Vánoce 10. - 30. prosince 2005 Hledá se školka - nadělení vlastní i přírodní - kterak z upršeného údolí na prosluněnou pláž uprci - naděje znovuobnovené lezby.

	Lisa svým výrazem demonstruje příklad obvyklého stavu mysli v naší rodině

Vzhledem ke krizovému vývoji v naší rodině a v mém duševním zdraví, věnovala jsem se v předvánočním čase hledání školky pro Toma. Tak jako všechny geniální plány, i tento má své mouchy. Zhruba polovina Američanek s malými dětmi chodí do práce - máme tu spoustu day care (u nás v bloku vím asi o čtyřech) a pre-schools, ale samozřejmě já jsem si zase vymyslela něco extra.

Day care je odkládárna na děti. Jsou velké day care a jsou "domácí" day care, které se liší počtem dětí a možnostmi, ale neodpovídají tak úplně tomu, co bych si představovala. Day care funguje od časného rána (cca 6:30) do večera (cca do 18:00), je flexibilní, dítě můžete přivézt kdy chcete a vyzvednout kdy chcete, ale to zase znamená, že day care nemůže mít žádný konzistentní program. Těžko budete s dětmi pracovat na nějakém projektu, když víte, že se vám budou trousit jak švábi na pivo. Navíc kalifornská legislativa upravuje, že tu může být až 12 dětí na jednu dospělou osobu - což u dvouletých prcků znamená, že "učitelka" zvládá maximálně dozor nad tím, aby nedošlo na krev, ale nějakou výuku ani náhodou. A pak je tu problém nemocných dětí - zaměstnané matky šoupnou do školky klidně i dítě s antibiotiky a klušou do práce. Z toho všeho plyne, že day care pro nás nepřipadá v úvahu. Nepotřebuju se Toma zbavit, jen ho chci na dvě tři dopoledne v týdnu nějak zaměstnat, pokud možno v místě, které pro něj bude mít nějaká pozitiva a kde se něco naučí. Volně lítat po dvorku nebo nudit se doma může klidně i se mnou - za to nepotřebuju někomu platit.

	Stromek vybrán a pila připravena; nyní Sidovi zbývá pod odborným dohledem uříznouti.

Pre-schools více odpovídají mojí představě "školky" - strukturovaný program, pevné hodiny docházky, menší počet dětí na jednoho učitele. Ovšem z nějakého důvodu mají pre-schools program většinou jen pro děti od tří let výše. Nezbývalo, než zapojit všechny možné páky a zkusit najít školku, kde by vzali dvouletého Tomáška na pár hodin týdně a kde by zajišťovali program, který se mně líbí. Celá ta legrace bude stát hříšné peníze (vše je soukromé), tak ať je to alespoň něco, co nám vyhovuje.

	Dary se pod náš stromeček sotva vešly

Začala jsem obcházet školky a zkoumat, co tedy můžu za těch 400 - 500 dolarů měsíčně (ano, to je reálná cena za 2 x 3-4 hodiny týdně) mít. Do první školky jsem nešla s velkými nadějemi, podle inzerátu mi přišla taková samo-domo, ale chtěla jsem mít trošku přehled. Nakonec jsem byla příjemně překvapená. Původně obytný dům byl přestavěný na školku někým, kdo zcela zjevně věděl, co dělá a proč to dělá. Školka měla malou tělocvičnu, místnost s linem na malování a kreativní činnosti, jinou místnost jako hernu. Koupelnička s malými záchodky byla průchozí na dvorek (čili děti si můžou jednodušše odskočit ze třídy i z venku). Na dvorku prolejzačky, houpačky, ale i betonové chodníky, po kterých prcci drandili na tříkolkách a v autíčkách. Zaujala mě malá oplocená zahrádka se záhonky - zjevně si někdo dával tu práci, aby děti měly možnost zasadit pár kytiček a koukat se, jak rostou. Tom se vrhnul na nejbližší autíčko a když se pak z něj nemohl vymotat, přiskočila učitelka a ukázala mu, jak otevřít dvířka. Pod vlivem zhruba pětiletého chlapečka se Tom pokusil vyjít na prolejzačku po klouzačce - překvapilo mě, že ten velký kluk Tomáškovi podal ruku, aby mu pomohl nahoru. Nachomýtli jsme se ke konci odpoledního venčení - děti a učitelky pouklízeli hračky a učitelka nakonec děti svolala zvonečkem. Tomášek veden stádním pudem se zařadil do štrůdlu a klidně by se nechal odvést na pokračování programu do třídy. Bohužel pozdější ohledání ukázalo, že v téhle školce zatím pro Toma není místo.

