Zima 20. listopadu - 6. prosince 2005 Někomu roste zimní srst; naší Líze vyrostly zimní zuby

	Tom na nádraží v převleku za jemnou dámu - na šerifa je holt ještě moc malý

Tak i nám začala zima. Je mi jasné, že čtenářům, kteří již několik týdnů prohazují příjezdové cesty, přijde kalifornská zima směšná, nicméně jsem musela odložit sandály a natáhnout ponožky, které nesnáším. Přes poledne ještě bývá docela teplo, takže mám navíc problém s oblékáním dětí - ráno mrznou a v poledne se potí - a to i když je postupně svlékám jak cibuličky.

Koncem listopadu se urodí můj oblíbený svátek - Thanksgiving. Letos byl tak trochu zvláštní - obvykle jdeme k někomu na návštěvu nebo návštěva přijde k nám, a pak se věnujeme klasickým americkým disciplínám předepsaným na tento den - tj. pečení krocana, povídání, popíjení a posléze vydatnému jídlu. Ovšem aerolinky povolaly na poslední chvíli naši potencionální hostitelku Michelle do práce, a tak jsme 24 hodin před díkuvzdáním pozbyli plánu.

Musím říct, že nakonec to vlastně ani nevadilo. Dopoledne jsme vytáhli Suchýše do Feltonu na vlak (zjistila jsem, že Suchýše, který má trvalé bydliště v Praze, vídám častěji, než Matesa, který žije v Palo Alto). Suchýš se vášnivě zajímá o všeliký historický šrot, i usoudili jsme, že se mu bude depo Roaring Camp Railroads líbit. A skutečně - prohodil pár vět s předákem, a ten jej vzápětí vlekl s planoucím zrakem do kůlny. My jsme s Tomem absolvovali pozorování kačenek a kanálů, a Suchýše jsme spatřili, až když vyjel v kabině parní lokomotivy z depa směrem k nádraží, kde si konečně zakoupil řádnou jízdenku na vyhlídkovou jízdu. My jsme byli odhodlani vyjížďku tentokrát vynechat - přeci jen uplynulo sotva pár dní, co jsme tuto atrakci absolvovali. Domluvili jsme se, že se Suchýš případně večer zastaví a vyrazili k domovu. K jídlu jsme nepřichystali prachnic od krůty, ale nakonec to byl fajn večer, i když si Suchýš neužil typicky amerického díkuvzdání. Hlavně jsme si trochu pokecali, pojedli kari a bylo.

	S Liduškou na klouzačce

Prvního prosince mě čekal bojový úkol - absolvovat s Lízou čtyřměsíční a s Tomem mírně opožděnou dvouletou lékařskou prohlídku. První překvapení mi připravil Tom - na parkovišti u střediska pravil "fish" a "tata" - naposledy jsme tam byli při dvouměsíční Lízině prohlídce; Sid mi Toma jen předával. Zaskočilo mě, že Tom poznal středisko jen podle parkoviště, a že si pamatoval Sidovu přítomnost a rybičky v akváriu v čekárně. Vlastní prohlídky proběhly trochu chaoticky, naštěstí mám od doktorky vše černé na bílém (asi mají zkušenost se roztržitými matkami). Lisa ve čtyřech měsících měřila 66 cm a vážila 6,40 kg; Tom ve dvou letech má 90 cm a 12,90 kg. Obě děti jsou tedy na svůj věk nadprůměrně dlouhé a průměrně těžké. Paní doktorka byla celá unešená z Lisy, která se opět společensky předváděla - komunikovala, radovala se, přetáčela a celkově se snažila dát najevo, jak jí odborný zájem lichotí. Toma doktorka chválila, jak je šikovný, což od ní bylo velmi milé - obzvláště pokud přihlédneme k faktu, že Tomášek s ní komunikoval na úrovni obecního idiota (neartikulované ááá a ééé) a odmítnul předvést alespoň těch pár slov, která umí.

	Lisu stejně staré miminko velice zajímalo

Obě děti dostaly očkování. Snažila jsem se Tomovi vysvětlit, co ho čeká; kupodivu se mi to snad podařilo. Sice si beknul, ale jinak to nesl statečně, i když celý den připomínal, že dostal "pích pích" a že to bylo "au au" (jednalo se o dvě injekce). Lízinka dostala dokonce čtyři, ale ona si z toho nic moc nedělá - asi to bere jako součást této vrcholné společenské události.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a vypravila se sama s dětmi do Berkeley za Jitkou. Její Lidušce budou v prosinci čtyři roky, Míša je o měsíc starší než Lisa, takže máme s Jitkou co porovnávat. Tomášek si samozřejmě s Lidkou vyhrál nejvíc, až když jsme se chystali k odchodu. Líza s Míšou po sobě pokukovali a nakonec se oddali vzájemnému dumlání ručiček. Bohužel tento moment, jak už to s dětmi bývá, se nám nepodařilo zachytit fotograficky.

