Ledový časoprostor 2. - 16. února 2006 Cesta do alternativní skutečnosti evropské zimy

	Tak takhle jsme si nějak malovali návštěvu domoviny -- a ono je to Grónsko

	Tom s nerozlučným kufrem

Každá cesta do staré vlasti ve mně vzbuzuje pocit cestování časem. Jiné klima, jiné časové pásmo a absolutní odtrženost mého bývalého života od současné reality - to vše působí takový zmatek, že pro mozek je jednodušší akceptovat dovolenou jako život v jiném časoprostoru.

Tentokrát, v zimě, byla změna podnebí velmi výrazná. Před odletem jsme jen doufali, aby v Evropě polevily dvacetistupňové mrazy a my mohli vzít děti alespoň na chvilku ven. Ten někdo nahoře byl milosrdný a my jsme vychytali snad to nejlepší počasí, jaké jsme si mohli přát - spoustu sněhu a teploty mírně pod nulou. Nezažili jsme tudíž ani krutou zimu, ani inverze, ani blátivé břečky a špinavě šedočernou středoevropskou zimní depresi. I tak nám byl tento výlet poměrně velkým soustem.

První let jsme absolvovali s United Airlines. Vesměs jsem o nich slyšela spíš horší historky, ale my jsme byli spokojeni. Na odbavení nebyla fronta, pozemní letuška byla velmi vstřícná. Pravila, že letadlo je poloprázdné, a naši rezervaci briskně opravila tak, abychom mezi sebou měli několik volných míst, která jsme si mohli v klidu okupovat. Dobrodiní dvojnásobného prostoru (nakonec jsme zabrali šest sedadel) jsme využívali v hojné míře. Zvedli jsme ruční opěradla a Lízinka mohla lézt po celé řadě sedadel; Tom se nakonec mohl natáhnout ke spánku v téměř civilizované poloze. Ne, že by to děti se spaním až tak přeháněly, ale přeci jen alespoň na poslední dvě hodiny jakž takž usnuly. Vzhledem k tomu, že se obě snažily kromě sedadla urvat také co největší prostor na matce, měla jsem já se spaním v podstatě smůlu (zkuste spát pod pokrývkou, která má čtyři ostré lokty, čtyři ostrá kolena a celkem váží dvacet kilo).

	Tom s dědou a Andulkou

	Hromadné foto Pražská babička, Tom, Aňa, prababička ("dajší babí"), Carol a Lisa

Při přestupu ve Frankfurtu Tom ztropil velikou scénu. Chtěli jsme použít pohyblivého chodníku - ovšem Tom na něj neuměl nastoupit se "svým" kufrem a odmítal pokračovat dále bez kufru. Nakonec jsme - jistě k pobavení ostatních cestujících - museli jezdit dokola sem a tam, až prďušek zvládnul celou proceduru bez problémů. Příruční kufřík je asi jeden z nejlepších dárků, které Tom kdy dostal - i když původně nebyl myšlen jako dárek a už vůbec ne dárek pro Toma. Ovšem nabízeli ho ve výprodeji a nám se blížil termín odletu - no nekupte to. Tom se do červeného zavazadla okamžitě zamiloval - má kolečka (důležitý to atribut jakékoliv klučičí hračky) a ještě se v tom dají vozit věci. Doma do kufru Tom balil vždycky pár vláčků, ale na cestu jsme měli zapakováno dost těžkých věcí - přesto Tomášek zarputile žádal vláčeti tento a žádný jiný kufr během našeho veškerého cestování. Asi jsme vypadali jako děsní maceši, obzvláště při dalších cestách po ČR, kdy jsme my šli nalehko (obvykle obtěžkáni jen Lisou) zatímco ubohé batolátko za námi vleklo kufr.