O dva dny později jsem absolvovala návštěvu ve školce, která se chlubí svými úspěchy. Obrovská instituce zabírá klasické školní budovy s obrovským hřištěm, vše je profesionální a tipťop. Ovšem ve třídách jsem shledala pramálo hraček - pár autíček, nějaká knížka - ale žádné kostičky, skládačky či stavebnice. Ve třídách jsem byla v době, kdy měla probíhat výtvarná výchova - ovšem učitelku jsem zastihla cosi patlat s jedním dítětem a zbytek chovanců se znuděně poflakoval po třídě. Dva chlapečci se mlátili poměrně velkými náklaďáky po hlavách. Ne, že by takováto výměna názorů byla u dvouletých dětí až tak nečekaná, ale zarážející byla reakce učitelky - ani to s ní nehnulo, natož aby klukům něco řekla nebo nějak zamezila vzájemnému vyvražďování. Tom si do třídy přinesl malý autobus, který dostal od Mikuláše. Během toho, co jsme si třídu prohlíželi, autobus odložil a tento byl schvácen jedním z přítomných kluků. Když jsme odcházeli, poukázala jsem na to, že potřebujeme, aby nám byl autobus vrácen a učitelka opět nereagovala - musela jsem jít já, s Lisou na břiše se ohnout a vyjednávat s místním chlapečkem. Naštěstí byl docela rozumný a obešlo se to bez velké scény - přesto bych přeci jen očekávala, že učitelka nějakým způsobem zasáhne. Můj dotaz po denním programu školky byl zodpovězen briskně - do deseti jsou děti na hřišti, pak mají svačinu, následuje volná zábavu ve třídě a pak je oběd a odchod domů. Jak vidno zříti, když dva dělají totéž, za tytéž peníze, nemusí to vůbec BÝT totéž.

	Lízičin nejlepší dárek: zlatá mašle.

Navštívila jsem ještě třetí školku, která se mi docela líbila, ale momentálně se stěhují do budovy blíže k našemu bydlišti, takže tu nechávám otevřenou - chci ještě vidět, jak bude vypadat nové působiště. Další hledání školky je prozatím přerušeno vánočními svátky, nicméně bude pokračovat. Nechceme dělat ukvapená rozhodnutí a máme ještě čas. Tomášek by stejně nastupoval až od března - v první polovině února jedeme do ČR. Pak bych mu chtěla nechat dva týdny na vydýchání časových rozdílů a adaptaci. Navíc v březnu už se dostaneme mimo chřipkovou sezónu, tak by mi snad mohl Tom vydržet i zdravotně. Chci, aby pro něj školka byla příjemným zpestřením programu, ne nudnou nenáviděnou povinností.

	Letos jako dárek jednoznačně vyhrály motorky na tahači

Lízinku jsme začali také osamostatňovat. Samozřejmě ji nevrháme do spárů kolektivní výchovy, ale vystěhovali jsme ji z naší ložnice. Podobně jako Tomášek ve stejném věku, začala nám Lisa v noci hubovat, že ji budíme. Původní plán počítal s tím, že až bude spát spolehlivě a pravidelně celou noc, poputuje do pokojíčku k Tomovi. Ovšem tuto podmínku Lisa ještě nesplnila a tak jsme ji zatím odstěhovali do babiččina pokojíčku. Má to tu výhodu, že pokud musím k ránu běžet kojit, mohu se s Lízinkou ještě po kojení na chvilku svalit do babiččiny postele a nemusím nás už nikam stěhovat. Navíc jsme na dveře pokojíčku instalovali protiprďuší kliku, takže Tomášek po probuzení chodí budit dosažitelného Sida a nikoliv nás.

