vyjadřovala, že je "špinavá", ale na místě se ukázalo, že máme odlišné představy o čistotě. Pobřeží u ústí řeky je totiž "necivilizované" a neuklizené - ve smyslu, že se zde povaluje vše, co moře vyvrhlo. Klády, kameny, klacky, chaluhy a mušle podle mě nejsou žádná špína - naopak to pláži dodává značně romantický ráz. Když k tomu všemu připočtete ústí průzračné Big Sur River, máte ráj na Zemi. Alespoň to by vám potvrdily naše děti. Řeka nanesla na pláž obrovský val z oblázků - dvě hodiny jsme v podstatě nevěděli o Tomovi, který se jal systematicky házet kamínky do řeky. O Lise jsme věděli vlastně jen proto, že jsme u ní museli držet stráž, aby nespadla do vody. Ona totiž házet neumí, jen šmrdlá ručičkou ve vzduchu a kamínek pak do řeky položí a spokojeně prohlásí, že "žbluňk". Tato činost je ovšem značně podvratná, protože si vybírá oblázky, na něž dosáhne - to jest ty, na kterých v podstatě sedí/klečí, čímž postupně klesá k hladině. Navíc se samozřejmě naklání, aby kamínek skutečně uložila pod vodu. Čekala jsem, že ji studená voda odradí, ale Lízinka se naopak do řeky hrnula.

Z našich pochodových plánů pro ten den sešlo. Nutit Toma kráčet po nudné stezce místo házení oblázků? Poutat Lisu do krosny, aby ječela jak na lesy, že se chce ráchat v řece? Rozbalili jsme piknik, nakrmili sebe i děti a bavili se pozorováním rodinky s dětmi asi o deset let staršími. Chlapeček plavil po řece do moře kmen stromu, později házel žabky. Holčička dělala chvíli dámu, ale časem se přidala k těmto zajímavým hrám. Zcela zjevně sešlo i z pochodových plánů této rodiny. Stezky na Moleře budou muset zřejmě počkat až na dobu, kdy půjdou děti na universitu...

	Lisa, kamínky a řeka

	Zátiší s padlým Hrochem.

Povzbuzeni autobusem naplánovali jsme "velký" výlet. Volba, inspirovaná nadšením floridských přátel, padla na Lassen. Balit do velkého prostoru byla v podstatě radost. Nemusela jsem se rozhodovat, zda s sebou vzít rezervní spacák, nemusela jsem plánovat, že vodu či jídlo pro děti někde dokoupíme - což by mimochodem v Lassenu byl dost problém - nejbližší města jsou značně daleko a spoléhat se, že u některého kempu bude možná fungovat nějaký obchod připomíná spíš ruskou ruletu.

Sid si vzal pátek volno a kolem půl jedenácté jsme byli naloženi a připraveni k odjezdu. První část jsem řídila já a kupodivu Tomášek tentokrát proti tomu sexisticky neprotestoval. Ve Fairfieldu jsme si skočili na oběd - zrušili naši oblíbenou restauraci, místo ní jsme našli Koi Sushi - doporučuji. Pak sedl za volant Sid a už jsme se řítili nudnou dálnicí pětkou. Kupodivu Tom se vydrží docela dlouho bavit díváním se z okýnka. Neustále upozorňoval na náklaďáky, míchačky, koleje, komíny, mosty, řeky a kopce a rozváděl teorie, kam kdo jede, proč tam jede a co veze. Značně ho znepokojily odstavené vagony a žádal, aby pro ně okamžitě přijela mašinka. Vysvětlovali jsme mu, že je víkend a že mašinka přijede až v pondělí. K našemu překvapení si to pamatoval a po návratu z výletu důležitě pravil, že je táta v práci a pro ty vagónky už určitě ta mašinka přijela.

	Autobusem na srpnové sněhy

	Pleso Helena - naše první zastávka

Nakonec jsme přeci jen dorazili do Lassen Volcanic National Park. Bylo pozdě odpoledne, takže jsme zastavili u Lake Helen a uspořádali si svačinový piknik. Teda já jsem pořádala a děti oscilovaly po okolí. V dvou a půl tisících metrech byl ještě sníh, Tom po něm jezdil náklaďákem, Lisa žádala usadit se uprostřed mokré hromady a novou substanci zkoumat, v čemž jsem jí macešsky bránila. Nakonec děti objevily jezero a byli jsme ztraceni. Od usilovného házení kamínků jsme je odtrhávali za srdcervoucího řevu. Jenomže nás čekala ještě cesta zbytkem parku až do území národního lesa (mimo park), kde jsme hodlali tábořit. Nikdy jsme neholdovali organizovaným kempům, a s dětmi se nám už vůbec nechtělo podstupovat riziko, že se vedle nás bude někdo do ranních hodin veselit, případně naopak bude prostestovat proti našim hlučným dětem.

