Santa Barbara 21. ledna - 1. února 2006 O našem výletě do zoologické zahrady v Santa Barbara, a o tom, jak děti prospívají

	Na cestu za sluncem jest zapotřebí ochranných pomůcek.

Hnusné vánoční a novoroční počasí nám založilo na pěknou depku. Když se konečně vyčasilo, začali jsme přemýšlet, kam na výlet. Ne, že by nám chyběly nápady, ale spousta z nich není realizovatelná. Především se dvěma dětmi nemůžeme sednout do auta a jet, kam nás oči vedou. Prcci prostesují proti dlouhodobému uvěznění v autosedačkách. Ani se jim nedivím - přeci jen sedět v jedné poloze se dá pár hodin, ale ne celý den. Dalším problémem jsou zasněžené průsmyky přes Sierru - každý výlet do pouště teď znamená zdlouhavé objíždění. A tak jsme se rozhodli vypravit na jih.

	Lisa se zase začala nosit ve vaku.

Santa Barbaru nám doporučilo už několi oděckovaných známých - prý tam mají hezkou ZOO pro děti. A protože moje dávná kamarádka Pája je teď provdaná v jižní Kalifornii, domluvila jsem v ZOO ještě sraz s ní a její rodinou. Nejtěžším kolem příprav bylo zamluvení hotelu. Alespoň tedy pro mě, protože hrozně nerada telefonuji. Navíc to mám ztížené tím, že buď obě děti spí (což se stává velmi zřídka) a pak se bojím, že je vzbudím (první zákon přežití mateřské dovolené zní DÍTĚ V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEBUDIT!) - a nebo nespí, a pak zásadně v klíčovém okamžiku rozhovoru začnou blinkat na telefon (Lisa), čůrat mimo nočník (Tom), pištět (Lisa), ječet (Tom), jíst důležité dokumenty (Lisa), nejíst a matlat kolem sebe svačinu (Tom), či pořádat sourozenecký zápas ve volném stylu (Tom je větší a těžší, Lisa má zase ostřejší nehty a pronikavější hlas). Po pár telefonátech s dramatickým domácím pozadím jsem navíc nabyla dojmu, že v Santa Barbaře jsou všechny hotely 1) drahé a 2) nevybavené dostatečně velkou postelí. Přeci jen sdílet jednopostel s Hrochem nejde.

Zachránila nás až Carpinteria, městečko asi deset mil jižně od Svaté Barbory. Své jméno dostala od výpravy Gaspara Portoly, který hledal pozemní cestu do Monterey. Na jednom místě narazili na přátelské Indiány, kteří zručně dlabaly kanoe z celých kmenů a tak místo pojmenovali Truhlárna. V Carpinterii se ceny hotelů začaly pohybovat v cifrách připomínající ceny hotelů a ne dějepisný letopočet a také mi potvrdili dvě postele velikosti queen (což je tak to nejmenší, nač se s Hrochem vejdeme).

	Naše holčička sice ještě neoceni zviřátka, ale nošení ve vaku si užila do sytosti.

V sobotu ráno jsme začali balit, plánujíce vyjet po obědě a postupně se doplouhat v klidu oněch 300 mil na jih. Kupodivu nám balení šlo docela od ruky. Je pravda, že jsme se chystali jen na jednu noc, takže jsme brali minimum plen, lahví a jídla. Také jsme zavrhli skládací postýlku, protože Lisa rozhodně nikdy neprostestuje proti sdílení rodičovského pelechu (to spíš nám vadí, jak se nám v posteli roztahuje a funí). Stihli jsme tedy vyjet ještě před obědem a tento si zařídit v našem oblíbeném pivovaru v Salinas. Doufali jsme, že najezené děti usnou. Lízinka úkol splnila jakž takž, ale Tomášek byl neustále vesel, sledoval a komentoval, co se děje venku a žádnou touhu ke spánku nejevil.

Po pár hodinách ale nálada v zadní části auta značne poklesla. Lisa se dožadovala kaše, Tom venčení. Nezbývalo, než udělat přestávku. Nejbližší odpočívadlo se ukázalo být zcela ideálním pro Toma. Ne, nečekejte nic jako houpačky nebo úpravný trávníček - nic z toho juniora nezajímá tolik, jako kus staré nepoužívané silnice odnikud nikam, pangejt, odrazky na asfaltu a most, z nějž se dají házet kamínky do propasti. Lízinku jsem venčila v babyvaku - z klokanky mě bolí záda, navíc se mi její nožičky bimbají tak, že nemůžu skoro chodit, i vzala jsem na milost odložený vak a nosím Lisu na boku. Líza je spokojená, protože má pořádný výhled, ale taky může zavrtat nosík do mámy a schrupnout si. Chvíli sledovala, jak si Tom jezdí po mostě s autíčkem a pak jsme šly zpět na kaši a nechaly "kluky", aby se šli podívat ještě na koleje.

