Nikdy není tak zle... 5. - 26. července 2006 ... aby nemohlo být ještě hůř!

	Udeřila vedra Poměrně snesitelně je v bazénu...

	... nebo v muzeu... Tom si hraje na restauraci

Zdá se, že většinu světa (alespoň toho obývaného námi a našimi blízkými) zasáhla vlna veder. To je samozřejmě dost nepříjemné - s dětmi se nedá pořádně chodit ven a pokud se ven odhodláme, tak se plouháme jak mátohy, čímž nedojde k vylítání potomků a naopak dojde k nudě a prudě.

Samozřejmě existuje pár možností, co podnikat. Tak jako každé léto jsme i letos nesmírně vděční za bazén. Děti jsou nezmaři a odpolední ráchání se stalo už u nás pravidlem. Navíc je bazén lákadlem na kamarády - dvojčata z Tomovy školky jsou u nás častými hosty. Je zajímavé, jak kluci reagují na vodu různě. Michael je kachna - s rukávky plave jak drak, vymýšlí si všeliké plavecké styly, skáče do vody a vůbec je ve svém živlu. Tom je ve vodě rád, ale je mnohem obezřetnější a pokud si namočí obličej, běží se honem utírat. Rukávky odmítá zcela, nakonec jsem ho ukecala na kruh - přeci jen musím hlídat dvě děti a tak mi přijde vhod, pokud je jedno alespoň částečně zabezpečeno. James v podstatě odmítá do vody vlézt a hraje si na zahrádce. Lisa je nejraději v kruhu - plácá ručičkama kolem sebe a má dobrý přehled o tom, co kdo vyvádí.

Jinou alternativou pro horké dny je muzeum. V Children Discovery Muzeu v San Jose mají nově otevřenou sekci pro děti do čtyř let. Zřízenec muzea hlídá vchod, a nepustí ven samotné dítě, takže se potomci dají relativně v pohodě vypustit do prostoru. Je pravda, že Tomovi s Michaelem se podařilo otevřít nouzový východ a spustit alarm, ale jinak návštěva proběhla bez nehody. Já jsem většinu času trávila pochodováním s Lisou a Toma jsme monitorovaly spíš z povzdálí. I když jednou se Lízinka osmělila natolik, že se sama vydala do světa a vcelku spokojeně si hrála s Janou (chůvou dvojčat), kterou zná a zřejmě ji přijala za svou. Tomáška zaujal stůl s japonským prostíráním - poměrně důkladně si připravil tabuli (talířky, lžičky) a pak spořádaně zasedl, aby "pojedl". Tato hra mu vydržela dost dlouho - zcela zjevně je v hospodách jako doma. Lisa se ho pokoušela napodobovat, ale nakonec skončila tím, že si skládala mističky do sebe na zemi.

	ááá... už se dostavili hosté... Tom s Jamesem

	Šéfe, umíte telefonovat? Michael a Lisa

Další veleúspěšnou atrakcí byla bedna s jemným pískem vybavená zkumavkami, trychtýřky a váhou. Tomášek písek přesýpal a odměřoval se zaujetím mistra Kellyho. Lisa jevila dost značné znechucení nad kvalitou písku a nudným bratrem, a šla raději šplhat na čínského draka. To už se ale muzeum začalo zaplňovat, takže jsem zatroubila k úniku. Jana měla pravdu - v muzeu se dá vydržet tak první hodinu až devadesát minut po otevření, pak se postupně nahrnou davy a začne to být dost zmatené - děti se strkají, nemají čas si pořádně pohrát, do toho se všude motají buď příliš aktivní nebo naopak příliš lhostejní rodiče - zkrátka návštěva se musí načasovat.

Pak nám zbývají venkovní atrakce. Díky letním inverzím máme chladno na pobřeží, takže o víkendu pořádáme rodinné výpady k Pacifiku. Po výletě s Frantou a jeho dcerami se Tom neustále dožaduje dětí a taky tvrdí, že jezdíme do Franta Cruz. Ne, že by nevěděl, že městečko se jmenuje Santa Cruz, ale Franta Cruz mu zjevně přijde humorné a tak to neustále opakuje. Z nějakého důvodu si Frantu neuvěřitelně oblíbil.

