Tutura 2. - 12. června 2006 Máme zvířátko a horečky.

	Tomášek skládá puzzle.

	Lisa si začala otce předcházet a už není takový mamánek.

Dětem prý prospívá, když vyrůstají ve společnosti zvířátek. Pro nás je ale zvíře poněkud nepraktické - kdo by se o něj staral během našich výletů do Evropy - a nakonec i během výletů víkendových. Tomášek ovšem vzal problém do svých rukou a tak najednou máme tuturu. Tutura přebývá na zahradě. Je to zvířátko. Je žlutá a taky zelená. Chodí po plotě. Nemá fousky (kočička má fousky, tutura není kočička). Lítá do mraků. Není vidět. Je slyšet. Více se nám nepodařilo z Toma vydolovat, nicméně tutura se u nás vyskytuje už pár týdnů. Nakonec to možná není špatné řešení - rozhodně se nemusíme starat o to, kdo ji bude krmit. Ovšem před pár dny se Tom nechal slyšet, že k nám přijde Matylda. Přemýšlím, jestli Matylda není náhodou vlastníkem oné tutury. Rozhodně mají společné jedno - nikdo z nás, dospělých, je ani jednu ještě nikdy nespatřil. Dokonce ani nezaslechl.

Tomášek je teď neuvěřitelně upovídanej - někdy si myslím, že si tuturu a Matyldu vymyslel jen proto, aby řeč nestála. Ovšem o to víc platí, že si musíme dávat pozor na pusu my. Tuhle jsem hledala po baráku klíče a smála se, že jsem blázen. Krátce na to jsme se něčemu smáli se Sidem, načež Tom Sida vlídně popleskal po břiše a pravil "táta je blázen". Horší byla situace, když jsem při parkování nadávala, že tam "ta kráva zaparkovala tak, že se už nikdo jinej nevejde". Asi za tři dny jsme nemohli vjet do parkoviště u sámošky, protože cestu blokovala zmatená Číňanka, která svým mercedesem způsobila rozsáhlý dopravní kolaps. Tomášek velmi jasně zhodnotil situaci - "paní je kráva". Utěšuju se tím, že nám tu nikdo nerozumí, a že je nepravdědpobné, aby Tomovo papouškování způsobilo nějaký incident - ale s klením při řízení jsem pro jistotu přestala.

Na nějakou dobu se nám zhoršila sourozenecká konstelace. Přeci jen už Lisa začala jevit velký zájem o hračky a dokáže si s něčím soustředěně hrát i delší dobu. Tom z toho šílí a jeho ohavný jekot "no, my!" mi občas už pije krev. Chápu jeho rozhořčení, pokud se mu Lisa nacpe do kolejiště tak vehementně, že rozboří koleje i vlaky. Ale on občas ječí, jen co Lisu spatří na několik metrů a bez toho, že by si ho ona jakkoli všímala. Nesnáším i situace, kdy si oba soustředěně hrají, ale Tom nechá své hry a jde Lise vyrvat tu její hračku - i když je to něco, co ho v podstatě nezajímá - půlka plastového velikonočního vajíčka, prostředek od role toaletního papíru nebo chrastítko. Tyto manýry začal praktikovat i ve školce. Ovšem větší děti se nevzdávají tak snadno a tak si jednoho dne přinesl obrovskou modřinu na lýtku. Málem mě omyli, když učitelka pravila, že je to KOUSANEC, ovšem po delší debatě mi bylo objasněno, že kousanec utržil od dítěte, které na zahrádce odmítlo vydat poklad nad poklady - spadlý lupen ze stromu. Na jednu stranu mi bylo Toma líto, na druhou stranu jsem si říkala, že si o to koledoval už další dobu. Nevím, jestli je to zásluhou kousance nebo našeho neustálého stíhání, ale už pár dní je situace o trošku lepší.

	Tomášek se žádá držet s ostatníma dětičkama za ruku

	Fascinace mořským životem

Je na čase, aby se Tom začal chovat trošku společensky. Velmi ho zajímají ostatní děti, je vidět, že si společnost užívá. Vytáhli jsme na výlet k moři Sidova kolegu Frantu se dvěma holčičkama - Tomášek hned žádal, abychom šli všichni za ručičku, takže jsme museli vytvořit širokou rojnici. Ta nám vydržela až do té doby, než jsme došli k odlivovým bazénkům a děti začaly oscilovat - sbírat a házet kamínky do vody, hledat šnečky a kraby a cákat holinkama v loužích. Bohužel bylo dost větrno, což nás nakonec zahnalo na ústup.