	Ve Svaté Barboře vám žirafy doslova žerou z ruky.

Nakonec jsme silně protestující děti nacpali do auta a pokračovali. Naštěstí jsme byli už jen kousek od cíle. Nechali jsme je na hotelu trochu se protáhnout; Lisa se ráda plazí a točí a asi se skutečně potřebovala trochu rozhýbat. Pak jsme se vydali hledat nějakou večeři a kromě všelikých podezřelých podniků jsme našli výbornou thajskou restauraci Siam Elephant. Tomášek byl ale osezený z auta, odmítal čekat na jídlo, takže jsme ho na střídačku venčili a chodili se dívat na koleje vedoucí kousek od restaurace.

Večer jsme pustili Tomovi na hotelu pohádku z počítače a pak jsme dumali nad flekem na prostěradle. Lisa poměrně často ublinkává, ale tohle se nám nezdálo jako flek z odpoledne. Musím říct, že představa toho, že se hotel neobtěžuje ani vyměnit prostěradla, mi dost hnula žaludkem. Ovšem nebyl čas na hrdinství - být tam sami, jdeme jinam, ovšem stěhovat celý cirkus a nutit děti do auta a shánět bydlení nám nepřišlo jako realizovatelný pokus, takže jsme jen vyreklamovali prostěradlo. No, poučení pro příště - rovnou prohlídnout postele.

	Gecko: zelený drak, který umí lézt po skle.

Vzhledem k tomu, jak vyváděl Tomášek při naší noci v hotelu v Coalinze, rozhodli jsme se, že Sid bude rovnou spát s ním, a na mě vyzbyla Lisa. Ovšem stejně jsem nakonec musela uspat napřed Lisu a pak Toma, který tátu považuje za zdroj zábavy a blbnutí a odmítá připustit, že by otec myslel slova o spánku vážně. Kolem jedenácté obě děti konečně spaly -- a nám dorazili na hotel sousedi a s nimi bouchání dveří, splachování atd. Během noci se Tom asi dvakrát vzbudil, v pět ráno se kojila Lisa - no zkrátka zase noc plná vášní. Akorát nechápu, nač si Sid stěžoval - já takhle (pár hodin zpřetrhaného spánku) žiju už půl roku den co den a už mi to ani nepřijde.

	Kalifornská krajina 500 km od našeho domečku - to je jak výlet ke Středozemnímu moři.

Ranní kávu nikdy neodmítnu, Hrocha je třeba krmiti; takže jsme zabalili, našli nejbližší otevřené "café" a zapluli na snídani. Byl tam docela nával, ale obsluha kmitala a jídlo bylo dobré. Navíc po celý den servírují vše - snídani, oběd, večeři - zkrátka bylo na výběr. Já si dala pancakes (lívance), Sid omeletu se šunkou, Tom uždiboval. Nějak nám teď po ránu moc nejí, takže jsme ho nenutili. K našemu překvapení jsme i s celým cirkusem strhli rekord, neboť nás tři čtvrtě na deset našlo před branami ZOO - která byla ještě zavřená. Tomáškovi to nevadilo, koloval po parkovišti, kontroloval kanály a nakonec ještě viděl vlak. Vstupné bylo milosrdné - máme permice do sanfranciscké ZOO, a ty nás opravňují k 50% slevě v mnoha dalších podobných atrakcích.