Někdy se vypravíme až do Monterey - na Asilomaru jsou nádherné pláže. A taky je v Pacific Grove maják na Point Pinos. Tomášek je teď velmi zaujatý rybičkami, mořem - a majáky. Ten na Point Pinos má být přístupný veřejnosti, chtěli jsme prďuškovi ukázat maják zevnitř. Ovšem v půl jedenácté, kdy měli otevírat, nebyl nikde nikdo. Chudák Tom lomcoval zámky a sliboval hory doly, abychom mu otevřeli - ale bohužel ani rodiče nejsou všemocní a cesty zřízenců muzejí jsou nevyzpytatelné. Po dalších dvaceti minutách jsme usoudili, že to nemá cenu a jeli na blízkou pláž, kde mohl Tom házet kamínky a Lisa zkoumat mušličky a písek.

Před obědem jsme dali majáku ještě jednu šanci - a hle, bylo otevřeno. Paní v kase se omlouvala, že je v záběhu a nemá klíče, že kolega s klíči nedorazil a ona se snažila sehnat náhradní, což se jí nepodařilo - až když se kolega laskavě dostavil s půlhodinovým zpožděním, mohli otevřít.

	Výuka alchymie

	U Pacifiku je mnohem, mnohem chladněji než u nás v Údolí

Maják na Point Pinos je nejdéle funkčním majákem na Západním pobřeží. Je nepřetržitě v provozu od roku 1855. Světlo pro Fresnelovy čočky bylo zpočátku získáváno spalováním velrybího tuku, ten byl v osmdesátých letech devátenáctého století nahrazen kerosenem, a nakonec v roce 1919 elektřinou. Prvním strážcem majáku byl Angličan Charles Layton. Bohužel jeho služba měla krátkého trvání - hned v prvním roce byl zabit když se jako člen dobrovolného policejního oddílu zúčastnil pronásledování proslulého bandity Anastacia Garcíi. vdova Charlotta A. Laytonová zůstala sama se čtyřmi dětmi bez prostředků. I když bylo v té době neobvyklé zaměstnávat ženu, po petici na Správu majáků ve Washingtonu, kterou podepsali občané Pacific Grove, dostala pozici strážce majáku za tisíc dolarů ročně. Tato částka značně přesahovala výdělky jejích kolegů na Východním pobřeží - ale v Kalifornii se většina mužů snažila zbohatnou těžbou zlata a bylo velmi těžké najít kohokoliv na regulérní "nudnou" práci. V roce 1860 se Charlotta provdala za George Harrise, který funkci strážce majáku vyženil.

V roce 1893 se maják opět ocitl v ženských rukách - čerstvě ovdovělá Emily Fish se stala strážcem majáku na doporučení svého zetě Henryho Nicholse, takto inspektora majáků (její dcera Juliette se později stala stážcem majáku na Angel Island). Emily zastávala funkci jednadvacet let. Za tu dobu najala - a propustila pro neschopnost - postupně třicet pomocníků. Paní Emily zřejmě byla velmi náročná dáma - a její maják vždy získával při inspekcích pochvaly a ocenění. Emily Fish zvelebovala maják zevnitř i zvenčí. Nechala na dvadevasát akrů písků navézt půdu a založit zahrady. Po celou dobu jejího působení byla stanice velmi dobře prosperující a maják se stal baštou místního společenského života. Během jejího působení, v roce 1906, poškodilo věž majáku zemětřesení, které se nechvalně proslavilo také zničením většiny San Francisca. Věž se musela přestavět, ovšem čočky vyvázly bez úhony.

Tomášek okouzlil pracovníky majáku natolik, že si hrdě odnesl DVA obrázky (černobílé prospekty). Nejsme si jisti, kolik toho chápe z odborných výkladů, ale jeho očividné nadšení a zájem o výlety nás samozřejmě těší.

	Tom ve svém živlu

	Maják na Point Pinos

Další týden ovšem události nabraly mnohem méně příznivý spád. Začalo to Tomovým průjmem. První den jsem považovala střevní obtíže za následek obžerství, ovšem setrvalý stav začal naznačovat střevní chřipku. Samozřejmě, že Lisa následovala za dva dny. Kariéru průtokového ohřívače potravy zahájila mohutným a důkladným prozvracením postýlky kolem jedné ráno. Venku začaly denní teploty šplhat přes 100°F (38°C) a já přestala mít pro děti únikové zábavy. Lisa kakala tak, že plína nestačila - to, že je další nálož, jsem obvykle poznala podle zapáchající žluté vody stékající do botiček. Tím odpadly cíle vzdálenější (mořské pobřeží) i cíle společenské (muzeum, kamarádi). Ze stejného důvodu (protékající děti) odpadl náš bazén. Měla jsem pocit šílené nespravedlnosti - venku na padnutí, já zavřená v baráku s klimatizací (kterou nenávidím) běžící naplno, dvěma čilými, znuděnými dětmi, a hromadou (velmi) zapáchajícího prádla a povlečení.

