Sanatorium 17. - 30. dubna 2006 Tom mluví a Lisa přizvukuje; kterak je kolečko cukety slyšet; výlet k historickému majáku

	Spravedlnost musí být - nelze chovat jen jedno dítě.

	Lízinka se řítí plnou parou vpřed na klouzačku.

Tak začínáme čtvrtý týden provozu sanatoria - pořád jsou alespoň dva členové rodiny sopliví a protivní. Zřejmě se u nás koná všesvětový slet virů, předáváme si dokola různé klony a bavíme se přemýšlením, jestli zrovna tenhle kašel dostal Tom od Lisy, nebo Lisa od Sida. Náš společenský a výletový život utrpěl značné šrámy. Ne, že by deštivé počasí vůbec někam lákalo, ale pobyt doma s nemocnými dětmi jest značně klaustrofobní -- a navíc není o čem psát deníček. I když je pravda, že babička, která odjela na pět dní do Monterey, po návratu žasla, jaké pokroky děti udělaly - tedy aspoň potomstvo v domácím režimu nezahálelo.

Tomášek mě - jako už několikrát - vytočil natolik, že jsem mu odepřela plínu. Obvyklý scénář se odehrávával tak, že jsem po dvou dnech plíny pokorně vrátila, protože jsem zjistila, že jediný, komu vadí počůrané tepláčky, jsem já sama. Zvlášt pokud počůrané tepláčky nevzrušeně sedí na sedačce, mezi stavebnicemi, či poskytují Lise studijní materiál o fyzikálních vlastnostech tekutin. Tentokrát se ale zdá, že Tom konečně pochopil, že je lepší být v suchu, a najednou to docela dokáže zvládat. Občas se stane nějaká nehoda, ale i ty jsou v rozmezí krupnutí do kalhot a útěku na záchod, nikoliv v počůrání všeho dostupného.

	Lisa na kolenou! Konečně!

	Nemůžu už dělat něco jen s Tomem - Lisa musí být u všeho a spolupracovat.

Mám teorii, že nočníkování souvisí hodně s rozvojem řeči. Tomášek teď pusu nezastaví, pořád něco vykládá. Nám, hračkám, Líze, babičce. Také si sám velí - komentuje co dělá, zakazuje si zakázané a bez cizí pomoci si sám vynadá -- je to takové "samovýchovné" dítě. Zajímavé je, že pokud je s námi, velí si česky ("NE NE NE... Lízinka malá" - když jí odlupuje ručičky od nábytku, aby sledoval, jak sebou mimino sekne na zem); pokud je s anglicky mluvící osobou, vyhubuje si anglicky ("Tommy, no! Stop!"). Zřejmě tedy pochopil, že existují dva jazyky, a podvědomě je rozlišuje podle toho, jak na něj kdo promluví. Opakuje vše, co slyší -- i věci, u nichž bychom byli raději, kdyby je neopakoval. Holt si už skutečně musíme dávat pozor na pusu. A ta moudra, co z něj padají! Bydlíme kousek od letiště, často jsou letadla slyšet, ale nejsou vidět. Tom to komentuje "'dlo je slyšet, neni vidět, asi v mracích". Ovšem tuhle si u večeře všimnul, že pod kopečkem rýže jsou zahrabaná kolečka cukety. I pravil "kolečko není vidět". Pak se zamyslel a dodal "je slyšet". No, některé děti mají imginární kamarády, náš Tom si povídá s cuketou...

Lízinka konečně po třech měsících opustila styl pohybu "střelený Meresjev" a začala používat k přesunu kolínka. Částečnou zásluhu na tom má terén - začínáme ji (v sušších dnech) vypouštět na hřiště. Beton, dřevo, či kůra nejsou kluzké tolik co bezkobercové podlahy v domečku. A kromě toho Lisa musí dělat vše jako starší bratr - například se sápat po klouzačce nahoru -- a to po kluzkém bříšku skutečně nejde. Lízinka se vůbec na hřišti chová stylem, který strčí do kapsy největší uličníky. Po schůdkách dokáže vylézt na prolejzačku. Tam vezme přímou dráhu ke klouzačce, ze níž se vrhne po bříšku hlavou dolů -- a šíleně se tomu chechtá. Kupodivu ale není zbrklá -- terén si ohledává ručičkama a pokud nedosáhne dolů, tak se otočí a metelí jinam. Na našich prolejzačkách jsou místa, kde hrozí pád -- například pokud vede nahoru žebříček -- Lízina opatrnost je tedy na místě. Samozřejmě ji hlídáme, ale je příjemné, že je takhle zodpovědná.