Santa Barbara leží v jiném podnebném pásu než náš domeček. Užívali jsme si tedy tepla, zvláštních vůní a pocitu, že jsme "za hranicemi všedních dnů". I u nás sice rostou palmy, ale je vidět, že se jim tu nedarí až tak úplně dobře a v chladnějších zimách můžou pomrznout. V Santa Barbaře vypadají palmy zcela přirozeně a velmi životaschopně. ZOO je zasazená v kopci, cestičky se vinou nahoru a dolů a otevírají výhledy lemované subtropickými stromy a rostlinami. Vlastní zvěřinec je maličký, ale má spoustu exotických druhů a většina jich je dobře viditelná. Kolem zahrady vede trasa malého vláčku, což jsme nemohli vynechat. Zatímco jsme čekali na soupravu, dohonila nás Pája s manželem, kamarádkou a dcerou Ellen. Eli je o půl roku mladší než Tom, ale je mnohem společenštější. Možná je to tím, že chodí na tři dopoledne týdně do školky, nebo tím, že je to zkrátka ženská - po chvíli bafla Toma za ruku a už si ho vlekla, kam potřebovala. Tom udělal ostudu, když se nechtěl ani na chvilku podělit o svůj náklaďák, naštěstí si Elinka z toho našeho hulváta moc nedělala.

	Tahle nížinná gorila byla za speciálním sklem (nejspíš jednosměrným zrcadlem) pěkně vidět.

Oběd jsme si dali v restauraci v centru Santa Barbary (kupodivu se nám podařilo zaparkovat!). Seděli jsme venku a tady se ukázalo, jak zrádné je zimní sluníčko i takhle daleko na jihu - sice dost pálilo, ale jak zafoukal studený vítr, měli jsme všichni husí kůži. My jsme pak naložili děti a snažili se vymotat z města na dálnici. Asi jsme netrefili úplně nejkratší cestou, ale aspoň jsme viděli kus města. Santa Barbara má slavnou misii, která byla obývána po celou dobu své existence, a také slavné presidio. V celém městě je vidět hodně španělský vliv; budovy, ulice, vše vypadá úplně jinak než u nás, o kousek dál na sever. Ovšem Lisa celou dobu kvílela, nezbylo, než na chvíli zastavit a nakrmit. Nevím, proč si nemohla vzpomenout, když jsme seděli v hospodě.

	Eli a Tom si nejdřív hráli každý zvlášť.

Zoologická zahrada děti zcela zjevně vyčerpala a spaly většinu cesty. Prospaly i zastávku na střídání za volantem. Bohužel díky Lisině sedačce otočené proti směru jízdy je sedadlo spolujezdce posunuté téměř na doraz dopředu, takže se Hroch po hodině mrákotného spánku dožadoval protažení tělesné schránky za volantem. V téhle chvíli nám také začal zlobit tempomat (cruise control) - stále vypadával, takže auto jelo jako tvrdohlavej osel. Při této výměně se již Tomášek vzbudil a pofňukával. Lisa se nechala uplatit kaší, ale Tom byl celkově nerlej. Nacpat děti zpět do sedaček mi přišlo skoro jako týrání, ale nedalo se nic dělat.

	Všichni jsme jedna rodina.

Další zastávku jsme museli udělat kvůli benzínu. Tomášek poletoval nadšeně mezi regály malého obchůdku a snažil se honem nějak vybít energii. Lisa pokukovala zpoza mého ramene na Toma a oba se chechtali a tak strašně radovali... jenomže nám pořád zbývalo domů nějakých šedesát mil - z nichž podstatnou část jsme ujeli za soustavného jeku. Shrnuto podtrženo - do Santa Barbary se chceme vrátit - projít si historickou část města, vzít děti na pláž (moře má v těchto končinách již trošku milosrdnější teplotu než našich 15°C), znovu do ZOO a třeba se vidět zase s Pájou a rodinou. Ovšem na to je potřeba víc času - a také asi bude pro děti příjemnější, když mezi dvěma dlouhými cestami bude pár dní odpočinku.

A na závěr pár novinek. V šesti měsících má Lisa 70 cm a 6,70 kg. Paní doktorka nad tím vrtěla hlavou - znamená to, že Lisa za dva měsíce vyrostla o 4 cm a přibrala jen třicet deka. No, asi holt bude holka po mně. V naší rodině se dodnes traduje historka se školní lékařkou, která se v nějakých mých sedmi letech pozastavovala nad mou nízkou váhou (kde ty loňské sněhy jsou) a sladce se mě jala vyptávat, zda mi maminka vaří večeře. Vzhledem k tomu, že mi byla nesympatická a že v naší rodině je vaření mužskou záležitostí, odvětila jsem pravdomluvně a velmi stručně, že ne, a víc jsem se tím nezabývala. O to více se situací zabývaly školní soudružky, které nelenily a pozvaly si mojí maminku na pohovor, v němž jí důležitě vykládaly, že děti potřebují pravidelnou stravu. Chudák moje máma netušila, která bije. Lízinu doktorku tato historka pobavila a poněkud uklidnila, nicméně mám za úkol dcerunku "vykrmit" - přidávat do jídla olivový olej nebo kousek avokáda, aby měla nějaké tuky.