Po třech dnech (v sobotu), mi přišlo, že je Tom docela fit a vyslala jsem ho s tatínkem a babičkou do "Franta Cruz na rybičky" (= akvária). Nápad, že by se ve vedru hodilo jet k moři, mělo i ostatních šest milionů obyvatel naší konglomerace, takže Sid uvíznul na dálnici - a později musel jet oklikou, která ovšem vede příliš daleko od Santa Cruz, takže místo rybiček šli s Tomem na pláž. Já zatím chovala mamánkovací, nešťastnou, nemocnou Lisu doma. Kluci se vrátili ve čtyři, Tom si ještě chvilku schrupnul. Po probuzení byl rozkňouraný - a nakonec mezi námi přistál jeho kompletní oběd (rýže s kuřetem). Vyhodila jsem koberec a začala si zoufat. To jsem netušila, že může být ještě mnohem hůř.

Večer vypli proud. Stoicky jsme otevřeli okna a zkusili spát v třicetistupňovém vedru. Čekali jsme, že proud zase za hodinku za dvě zapnou. Ovšem do rána nic. Záznamník PG&E (Pacific Gas & Electric Company - našeho dodavatele energií) pravil, že z důvodů bouřek (???u nás nepršelo už nějakých šest týdnů a nebe je setrvalý plech) došlo k poškození sítě a že další zprávy budou ve dvě odpoledne. Prokleli jsme elektřinu, počasí a nemoce a začali balit. V baráku bylo už v osm ráno mrtvičných osmadvacet, venkovní teploty se měly vyšplhat na čtyřicet - nebyl důvod zkoušet v tomto zůstávat. Takhle po ránu ještě ani nevyrazily všechny davy, takže jsme v deset už brzdili před akváriem - na kterém visela cedule, že v neděli otevírají až v poledne.

Rodinná rada rozhodla svalit se na nejbližší pláž a vyčkat do dvanácti. Na pláži bylo o něco chladněji, ale i když jsme si ustlali pod stromem, neúprosné slunce pálilo jak zběsilé. Lisa předvedla artistické číslo jak jedním vrzem prokadit plínu, tričko, kalhoty, ponožky boty a kočár, Tomášek pofňukával a povaloval se po celtě bez zájmu o moře, písek, kamínky či jiné životní požitky. Lisa kňourala, že chce chodit, Sid skuhral, že ho bolí břicho a já přemýšlela, jestli vytlučení oken PG&E se bude kvalifikovat jako trestný čin či pouze jako náhlé pomatení smyslů.

	Příboj láká surfaře

	Tom na daventportské pláží propadl lovení mušlí

Ve dvanáct jsme se konečně dostali do Tomova vytouženého akvária. Ten ovšem místo aby se vrhnul k rybičkám, svalil se na nejbližší lavici a odmítal vstát. Zkusili jsme všeliká lákadla, ale zapadlá apatická očička nereagovala skoro na nic. Naházel jsme děti a věci do auta (v tuto chvíli již značně pungentního - viz Lízino artistické číslo na pláži) a vyrazili na pohotovost. Cestou jsme zkontrolovali, že doma elektřinu ještě nemáme - a že záznamník PG&E nyní hovořil až o pondělku jako možném dni nějakých dalších zpráv (zpráv - nikoliv oprav).

Na pohotovosti samozřejmě proud šel - a s ním velepříjemná klimatizace. Než jsme se dostali do ordinace, ožily děti natolik, že se uprostřed mého líčení, jak jsou apatické a nic nejedí, servaly o banán. U rad typu "uvařte jim rýži" případně "když nic nepijí, zkuste nabídnout kostku ledu" jsem si začínala připadat jako ve špatném snu, v kterém člověk bloudí neznámou budovou a nemůže najít východ z pasti. Pořád jsem ještě doufala, že je to celé jen hříčka osudu, že se vrátíme domů k funkčnímu domečku a já budu moci zapnout nenáviděnou klimatizaci, aby doma bylo snesitelných osmadvacet, že pustím polehávajícímu Tomovi nějakou pohádku, uvařím tu pitomou rýži a namrazím nějaké tekutiny do kostek...

Bohužel jsem se mýlila. Doma bylo vedro, binec (ráno jsme vypadli skutečně narychlo) a vše mrtvé. Začala jsme balit věci, tentokrát na delší dobu, a Sid začal obtelefonovával hotely. Při odjezdu jsme zahlédli náklaďáky PG&E mířící k rozvodné stanici ve vedlejší ulici. Pánové pravili, že se jdou na to podívat a uvidí, jestli se jim to podaří opravit. Plni naděje jsme se vrátili domů a vlezli do bazénu. Průtočné děti dostaly igelitové plavací plenky - rezignovali jsme už na spoustu věcí. V šest hodin ovšem stále elektřina nebyla - a tak nezbývalo, než zatroubit na ústup.

