Úžasnost mě jaxi přešla 22. října - 20. listopadu 2005 Zaručený zabiják nadšení: změna letního/zimního času + obyčejná rýma

	Zombie u televize

Internetové a Murphyho zákony fungují zcela neúprosně. V minulém deníčku jsem se pochválila, jak pěkně zvládám a rázem mi to bylo vyvráceno. Děti se spikly s nesmyslnými změnami času a agresivními virózami -- a společnými silami mě srazily na kolena.

O tom, jak se změnami času uspoří minimum energie za šílených obětí celých národů, už bylo napsáno dost. Teoreticky by se zdálo, že pokud jsem s dětmi doma, můžeme si na to přivyknout v pohodě vlastním tempem, a že se vlastně nic neděje. Jenže nejde o přivykání - jde o to, že najednou máme po páté hodině tmu, a na mých bedrech leží zodpovědnost za přežití dalších čtyř hodin v baráku s potomstvem, které bylo zvyklé courat navečer po procházkách. Tom spává zhruba do čtyř. Pokud v té době náhodou spí i Lisa, hlučný prďuch ji nekompromisně vzbudí. Obě děti jsou po probuzení nevrlé; než je nějak zpacifikuju, přebalím, převleču, vydám svačiny a zorganizuju odchod, je právě těch pět hodin a venku lezavo a nevlídno. Nezbývá než nějak nakombinovat nákupy, návštěvy kamarádek, výpravy do knihkupectví a hračkáren (kde mají stoly s vláčky) a domácí aktivity. S Lízinkou je to ještě docela jednoduché. Na zemi se zvládne poměrně dlouho zabavit lomcováním s vlastníma nohama, přetáčením (a vztekáním se, když někde zapomene ručičku), jakož i zkoumáním hraček (a vztekáním se, pokud tyto nejdou zcela pozřít či jiným zásadním způsobem nespolupracují). Tomášek má doma vláčky, autíčka, letadla a dokáže si hezky hrát poměrně dlouhou dobu, ale časem začne vymýšlet koniny a je nutno jej nějak zabavit.

	Tomovi malování bohužel vydrží jenom chvilku.

I zakoupila jsem prstové barvy, plastelínu a velkou knihu samolepek. Barvičky se Tomovi vcelku líbí, ale samozřejmě ho malování nezaujme na déle než nějakých dvacet minut. Samolepky jsou takový evergreen, ovšem musím říct, že už začínám mít tiky, když zahlédnu obtisk pečlivě a nesundatelně přilíplý k parketám (toho se docílí, pokud přes něj jezdíte dostatečně dlouho velkým náklaďákem), důležitým dokumentům, případně jej rozcupovaný na milion malých chloupků lovím z právě vypraného prádla. Vynálezce samolepek považuji za stejně společensky nebezpečného šílence jako vynálezce nášlapných autíček (angličáků) a doufám, že oba pány už někdo lynčoval.

Kromě válčení se zkráceným časem k venčení prďuchů mě navíc skolila choroba. Tento rok jsem již pošesté dostala rýmu. Takovou tu vcelku obyčejnou, kdy je člověku ne zrovna nejlíp, kašle jako plicní sanatorium a kapesník by si mohl nechat k nosu rovnou implantovat. Pomáhá na to zalézt si na pár dní do postele s kotlem čaje a neotravovat sebe ani své okolí. Pokud máte dvě čilé děti, tak si místo horkého čaje natočíte vodu z kohoutku a místo do postele odcváláte křepce s miminem na břiše na procházku za zdrhajícím samostatným mladým mužem. Ke kamarádkám se neodvážíte ani přiblížit (protože mají také malé děti a nechcete nikoho nakazit), zrovna tak vám přijde hloupé jít prskat na ostatní děti do výše jmenovaných knihoven či muzeí - zbývají skutečně pouze procházky. Slastnému polehávání jsem se dostala nejblíže vždy kolem osmé hodiny večerní, kdy kojím Lisu na pohovce a Tom popíjí mlíko při sledování oblíbených pohádek (momentálně se u nás střídá Thomas the Tank Engine a Maxipes Fík). Oba dva seriály znám už nazpaměť a tak u toho obvykle čučím do blba, ale Tom si právě toho věčného opakování užívá. Obzvláště Maxipes Fík jej inspiruje ke komentování a napodobování - naučil se písmenko F, stal se také mistrem světa ve skoku (ovšem ve skoku jen tak - Fíkových kvalit, zejména pak skákání pro pivo a pro noviny, ještě nedosáhl) a směje se na místech, která jemu přijdou humorná (třeba jak se hospodský schovává pod padacími dvířky). Zkoušeli jsme mu propašovat i jiné pohádky, ale ani u českých dětí tolik oblíbený krteček nějak Toma nezaujal. Myslím, že Tomášek je realista - mašinky zná a pejsky taky, tudíž se s Thomasem a Fíkem dokáže nějak ztotožnit. Fiktivní postavičky nebo zviřátka, která nejsou běžně k vidění, Toma moc nezajímají. Podobně v poslední době opustil milovaného plyšového hrošíka a nehne se bez zrzavého kocoura, jehož živého dvojníka potkáváme u nás ulici.

