Babí je! 10. - 16. dubna 2006 babí konečně JE; máme doma lvouna; jsem monstrum

	Babí JE - a je ochotná vláčet se s dětmi na procházku i v psím počasí

	Pátý měsíc prosinec - prší, takže jsou kopce stále optimisticky zelené

Na babičku jsme se rozhodně těšili. Já jsem si naplánovala různé doktory, pochůzky, složitější telefonáty a podobné bezdětné aktivity. Předpokládali jsme, že Tomášek bude rád, když bude mít kolem sebe další osobu, která se mu bude věnovat, ale vcelku jsme počítali s tím, že čas a vzdálenost udělají své a Tom si bude zase muset na babí zvykat.

Tomášek se ale rozvášnil už během oběda - vzala jsem děti k Sidovi do práce a potažmo na rodinný oběd, z něhož jsem se já měla vrátit s Lisou domů a Sid s Tomem pokračovat na letiště pro babičku. Tomášek byl celý vedle sebe, že ve všední den jsme S TÁTOU, navíc na milovaném sushi. On má teda nejraději šu-maj, což je čínské jídlo. My tomu říkáme knedlíčky, Tom trval na tom, že to jsou "nudle" (výraz pro jakékoliv těstoviny). Strávili jsme hodnou dobu vysvětlováním, že to nudle nejsou, takže nakonec jsme Toma naučili čínsky (šu-maj říká bezchybně).

Cestou na letiště Tom prý neustále vykládal, jak babí přiletí velkým letadlem a on jede s tátou, a máma s Lisou jela domů - začíná se nám pěkně rozkecávat. Letadlo mělo zpoždění, na což Tom reagoval slovy "babí není, jede vlak" - a šli se Sidem jezdit meziterminálovým vláčkem. Nakonec se babí přeci jen vynořila a Tomášek ji přivítal bojovým pokřikem: babí JE. Musím říct, že za prvních pár dní jsem "babí JE" slyšela tolikrát, že začínám litovat svých tužeb po mluvícím batoleti. Tomášek je totiž zcela vedle sebe z babiččiny přítomnosti - neustále babičku sleduje, komentuje, hlídá a otravuje. Jejím příjezdem byl natolik rozrušen, že cestou letiště dělal vylomeniny, až se poblinkal (Tom takto zvracel celkem dvakrát v životě - v předchozím případě ve čtyřicítkách horečkách).

Babiččin příjezd se mi velmi hodil -- i my tady máme "už páty měsíc prosinec", vesměs je hnusně a prďuši jsou napůl šílení z domácího vězení -- a já z nich. Ne, že bychom nerazili denně na (alespoň) dvě procházky, ale v dešti vycházejí přeci jen mnohem kratší a poněkud jednotvárné. Tom se docela zabaví rácháním se v loužích, hledáním šneků a žížal a sledováním kanálů, ale pro Lisu je sezení v kočárku pěkná nuda. Přišla na chuť houpačkám a docela by se ráda ryla v písku, leč pokud je vše promáčené, tak má po zábavě. Babička -- tj. další hlava a ruce na čtení pohádek, výrobu žížal a šneků z plastelíny, lepení autíček a malování -- je spásným záchranným kruhem pro zešílevší matku.

	I Lisu je třeba venčit - ona by ale raději něco ještě aktivnějšího

	Děti doma neví roupama co by - Lisa objevila chrániče na televizi, které jejímu soustředěnému útoku neodolají.

Nevím, jestli se na babičku těšila i Lisa, nicméně se svou první vážnější chorobou spořádaně vyčkala babiččiny přítomnosti. Začalo to vcelku nevinně - to, že jedno, druhé, případně obě děti mají nudli u nosu, už beru jako součást života. Lisinu ukňouranost jsem přičítala zubům. Ovšem když se v noci ozval jek o půl oktávy vyšší než obvykle, vyletěla jsem z postele bleskovou rychlostí. Bližší ohledání situace odhalilo navíc štěkavý kašel a pískot při každém nadechnutí. Velmi silně mi to připomnělo Tomovu chorobu při odjezdu z Evropy, takže jsem se opět zařídila podle rad tety Pepe - vytáhla jsem Lisu z postele a postávala s ní asi dvacet minut na dvorku. Inu, aspoň k něčemu je studené vlhké počasí dobré. Pak jsem vystrnadila Sida z manželské postele, otevřela dokořán francouzské okno na zahradu a doufala, že si s Lisou trošku schrupneme. Lízinka ovšem stále sípala a tak jsem po další půlhodině volala sestřičce na pohotovost. Sestra se mnou promluvila vlídným hlasem a pravila, že chce Lízu k telefonu. Moje námitky, že pacientce je osm měsíců a moc řečí s ní nenadělá, ji rozesmály - prý si chce Lisu poslechnout. A tak Lízinka absolvovala svůj první telefonní rozhovor.