Během krátkého letu do Vídně Tomášek usnul, takže byl po přistání nevrlý. A to nás čekalo vyřizování půjčení auta a stěhování celého cirkusu na parkoviště. V tomto okamžiku vzniknul další zádrhel s červeným kufrem. Tom se odmítal kufru pustit, ovšem v mínus šesti stupních mu zalézalo za nehty. Tudíž buď zoufale kvičel, že ho bolí ručičky, nebo bečel proto, že mu beru kufr. Na tomto místě bych chtěla upozornit na významový posun určitých slovních spojení - například pod pojmem "půjčení auta na letišti" (za které jsme si připlatili €49,31) bych si představovala auto na letišti - nikoliv o půl kilometru dále. Ne, že by mi vadila procházka, ale s deseti zavazadly, kočárkem, miminem a ospalým batoletem, navíc v třeskutém mrazu, je to přeci jen příliš daleko. Dále jsme podlehli představě, že "minivan" musí být poměrně prostorné auto - a byl nám zapůjčen Opel Meriva, do kterého se vejdou tak dva příruční kufříky, ale určitě ne čtyřčlenná rodina. Měli jsme dva velké kufry, dvě autosedačky (v nichž děti v autě seděly), kočár, tři příruční zavazadla, počítač, foťák a Tomův baťůžek (prosím neplést s červeným kufříkem) s hračkami - a skončili jsme tak, že Lisa cestovala v podstatě s kočárem na hlavě. Nicméně nakonec jsme byli v autě komplet a mohli vyrazit na posledních pár desítek kilometrů naší cesty do Brna.

Byli jsme na cestě již dvacet hodin a děti samozřejmě v autě okamžitě vytuhly. Budit je po dalších dvou hodinách v Brně nám přišlo jako šílená surovost, ale nedalo se nic dělat. Lisa to zvládla vcelku v pohodě, ona na to spaní moc není. Tom je ovšem zvyklý na svých 10 hodin nepřerušovaného nočního spánku a tak první dvě hodiny pobytu u babičky profňukal. Bohužel to nebylo naposledy. Pozitivní devítihodinový rozdíl znamenal, že se Tomášek po obědě vždy ochotně hrnul do pelíšku v marné naději, že tentokrát mu bude dopřáno spát dosytosti. Odpolední buzení probíhalo pravidelně s velkým pláčem a odpolední program byl obvykle poznamenán Tomovou rozmrzelostí a nechutí cokoliv dělat.

	Podoba se dědí - nebo spíš babí?

	Tom s brněnskou babičkou

Musím říct, že to, jak těžce děti nesly změnu, mě dost zaskočilo. Lízinka stres z cizího prostředí a změny klimatu a času řešila svým obvyklým způsobem - pověsila se mi na krk. Vždycky byla velký mamánek, ale většinou se mi dařilo aspoň si dojít na záchod a vyčistit si zuby. Jakákoliv moje činnost, neslučitelná s nošením miminka, byla během dovolené trestána zoufalým jekem. Z nějakého důvodu Lisa usoudila, že i táta je "cizí" a tak mi ani Sid nebyl schopen můj úděl nijak ulehčit. Tomášek se pod vlivem okolností změnil v depresivní letargickou mátohu. Říká se, že na narození sourozence děti někdy reagují recesivním chováním - Tom takto reagoval na cestování. To, že absolutně odmítnul nočník, mi vcelku nevadilo. Naše domácí úspěchy jsou založené na pravidelném režimu a ten jsme mu totálně obrátili naruby. Ovšem to, že se najednou například "neuměl" sám najíst, nás poměrně vytáčelo. Nejen, že si sám nenabral jídlo, ale pokud jsme mu něco dopravili do pusy, zcela tuto skutečnosti ignoroval - tj. zůstal sedět s otevřenou pusou tak, že mu jídlo vypadávalo ven. Asi nejblíže domácímu násilí jsme se ocitli při výletu na Vysočině. Tom stál a tupě zíral, zatímco my jsme se mu pokoušeli natáhnout palčáky. Tomášek nás obšťasťnoval ručičkou ve formě leklé ryby a k našim snahám byl zcela netečný. Nepomohly ani prosby, ani vysvětlování, ani hrozby a křik - takže nakonec jsme nad ním zlomili hůl a šel ven s rukavicemi naraženými na celou ruku, se všemi prsty v jednom prostoru.

Nicméně to předbíhám událostem. Po dojezdu k babičce se mi nakonec podařilo fňukajícího Toma postavit na okno a vykřesat v něm jiskřičku zájmu o "vlaky". Naštěstí brněnská babička bydlí na rušné hlavní ulici, po níž jezdí tramvaje. Tomášek strávil na okně větší část večera a následujícího rána. Netřeba doufám podotýkat, že naše rána byla skutečně časná - děti vstávaly v lepším případě v pět (na konci pobytu), v horším ve tři ráno. Lízinčiny snahy kojit se minimálně třikrát za noc znamenaly, že jsem během "dovolené" se slzou v oku vzpomínala na dobu šetinedělí, kdy se Lízinka budila na kojo po čtyřiceti minutách, ale aspoň jsem přes den neměla další program.

