Loučení 14. června - 4. července 2006 O rozverných hroších, smutných loučeních a sirotcích v divočině

	Tom krmí ptáčky

	Corpus delicti - zlodějský papouch těsně po činu.

Jak jsem předeslala v předchozím deníčku, skolily nás opět choroby. Navíc udeřila tropická vedra, takže jsme si skutečně "užili". Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi - nakonec většina předchozích deníčků už JE o tom, jak se žije s nemocnými dětmi - takže budu pokračovat až událostmi po vyzdravění.

Neúnosná vedra se nejlépe přežívají někde, kde je chladněji. Jednu takovou horkou neděli jsme vyrazili do ZOO. U nás předpověď slibovala pětatřicet, v San Francisku sedmnáct. A skutečně - i ve slunečném dni jsme oblíkali mikiny a libovali si, jak je příjemně. Děti na zoologickou zahradu reagovaly předvídatelným způsobem. Lisa se držela svého kočárku a usilovně pochodovala; Tom se také držel svého kočárku a jezdil s ním rallye přes kanály. My se Sidem jsme obdivovali exotické tvory. Měli jsme tentokrát štěstí - zvířata se zjevně radovala z krásného dne a místo aby chrněla někde v koutě, řádila ve výbězích. Dva mladí grizzlyové se kočkovali v bazénu, vydry se honily po výběhu a dokonce i hroši projevili atletického ducha a asi deset minut se složitě přesouvali z jednoho konce bazénku na druhý. Dokonce měli i otevřené oči a menší hroch rozverně říhal do vody.

Abych děti jen nepomlouvala - Tom jevil veliký zájem o "papoušky". Mluvil o nich už při příjezdu do ZOO a navíc jsme zjistili, že v jedné voliéře mají děti možnost andulky a menší papoušky krmit. Tomášek nafasoval chuchvalec zrní nalepený na dřevěné tyčce a šli jsme lákat ptáky. Tom měl oči navrch hlavy, komentoval, jak mu ptáček chodí po ručičce a zobe do prstíku. Po čase ho ale žluté a zelené andulky znudily a žádal, abych ulovila "modrého papouška". Nakonec jsem ho ukecala na červeného a jala se lákat poměrně velkou potvoru na tyčku. Ovšem tito ptáci jsou šíleně oražení. Papouch přiletěl, serval mi z tyčky krmi a usadil se mimo dosah na větev, kde v klidu hodoval. No, aspoň má Tom nezapomenutelný zážitek. Neustále všem vykládá, jak velký papoušek všechno sebral a snědl.

	Hroši byli v ZOO tentokrát téměř rozverní

	Tom s Liduškou pojali oslavu po americku - a ke konzumaci dortu odmítli vystoupit z autíček

Další atrakcí byl pro Toma oběd. Vzhledem k naprosto ubohé nabídce dostal smažené kuře a hranolky s kečupem. Byl zcela na vrcholu blaha, neboť tyto požitky mu jsou doma normálně upírány ve prospěch zdravé výživy. Nemohu se zbavit pocitu, že nejskvělejší víkendový program by pro Toma byla návštěva McDonalda a přilehlého parkoviště - zvlášť pokud by tam měli dostatek kanálů, případně speed bumps (zpomalovací prahy). Nicméně nevzdáváme to a zakoupili jsme do ZOO permanentku.

Nemohli jsme samozřejmě vynechat jízdu vláčkem. Myslím, že pro Lisu to byla premiera - a vypadalo to, že si toho byla vědoma, neboť tento životní zlom brala velmi vážně a důstojně. Tomášek byl zcela fascinován, jeli jsme tunelem a kolem byly závory, vláček houkal a cinkal - zkrátka nádhera. Lisa se jednu chvíli začala ke mně tulit, měla jsem pocit, že se možná i bojí. Ovšem když jsme z vláčku vystupovali, způsobila srdceryvnou scénu. Tak nevím, jak si to mám vykládat.