	Sid s dětmi vyrážejí do terénu

Do všech těchto radostí se navíc děti rozhodly zpestřovat naše noci. Lízinka, která už spávala od večera do rána, se začala dožadovat snídaně mezi jednou a třetí. Toma zase postihlo období nočních můr, kdy kolem druhé bečí a potácí se po baráku. Taková vzorová noc tudíž u nás vypadá tak, že v devět jde spát Tom, v deset usne Lisa, v jedenáct se dohrabu do pelechu já, v půl dvanáctý mě vzbudí svým příchodem do ložnice Sid, který má zásadně na poslední chvíli nejvíce práce na počítači, v jednu se Lízinka dožaduje vehementně stravy a posilněna pak další hodinku pokřikuje v postýlce, když ve dvě konečně zase usnu, tak se během čtyřiceti minut vzbudí Tom. Toho jde do pelechu obvykle nahánět Sid, ale samozřejmě spaní mi to zpřetrhá. V pět je opět vzhůru Lisa, veselí se do šesti či půl sedmé, a v půl osmé vstává Tomášek. A teď si představte, že se po takové noci snažím exhumovat s hlavou jako škopek, bolavými klouby, tuberáckým kašlem a s vidinou celodenních galejí zakončených finální čtyřhodinovou prémiovkou s nevylítanými prďuchy. Musím říct, že v tom týdnu mě značně přešel humor, jakož i přesvědčení, že se dvě děti a domácnost dají hravě zvládnout bez spolupráce širší rodiny či najatých služeb.

	V naší herně je často plno.

Nicméně je mi alespoň jasné, že takhle to dál nejde, a že bude třeba přestat být zbytečně statečná (= blbá) a přinášet oběti, o které nikdo nestojí. Rodinná rada se usnesla, že Sid musí chodit domů trochu dříve než v devět večer, a také že by asi nebylo od věci najít Tomovi nějakou školku. Nevím, nakolik se mi podaří nějak skloubit moje představy o předškolním zařízení s americkým systémem a našimi financemi, ale pracuji na tom. Poslední úkol, který jsem si vytyčila, je naučit Lízu na flašku. Zdá se, že se zkraje noci budí hlady, a že by potřebovala večer řádně nakrmit. Ovšem já zkrátka nejsem stavěná na kojení malých hrochů (Lízinka je obrovské mimino) a ke konci dne už poněkud selhávám ve funkci výkrmny. Prosté řešení, že by se slečna dcera dorazila trochou umělého mlíka z lahve, však zatím selhává na její naprosté neochotě mít cokoliv do činění s gumajzlem. Už jsem zkusila různé dudlíky - rychlé, pomalé, gumové, silikonové, speciálně tvarované - a výsledek je nula.

Abych ale jen neskuhrala. Moje děti totiž mají i tatínka, který se o ně v rámci možností stará. Sid obě děti koupe. Toma jsem za poslední rok koupala já asi třikrát, Lisu taky asi třikrát. Člověk by řekl, že to Hroch už musí mít v paži, ale i mistr tesař se utne. Tuhle nacpal Toma do vany, ale ubohé batole se nevrhlo okamžitě po hračkách, nýbrž rozpačitě stálo ve vodě a kňouralo. Bližší ohledání ukázalo, že Sid byl tak rychlý v koupacích přípravách, že Tomáškovi nestihnul sundat ponožky.

	Historická Dixiana Shay nás vezla na kopec.