	Golden Gate Bridge byl v mlze... možná proto jsme byli velikou atrakcí my.

	Parkoviště vyhrazené pro motocykly zaměstnanců Golden Gate Bridge...

V mnoha případech je vidět vliv staršího sourozence. Lisa vše opakuje, Toma neustále sleduje a následuje. Někdy je to roztomilé -- pokud jí utírám nosík, tak přičinlivě smrká - ovšem samozřejmě ne nosem, pouze napodobuje zvuky pusou. Jindy je její opičení značně nepraktické. Když jde Tom na záchod, Lisa nás dříve či později dohoní a žádá zkoumat záchodovou mísu a obecně se účastnit dění. Absolutně už nemůžu děti krmit sériově. Jakmile Tomovi dám něco na stůl, je Lisa rychlá jako blesk. Umí pít brčkem i ze skleničky (vzhledem k tomu, že sama nestojí a musí se u toho jednou rukou přidržovat, je to skutečně výkon) -- obvykle ale za cenu značných ztrát na materiálu. Vlastně před Lisou teď nemůžeme nikdo jíst -- jakmile vidí talíř, začne se na dotyčného sápat a mlaskat. Jídla tudíž provozujeme hromadně - s Lisou přikurtovanou v židličce a aspoň metr od stolu, aby si nemohla nabírat od ostatních. Ne, že bychom jí chtěli upřít kousek žvance, ale přeci jen v devíti měsících nemusí pozřít všechno. Tom se chová podobně a chodí Líze ujídat. To mi sice nevadí kvůli němu samotnému, ale přeci jen pak nemám přehled, jestli Lisa něco snědla nebo ne.

Tomovo opičení se po Líze je občas taky o nervy. Pokud pořádají závody v plazu po chodbě, tak mi to neva, ale když Tomášek po sestřičce opakuje neartikulované, nicméně značně zesílené skřeky (přeci jen má Tom o hodně větší kapacitu plic), je to na mrtvici. Také nesmíme komentovat nic, co dělá Lisa -- jinak to Tom začne dělat také. Říct Lízince, "ale jdi ty slinto," když si poslintá bryndák, znamená, že Tom začne slintat taky -- a co se dá u devítiměsíčního batolete považovat jakž takž za roztomilé, to u dvaapůlletého kluka vypadá opravdu děsně. Těžko se dodržuje zásada, být spravdliví k oběma stejně -- Lisa často něco provede čistě z neohrabanosti nebo neznalosti, ale Tomášek se musí samozřejmě hned opičit. A co teď s ním? Trestat ho nejde (když jsme nepotrestali Lisu), vysvětlovat do nekonečna, že ON to dělat nesmí, je také hloupé. Holt to nějak pytlíkujeme a doufáme, že to děti přežijí ve zdraví. Tomášek zatím tu spravedlnost hodně hlídá sám -- a nutno dodat, že velmi často i v Lízin prospěch -- na hřišti se musí houpat oba v sousedních houpačkách; často ji přikrmuje, občas jí i dojde najít nějakou hračku. Velmi zhusta skončí někdo z nás s oběma dětmi na klíně -- ať už je tam první Lisa nebo Tom, druhý sourozenec se vnutí vzápětí. Trošku horkou chvilku jsem zažila, když jsem dala Lízince do vlasů sponku. Nakonec jsem Toma ukecala, že bude nosit sponku na tričku (na jeho vojenském sestřihu stejně nic nedrží). Nevím, jestli Tomášek tak úplně chápe vysvětlování o chlapečcích a holčičkách - nezdá se, že by na Lise shledával něco "jiného".

	Na maják na Point Bonita se jde tunelem...

