Narozeniny 28. července - 5. srpna 2006 Lisa je stará jeden rok. Tom mluví, jak mu huba narostla.

	Dárky, dort, svíčky, oslavenkyně.

	Tak, a bráška to sfouknul.

Měli jsme elektřinu, bydleli v domečku a našemu úplnému štěstí chybělo jen vyzdravění dětí. Ty ovšem nadále kadily jak o závod. Nezbývalo, než vyhledat odborníky. Upřímně řečeno - méně péče by mi bylo vyhovovalo více. To, zda děti mají teplotu či bolesti, jsem - myslím - schopná zjistit sama. Nicméně jsme museli počkat, až tyto skutečnosti potvrdí prohlídka lékaře, a teprve potom nám byly vydány kyblíčky na vzorky. Následoval odjezd domů, plnění kyblíčků a další výprava do laborky. Pochopitelně, že okamžikem, kdy jsme odevzdali poslední vzorek a rozjela se zdravotnická mašinérie, děti utáhly kohoutky průtokových ohřívačů potravy a staly se normálními veselými prďuchy. V sobotu už Tom hrdě hlásil "dva bobky". Nevěřila bych, kolik radosti může být kvůli skutečnému "hovnu". Lisa následovala bratrova vzoru vzápětí - čímž jsme na její narozeniny byli obdařeni tím nejdůležitějším - zdravím dětí.

Nějakou dobu jsem měla cukání udělat pro Lisu oslavu, na niž bych pozvala všechna sousední miminka, ale nakonec jsme tento plán zavrhli. Pro mamánka Lisu by shromáždění většího počtu lidí bylo spíš rafinovaným mučením, než radostnou událostí, takže jsme skončili - stejně jako o Tomově prvním roce - jen v rodinném kruhu. Stejně nám do poslední chvíle nebylo jasné, jak moc budou děti zdravé a schopné větší akce.

	Mašinka Thomas. Ta je pro mě.

	Júú, knížka!

Byly to už naše třetí dětské narozeniny; jsme řádně proškoleni v oblasti očekávání neočekávaných zvratů, tudíž Lízinčina oslava proběhla zcela hladce. Nezaskočilo nás, že při slavnostní koupi balónku Lisu nejvíc zajímal balónek obyčejný, který dostal Tom jako cenu útěchy. Počítali jsme s tím, že dort a svíčky budou větší atrakce pro Toma než pro Lisu. Byla jsem připravená na to, že Lisa hrábne po plamínku svíčky, i na to, že Tom by nepřežil, kdyby nedostal dárek. I zabalila jsem mu knížku o mašince Thomasovi od brněnské babičky. Zaskočila mě až Lisa, která ofrněla své dárky a většinu oslavy strávila pročítáním Tomovy knihy o vláčkách. V něčem je vliv staršího bratra nepotlačitelný.

Ne, že by Lisa nebyla dostatečnou holčičkou. Jeví veliký zájem o módu a oblíkání. Botičky a ponožky si směřuje na nohy, po klobouku se vysloveně vrhá a cpe si ho na hlavu. "Bobó" (kloubouk) je také jedno z prvních slov - hned po máma, táta, pápá a ťap ťap. Obávám se, že bude levnější ji živit, než šatit. I když kdo ví - další frekventované slovo je "aká" (jabka) - oblíbené sušené jablečné kostičky. Po narozeninách přidala další slovo - "bavó" (balón). Ovšem nejvíc je fascinována letadly. Má je v merku, u každého přeletu jásá a Tomovi neustále rabuje v jeho letce.

Zajímavý je také její vztah k domácím pracem. Nadšeně mi pomáhá vyklízet myčku - podává mi talířky a plastikové mističky a má radost, že mám radost. V šuplíku, který Tom zásadně vyklízel, si hospodaří s mističkami, skládá je do sebe a nejvíc ji vytočí, pokud se něco vzpříčí tak, že šuplík nejde úhledně zavřít. Dokáže si sama dlouho hrát s navlíkacími kroužky, miluje knížky a dokonce se snaží skládat Tomova puzzle. Ne, že by dokázala určit, kam který dílek patří, ale velmi důležitě kousky skládačky dává na podložku a moudře k nim promlouvá. Když řeknu, že někam jedeme, začne dělat pápá a hrne se ke dveřím. Bouřlivě se vítá s babičkou a tátou. Všechny provokuje k různým hrám - schovávání za dečku, pusinkování, říkanky - to vše miluje. Plyšáky a panenky chová a tulí je k sobě, všem ukazuje na nosíky a vydloubává očička (obzvláště oblíbené jsou mrkací panenky).