Zdá se, že Lisa nebude mít o kamarády nouzi. Když se počet sousedek s přibližně stejně starými dětmi rozrostl na tři, sezvala jsem je k nám domů. Přišla i jedna maminka, která o této akci věděla jen z doslechu. Za další týden se mě další paní ptala na ulici, jestli nevím něco o tom, že se tu začaly scházet maminky. A předevčírem hlásila Julie, že potkala další, zhruba pětiměsíční miminko. Všechny žijeme v rozmezí pár domků od sebe, takže se zdá, že před rokem asi byly nějaké skvrny na slunci nebo že ufoni dělali pokusy s rozmnožováním homo sapiens.

	Z leva do prava Saša (3m), Julianna (2m), Dominic (3m), Lexi (5t) a Lisa (4m)

Lise se společnost moc líbí, ale Tomášek při prvním srazu neuvěřitelně propuknul a páchal jednu scénu za druhou. Nevěřila jsem svým očím - moje klidné, vyrovnané usměvavé batole se rvalo o hračky, ječelo, vztekalo, dupalo a nakonec ubalilo jednomu chudákovi mimísovi takovou facku, že jsem myslela, že ho roztrhnu jak hada. Přitom pokud k nám přijde K.C., tak Tom relativně bez problémů půjčuje hračky, kluci si občas už i hrají interaktivně spolu a celkově je to pohoda. Podobná pohoda nastane, pokud jdeme na návětěvu někam my. Netušila jsem, že společnost dalších čtyř miminek ve vlastní domácnosti Tomáška tak vyvede z míry. Na den dalšího srazu jsem raději pozvala Báru a vyslala ji s Tomem na procházku. Chtěla jsem si trochu pokecat s ostatníma holkama a ne pořád řešit Tomáškovy záchvaty žárlivosti.

	Kanál je zajímavý sám o sobě, ale na tomto exempláři navíc necháváme roztát led

O jednom víkendu jsme se vypravili na Lickovu observatoř na Mt. Hamilton. Vede tam dlouhá, mizerná silnička, jež musí překonat dvě horská pásma. Mně se v zatáčkách dělalo špatně a Tomovi se podařilo nějakým záhadným způsobem prolít kalhoty vodou z picího hrnečku. Když jsme navíc nahoře ve 4200 stopách otevřeli dveře od auta, zjistili jsme, že 1250 metrů rozdílu v nadmořské výšce znamená nějakých patnáct stupňů rozdílu teplot. Ani u nás v údolí nebylo příliš teplo, nicméně mráz a ledový vítr nás zaskočily (obzvláště vzhledem k morkému Tomovi). Vzali jsme to poklusem do tepla observatoře, tam jsme Tomovi dali aspoň suchou plínku a obhlídli expozice. Zaujala nás veliká panaromatická fotografie, na níž byl zřetelně vidět Half Dome. Navlekli jsme na sebe a děti všechno oblečení, které jsme našli, a vydali se zkoumat, zda bude opravdu odněkud vidět až do Sierry Nevady. Nikdy před tím nám počasí takový výhled neumožnilo, jasný mrazivý den ale vypadal nadějně. Nakonec nám 157 mil vzdušnou čarou vzdálený horský útes ukázal místní policista.

Mezitím, co jsme se my, dospělí, kochali nevšedním výhledem, Tomášek se dal do objevování místních přízemních radovánek. To jest obrubníků a kanálů. Také jsme mu našli zamrzlou louži a tak naše kaliforňátko poznalo přírodní led (bez ledničky). Ukazovali jsme si, že led klouže a že se na sluníčku rozpouští. Ve stinných místech byla ještě pořád silná námraza, Tomáškovi jsme tvrdili, že je to sníh. Zkoušel, jestli opravdu studí a od té doby vykřikuje u Maxipsa Fíka polárníkem, že tam mají "níh".