Při hledání tábořiště prošla naše splašená kráva zatěžkávací zkouškou - a obstála na výbornou. Po prašných cestách jsme se nakonec dokodrcali na paseku, která se nám líbila, a začali se zabydlovat. Tomášek žádal pomáhat se stanovými tyčkami; jezdil s nimi do tunelu (našité tunýlky na stanu) a my se radovali, jak je naše dítě tábornické. V zápětí však došlo na rvačku s Lisou o náklaďák, my jsme zatlačili dojatou slzu v oku a šli je od sebe odtrhávat. Takhle nějak dokola to šlo celý večer - chvíli téměř idylka, pak cirkus, pak zase dobrý - zkrátka dovolená s dětmi. Večer se objevil ještě jeden problém - Lisa, která při posledním stanování řádila v karimatkách a spacácích jak černá ruka tentokrát usoudila, že ji do stanu odkládáme na věky a spustila jek. Nepřestala, dokud jsem se nedostavila já osobně a ona se neujistila, že již nikam nezmizím.

	Pohled na vrchol Lassen Peaku... ...s dětmi si zatím tak náročné túry musíme odpustit...

	... a přizpůsobit program i jejich zájmům (pro změnu - opět házení kamínků do vody)

Kupodivu děti velmi rychle usnuly a chrupkaly bez probuzení až do rána. Ne tak my, dospělí. Naši potomci svorně ve spánku neustále vylézali ze spacáků, a my je ládovali zpět. V jednom okamžiku mě probudila tíha ležící na mých nohou - Tom, který opětovně opustil spacák se stočil do klubíčka na nejteplejším místě, které našel - mém spacáku. Zajímavé je, že během mého zásahu (zvednout Toma, nasoukat mu spacák na nohy a natřepat dovnitř zbytek těla) se Tomášek choval jak hadrová panenka a ani v nejmenším ho to neprobudilo. Ráno Lízinka vstávala v obligátních sedm. Při pokusu svlažit vyschlé hrdlo jsem málem přimrzla k flašce a usoudila, že bude třeba dětem mléko ohřát. Celkově byla ranní teplota značně pod bodem příjemnosti - přišly na řadu zateplené kalhoty, flísky a pro děti i kulichy. Zajímavé je, že Lisa, naše letní donošené mimino, snáší zimu vcelku v pohodě, nedonošený Tomášek je dodnes zimomřivka. Bohužel se zimomřivostí u něj nastupuje i neuvěřitelná ukňouranost a protivnost, což obzvlášť po ránu není zrovna příjemné.

V Lassenu jsme se nikdy nedostali na Bumpass Hell - buď nebylo počasí, nebo čas, nebo síly. Tentokrát nám přišlo, že třímílová procházka bude tak akorát. Tpmášek se rozehřál a začal být komunikativnější a veselejší, a naopak začala prudit Lisa. Nejraději by chodila po kamenných zídkách jako Tom - ovšem s tím, že jí matka smí držet za ručičky. Tímhle tempem bychom se ale nikam nedostali, takže záhy šla přes veškeré protesty do krosny. Toma jsme nechali chvilku šlapat. Lezl na kameny, jásal nad tím, že kolem jsou velké stromy a krásné kopce. V jednu chvíli na naše pobídky k chůzi odvětil, že nemůže, že se musí dívat na řeku. V údolí pod námi opravdu tekl nádherný potok skrz horskou louku - a Tomášek to vše obhlížel zkušeným zrakem zaníceného znalce.

	Co bude k jídlu?

	Snídaně... v horách už je po ránu dost zima

Nakonec i on skončil v krosně a po nějakém tom funění jsme se ocitli u vyhlídky na sirné prameny. Byla jsem příjemně překvapená - nečekala jsem, že se jedná o tak velký geotermální komplex. Uznávám, že Yellowstone je větší, ale toto je blíž a navíc to není zahlušené turistickými davy. Na dřevěných chodníčcích jsme opět vypustili děti, což byla zřejmě chyba. Lisa pak nechtěla zpět do krosny a Tomášek využil nabyté svobody k tomu, aby zdrhnul. Vzhledem k tomu, že pod lávkami není zrovna krajina k procházení (horké prameny, díry, možnosti propadu), došlo na spravedlivý rodičovský hněv a následné ječení a trucování potomka.

