Okno do jara

Okno do jara
17. února - 4. března 2006
Vracíme se k normálu - naše nová okna - stáváme se polním lazaretem



	Slatiny u Newarku

Hned po našem návratu domů jsme měli třídenní víkend. Využili jsme čas ke kolektivnímu potírání jet lagu sluncem a absolvovali procházku na kopec a výlet k moři. Tomášek venku lítal jako šús a i Lisa vypadala, že se ráda ohřeje trochu na sluníčku. Netřeba podotýkat, že jsme ještě stále vstávali v nekřesťanské hodiny - a tak jsme si pobyt u moře odbyli zrána. Plán byl, že dojedeme domů na oběd (ve státní svátek stejně má velká část hospod zavřeno). Ovšem když jsme na zpáteční cestě minuli naší oblíbenou thajskou restauraci v Santa Cruz, začal Tom žadonit "běd" a návrat "tam". Nejhorší je, že Tomášek je ještě stále příliš malý na to, aby se mu daly objasnit některé skutečnosti (zavřená hospoda) a příliš velký na to, aby se nechal rozptýlit a dokázal zapomenout na to, co si usmyslel. I absolvovali jsme cestu domů za jeho skuhrání a stížností.



	Na první procházce po návratu z českých sněhů nás přivítaly kytičky

Jen co jsme se trochu vyhrabali z jet lagu a hromad špinavého prádla, střihli jsme si další změny. Především opožděnou výměnu oken. Ta měla být hotová ještě před dovolenou, ale pak nepřišla okna a tak jsme museli budování domácnosti odložit až na dobu návratu.

Po nových oknech toužím již dlouho. Před Tomovým narozením jsme si nechali vyměnit okno v ložnici za francouzské dveře. Výsledek nás ohromil. Původní jednoduchá hliníková okna totiž mají izolační schopnosti srovnatelné s korálkovým závěsem - a tak dvojité sklo znamenalo významné vylepšení našeho spánku. V pokoji není taková zima v zimě a šílené dusno v létě; navíc se dají odizolovat zvuky z venčí. Usoudili jsme, že si zasloužíme i klidný spánek našich dětí.



	Keře jsou ještě holé, ale jaro je tu!

Shánět řemeslníky není ovšem jen tak. V intelektuálním křemíkovém údolí seženete spíš programátora než zedníka. A samozřejmě, že máme na řemeslníky nesmyslné požadavky. Třeba aby mluvili anglicky (zkuste domlouvat technické detaily s někým, kdo umí anglicky říct pouze "OK"), pracovali zde legálně (tj. aby bylo možné práci reklamovat), aby se do práce dostavovali v předem dohodnuté hodiny a aby jim člověk nemusel stát za zadkem a kontrolovat každou maličkost (poté, co si sám nastudoval technologické postupy, aby mu pod neodbornými zásahy nespadnul dům). Nakonec jsem přes sousedskou agenturu JPP dostala kontakt na člověka, který zvednul telefon, mluvil anglicky, domluvil se se mnou, a nakonec i v domluvenou hodinu dorazil. Pak nám předložil rozpočet. Objednal okna. Okna nepřišla, takže se musela výměna opozdit. Nakonec přišla okna i řemeslník - a voilá - je hotovo. Tak nějak bych si to představovala. Joe natáhnul tři stopy od okna zástěnu, aby se mi neprášilo do zbytku domu, po sobě všechno smetl a vyluxoval. Než zasadil první okno, raději ověřil, zda dává správné okno do správné ďury (chceme v pokojíčkách otvírání oken na různé strany). Slíbil, že až bude odvážet stavební odpad, přihodí na korbu i náš ostatní šrot (na skládce se platí od auta; kolik toho na něm uvezete, je váš problém). Když Sid hrdinsky pravil, že si dům natřeme sami, nechal Joe na okně kousek omítky, abychom si ho mohli vzít sebou do krámu a trefit se s barvou. Vypsali jsme šek a bylo hotovo. Já jsem pro formu setřela podlahy a nastěhovala zpět koberce.