Moc platné nám to nebylo, protože sestra nás stejně alibisticky poslala "raději do nemocnice", že prý Líza dýchá přeci jen moc rychle a bylo by lepší, kdyby ji někdo viděl, protože by to mohl být "croup". Moje znalosti angličtiny spatra přeložily croup jako záškrt, což se mi ale přeci jen nezdálo - máme začátek jednadvacátého století a děti jsou očkované. Nicméně mi to přišlo jako dobrý důvod vzbudit Sida, nacpat Lisu do sedačky a vyrazit. Nezdálo se nám, že by Lisa byla na umření, takže jsme ji chtěli přeci jen raději vzít na "naší" pohotovost na klinice. Zamčené dveře a cedulka s provozními hodinami od sedmi do devíti nám objasnily, proč nás sestra posílala do nemocnice. Na dětské nemocnici pro změnu visela cedule, že si máme popojet na pohotovost za rohem, do nemocnice "dospělé". Inu, aspoň bychom v případě opravdu akutní potřeby pro příště věděli, kam jet.

	Lisa kramaří v hračkách

	Pokud Tom spí, může mu Lízinka beztrestně hospodařit s vláčky

V čekárně seděla dvě další zabydleně se jevící individua, takže jsem se začala připravovat na zdržení, ale namísto toho okamžitě vyběhla dětská sestřička a Lisu rychle prohlídla. Netřeba, myslím, zdůrazňovat, že popojíždění v autosedačce (tj. v polosedě) ve vymrzlém autě zlepšilo Lízin stav o sto procent, takže jsem si začala připadat trošku jako typická, hysterická matka. Naštěstí Lízinka projevila běžnou, prudkou nespokojenost s měřením teploty a strkáním stetoskopu na bříško, a přitom předvedla ukázkový štěkot lvouna, na nějž sestřička dobrosrdečně přikývla, že jo, že to je "croup" a už nás lifrovala do ordinace. To jsme již nevydrželi a začali se vyptávat, co že to tedy Lise je. Takže - i když anglicko-český slovník skutečně praví, že "croup" je záškrt (tj. bakteriální infekce), tak zde se croup používá jednoduše jako hromadné označení symptomu štěkavého kašle, způsobeného většinou nějakou virózou. Sestřička nás ponechala v ordinaci s plyšovým růžovým pudlíkem - prý musí být na dětské pacienty vybavení a každé dítě dostane novou hračku...

Lisu následně vyšetřovala ještě jiná sestra, rezidentní doktorka a doktor. Ze začátku mluvili o steroidech, které by mohly uvolnit otok dýchacích cest, ale vzhledem k tomu, jak se jejich návštěvy (respektive intervaly mezi nimi) táhly, Lízinka byla čím dám tím lepší a dýchala již zcela klidně a normálně, takže nakonec jsme byli propuštěni domů bez léčby. Největší komplikací bylo asi osm papírů, které Sid musel podepsat (většina formulářů se zaobývala překvapivými informacemi, jako že toto je nemocnice a pracují v ní nejen lékaři hotoví, ale i zdravotní sestry a medici na lékaře studující; že poslání do domácího ošetřování neznamená, že je pacient zcela zdráv a tak dále - myslím, že kdyby byl povolen odstřel kalifornských právníků, tak bychom se už vůbec nemuseli obávat o osud deštných pralesů). Nakonec se s námi ještě všichni rozloučili (zřejmě jsme byli jediným povyražením noční směny pediatrické kliniky) a nafasovali nám pro Lisu kromě růžového pudla ještě teploměr a plastikový násosný hrneček. Lízinku noční společenský život zmohl, prospala i přenos z auta do postýlky, kde chrupala ještě další tři hodiny až do sedmi ráno. Možná, že celý ten výlet nebyl tak úplně k zahození - následujících pár nocí už Lisa nevyžadovala noční obveselování - zřejmě usoudila, že nemocnice je příliš mnoho legrace i na její vkus, a že je lepší noc prospinkat.