	Eli a Tom na klouzačce.

Osobně si myslím, že Lisa veškeré kalorie "vyběhá". Na to, jak málo spí, jsem si už stěžovala. A v době, kdy je vzhůru, nám vymetá celý barák. Doslova. Dneska mi už odpoledne ruply nervy a převlíkla jsem jí bodyčko. Ona totiž neumí lézt po kolínkách, ale odpichuje se na bříšku ručičkama jak Meresjev. Je poměrně rychlá v lokalizování, uchopení a pozření zajímavých předmětů (Tomova autíčka, moje časopisy atd.) a tuhle si dokonce otevřela skříň s igelitovými pytlíky, čímž se dostala na vrchol blaha. Zkrátka zase nám nastává období, kdy bude třeba vše pečlivě zamykat a podlahy šůrovat tak, aby se z ních dalo jíst (doslova). Ledaže bych Lízince přidělala mop na bříško a nechala jí, ať si uklízí sama...

	Rozdílné priority: Eli má zájem o Toma, Tom má zájem o kanály.

Tomášek opakuje čím dál tím víc slov, takže už se s námi docela dobře domluví. Barvy a číslovky ovšem říká anglicky, i když rozumí i české verzi. Občas mě překvapí - tuhle vyžebral balónek a když mu ho paní prodavačka podávala, prohodil zcela samozřejmě a nonšalantně "thank you" a šel. Zřejmě od nás odkoukal, že v těchto situacích děkujeme a tak to začal používat. S balonky máme ještě jednu historku. Tom koukal na díl, kde si Teletubbies hrají s balonkem a ten jim nakonec uletí výš a výš, až zmizí. Chudák Tom ten jejich balonek obrečel a byl zcela k neutišení. Nedokázali jsme mu vysvětlit, že je to jen televize. Chuděra lkal, až se zalykal. Pohádku o Červené Karkulce jsem mu zkusila přečíst jednou. Pohlédl na zlého vlka, pravil "huf huf" a dále ho zajímaly jen osudy "pejska". Neměla jsem to srdce mu vysvětlovat, že je to zlý vlk a už vůbec ne, že ho někdo rozpáře a zabije. Tom vlky nezná, jen přátelské čoklíky z okolí, které si hladí. Holt ho asi střet s tvrdou realitou teprve čeká.

Od prvního března Toma taky čeká školka. Zaplatili jsme zápisné, vyplnili papíry a teď už tam můžu s Tomáškem chodit. Nelze ho tam zprvu nechat bez rodičů (školka za něj nemůže být zodpovědná, když papírově není jejich žákem), ale pokud tam budu s ním, smíme přijít kdykoliv a na jakkoliv dlouho. Zatím jsme absolvovali asi hodinu a půl. Tom byl zpočátku dost zaražený, teprve asi po půl hodině si šel hrát s hračkami. Ostatní děti pečlivě ignoroval. Tak doufám, že si zvykne a že se mu tam nakonec bude líbit. V současné době jsem už zase dost vyřízená. Lisa usíná po desáté; pokud si chci něco přečíst (třeba zprávy), psát deníček nebo nedej bože prohodit pár vět s vlastním manželem, tak se dostanu do postele v půl dvanácté. V šest mám nástup na kojení, po kterém je Lízinka čilá jak rybička a zalomí to až v sedm - kdy už zase neusnu já. Přes den se oddává spánku pouze v nudných okamžicích (například při cestě autem), aby nepropásla nic důležitého (třeba to, že bych "si" žehlila nebo uklízela). V kombinaci s Tomem, který je strašně samostatný a šikovný (například si vyleze v kuchyni na židli a zvedne druhý telefon a kecá mi do hovoru a mačká různé čudlíky, nebo si podá džus tak, že mi poleje klávesnici, stůl, židli i podlahu) a snaží se pomáhat (smetáčkem odborně rozmetává smetí do všech koutů), už opravdu nestíhám vůbec nic - jen zachraňovat největší katastrofy. Stále si opakuju, že "bordel v bytě, šťastné dítě", ale lidové moudrosti mi zatím ani nevyžehlily, ani neumyly koupelnu.

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.