	Náš domeček přišel o falešné okenice, ale získal velká okna.



	Při velkém odlivu se na pobřeží najdou ledasjaké poklady

Vzhledem k tomu, že ráno obvykle dospávám s Lisou v babiččině pokojíčku, měla jsem možnost nová okna hned vyzkoušet. Dá se těžko předpokládat, že by ze dne na den všichni sousedi přestali chodit do práce, venčit psy a zdravit se na ulici - tudíž myslím mohu směle konstatovat, že okna fungují a skutečně veškeré hluky z ulice tlumí do příjemného šumu. Navíc konečně vypadají jako okna. Abych objasnila - náš dům byl postaven v roce 1964 - a vzhledem k dostupným materiálům a neexistenci klimatizace byl vyprojektován tak, aby co nejlépe obstál v kalifornském létě. Tj. okna malá a posazená tak vysoko, aby byla ve stínu verandy. Asi se dá na to zvyknout, ale já pořád měla v ložnicich pocit spíš jak ve chlívě - k větracím otvorům bylo sakra daleko. Snížením (zvětšením) oken došlo jednak k naplnění litery zákona (podle nových protipožárních předpisů nesmí být spodní okraj oken výše než 42 palců nad podlahou) a za druhé k naplnění našich představ o tom, jak má vypadat slušné okno.

O víkendu Sid sjel do obchodu s úlomkem omítky. Byli jsme připraveni na natírání celého domu (respektive stěn, kterých se týkalo bourání a štukování), ale technika umí zázraky. Omítku v krámě oskenovali, stroj prdnul trochu žluté a hnědé do pixly bílé barvy a bylo namícháno. Když Sid natřel zaštukovaná místa, aby při finálním nátěru nebylo nic vidět, zjistili jsme, že si můžeme zbytek práce odpustit. Skutečně není ani trochu poznat, kde začíná nová barva. Takže naše zkušenost s výměnou oken je veskrze pozitivní - celý proces byl více méně bezbolestný.



	Naše mašlová princezna možná postrádá dvorní grácie, leč humoru nikoli

Je pravda, že jsem většinu pracovně-oknových dní byla s Tomem ve školce. Podstupovali jsme zvykací kůru. Snažila jsem se s Tomem projít celý program, aby viděl, kde co je a kdy se od něj co očekává. Byla jsem poměrně spokojená - zdá se, že Tomovi režim vyhovuje a tvářil se jako velký mazák, že ví, kde mají koupelnu a kdy se co bude dít.



	Narazili jsme na velkou hvězdici.

Plánovala jsem, že první samostatný den přijdu pro Toma dříve a budu tam s ním až do konce, aby nebyl chudinka hned opuštěný na celé tři hodiny, ale nakonec jsem to nestihla. Už několik týdnů mě pobolívávala levá noha, ale právě o víkendu před Tomovým nástupem jsem si s bolavým nártem ještě nějak hnula, takže jsem sotva chodila. Usoudila jsem, že by asi bylo lepší svěřit se odborníkovi. Toma odvezl do školky Sid, já naložila Lisu a vyrazila na kliniku. Byla jsem tam pět minut před objednacím časem, ale zcela zbytečně. Kolem parkoviště stála dlouhá fronta, kterou organizovali místní popohaněči. Zaparkování mi trvalo sedmnáct minut - plus pak ještě vyložit kočár, naložit Lisu, vymotat se po obrovské zmatené budově - zkrátka přišla jsem pozdě. Ovšem pak jsem čekala dalších čtyřicet minut, protože doktoři nestíhali. Nakonec jsem musela ztropit mírnou scénu - bylo skoro čtvrt na dvanáct, když jsem přišla na řadu - a to jsem měla ve dvanáct vyzvedávat Toma.