	... a pak přes vratký mostek (všimněte si velké lodi na obzoru)

V přestávce mezi dvěma nachlazeními jsem s Lisou absolvovala další miminčí sraz. Už jsem na jednom byla bez miminka (přenechavši soplící Lisu babičce), takže bylo fajn vzít dcerku zase mezi vrstevnice. Líza je z holčiček nejčilejší (je ovšem druhá nejstarší), ale také největší mamánek. Ostatní děti si hrály uprostřed pokoje, kde jsme po obvodu byly rozesazené my matky; Lisa devadesát procent času trávila ve visu na rodičce. Ne, že by se nebavila, ale buď se mě jednou ručičkou držela, nebo mi aspoň seděla na nohách. V jednu chvíli jsem obešla pokoj na druhou stranu, abych měla lepší úhel na fotografování. Lisa byla chvilku v klidu, pak ale zjistila, že neví, kde jsem, a zareagovala zoufalým MAMAMAMA! Vzhledem k tomu, že tento bojový pokřik použila v nouzi již několikrát (např. když ji Tom odstrkoval od sedačky a ona se bála, že upadne), zvažuju, že to slavostně prohlásím za první Lízinčino slovo.

V posledních pár dubnových dnech se konečně vyčasilo -- ovšem stylem, že z čepic a flísek jdeme rovnou do plavek. Musím říct, že je to až nepříjemné. Napřed se s dětmi nemohlo ven, protože pořád lilo, a pak zase proto, že je moc hic. Nicméně jsme se alespoň vypravili na výlet. Původní plán počítal s majákem na Point Reyes, ovšem už u San Francisca děti hudrovaly, takže jsme odbočili na méně ambiciozní Point Bonita. Ten je hned za Golden Gate - a kromě toho na pobřeží seděla klasická hnusná mlha, nedávalo smysl jet další dvě hodiny, abychom se potáceli v letní inverzi. Tak se tedy přihodilo, že Lisa absolvovala svou první prohlídku Golden Gate Bridge a my se stali se Sidem atrakcí číslo jedna. Stejné krosny, já na zádech Lisu, Sid Toma - a japonské foťáky cvakaly o sto šest. Lisa pochvalně mručela, Tomášek se pro jistotu velmi pevně držel Sidovy bundy -- oči měl navrch hlavy -- veliký most, hluboko pod námi moře, v dáli ostrov (Alcatraz) s blikajícím majákem, lodě, auta, vítr... Pak jsme se vrátili k vozíku, most přejeli a vykročili ku slíbenému majáku. Tomášek zná majáky teoreticky z knížky, takže už s ním byla docela na toto téma řeč. Je opravdu super pořádat výlety pro někoho, kdo si to užije a kdo reaguje na předhazované atrakce (i když samozřejmě kanály a obrubníky jsou evergreenem každého výletu).

	Velká loď minula maják a míří pod Most.

	Dětem na výletě vyhládlo, takže piknikují v závětří nástavby.

Point Bonita střeží vjezd do průlivu Golden Gate. Maják byl postaven v roce 1855 na vysokém ostrohu, ovšem roku 1877 ho přestěhovali na nižší výběžek, aby se jeho světlo dostalo pod úroveň obvyklé pobřežní mlhy. Od roku 1855 tu byl v provozu mlžný kanón. Edward Maloney, seržant ve výslužbě, měl za úkol vystřelit každých třicet minut. Ovšem San Francisco je proslulé svými mlhami, a tak se stávalo, že Edward byl ve službě bez odpočinku i několik dní. V roce 1856 tedy instalovali místo kanónu zvon a v sedmdesátých letech devatenáctého století parní sirény. Dnes tu je v provozu automatický mlžný roh. Fresnelovy čočky pro maják byly vyrobeny ve Francii a připlavily se lodí kolem mysu Horn. Přestože původní olejovou lampu vystřídalo elektrické světlo, původní čočky jsou dodnes na svém místě -- tedy přes 150 let. Majáky mají určeno, v jaké frekvenci blikají -- Point Bonita svítí tři vteřiny s vteřinovou pauzou.

K majáku se jde tunelem a přes vratký mostek s nosnotí 250 kg. U mostku hlídají zřízenci, aby na něj nevstupovaly více jak dvě osoby. Nás propustili i ve čtyřech, ale nejsem si jistá, zda jsme povolenou váhu nepřekročili. No, most stále stojí a my jsme nikdo nepřišli k úrazu, tak to snad dobře dopadlo. Navzdory hnusné inverzi si děti výlet zjevně užily (aby ne, když PRO NĚ se v autě našel i improvizovaný oběd), my jsme se trochu zbavili domácí klaustrofobie - a konečně to v posledních dnech vypadá na příchod jara. Třeba sluníčko vysuší i naše věčné rýmy a bude zase trochu lépe.

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.