	Moje těhotenství s Lisou nebere konce

Tomášek dal na radu paní doktorky a přesvědčuje nás, že přeci jen to s tím mluvením bere vážně. Začal svůj minimalistický slovník rozšiřovat. Samozřejmě, že především o slova, která on považuje za "potřebná" - například ho zaujala vlaječka zapíchnutá do pomeranče v sushárně - takže sice chlebu říká jen "ba", ale "vlajka" vyslovuje téměř bezchybně. Za důležité považujeme, že zkouší konverzovat; ba umí i telefonovat. Ne že by od malinka nebyl fascinován čudlíky a nevykřikoval "tata" či "baba" při pohledu na sluchátko, ale teď už dokáže Sidovi odpovědět na otázku, jak se má a co dělal. K našemu překvapení si dokáže vybrat nejdůležitější událost (i když proběhla před mnoha hodinami) a tátovi například vysvětlit, že viděl "fish". Sid se podivoval, kde jsme se byli dívat na rybičky, a než jsem stihla objasnit, že u kamarádky, tak Tom vážně pravil "tam" a mával ručičkou do dáli - což sice Sid vidět nemohl, ale mé mateřské srdce značně zjihlo.

	Half Dome na vzdálenost 157 mil

U kamarádky "tam" jsme byli půjčit "klec". Lízinka je neuvěřitelně čilá a žádá objevovat svět, což bohužel není ani jednoduché, ani bezpečné. Její pokusy vyskočit z lehátka zaznamenaly už jeden úspěch, když ji Sid nepřipoutal. Od té doby ji vážeme pečlivě, což ona řeší tím, že se vykloní hlavou dolů a ječí. Mohla bych ji pokládat na zem, jenomže tam je spousta Tomových hraček (angličáky, letadla, vláčky) a navíc na ni může Tomášek. Pro obveselení sestřičky vymýšlí různé skopičiny, kterým se Lisa sice děsně řehtá, ale mě obvykle smích rychle přejde. Hra, kdy Tom zvedá Lise nožičky a jezdí pod nima jako pod závorama autíčkem, je roztomilá. Hra, kdy Tom trénuje skok snožmo přes živou překážku (sestru) - nikoliv. Pomíjím mírně nebezpečné hrátky jako jízda velkým náklaďákem přes Lisu, sedání na sestru, a různé projevy náklonosti. Tomášek trvá na francouzském polibku sestře, což v jeho podání vypadá tak, že si k ni klekne, jednou rukou se jí opře o bříško a druhou jí láme vaz, aby jí natočil hlavu do pozice pro něj nejvýhodnější. Z výše uvedeného je doufám jasné, proč nemůžu děti nechat ani na vteřinku bez dozoru - děti se mají rády, rády si spolu hrají, ale rozum nemají ani jeden. Nebojím se, že by Tomášek Lise nějak schválně ublížil, ale občas má zkrátka telecí nápady. A protože se sem tam potřebuju vzdálit alepoň na pár metrů (například na záchod, nebo slít těstoviny či hrábnout do schránky), tak jsem se začala pídit po ohrádce.

	Prej že holčičky jsou mnohem klidnější a způsobnější než kluci... HAHA!

	Naše hodné miminko Tomášek

Nebyla jsem si jistá, s jakým úspěchem se playpen setká, takže jsem jej raději jen zapůjčila. Je to takový hybrid mezi postýlkou (kterou máme, ale která je Lízince malá) a ohrádkou. Lisa je tam relativně v teple - kus nad zemi a na matraci - a v bezpečí za síťovinou. Ovšem Tom jak zahlídnul ohrádku, už měl přistavenou židličku - takže jsem skončila tak, že OBĚ děti hlídám v ohrádce a nemůžu od nich na krok. Největším trestem pro Toma je momentálně výhružka, že ho nepustím do klece za Lízou. Doufám, že nadšení z playpenu trochu opadne a tento kus nábytku začne plnit svou funkci separátora dětí. Tom momentálně musí mít vše jako Lízinka - leze jí do autosedačky a lehátka, a dokonce trval na tom, že mu musím také vykapat a odsát nos, když Lisa dostala rýmu. Naštěstá toto recesivní chování u Toma opravdu končí vyzkoušením Líziných požitků - jeho účelem není zbavit se sourozence a zaujmout jeho místo, s čímž se občas setkávám u okolních spřátelených matek.