Doktor pohlédl na nohu a pravil, že bez rentgenu nic nemůže říct určitě, ale že se zřejmě jedná o nějaký natažený vaz. Já jsem kontrovala tím, že rentgen opravdu nestíhám a že potřebuju odejít a jestli bych nemohla na rentgen přijít někdy jindy. I vyfasovala jsem důchodcovskou papuč, která fixuje prsty na noze, aby se neohýbaly a má zkosenou podrážku, na níž se dá zhoupnout, takže se v tom dá provozovat něco velmi podobného normální chůzi. Měla jsem radost - přeci jen nevím, jak bych třeba se sádrou odřídila pětadvacet mil za Tomem. Od té doby chodím v papuči a zdá se, že noha se docela uzdravuje, takže si zahrávám s myšlenkou nechodit na žádný rentgen a prohlásit se za vyléčenou.



	Tohle foto snad důrazně zodpoví na všechny všetečné dotazy, zdali Tomášek taky někdy zlobí.

Toma jsem ve školce chvilku sledovala oknem. Pojídal oběd, komíhal nohama a něco vykládal. Usoudila jsem, že se mu tam nedělo žádné velké příkoří a že půlden zvládnul v pohodě. Prý byl poměrně nešťastný ráno, když Sid odjel, ale jinak prý v normě. Další samostatný den vypadal podobně - prý občas fňukal, nicméně se nechal zabavit. Učitelka situaci líčila tak, že ho rozplakalo, když chtěl ven v době, kdy měl být ve třídě a naopak - inu, to, že si Tomášek zkouší věci vyřvat, známe na vlastní kůži, tudíž si nejsem jistá, zda to mám přičítat jeho tesknění po rodičích, či být zcela v klidu. Holt počkáme a uvidíme, jak se bude situace vyvíjet nadále; ze dvou návštěv se toho moc soudit nedá. Zatím jsem optimistická - Tomášek ve školce čůrá do záchodu, jí, maluje, hraje si - prostě mi nepřipadá, že by byl příliš stresovaný.



	Lisa na slezině miminek v sousedství řádila jako drak

Lízinka jet lag pojala jako záminku k tomu, aby nasadila noční tříhodinnový krmicí režim. To se jí snažíme rozmluvit, ale zatím neúspěšně. Jinak je veselé a čilé mimino - a je na ní hodně vidět vliv staršího bratra. Na posledním sousedském maminkovském dýchánku si Lízinka nejvíce vyhrála s desetiměsíční holčičkou. Stejně stará miminka jí přišla asi moc statická a nezáživná - Siobhan byla tím pravým parťákem. S Lisou se k sobě různě kulily a dělily se o hračky. Skutečně si občas nějakou hračku navzájem vyrvaly, ale pak jsem Siobhan viděla několikrát hračku Lise vrátit a pozorovat, co si s tím Lisa počne. Zřejmě se miminka lépe učí věci od ostatních dětí, než od dospělých - a své vrstevníky používají jako studijní materiál. Akorát bych potřebovala, aby Lisu někdo naučil pořádně lézt. Zatím se plazí po břiše a nepochopila, že na kolínkách se dá pohybovat i střídavým posunováním nohou, ne jak píďalka. Nicméně mi stejně přišla ze všech těch dětí nejčilejší - akorát nevím, jestli je to důvod spíše k radosti nebo k zoufání si (ono miminko, které se dokáže doplazit ke skřni s igelitovými pytlíky, tuto otevřít a válet se labužnicky v šustivém nadělení, je přeci jen na pováženou).
Tuhle jsem se také rozhodla s konečnou platností prozkoumat, zda má Lisa čtyři zuby, či pět a zjistila jsem, že jich má šest. Jediné, čím si nejsem jista je Lízina váha - ale zdá se, že Lisa přeci jen něco přibrala a i když má do faldíčků hodně daleko, dohání tento nedostek obalováním kostí pevnými svaly.

U Toma se vývoj ubírá menšími skoky, ale zato velmi potěšitelnými. Jeho výroky začínají být srozumitelné, občas roztomilé a občas vysloveně humorné. Vyjadřuje se ve větách, o sobě mluví většinou v druhé osobě, ale docela dobře skloňuje. Hodně věcí teď říká česky, opustil angličtinu i svou osobní svahilštinu.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]