Také se mi podařilo Sidovi vysvětlit, že vzít si obě děti na procházku je vlastně děsná pohoda. Nabalila jsem jim klokanku, kočárek, dala pac a pusu a šla se věnovat takovým frivolitám jako je čtení internetu při současném pití HORKÉ kávy BEZ toho, abych ještě třímala nějaké ječící dítě či kojila. Idylka trvala asi čtyřicet minut. Zrovna když jsem se chystala zalézt alespoň na hodinu do koupelny, zvonil telefon. Rozkaz byl jasný, byť poněkud úsečný: "Okamžitě si přijeď pro Lisu, jedeme šít!". Takže jsem skočila v noční košili do auta a mastila to k parkovišti u Vasonského parku, zatímco Sid se s Lisou v klokance a krvácejícím Tomem za ruku plazil přes celý park k autu. Sešli jsme se u brány tak akorát a já si docela vydechla - Tomášek pobíhal vesele kolem auta, zabýval se obvyklým zkoumáním kanálů a sbíráním kamínků a nevypadal, že by ho tržná rána na obočí nějak znervózňovala. Nicméně jsem si převzala mimčo, aby nemuselo trčet s bratrem na pohotovosti, a Sid s Tomem zvládli dojet pro tři štychy. Kupodivu jeho rozražené obočí nedopadlo nijak zle, horší bylo podbité oko, které se Tomovi během tří dnů vybarvilo do duhové nádhery. Holt zase pár dní vypadal jako týrané dítě.

	Ve Feltonu pozoruje Tom kromě mašinek i kačenky v rybníce.

Kromě toho všeho jsme stihli s dětmi ještě dvě větší akce. Sid nikdy nejel vlakem s parní lokomotivou v Roaring Camp Railroads ve Feltonu. Já jsem tuto akci absolvovala už před půl rokem, ale moc jsem z toho tenkrát neměla. Tom byl ještě malý, celou cestu otravoval, snažil se skákat z okýnka a celkově mi kašlal na romantiku. Tentokrát vše proběhlo úspěšněji. Tomáška začaly v létě vláčky konečně pořádně zajímat a tak jsme cestou od parkoviště sledovali odjezd mašinky z depa, probrali princip parního stroje (aby se tolik nebál syčení páry a hlasité píšťaly), a několikrát jej ujistili, že vláček čeká na nádraží, kam jsme se posléze naším obvyklým tempem od kamínku ke kanálu přeci jen dostali. V otevřeném vagonu Tom sledoval lokomotivu i okolní redwoodový les, a choval se jako miloučké, zvídavé, leč poslušné dítě. Na zastávce v redwoodech stejně roztomile pobíhal od jednoho lesního velikána k druhému, schovával se v dutinách stromů a capal po padlém kmeni. Cestou zpět už jevil jisté známky únavy, nicméně mistička rozinek jej udržela v sedě. Byli jsme se Sidem oba nadšení z toho, jak šikovného a rozumného prďuška to máme.

	Balonová hlídka za svítání.

Druhou větší akcí byl WHAMOBASS - velký balonářský slet v Coalinze. Přiznám se, že plánování tohoto výletu mi dělalo dost starosti. Čekala nás spousta neznámých veličin. Jak budou děti snášet čtyřhodinovou cestu? Jak proběhne spaní v hotelu a brzké ranní vstávání? Bude Lízinka ječet při spatření jakékoliv cizí tváře? Bude Tom ječet při nafukování a ohřívání balónů? Podaří se nám sbalit celý potulný cirkus do auta?

V pátek dopoledne vzala Toma na procházku Bára a já se pokoušela v přestávkách mezi kojením a chováním Lisy sbalit. Nakonec se stalo neuvěřitelné skutkem a nejen, že Sid přišel skutečně DŘÍV z práce, ale dokonce jsme zvládli vše nacpat do vozíku a v půl třetí vyjíždět. Odborná porota by nám sice asi strhla jeden bod za styl - během balení Tom zdrhnul do auta, kde přepínal páčky a čudlíky a následně vypadnul ze dveří na betonovou podlahu, čímž si pořídil silniční lišej na nose a tváři - ale důležité je, že jsme VYJELI. Děti navíc byly celou skoro čtyřhodinovou cestu hodné.

	Na hřišti bylo rázem přebalónováno.

Coalinga je děsná díra, navíc v krajině připomínající pouštní Polabskou nížinu, zpestřenou ropnými vrty. Trochu problematická byla večeře - nechtěli jsme se uchylovat k McDonaldovi, i zkusili jsme místní nobl vypadající stejkárnu Harris Ranch. Inu, luxusní byly jedině ceny; jídlo mírně podprůměrné a obsluha otřesná.