Navzdory našemu mrákotnému stavu jsme během dovolené stihli spoustu věcí. Především jsme chtěli navštívit i pražskou větev rodiny. Přestože jsme měli půjčené již zmíněné (mini)auto, rozhodli jsme se výlety do Prahy podnikat vlakem. Tom vlaky miluje (nádraží bylo jedním z častých cílů našich procházek), a navíc jsme se nemuseli zabývat věcmi, jako je stav vozovky či uvízlé kamiony. Třikrát nám České Dráhy přistavily nechvalně proslulé Pendolino. Což o to, vlak je to nový a čistý. Tomášek ocenil čudlíky na automatické otevírání dveří mezi vagóny a každou soupravu pečlivě procházel od jednoho konce k druhému náruživěji než průvodčí, takže jsme třeba také pomáhali paní, o niž se ve svévolně se naklánějícím vlaku pokoušely mrákoty. Nicméně těžko uvěřiti tomu, že by se někomu podařilo vymyslet ještě menší a méně pohodlná sedadla než ta v letadle. Po dvou hodinách v Pendolinu jsem nevěděla, jak si sednout, abych si nepřipadala jako jogín s masochistickými sklony.

	Romantická zima na Vysočině...

	... je často vykoupena dřinou s lopatou

Tomášek byl u vytržení z množství příbuzných. Pražskou babí si pamatoval samozřejmě dobře, ale překvapilo mě, že si zřejmě vzpomněl i na dědu, kterého neviděl sedm měsíců. Na prababičku (a naše sdělení, že to je "taky babí") reagoval slovy:"Wow, dajší babí" - a od té doby jí titul další babičky už zůstal. Já jsem doufala, že si trochu pokecám se sestřenicí Bárou, ale přiznám se, že jsem asi nebyla dobrý společník. Jet lag u mě probíhá jako vleklá kocovina, takže mě bolí hlava, pálí oči, zvedá se mi žaludek a celkově nejsem moc ve formě. Tomášek byl snad o něco galantnější - pokud se dobře pamatuju, tak s Bářinou Aňou vymysleli báječnou hru "kdo nejvíc zadupe na vrzajících parketách" a této se věnovali po většinu odpoledne.

Těšila jsem se na nákupní výlet k Hudymu - sedák mám dlouhá a dlouhá léta, takže má nárok na únavu materiálu. Navíc jsem se proměnila v těžkotonážníka a nerada bych se stala tou poslední kapkou, která přerve nějaký oslabený šev. Dále jsem musela zakoupit boty - nohy se mi rozťáply do pánských velikostí a americké lezačky (5.10) mi vůbec nesedí (a jejich cena také ne). Poslední akvizicí byl dětský sedák pro Toma. Ten nám tuhle musel na stěně dlouze vysvětlovat (napřed nás vláčel ke kase na stěně, kde půjčují materiál; když jsme nechápali, tak se začal oblékat do mého sedáku), že tuze touží po lezeckých požitcích; určitě mu nehodláme bránit, aby sdílel našeho koníčka - a základním podmínkou je, že bude řádně zabezpečen.

Vytržením z městského života a zlatým hřebem programu stala se návštěva Vysočiny. Časný budíček vyhnal nás na cestu už někdy v šest ráno, takže jsme se zasněženými silnicemi plížili v podstatě sami. Od Telče už nebylo ani prohrnuto, ani sypáno, takže i trocha dobrodružství se dostavila. Projeli jsme bez problémů, i když to bylo zvláštní - bílá silnice, zasněžené stromy v lese, nikde ani živáčka - nevěřila jsem, že se v jednadvacátém století dá uprostřed Evropy zažít takový pocit příjemného osamění.

Naše chalupa byla zasypaná prašanem, v němž děda stihnul prokopat úzké cestičky. Po první štrapáci přes dvorek do chalupy jsem byla mokrá; naštěstí děda snesl z půdy moje staré Gerlachy, takže jsem byla schopná provozu a lítání s Tomem i po zbytek dne. Na Sidovu hroší nohu se ovšem v celém baráku vhodná obuv nenašla; byl odsouzen ke krátkým výpadům na prohrnutou silnici. S Tomáškem nastal výše popisovaný problém s rukavicemi, ale jinak si sněhu užíval s nadšením. Velmi se nám osvědčila zapůjčená kombinéza - Tom se mohl chovat jako sněžný tank a zdrhat mi do vysokých závějí. Tam jsem za ním nemohla - v prašanu jsem se propadala až do půl stehen, zatímco se prďušek lehce vznášel na vzedmutých vlnách sněhobití. Ke konci objevil, že sníh jest lze ochutnávati a s klasickou dětskou neotřesitelností padal schválně do závějí obličejem, odmítaje se nechat zahnat domů, i když - dle mého mínění - musel pěkně omrzat.