	Na mostě přes Zlatou Bránu.

	Věže tentokrát nebyly v mlze

Pořád je neuvěřitelně hubená - respektive po průjmech ještě zhubla. V roce se dostala lehce přes osm kilo, ale vytáhla na 77 cm. Přitom mi přijde, že toho spořádá víc než Tom. V poslední době se naučila snídat se Sidem. Tatínkovi se párkrát zželelo miminka a posadil si Lisu při snídani na klín. Od té doby se Lízinka sápe na tátu hned jak ho vidí přicházet s talířkem, a z výhodné pozice lustruje každé sousto tak, aby ta nejžádanější vyšla na ni. Pokud ji krmím lžičkou, rve mi tuto z ruky a chce se ládovat sama. Přinést dvě lžičky nepomáhá - uchopí do každé ruky jednu a odmítá je vydat. Kromě své stravy se velmi často živí i Tomovými zbytky. Někdy se jí podaří připlížit se k Tomovu stolečku dřív, než stihnu sklidit, jindy jí zase Tomášek přijde přistrkovat něco ze svého. V rámci spravedlnosti nutno podotknout, že Tomášek na oplátku často chodí ujídat Lise. U hrnečků jsem už dávno vzdala dělení - stejně si je při nejbližší příležitosti prohodí, aby honem honem ochutnali, jestli ten druhý nemá náhodou něco "lepčejšího".

Týden po Líziných narozeninách dorazilo zpestření v podobě návštěvy. Sid sice s optimismem sobě vlastním tvrdil, že Mel s Dušanem a Filipem nikdy nepřijedou, protože vydat se autem s klukem Tomova věku přes celé Státy je neproveditelné. Naštěstí se mýlil. Já jsem konečně viděla naživo další virtuální kamarádku, Tom měl U NÁS V DOMEČKU kamaráda a po večerech jsme si pokecali a mírně popili. Přiznávám bez mučení, že jsem ve společenských disciplínách byla nejměkčí - Lízino vstávání v šest mě odrovnává natolik, že jsem obvykle kolem desáté totálně tuhá, takže sice vím, že povídání pokračovalo do ranních hodin, ale to jen proto, že mě Hroch vzbudil příchodem do postele.

První den jsme vzali návštěvu na naši obligátní Davenport Beach. Byl zrovna příliv, což jsme nepovažovali za ideální (naše oblíbená místa na sledování mořských živočichů byla pod vodou), ale na druhou stranu se valily krásné velké vlny, což Floriďani shledali velmi neobvyklým. Naše rodina byla po hodině celá zralá na oběd, ale návštěva odmítla přerušit kochání, takže jsme je s radostí ponechali napospas přírodním krásám. Člověka vždycky potěší, když někdo obdivuje jeho oblíbené místo. Floriďani pak odjeli po jedničce na sever do San Francisca a vrátili se až pozdě večer zcela rozradostněni skutečností, že ve Městě byla KONEČNĚ ZIMA a oni mohli vytáhnout džíny a mikiny. Jejich nadšení chápu - jakkoliv miluju kalifornské léto, tak podzimní ochlazení a začátek dešťů je velmi příjemnou změnou. Když si představím, že na Floridě je vedro pořád, tak to musí být dost jednotvárné. Zase se mi tudíž potvrzuje moje teorie, že v Kalifornii je přeci jen život jednodušší a snáze se na něj přivyká, než na kompletní změnu klimatu.

	Maják na Point Bonita - ústí průlivu.

	Letištní vláček byl největší atrakcí dne

Tom s Filipem oslavili opětovné shledání lítáním po domě. Líza se chvílemi zkoušela zapojit, ale po čtyřech není tak rychlá jako dvounožci. Nicméně její radost z většího počtu starších bratrů byla zjevná. Další den jsme vyslali návštěvu do Monterey a večer jim pak vymlouvali plán jet do Joshua Tree (argumentujíce vedrem), a raději jsme je odeslali do Lassenu. Z jejich následných SMSek plyne, že tam dokonce zažili sníh - takže plán měl zřejmě úspěch.