Lízince přítomnost brášky velmi svědčí. Ti dva spolu často komunikují jakýmsi miminčím jazykem (Tom napodobuje Lízu tak úspěšně, že nepoznám, kdo z nich zrovna "mluví"), Tomášek se snaží Lízinku pobavit a zabavit a Lisa mu to oplácí vřelou nákloností - natahuje k němu ručičky, chytá ho, směje se a celkově dává najevo, že brácha je prima. Přijde mi, že je Lisa i trošku napřed ve vývoji - ale nemám moc srovnání, vzhledem k Tomáškově nedonošenosti se tento nedá považovat za průkazný srovnávací materiál. Ovšem se zubama Lisa začala definitivně velmi brzy. První jsem ke svému velikému údivu našla v sedmnácti týdnech. Přišlo mi divné, že pořád všechno ohlodává jak bobr - ovšem že najdu proříznutou spodní jedničku jsem skutečně nečekala. Druhá se vyklubala v těsném závěsu, takže nezbývá než čekat, jakých dalších překvapení se od naší slečny dočkáme.

Péče o dvě děti je nejnáročnější asi v tom, že skutečně nestíháme nic jiného. Jedno dítě se dá ještě poměrně jednodušše odložit, dvě děti nikoliv (zvlášť pokud to mladší trvá na přítomnosti maminky a raději zemře hlady, než by ochutnalo dudlík). Za největší úspěch uplynulých týdnů považuji naši návštěvu kina. Ano: celé tři hodiny jsem strávila mimo dosah upatlaných ručiček a doslech kňourání a ječení. Sousedovic babička Julie slíbila u nás přespat a tím zajistit základní dozor. Nicméně jsme si netroufli nechat ji samotnou s čilými dětmi; byli jsme rozhodnuti počkat, až potomstvo usne. Je jasné, že Lisa si nás vychutnala. Jakkoliv před tím ochotně vytuhávala po deváté hodině, byla v den D čilá ještě v deset. Když konečně v 22:07 zaklapla víka, následovala rychlá akce, za kterou by se nemusely stydět ani FBI - během tří minut jsme byli oblečení a v autě, a v 22:30 jsme seděli v biografu na vytouženém čtvtém dílu Harryho Pottera. Asi do poloviny filmu jsem se musela kousat do jazyku při každém hlasitějším zvuku - měla jsem neodbytné nutkání začít syčet, aby stáhli zvuk, nebo vzbudí děti.

	Děti žádají být v kleci spolu

	Jsou tam, jenom Lisa je hrozně nerada ukazuje!

Nevím, jestli si mohu troufnout fušovat do řemesla Hnidopichovi, ale pár postřehů si neodpustím. Opravdu se podařilo celý čtvrtý díl vtěsnat do 150 minut filmu. Celkově ovšem snímek působí spíš jako trailer ke knize - rychlý sled klíčových scén podle mě člověku neznalému knihy nemůže dávat moc smysl. Zbytečně protahovaná akční honička s drakem zabírá drahocené minuty, kterým posléze za oběť padne vyústění scény, kde Harry najde mrtvého Bartyho Crouche - zápletka zde končí zcela bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení - jako kdyby čtrnáctiletí kluci zakopávali o mrtvoly natolik běžně, že nejen nespustí poplach, ale ani to nepovažují za nutné zmínit svým kamarádům. Situace s Crouchem není objasněna nikde v celém zbytku filmu. Podobně vytržena z kontextu je Rita Skeeter. Zpovídá Harryho a napíše pár vylhaných článků - ale tím její role ve filmu končí. Divák si pak může říci, proč tam ta ženská vůbec byla a proč na její uvedení bylo vynaloženo tolik času, který by se hodil spíš někde jinde. Na filmu mě však potěšila jedna věc. Autorům se podařilo strašidelné části příběhu předložit bez naturalistických dramat, hektolitrů kečupu a nechutných hereckých masek, aniž by ubrali na jejich závažnosti.

V současné době jsme všichni (kromě Sida) nemocní, tak u nás moc veselo není. Sama bych se potřebovala složit do postele, a místo toho mám dvě ukňourané děti. Na Lise se choroba projevuje šíleným mamánkovatěním - občas pochybuji, že si vůbec všimla, že již nejsme spojené pupeční šňůrou. Vzhledem k tomu, jak moc na mně lpí, by možná ta šňura nebyla k zahození - aspoň by si na mně při krmení nemohla cvičit své zbrusu nové zuby. Tomášek má zase problémy s usínáním a spaním. Špatně se mu dýchá, kašle jak zasloužilý kuřák a je protivný, protože mu chybí vylítání. Ne, že bych ho nebrala ven, ale je tak unavený, že mi stejně pořád leze do kočárku. Nemocemi značně trpí náš společenský a aktivní život - nemůžeme na návštěvy a nemůžeme plánovat ambicioznější výlety, takže se plácáme kolem domu, což je značně únavné. Doufám, že vánoce budou o něco pestřejší a veselejší.

Copyright © 2005-2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.