Večer na pokoji jsme Tomovi pustili pohádku na počítači (tady chválím Sida za spásný nápad vzít DVDčka a počítač), vykoupali ho, a postupně se všichni nacpali do postelí. Tomášek byl celý divoký z toho, že má velkou postel a různě vylejzal, blbnul (tloukl hlavou o čelo postele) a celkově se radoval. Nevím, proč jsme se namáhali natahovat na pátou ranní budíka - Tom, řádiv předtím do deseti, byl od půl třetí zcela živ a vesel - zřejmě jej nadchlo, že spíme v jedné místnosti všichni. Když nás unavilo neustále k němu vstávat a přikrývat ho, vlezl si Sid k němu do postele. Ovšem tu se Tom projevil jako pravá dáma a žádal, aby se táta okamžitě oholil. Do toho si matně pamatuji, že jsem kojila Lisu a najednou bylo všude ticho - a taky pět hodin. Nechala jsem rodinu ještě dvacet minut vyspávat, ale pak jsme museli vyrazit.

	A pak se měchy vznesly ... a Tomášek chtěl pořád jenom pryč.

Cestou na hřiště místní college, kde se balonářský sraz konal, jsme viděli Danovu Dawn Patrol. Dana byl jediný, kdo se obětoval a v nekřesťanskou hodinu ještě za tmy vzlétnul. Poprvé v životě jsem viděla tu nádheru. Představte si temnou noc, v níž se najednou na nebi rozsvítí pestrobarevný plášť balónu teplým světlem hořáků. Pár vteřin se vznáší jako fata morgána a najednou je zase všude černočerná tma - tak dlouho, než je balónu zase potřeba přitopit.

Balónové létání je především SPOLEČENSKOU událostí. Na hřišti proběhly proslovy, organizační funkce, popíjení hektolitrů horké kávy a všeobecná družba. My jsme byli značně znevýhodněni dětmi. Lízinka spořádaně spala v kočárku, ale tento bylo třeba přemisťovat a Tomášek nevypadal vůbec nadšeně. Jak zjistil, že se jedná o balóny, začal tvrdě vyžadovat odchod. Nějak jsme přežili start několika desítek balónů, ale v Tomovi jsme sportovního ducha nevykřesali. Balóny odporně hučí a basta. Paradoxem je, že zatímco Tom se nám věšel na krk a zacpával si uši, Lisa poklidně spala v uličce mezi dvěma balóny a nejevila žádné známky znepokojení nad rachotem větráků a posléze hukotem hořáků.

Kolem osmé ráno bylo vše ve vzduchu a Hroch trval na snídani. Tom se trošku rozveselil u McDonalda a jezdil na klouzačkách, nás ovšem snídaně přesvědčila, že příště snad raději budeme hlady. Nezavítali jsme k měkkýši už několik let a milosrdně jsme pozapomněli na nechutné, nezáživné, dusivé jídlo. Rodinná rada začínala mít pocit, že možná by nebylo od věci vše sbalit a odjet. Moc nás nelákala představa odpoledne stráveného buď na hotelu nebo mezi ropnými vrty, další příšerné noci, vstávání v pět - a to vše jen proto, abychom Tomovi způsobili další balónový stres?

	Balóny jsou krásné -- ale s našimi dětmi je na ně asi ještě brzo.

Poněkud váhavě jsme se vydali směrem k hotelu, když jsme vedle na poli zahlédli Brentovu Shooting Star, kterak se snaží přistát. Brentova pozemní posádka ještě nedorazila, takže Hroch pomohl zatížit koš a já se snažila zaparkovat nějak vhodně auto a vyložit děti. Ovšem Tom, jak zjistil, že je to další balón, začal zoufale prosit, aby nemusel vystupovat. Jestli jsem do té doby váhala s odjezdem, tak tímto mě utrápený, nešťastný prďušek přesvědčil. Pomohli jsme Brentovi složit balón; Tom po čase z auta vylezl, ale měchu (byŤ splasklému a neškodnému) se obloukem vyhýbal. Brent slíbil, že vyřídí naše pozdravy a vysvětlení ostatním spřáteleným pilotům a byli jsme na cestě.

Cestu do Údolí obě děti opět vzorně prospaly, ve dvě hodiny jsme už hltali výbornou vietnamskou polívku v naší oblíbené restauraci My Pho a v půl třetí jsme byli všichni v domečku. Výlet tedy skončil neúspěchem pouze co se balónů týče. Naopak za pozitivní považujeme skutečnost, že vlastní balení a trmácení není zdaleka takový problém, jaký bychom byli čekali. Tomovo ponocování poněkud rušilo, nicméně pramenilo z jeho nadšení nad novým prostředím, tudíž to omlouváme jako věc, jež se bude zlepšovat. Výlety nám totiž moc chybí a ráda bych zase někdy psala o něčem jiném, než o jednotvárném domácím kolotoči - snad se ještě v této pětiletce někam vyhrabeme.

Copyright © 2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.