Zpět na vyhlídce jsme poobědvali, což nám trošku spravilo náladu a kondici. Tomášek se uklidnil a v podstatě celou zpáteční cestu poctivě odšlapal. Z nás všech byl nejčerstvější. Pořád něco vykládal a ukazoval, lezl na kameny, střídavě a zcela dobrovolně se nás chodil chytat "za tlapku" - zkrátka najednou jsme měli příjemné, milé dítě. Lízinka usnula, takže ani z této strany nehrozila nějaká pruda. U auta rodinná rada rozhodla, že si zajedeme na večeři. No, příště budeme moudřejší. Mezi Lassenem a Reddingem je nejdelších padesát mil, které jsem kdy jela; a na konci štreky jsme nenašli kypící civilizaci, nýbrž spleť opuštěných ulic a kolejí. Otevřeno měli jen různé bail bonds - firmy zprostředkující kauce - zajímalo by mě, jaká je v tomto městě kriminalita, když se sice nemáte kde najíst, ale vyplatit se z kriminálu můžete doslova na každém rohu. Nakonec jsme vzdali hledání centra a pojedli v Olive Garden u nákupního střediska na kraji Reddingu. Možná, že právě Olive Garden zajišťuje klienty pro bail bonds - obslouženi jsme byli bez problémů, ale pak se asi půl hodiny zdálo, že v podstatě nechtějí, abychom jim zaplatili. Sid nakonec zjednal nápravu až u managorky - a to ve chvíli, kdy jsme už byli odhodlaní odjet - nakonec jsme neodjeli, ani se neocitli ve vězení za neplacení účtů - ale bylo to o fous.

	Viklan u cesty

	Krajina, kterou se žádal kochat Tomášek

Večer jsme již poučeni nechali Lisu v pyžamu a pytli v autě a teprve když jsme byli všichni připraveni do pelechu, brali jsme děti do stanu. Tentokrát už Tom jakž takž pochopil princip spacáku, o to víc starostí jsem měla s Lisou. Několikrát jsem ji totálně studenou rvala pod deku či lovila v ledových zákoutích stanu. Ranní mlíko obstaral Sid, takže ani ráno neměla madam důvod ke stížnostem. O to hůř nesla bourání stanu. Zřejmě toho na ni bylo moc - napřed ji odvlečeme z domu, a když si jakž takž zvykne na nový (hadrový) domeček, tak jí ho zase sebereme. Podobný problém jsme měli ve stejném věku s Tomem - po třech dnech výletu byl tak vystresovaný a ukňouraný, že jsme zatroubili na ústup. Asi jsou děti kolem roku opravu velmi konzervativní a špatně snáší změny.

Cestou jsme se stavili ještě jenou v parku. Zaujal nás Kings Creek - nádherný čistý potůček zařízlý do horské louky. Děti opět žádaly házet kamínky - myslím, že potok byl pro ně větší atrakcí než celé geotermální divadlo Bumpass Hell. Pak už byl čas vydat se na cestu domů. Lisa většinu doby prospala, Tom něco spal, něco povídal - a část pětihodinové cesty se děti dívaly na DVD. Udělali jsme jednu přestávku - nevím jestli to byl pozdní oběd nebo brzká večeře - ve čtyři hodiny jsme ve Fairfieldu objevili otevřenou vietnamskou umakarťárnu. Jídlo bylo spíš průměrné, ale určitě nám udělalo dobře.

	Bumpass Hell

	Tom radostně šlape; Lisa je kyselá v krosně.

Jaké z toho plyne poučení? Autobus splnil naše očekávání - výborně se do něj balí, díky prostoru nevzniká takový chaos jako v normálním autě. Děti jsou spokojenější, když mají dobrý výhled. Navíc jsou vzadu hodně tmavá skla, takže potomci nemrčí kvůli sluníčku. DVD skutečně prodlužuje možnou dobu k cestování z nějakých tří hodin na pět (nemluvě o možnosti pouštět paďoursky večerní pohádku i uprostřed divočiny :-). Myslím, že jsme si zvykli i na těžké auto - a pokud se s ním umí zacházet, tak se autobus jako splašená kráva nechová. Dokážeme s autobusem jezdit i po prašných cestách a díky výbornému rejdu není problém s vytáčením ani v nouzových situacích.
Děti se také osvědčily. Lisa sice hodně mamánkovala a hodně se obávala opuštění, ale z toho doufáme vyroste. Děti ve stanu spí v pohodě, výlety se jim určitě líbily - i když program se musí přizpůsobovat víc jejich zájmům (házení kamínků, lezení po sněhu atd.) než našim (výšlapy). Tomášek se rád zapojuje do tábornických činností a zcela zjevně se už v tomhle útlém věku dokáže kochat přírodními krásami. Také se zdá, že bude rád a ochotně chodit.
My jsme se konečně po několika letech dostali na pořádný výlet, což nás nabilo novou energií přesto, že stanování se dvěma dětmi má daleko do relaxační činnosti. Zkrátka nás teď už čekají jen samá pozitiva.

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.