Přípravy na vánoce jsem letos nechtěla podcenit. Nákupy dárků jsem činila postupně. Se dvěma dětmi se skutečně nedá oblítat během jednoho dne různé obchody a mít vše z krku za pár hodin. V deštivých dnech jsem plánovala výpravy - vždy musím tak, aby v tom pro děti byla i nějaká zábava. Tak například v nejbližším obchodním centru půjčují nakupovací autíčka a dětem dávají balónky. Dále tam mají místo, kde z prďuchem za 50 centů natřásá autíčko či helikoptéra (při třetí návštěvě už jsem se v centru vyznala natolik, abychom se tomto úseku zdaleka vyhnuli). V jiném centru zase mají hračkárnu s hracím koutkem s vláčky, tuhle zase Tomášek vyžebral reklamní balónek, a tak dále.

	To, co tak burácí, Tomášku, to je Tichý Oceán.

Balónky jsou naším momentálním prokletím. Téměř všude jsou součástí svátečních dekorací a Tomášek o ně vždy žadoní. Někdy se prodavači ustrnou a nějakou napůl splasklou potvoru roztomilému prďuškovi věnují, občas Tom ukecá nás. Balonek se vždy po dobu své životnosti stane velmi oblíbenou hračkou - musí s námi na procházku či nákup a večer jde s Tomem do postele. Nejhorší jsou rána, kdy se Tomášek snaží balónek přimět k letu a je zjevně smutný z přízemnosti kusu gumy. Nejvíc se nám osvědčily balónky z mylaru - vydrží i déle než týden a za dobu své existence zevšední dostatečně na to, aby Tom jejich zmizení neoplakal.

	Na Boží Hod bylo v údolí zima a lezavo; ještě že máme poblíž dubový park.

To jsem ale odbočila od vánočního tématu. Dárky jsme tedy měli nakoupené; pro stromeček jsme jeli jako každoročně na farmu. Letos jsme chytli vysloveně zimní počasí; na kopci bylo mrazivo a nevlídno. Děti jsem nabalila do zimního oblečení, ale samozřejmě, že sobě jsem nic teplého nezabalila. Přesto jsme si udělali malou procházku a nakonec i vybrali stromeček. Toma nejvíce zajímaly pozůstatky kolejí táhnoucí se přes farmu (vybrali jsme tuto v marné víře, že by tam mohl jezdit vláček - bližší ohledání zjistilo, že koleje vedou od nikud nikam a navíc jsou přerušovány plotky.

Na Štědrý den bylo ohavně mlhavo. Nedali jsme se odradit a vyrazili k moři. Ještě před Patcher Pass v Santacruzských horách náš čekalo milé překvapení - najednou jsme vyjeli z inverze a ocitli se ve slunném nádherném dni. Tom si rázoval po pobřeží v holínkách, které jsem mu záhy začala závidět. Nečekaně velká a ledová vlna mě ošplouchla až po kolena. Nezbylo než sundat promočené a propískované boty a absolvovat zbytek procházky bosky. Nakonec to nebylo vůbec špatné - kde bych se před dvaceti lety nadála, že v takhle pokročilém věku budu lítat bosky po tichomořské pláži ruku v ruce s mladým mužem? Sid vláčel Lisu, takže jsem si skutečně připadla nezvykle odlehčená a omlazená.

	Jedině v zimě, když prší, se kalifornské útesy zatřpytí četnými vodopády.