Sid momentálně dokončuje v práci jeden projekt - samozřejmě že vše se stíhá na poslední chvíli, takže se nám domů navrací třeba taky v časné ranní hodiny. Zajímavé je, že tento trend neuniknul Lise - a došlo k náhlé přeměně mamánka na tatánka. Po otcově sobotní nepřítomnosti se děti v neděli dopoledne staly naprostými andílky - a místo toho, aby od půl desáté nekompromisně trvaly na procházce, vydržely si až do jedenácti hrát s tátou v obýváku a zcela zjevně si užívaly toho, že jsme zase celá rodina pohromadě. Všechno to zřejmě umocňuje můj společenský život. Za poslední měsíc jsem se párkrát dostala ven sama, bez dětí - na různé sleziny se sousedkama, nějaké to lezení (ať už s vlastním manželem, nebo s Matesem) - a děti si ověřily, že tatínek a babička zvládají základní péči také. To mě samozřejmě neuvěřitelně těší - najednou se najdou chvilky, kdy po mě neleze ani jedno dítě a já se můžu zaobírat frivolnostmi, jako je například přebrání dětských skříní a vyřazení malého oblečení.

Také se nám teď docela plní program. U Toma ve školce jsou dva prima kluci - dvojčata - přesně jeho věku a navíc mají českou nanny Janu. Chodíme společně občas odpoledne na hřiště. Tomovi to zřejmě pomohlo i ve školce - zdá se, že se tam teď vysloveně těší. Při příchodu se hrne za klukama a posledně jsem musela napřed rozmotat jedno velké a velmi živé klubko tří kluků a několika molitanových matrací, abych našla svého potomka a ukecala ho k odchodu.

	Občas máme na zahradě docela rušno.

	Lisa používá kočárek především jako oporu k chůzi - a je pohoršena technickým stavem vozidla.

Vzhledem k počtu omiminkovaných sousedek podnikáme dost často něco s nimi. V poslední době tedy především povalování se s dětmi u našeho bazénu. Nejlepší je, pokud někdo přivede i nějakého staršího kamaráda pro Toma - děti se vyblbnou a jsou pak večer jak andílci. Také se nám teď párkrát podařilo vyrazit na Quicksilver. Tenhle okresní park nám začíná kousek od baráku a táhne se mnoho mil přes poměrně vysoké kopce. V těch se v době zlaté horečky těžila rtuť; jsou křížem krážem protkané cestami. S miminem na zádech je dopolední pochoďáček docela příjemná rozcvička. V přírodě není takové dusno jako ve městě, kolem jsou nádherné výhledy a trochu pohybu potřebujeme všichni.

Trošku nám teď situaci zkomplikovalo další kolo chorob. Začal Tom tím, že se v jednu ráno šíleně rozbrečel. Nekoherentně vzlykal cosi o pití. No, nedivím se, že měl žízeň - s devětatřicítkou horečkou. Zbytek noci proležel v naší posteli, různě se převaloval, pospával a pobrekával, aby v šest ráno konečně zabrala druhá dávka paralenu a trošku jsme se všichni vyspali. Následující dopoledne strávil vleže u televize. Lisu jsem poslala na procházku s babičkou a snažila se do Toma nacpat alespoň nějaké tekutiny (jídlo odmítal zcela nekompromisně). Po odpoledním spánku najednou marod ožil a do druhého dne byl zase jak rybička.

Vlastně díky Tomově chorobě jsem docela za macechu. Ve středu hlídává děti babička. Hlásila mi, že Lisa chodí za kočárem, což jsem jí odkejvala - Lízinka se chopí kočárku či odrážedla, udělá dva kroky a klekne si - to známe. Ve čtvrtek jsem byla s Lisou na Quicksilveru - to jsem ji nesla na zádech - a odpoledne jsme se kulili u bazénu. V pátek měla Lisu dopoledne zase babička a odpoledne Sid, já se starala o Toma. A tak jsem vlastně teprve až s třídenním zpožděním zjistila, že naše miminko už docela vytrvale chodí. Musí ovšem mít spolehlivou oporu, ale ujde už poměrně velký kus cesty. Takže babička a tatínek vědí o našem dítěti víc než já. Ovšem zároveň je to jasný příklad toho, že nemám mamánka, který by byl odkázaný jen na mou péči a přítomnost - což je neuvěřitelná úleva. Možná, že přeci jen ještě někdy povedu normální život!

Než se mi podařilo tento deníček uvést v život, skolila choroba mě i Lisu. Opět se opakovala situace, kdy mi v posteli místo manžela leží kňourající horečkující dítě - načež ráno mám nadále jednoho nemocného potomka a jednoho zdravého a relativně čilého. To vše zpestřené vlastní nemocí. Kromě času mi chyběla především energie zaobírat se něčím jiným než vlastním holým přežitím. Situace se lepší, další deníček snad nebude tak dlouho trvat.

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.