	A jízda na pekáči taky

	Toma sníh nadchnul

Celkově jsme v Evropě pobyli osm dní; z toho čtyři celé dny v Brně a v těch jsme stihli třikrát navštívit BABY CAFE KICKIN. Příjemné prostředí, obrovský hrací koutek pro děti, přebalovák, jídelní židličky, a ještě navíc v místě, kde se dá s malými dětmi vyšlápnout na krátkou procházku. Poprvé jsme tam šli na sraz maminek, dvakrát pak s návštěvami. Další atrakcí, která nám byla ovšem představena až dva dny před odjezdem, je MODELOVÝ SVĚT - největší digitálně řízené kolejiště v ČR. "Rozloha Modelového světa je 43 m², nejnižssí bod je 0,7 metrů, nejvyšší 3,2 metrů nad zemí. V čele Světa je prezident, jehož rozhodnutí musí schválit dvoukomorový parlament. Správní členění jsou tři provincie - Město, Výrobní zóna a Krajina." Čtyřicet vlakových souprav jezdí ve dne v noci (v noci jsou na obloze - pardon, na stropě - hvězdy tvořící známá souhvězdí). Patnáct set figurek je sice statických, ale lze spatřiti strašidlo Bertu, skauty, pankáče, svatbu, stávku - i dopravní nehodu s nezbytnými čumily a policisty několika státních jurisdikcí současně. Zkrátka zážitek pro celou rodinu.

Poslední den před odletem jsme spakovali celý potulný cirkus a odjeli do Vídně. Po pěti letech jsem se viděla se svou kamarádkou Pepe. S některými lidmi čas nic neznamená, mám pocit, že jsme plynně navázaly tam, kde jsme tuhle skončily - i když Sina, tenkrát novorozené miminko - je dneska velká holka, a Sára, tuhle sotva starší než náš Tom dneska, chodí dávno do školy...

Vstávání ve tři ráno bylo samo o sobě dost surové, ale když jsme vytáhli Toma, pozbyli jsme odhodlání vůbec někam letět. Tomášek sípal, sotva mluvil a zdálo se, že ani dýchat nemůže pořádně. Pepe strašila s laryngitidou, Tom bečel a my se snažili se Sidem nějak sbalit a naložit vše do auta. Nechali jsme otevřená okénka a Tom se cestou na letiště postupně dostal do normálu. Rozhodli jsme se, že tedy zkusíme odletět a kdyby se jeho stav zhoršil, tak cestu přerušíme ve Frankfurtu.

Ovšem u odbavení nás čekala ledová sprcha - prý kde máme papírové letenky pro Lisu. Tady se rodinné historky liší - Sid tvrdí, že jsme letenku měli a nejspíš někde ztratili, já mám pocit, že jsme měli jen vytištěné itineráře a že ani jedno z toho letenka nebyla. Ať tak či onak, faktem zůstává, že jsme neuměli předložit ten správný papír a až do té chvíle nás nenapadlo, že bychom kromě zaplaceného přepravy, záznamu v počítači a platných dokladů nutně potřebovali ještě něco dalšího, když jsme - dle našeho přesvědčení - letěli na e-ticket.

	Tom neví, kam se dřív koukat

	Hroch v Baby Cafe v obležení krásných dívek

Zbytek doby do odletu našeho letadla jsem já trávila nošením pospávající Lisy a honěním čím dál tím zdravějšího Tomáška. Německy hovořící Sid postával u všelikých okýnek a kukaní a úřednice Lufthansy mluvila do telefonů čím dál tím zvýšenějším hlasem. V sedm jsme měli letět a v 6:58 jsme stěhovali cirkus přes pasovou kontrolu s tím, že teda letíme do Frankfurtu bez platné letenky, a že se snad situace během našeho letu vyjasní. Ve Frankfurtu jsme měli původně hodinu na přestup, přistávali jsme s asi půlhodinovým zpožděním - naštěstí jsou tam zřejmě na velmi těsné přestupy zařízení - lifrovali nás mimo fronty, takže jsme záhy stanuli před poslední přepážkou. I tam se za velikého vrtění hlavami a profesionálního hudrování dlouze dloubali v počítači, ale nakonec se neuvěřitelné stalo skutkem a my seděli v letadle na cestě DOMŮ.