Další víkend byl poněkud smutný. Shodou náhod nás právě v příštích pár dnech opouští hned troji kamarádi - a tak jsme absolvovali různá rozloučení. V sobotu byla v Berkeley oslava ročních narozenin Jitčina a Kájova Míši. Tomášek celou cestu vykřikoval, že jedeme za Liduškou (Míšova sestřička). Skutečně pak většinu odpoledne jezdil s Lídou komunálními autíčky. Dokonce i narozeninový dort pojali jako drive-in a pojídali jej v autech. Tomášek nakonec dostal úžasné dárky - Liduščini rodiče jsou při stěhování do ČR omezeni počtem kufrů, které pojme letecká společnost - a tak naše děti dostaly skládačku s krtečkem a Tom dárek nad dárky - Liduščin bagr. Toho si obzvláště považujeme - Lidka je velmi technicky zaměřená holčička a jistě pro ni nebylo lehké rozloučit se s takovou krásou.

	Jeníček a Mařenka aneb Lisa s Míšou

	Lízinka bere i jízdu na kolotoči velmi zodpovědně.

V neděli jsme pro změnu vyrazili na rozlučkovou párty do Vasony. Pavlíčkovi se stěhují "jen" do San Diega - tj. co by kamenem dohodil a zbytek za osm hodin autem dojel. Bohužel tak to tady chodí - lidé se stěhují za prací, zvlášť když dostanou nabídku, která se neodmítá. A tak jsme přišli o další kamarády. Zato budeme mít v San Diegu základnu, až se vypravíme s dětmi do Seaworldu nebo do tamní vyhlášené ZOO.

Odpoledne si pak přijeli Zuzka s Tomášem pro nějaké filmy a knížky, které jsme měli půjčené. Tohle loučení bylo asi nejméně formální, ale opět - najednou mizí do dáli (konkrétně do Vancouveru) lidé, které jsme počítali mezi kamarády a jejichž přítomnost jsme brali jako určitou samozřejmost. Holt jsme se stali náhle zase čátečnými "sirotky".

Ovšem i sirotci můžou mít hezký život. Den nezávislosti letos připadnul na úterý, což v praxi znamená čtyřdenní víkend. Nakonec jsme se domluvili, že pojedeme až v neděli a vrátíme se v pondělí v noci. Jednak abychom se vyhnuli dopravním zácpám, a potom jsme usoudili, že jedna noc pod stanem se dvěma živými dětmi nám dá zabrat natolik, abychom zatoužili velmi záhy po vlastním pelechu.

Při snaze poskládat stan, karimatky, spacáky, oblečení, vodu, jídlo pro Lisu na dva dny a pro nás na večeři a snídani, plíny, krémy, dětskou lékárničku, baterky, hračky a další nezbytnosti do vozíku, jsme začali litovat, že ještě nemáme autobus. Museli jsme oželet stoleček pro Toma a kočárek pro Lisu. Ne, že bychom čekali terén vhodný pro kolečka, ale Lízinka s kočárkem chodí (potřebuje oporu) a je to způsob, jak ji trošku "proběhnout". Nakonec jsme se nějak do auta nasoukali a vyrazili.

Bylo znát, že jsme dlouho necestovali. Náš oblíbený čínský bufet v Tracy jsme našli zrušený a museli hledat náhradu. Podobně nepříjemně nás nad Strawberry zaskočila zatarasená cesta k našemu oblíbenému tábořišti. Ještě že jsme dojeli brzy odpoledne (tj. za světla) a mohli strávit hodinu hledáním vhodného místa, uklidňováním dětí a jejich vypouštěním do prostoru. Tomášek se samozřejmě okamžitě vrhnul na klacky a šišky. Jeho stížnosti na špinavé ručičky jsme odbývali tím, ať si je oklepe. Pak jsem ho neuváženě vzala za tlapku, aby se neloudal - a následující dva dny trpce litovala - Tom neměl ruce ani tak špinavé, jako olepené od smůly, které jsem takto získala podstatný příděl. Další lekce lesního života nás čekala vzápětí - sesypaly se na nás zvědavé mouchy a neodbytní komáři. U nás, v blízkosti moře, je v podstatě nemáme - a Tom z nich naprosto šílel. DOufám, že mi odpustí první rodičovskou lež - že mouchy nic nedělají, bydlí v lese a přišly se na nás jen podívat. Dávka repelentu a velmi trpělivého vysvětlování hysterčení jakž takž potlačila a mohli jsme se Sidem pokračovat ve stavění stanu.

	Tomášek se žádal v nádherném jezeře ráchat

	Naše oblíbené Kennedy Meadows Stanislaus River na Horní louce.