Hotel jsme nakonec našli a zabydleli se. Zcela zjevně jsme nebyli jediní vyhnanci. Nemám ráda hotely, nemám ráda pidipokoje, v nichž se nedá nic rozumného dělat, nemám ráda špinavé koberce a koupelny, ve kterých se přede mnou myly tisíce lidí. Na hotelu byl ale chládek a v chodbě dokonce stála pračka! Tom se radoval, že jsme "na výletě" a obě děti večer bez protestů usnuly a spaly celou noc.

Ráno jsme opět zkusili štěstí doma - a situace nezměněná. Sid odjel do práce a já začala balit na další den - a taky házet do kýble všechno špinavé prádlo - garáž připomínala plynovou komoru, nemohla jsem dále nechávat bez povšimnutí zapáchající hromady. V hotelu jsme měli mikrovlnku a lednici, začala jsem vymýšlet, jak ty své nešťastné pidilidi nakrmit, aby jim to v zažívacím traktu působilo co nejméně potíží. Také jsem absolvovala hovor s PG&E, který k ničemu nevedl. Nevědí, kde je porucha. Pracují na tom. Až to najdou, tak to opraví. Nevědí, KDY to bude. A samozřejmě - nikdo by mi nedokázal poradit, co mám dělat ve 44°C s nemocnými dětmi, které mají průjem a nesmí u nich dojít k dehydrataci. S dětmi, kterým je potřeba vařit dietní jídla. S dětmi, s kterými se nemůžu vnutit k nějaké kamarádce s elektřinou, aby nenakazily její děti. Jestli jsem někdy zažila velmi ošklivý den, tak to byl tento. Nesnáším pocit bezvýchodnosti, nesnáším situace, ve kterých si nevím rady. Byla jsem totálně vykolejená, což vykolejilo dále děti, takže během balení a telefonování se na mě věšely a vřeštěly, což mě vykolejovalo ještě více až do stádia mírné demence - takové perpetuum debile...

	Naše krátké návštěvy pobřeží Tichého oceánu byly v posledních dnech jediným osvěžujícím bodem programu.

Nakonec jsem nás nějak dopravila zpátky na hotel, děti dostaly improvizovaný oběd, skládající se převážně ze suché veky. Podařilo se mi vyprat v hotelové pračce a jen jednou u toho ztratit klíče od auta (naposledy předtím jsem je ztratila tentýž den ráno). Volal Sid, že odpoledne věnuje tomu, že s kolegou Klausem u nás doma zkusí nainstalovat Klausův generátor (Klaus bydlí v horách, v zimě mu často popadají na dráty stromy, takže je připraven improvizovat). Volali z recepce, že asi našli moje klíče (urgovala jsem tam předchozí ztrátu - tentýž den ráno - raději jsem jim ani neříkala, že už jsem je stihla zase najít a ztratit znovu). Zahnala jsem hotelovou uklízečku, že děti potřebují spát - a ve dvě jsme všichni (kromě pracujícího Sida) padli vyčerpaně do postelí.

Po svačině volal Sid - a místo oznámení o instalaci generátoru mi sdělil, že je v našem domečku a JDE ELEKTRIKA... zřejmě jsem zlomila rekord v balení a stěhování věcí z hotelu. Doma nás čekal vypečený barák (klimatizace nestíhala vychladit, ale přeci jen teplotu trochu srazila), mrazák a lednice plné věcí na vyhození, spousta vybalování, ale byli jsme DOMA. Děti neuvěřitelně pookřály, já byla radostí bez sebe a začínala mít tendence pohlížet na celou záležitost jako na docela humorné dobrodružství. Ovšem v půl desáté jsme byli zase bez proudu a já byla zpátky ve stavu roztřesené bezmocnosti a vzteku. Tehdy padlo rodinné rozhodnutí, že pořídíme vlastní generátor. Nemáme tu žádné příbuzné, ke kterým bychom se mohli vrtnout, pobyt v hotelu by nás dlouhodobě zruinoval (6 nocí = jeden generátor) - a Kalifornie zcela zjevně není připravena na situace jen mírně vybočující z průměru - což teprve, kdyby bylo zemětřesení? Sid k tomu přistupuje zcela racionálně, já to vnímám jako určitý talisman - vsadím se (a doufám), že pokud generátor skutečně nainstalujeme, nikdy ho nepoužijeme.

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.