Vlastní zpáteční let probíhal dle (našich relativně pesimistických) očekávání. Dostali jsme pochopitelně "jen" tři sedadla a basinet pro Lisu - těžko jsme si mohli vymýšlet extrašpeky, když jsme nakonec byli rádi, že vůbec letíme. Kupodivu Lisa basinet ocenila - u mámy se nosí ráda, ale po nějaké době se s chutí protáhne. V jednu chvíli se Lisa dokonce nechala chvilku chovat od naší velmi vlídné sousedky. To mě docela překvapilo - a ještě víc mě překvapila Tomova reakce. Okamžitě žádal, aby Lisu navrátili rodině. Kupodivu Tom také pochopil, že let je na dlouhé lokte a v určité fázi se upelešil na svém sedadle a na dvě hodiny usnul. Jediné nepříjemné překvápko přišlo v podobě letuščina sdělení, že jim došlo jiné jídlo a mohou nám nabídnout už jen hovězí guláš. Což o to - já guláš nemusím, ale pokud si mám vybrat mezi smrtí hlady a gulášem, pozřu guláš. Nicméně pro nemocné dvouleté batole nám to nepřišlo jako nejvhodnější dieta. Letucha pravila, že jsme si tedy měli zamluvit dětské menu před odletem. Na to Hroch poměrně důrazně pravil, že se zástupci společnosti Lufthansa jednal již od pěti od rána a aby letuška nečinila situaci ještě horší.... a čáry máry fuk - Tom dostal kuře se zeleninou a rýží.

A nakonec jsme vystupovali do dvaceti stupňů, mezi kvetoucí jabloně a magnolie. Přijel pro nás Adam, do jehož auta (které by tady nikdo nenezval vanem, ani minivanem - prostě normální auto) jsme se vešli všichni (i s nadbytečnými dětskými sedačkami) a pak jsme najednou byli zase doma. Myslela jsem, že jen my, dospělí, si to uvědomujeme - ale i Lízinka se strašně radovala - křičela, smála se, kopala nožičkama, koulela se od jednoho k druhému a všeobecně dávala najevo, že si uvědomuje, že je "ve svém".

No a abychom nevyšli ze cviku, tak dva dny po našem příjezdu začalo i v Kalifornii mrznout a na našich kopcích napadnul sníh. Už jsme to tu párkrát zažili, ale rozhodně se nejedná o něco běžného, každoročního. Nu což, na nabalování sebe i dětí jsme byli zvyklí, prostě jsme si tu zimu jen o pár dní protáhli.

	Zatímco na horách to vypadá, v Zátoce rozkvetly první únorové kytičky.

	Pohled z našeho obýváku Z dovolené jsme do slunné Kalifornie přivezli sníh

Co na závěr? Užili jsme si našich blízkých a domácí kuchyně. Tom velmi ocenil jízdy tramvají a vlaky; sníh ho fascinoval. Přes veškeré původní pochybnosti jsme byli nadšeni termínem dovolené - chytli jsme skvělé ideální romantické zimní počasí. Překvapilo nás, jak málo dětí jsme (kromě natřískaného Baby Cafe) v Česku potkali. Nevím jestli je to tím, že se v ČR přeci jen rodí méně dětí než v Kalifornii, a nebo jsou jsou české maminy už otrávené z vleklé zimy a zůstávají raději doma. Příjemnou změnou oproti poslednímu výletu do Evropy byla absence pocitu, že svými dětmi někoho obtěžujeme. Naopak jsme museli nesčetněkrát ochotným spolucestujícím vysvětlovat, že s Lisou v klokance na břiše si NEMŮŽEME v hromdopravě sednout, neboť nám překážejí její nožičky.

Navzdory běžně zažitým představám však musím konstatovat, že vlastní cestování s dětmi není nic vyčerpávajícího - sebedelší pobyt na letištních terminálech, v letadlech, autech a vlacích se dá přežít, pokud máte před sebou nějaký definitivní konec. Ovšem jet lag násobený počtem dětí a vlekoucí se přes polovinu měsíce se zdá býti nekonečným - a tudíž k nepřečkání.

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.