Návštěva se doslova míjela ve dveřích s Joem a našimi novými okny. Následovaly čtyři dny bourání a výměny, což v dřevěném domě není žádný velký problém. Děti dokonce během rekonstrukčního rachotu po obědě spaly - svému štěstí jsem nemohla ani uvěřit. Samozřejmě, že jsme se snažili různě pobývat mimo domov. Například jsme vzali babičku do dětského muzea. Bylo to fajn - průběžně jsme se střídaly u dětí, takže jsem s každým potomkem mohla chvilku dělat něco zajímavého, což bylo příjemné rozšíření mé obvyklé role strážného a bači. V muzeu mě nejvíc překvapila Lisa. Doma se tváří, že je zcela malé a bezmocné miminko, které rozhodně v žádném případě neudrží rovnováhu ve vzpřímené poloze. Ovšem v miminčí sekci stála zcela bez problémů dlouhé minuty a strkala malé míčky do bludiště. Tudíž její nechuť k samostatnému chození je skutečně pouhou nechutí.

	Návštěvu z Floridy jsme samozřejmě vzali k moři, které je u nás hodně jiné (především studené).

	Tom se oddává oblíbenému vysypávání mořského dna kamením

Abych nepsala jen o Lise - Tomášek je čím dál tím svéhlavější a tvrdohlavě prosazuje své názory. Občas se nestíháme divit. Jednou kolem nás na dálnici bezhlavě myškoval nějaký sebevrah a já jsem komentovala, že "je to kretén". Tomášek si to přebral po svém a VELMI překvapil tímto titulem svého otce, když se tento trošku s vervou rozjel na zelenou na křižovatce. Zdá se, že Tom začíná pracovat na kariéře policajta - naše výkony za volantem hodnotí velmi kriticky a nekompromisně. Jiné faux pas způsobil na stěně - nabádala jsem ho, ať nechodí blízko ke stěně, že tam leze paní - Tom mrknul zkušeným zrakem nahoru a situaci zhodnotil slovy "Paní má velkou prdel." Nevím, kde k tomu přišel - doma se o velikostech různých pozadí moc nebavíme (neboť skutečně nejsme sami ve formě natolik, abychom si mohli dovolit někoho kritizovat) a navíc ona lezkyně byla spíš na tom anorektickém konci škály. Nicméně pohled zdola hodně zkresluje a když z člověka není vidět nic než ten zadek, mohlo to Tomovi přijít jako poměrně hrozivý pohled.

Dále nechápeme, kde se v něm vzalo značně staromilské pojetí mužských a ženských rolí. Tuhle ráno rozhodl, že táta si má jít s ním hrát a máma vařit. A největší peklo je kvůli řízení. O víkendu zásadně trvá na tom, že "mamka nemůže řídit, táta bude řídit" a pokud není po jeho, neváhá spáchat šílenou scénu. Přitom v týdnu jezdí většinou se mnou a u nás doma panuje s řízením rovnoprávnost - kde přišel k názoru, že žena nepatří za volant, to skutečně nevím.

Možná, že některá pojetí světa jsou různým pohlavím vrozená. Tom je od malička hodně technicky zaměřený, Lisa je zase spíš ten společenský typ. Když Tom přinese balónek, chce si ho házet. Lisa balónek ukazuje shromážděné společnosti a sděluje jim, že "to ve bavóon". Zkrátka Tom je muž činu, Lízinka si potřebuje o věcech pokecat. Tom zkoumá, co se dá na hračkách zmáčknout, odšroubovat či otočit, Lisa věci nosí a žádá zvěděti, jak se jmenují. Tom v Lízině věku dávno chodil; ale Lisa zase v roce mluví líp než Tom ve dvou. V jednom se ale jejich síly vyrovnávají - dělat scény a prosazovat si svou zkoušejí oba hojně a zdatně, takže u nás neustále hlaholí nějaký ryk (Tom ječí, že chce Lisino odrážedlo; sotva mu ho vyrvu a navrátím majitelce, tato s ním zkušeně zarejduje do silnice a vřeští, že jí bráním ve skoku pod auto). Paní doktorka mi na Lisině roční prohlídce gratulovala, že máme nejhorší za sebou, a čeká mě hezkých deset let, než udeří puberta. No nevím - jestli toto je těch hezkých a klidných deset let, prohlašuji rodičovství za určitou formu masochismu....

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.