Vlastní Štědrý večer se odehrával podle předpokládaného scénáře. Tomášek u večeře zlobil, přestože jindy jí docela spořádaně. Když se mi konečně podařilo propašovat dárky pod stromeček a Sid Toma vypustil, aby se šel podívat "na dárky", minul junior obývák se stromečkem a zamířil do Lisiny ložnice. Samozřejmě, že měl dávno obhlédnuté, kde se zajímavé balíčky schovávají - a to jsem si myslela, kdoví jak nejsem fikaná. Nakonec se nám Tomáška podařilo nasměrovat správně. Vrhnul se po prvním dárku, který uviděl. Poté, co jsme mu vysvětlili, že není jeho, ale táty, a konečně mu balíček vyrvali, pravil Tom pragmatitcky "vévé" a došel si pro ten největší dar, který pod stromečkem dlel. Ten už naštěstí jeho byl a navíc obsahoval tahač s motorkami od babičky. Tím pro Toma vánoce skončily - jezdil po baráku s náklaďákem a ostatní dění jej už moc nevzrušovalo. Lízinku nejvíce zaujala lesklá zlatá stužka, kterou jsem převázala jeden z jejích dárků. Na druhou stranu jsme měli vánoce ještě dalších šest dní, než jsme dorozbalili a pořádně si vyhráli se všemi dárky.

	Vzácná chvilka, kdy Kvilda nekvílí.

Já a Sid jsme si nadělili nějaké drobnosti (knihy, oblečení), ale asi jsme také byli strašně hodní, poněvadž jsme dostali dva velké nečekané dary. Od sousedovic babičky Julie "poukázku" na jeden lednový večer bez dětí (tj. nabídku na hlídání) a od Matesa výlet na lezeckou stěnu - taktéž spojenou s hlídáním dětí. Matesův dar jsme vybrali téměř okamžitě. Na stěně jsme nebyli rok - napřed kvůli mé těhotenské nemožnosti a teď kvůli dětem. Přeci jen lezecké prostředí, kde dospěláci mohou létat proklatě nízko, není pro děti příliš bezpečné, a prcky nemůžeme nechat jen tak se někde batolit. Ovšem s odborným dozorem pro potomstvo to je něco jiného. Obě děti se chovaly vzorně, Lisa (náš mamánek) se dokonce nechala od Matesa nosit - jak má svou osobní mlíkárnu na dohled, je nejspokojenější miminko pod sluncem.

Moje pocity byly značně rozechvělé. Přeci jen lezení bylo důležitou součástí mého života příliš dlouho. Milostná aférka s rozením dětí nijak neoslabila starou lásku, ale nebyla jsem si jistá, jak dobře se stará láska přenese přes moje nadbytečná kila a zhuntovanou postavu. Základní skóre je 1:1 - nějak jsem se narvala do sedáku, ale lezačky jsem skutečně nezvládla. Noha se mi rozťápla o jedno číslo a navíc mám chodidlo tak široké, že jsem zřejmě doživotně odsouzena k pánské obuvi (do dámských čísel se nevejdu - ani do extra širokých). Lezačky jsem si vždy kupovala minimálně o číslo menší, takže nyní si připadám jak ošklivá sestra zkoušející Popelčin střevíček. Patu ani palec si odseknout nehodlám, boty jsem si tudíž musela půjčit.

Nevyplnila se ale nejhorší z mých obav. Je pravda, že momentálně vláčím nadváhu a že jsem na tom bídně s fyzickou kondicí, nicméně lezení je milosrdný sport. Velká část je "za zásluhy" - pokud má člověk "nalezené metry" a zkušenosti, tak si dokáže poradit i s věcmi, na které nemá hrubou sílu. Takže nakonec mě nejvíc brzdí zdravý rozum - pokud si nechci poškodit šlachy a klouby, musím se držet na lehkých cestách a postupně si zase budovat kondičku. Jediné, co mě v tuto chvíli tedy skutečně trápí, je bujné poprsí. Přes vzducholodě velikosti E-F si nevidím na nohy - ledaže bych si pořídila nějaká zrcátka...Myslím, že jsme ani netušili, jak moc nám lezení chybělo. Teď jen nějak přesvědčit Matesa, že bychom mohli vánoce slavit častěji.

	PF 2006: ať vám šířka obzorů neztlumí touhu objevovat.

Copyright © 2005-2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.