Navečer jsme vyrazili k jezeru Pinecrest. Má dlouhou mělkou pláž, částečně schovanou v borovém lese - přišlo nám to jako ideální místo k proběhnutí dětí a uspořádání pikniku místo večeře. Tom u vody zajásal a začal se rvát z oblečení. Měli jsme trochu obavy, zda někdo nebude něco namítat proti nahatému prďuškovi, ale lidi měli z Tomova vodního nadšení jen legraci. Lisa se kulila na celtě a celkově se radovala z nabyté volnosti.

Večer nám přišlo, že obě děti už padají na ústa a v duchu jsme plánovali časné zalehnutí. Když se nám však konečně podařilo obě děti nacpat do stanu, změnily se vláčné figurky v cirkusové artisty. Líza dokonce pustila flašku s mlíkem (!!!) a jala se řádit. Takový velký prostor, hezky měkce vypolstrovaný karimatkami a spacáky - to je jistě za účelem skákání a metání kozelců. Nevím, jak se nám podařilo děti zpacifikovat - Sid totiž tvrdí, že jsem usnula jako první.

Noc byla taky záživná. Obávali jsme se, že nás nadšené (případně vyděšené) děti budou budit. Abychom zabránili vzájemnému masakrování potomků, leželi jsme já s Lisou jedním směrem a Sid s Tomem v protisměru - děti tudíž spaly hlavami od sebe. Tento systém se osvědčil a děti většinu noci poklidně chrupkaly. Pokud tedy za poklidný spánek považujeme to, že Tom ze spaní šlapal na tříkolce, čímž se asi tak v dvacetiminutových intervalech vyšlapal ze spacáku, čímž vzbudil Sida, který se jej snažil poslepu nacpat zase do pytle. Lízinka se mi dvakrát odkoulela na druhý konec stanu, kde jsem ji musela odlapit a nacpat zpět pod svůj spacák. To ovšem zase znamenalo, že náš mamánek dostal příležitost chumlat se do pelíšku u mamky. Ne, že by miminko choulící se k vašemu tělu nebylo roztomilé - ale naše miminko je poměrně silné a těžké - většinu noci jsem tedy byla naším uzlíčkem štěstí vytěsňována na stěnu stanu - rozhodně jsme obě s Lisou nezabraly víc než půlku karimatky - tak těsné bylo naše sdílení lože. Asi v polovině noci jsem byla už totálně přeležená a měla pocit, že mnou prostupuje posmrtná ztuhlost. Lisa každý můj pokus o pohyb či změnu polohy trestala nespokojeným mručením, případně řevem. Nakonec jsem se nemohla dočkat rána - respektive okamžiku, kdy se děti vzbudí a já budu mít legální důvod k opuštění lože. Když kýžený okamžik nastal, připadala jsem si jako hrdina staré grotesky - tělo trvalo na tom, že jediný kloub v mém těle je zhruba v oblasti pasu, takže jsem se ze stanu hrabala jako pes Pluto. Zřejmě stárnu, když mě jedna noc pod stanem dokáže takhle vyřídit - a nebo jsem rozmazlená z našich postelí.

	Carol coby soumar Přírodu tu mají krásnou, ale letos bylo fakt vedro

	Děti s jásotem obsadily stan - a udělaly z něj v mžiku šílený pelech.

Posilněni snídaní jsme vyrazili na Kennedy Meadows. Tomášek už cestou při pohledu na hory vykřikoval, že je to krásné, čímž nám udělal velkou radost. Asi každý rodič touží po tom, aby dítě sdílelo jeho zájmy a koníčky - Tomovo spontánní nadšení přírodou považujeme za známku toho, že jsme na dobré cestě. Slibovali jsme mu, že na Kennedy Meadows budou koníčci - a tak naše první zastávka vedla ke koňským ohradám. Toma jsme odtrhli jen slibem, že ještě uvidíme koně po cestě. V tom jsme se naštěstí nemýlili - pack station měla ten den rozsáhlou klientelu a ze stájí vyrážela jedna výprava za druhou.