Od výjezdu na pohotovost Sid Lisu několikrát obhlížel zkoumavým zrakem a posléze pravil, že zřejmě máme doma lvouna. Kromě lvouního štěkotu (nachlazený kašel), se to projevuje například lezením po ručičkách (nohy za sebou Lisa pořád vláčí, jako kdyby je měla srostlé do ocasní ploutve) - dokonce se lvouním způsobem dokáže vydrápat i na relativně vysoké překážky. Několikrát jsme ji přistihli, jak po krmení v sedačce zaklání hlavu do typické pozice odpočívajícího lvouního vašnosty; jednou tak dokonce spokojeně usnula. Dalším příznakem je její fascinace vodou. Stačí roztočit kohoutky v koupelně a Lisa peláší co jí bříško stačí, aby se vzápětí začala vnucovat do vany. My jsme vcelku přesvědčeni, že se takhle malé dítě denně koupat nepotřebuje, ale naše slečna je zcela zjevně jiného názoru. Holt budeme muset večerní jízdní řád této skutečnosti přizpůsobit.

	Deštivé velikonoce Jako obvykle slavíme americkým způsobem - děti hledají vajíčka ukrytá na zahrádce velikonočním zajíčkem.

	Tom rozbaluje vajíčka, Lisa u toho nesmí chybět. Tomášek jí hlídá, aby nejedla papírky.

O víkendový program se nám teď částečně postaral Vozík. Bohužel tento člen domácnosti je nenapravitelně postižen stářím. Sto osmdesát dva tisíc mil (293 tisíc km) na tachometru je značně na pováženou. Ve vozíku různě hrčí a chrčí a celkově začíná být nejisté, zda bude mezi námi ještě příští míli a nebo zda zdechne až po dalších deseti tisících (pravděpodobně něco mezi). Nezbývá, než se zvolna zaobývat myšlenkou, co si počneme, až ke skonu starého přítele skutečně dojde. Hroch temně mručí u internetových stránek a posléze nás všechny vyštve podívat se nějakého kandidáta na rozšíření vozového parku. Bohužel máme klasický problém - chceme něco, co nemůže existovat. To jest malé auto s malou spotřebou, náhonem na všechny čtyři, a prostorem pro nás čtyři - plus babičku. Ne, že by se babí nevešla mezi autosedačky, ale přeci jen - s plastikovou bočnicí sedačky vraženou pod žebra z každé strany se dá cestovat jen (velmi, ale opravdu velmi) omezenou dobu. Sedmimístná auta jsou obyvkle velikosti, spotřeby a ovladelnosti autobusu - a bez 4WD. Těch pár kompromisů jsou prostě - kompromisy. A nesmíme zapomenout také na cenu. Automobil v naší domácnosti je spotřební (opotřební?) zboží. I s dětmi hodláme jezdit na výlety; nepotřebujeme nablýskaného exkluzivního frajera - spíš něco spolehlivého na cesty i necesty.

Už jsme se smířili s tím, že naše další auto bude zřejmě "kotík". I s tím, že takhle velká auta se dělají pouze s automatem. Nicméně stále je spousta problémů, které překousnout nemůžeme. Třeba Honda dělá auta s tak vysokými sedadly, že je nejsem schopná bezbolestně řídit. Nikdy jsem neměla pocit, že bych byla nějakou zvláštní hříčkou přírody, ale zřejmě mám příliš krátká lýtka - v Hondě mi visí nožičky do prostoru, takže pokud chci došlápnout na pedály, musím stehny stlačovat dolů okraj sedadla. Zhruba po hodině řízení je to už velmi nepříjemné. Dalo se to snést u Cecilky, se kterou jsem jezdila jen po nejbližším okolí, ale u auta "na cesty" si něco takového nemůžu dovolit. Evidentně jsem dost rozmazlená od Subaru - v jejich sedadlech dokážu prosedět hodiny a hodiny bez větších obtíží - ovšem subarovská Tribeca (náš první kandidát) je tak nešťastně řešená, že musíme hledat u konkurence. Zatím ovšem bezvýsledně, takže nezbývá než se modlit, aby Vozík ještě nějakou dobu vydržel - a doufat, že zatím někdo vymyslí auto "pro nás".

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.