Já jsem byla osedlaná Lisou - a o poznání méně čerstvá, než koně. Naštěstí Tomášek byl celý bez sebe z toho, že jdeme podél řeky a tak jsme záhy obsadili stinné místo na břehu. Já odpočívala, Lisa lezla a Tom házel do vody kamínky. Rodinná rada rozhodla, že nemůžeme být takové chcíplotiny a vyrazili jsme po chvíli ještě na další úsek koňské stezky. Blížilo se ale poledne a šlapání v rozpáleném prachu s nákladem na zádech se začalo projevovat náročnějším, než jsme čekali. Nakonec jsme se nějak dohrabali k prvnímu mostu - a tam obrátili na cestu zpět. Lízinka se začínala dožadovat oběda, a my se těšili do hospodského chládku. Tomášek odmítnul nastoupit zpět do krosny a natěšeně lítal po stezce dolů - lezl po kamenech, skákal dolů, říkal, že se je cesta pro koníčky krásná. Inu - možná proto, že se svou muší vahou nezpadal, na rozdíl od nás, až po kotníky do závějí jemného písku.

Dali jsme si honem něco malého k obědu a jeli balit. Cestu domů jsme zvládli v kuse za rekordní tři hodiny. Lisa část cesty prospala, konec promrčela. Tomášek nespal, komentoval okolí. Největší atrakcí byly větrné elektrárny v Altamont Pass. Bylo dost těžké vysvětlit Tomovi, že "vrtule" už nikde dál nebudou. Napřed nás přesvědčoval, že kopci v dáli jsou taky vrtule, a když mu došly logické argumenty, tak rozhodným hlasem pravil: "Vrtule možná budou, taťko!". Tom dospěl do období negace. Někdy je to jen humorné (jako jeho přesvědčení, že pouhou silou vůle zařídí vybudování dalších větrných elektráren), ale dost často je to o nervy. Nechce snídat, nechce ven, nechce být nechaný doma, nechce z hřiště, nechce oběd, nechce čůrat, nechce spát, nechce vstávat, nechce svačinu, nechce do bazénu, nechce z bazénu... a to vše kňouravým hlasem, který mě nesmírně vytáčí. A pak zase najednou zjistí, že to zřejmě přehnal a honem se běží udobřovat - tulit a rozdávat pusinky a slibovat, že už bude hodnej. Má dny, kdy je nejroztomilejší dítě pod sluncem - pomáhá nám zavážet popelnice, zametá, vyklízí myčku, krmí Lisu, nosí jí hračky, neodmlouvá, nevymýšlí si, vykládá nám neuvěřitelné milé fantazie a spolupracuje. Pak jsou dny, kdy do něj vjede tisíc čertů a my si zoufáme, co z něj vyroste.

	Lisa usoudila, že už je velká holka a nepotřebuje krmící židličku...

	... kdyby se tak ještě pustila kočáru a vydala do světa samostatně....

Lízinka je neméně náročná. Rozhodla se chodit - ale nikoliv samostatně. Nejraději by šlapala za ručičky, což je ovšem poněkud náročné na rodičovskou páteř. Kočárek tlačí ráda - ale pouze v případě, že Tom nemá něco zajímavějšího (například tříkolku). To se pak za ultrazvukového kviku řítí po čtyřech za Tomem a stěžuje si na celou čtvrť, jak ošizeným miminkem je. Příklad velkého bratra nám působí spoustu dalších komplikací. Lisa usoudila, že nebude sedět v dětské jídelní stoličce, a začala se sápat na Tomovy židličky. Po několika pádech se konečně naučila na nich sedět - ale také zjistila, že pokud si židličku přisune k mému stolu a stoupne si na ni, může mi škodit u počítače. Přetrvává u ní fascinace letadly - jsou nejoblíbenější hračkou i nejsledovanějším dopravním prostředkem (vzhledem k tomu, že bydlíme deset mil od poměrně frekventovaného mezinárodního letiště, má spoustu možností letadla vidět). Některé lumpárny ale vymýšlí zcela sama - třeba že když vysune spodní šuplík kredence a stoupne si do něj, dosáhne až na linku.

Celkově jsme ale optimisti - děti tentokrát snášely velmi dobře dlouhý výlet. Také už je s nimi relativně dobré pořízení a jen co se Lisa rozhodne vykročit samostatně do světa, rozšíří se nám obzory ještě více. Začínám vidět světlo na konci tunelu... jen doufám, že to není jen přijíždějící vlak.

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.