Jsem úžasná! 2. - 22. října 2005 Zvládám přípravy na Halloween, organizaci dětské párty, sociální život a výlety - a bez Lisy v klokance na břiše si už připadám neoblečená

	Halloween se blíží!

Když jsem čekala Toma, kladla mi Martina Křenová na srdce, že pokud s dítětem nejen přežiju jednotlivé dny, ale ještě stihnu dojít na poštu, tak jsem zkrátka úžasná. Se dvěma dětmi si myslím, že jsem úžasná na druhou. Zvládám totiž nejen poštu a sámošku -- navíc se zdá, že se dětem v mé péči docela daří.

Zatím jsem odolala nutkání rozcupovat Toma na tisíc kousků, i když mi k tomu zavdává často příčiny. Obvykle to začíná tak, že máme někam honem jít, já Tomáška přebalím, převleču do čistého a jdu kojit Lisu, aby po cestě neřvala. Dále se scénář liší jen v maličkostech. Například - Tom přijde a šíleně špinavejma ručičkama se jme hladit Lízu. Mé pátrání po tom, proč synek vypadá jako dítě z chudobince, které se půl roku nemylo, končí u krbu - dvířka otevřená a popel pečlivě vymetený do obýváku - na podlahu (myslím, že ani v příští pětiletce si koberce pořizovat nebudeme - holobyt se zdá být velmi praktický), hračky a veškerý nábytek v dosahu - a samozřejmě na naši Popelku osobně.
Tuhle se zase (čistě převlečený atd.) Tomášek přiřítil ze zahrady, kam zdrhnul bez bot - nejen že byl až po kolena mokrý, ale navíc si vyválením v pískovišti přivodil vzhled vídeňského řízku. Ponožky, kalhoty - všechno v sakrech - a po baráku otisky z mokrého písku. Variantou je pak zdrhnutí v ponožkách před barák (obvykle když se loučíme ráno se Sidem) a proběhnutí právě zavlaženým (= blátivým) trávníkem a následně celým domem, případně ošmatlání šmírů z brzd na autě a distribuování čitelných otisků ručiček po bílé pračce, bílých dveřích a bílých stěnách.

	Vybrat tu nejkrásnější dýni je fuška!

Na druhou stranu mě Tom za svoje lumpárny kompenzuje v pečlivě odměřených dávkách neuvěřitelnou roztomilostí. Měla jsem Lisu hozenou přes rameno a Tomášek mě žalostně tahal za ruku a vykřikoval "mama mama". Nevěděla jsem, co po mě chce, takže nakonec rezignoval na tupou matku a šel problém ošetřit sám - z krbové římsy si stáhnul krabici s papírovými kapesníky a šel utřít poblinkané Lise pusinku. Překvapilo mě, jak šetrně se k ní choval. Dále očistil židli a podlahu - pořád stejným kapesníkem, ale to neva - hlavně že to nevzal v opačném pořadí.

Přes všechny překážky denodenně chystané dětmi se mi podařilo vyhrabat se s nimi na Pumpkin Patch. Malá farma v Mountain View každoročně prodává dýně na Halloween - a protože mají prodej oživený vláčekem, bludištěm, stohem a zvířátky, nemohli jsme si to nechat ujít. Čekala jsem, že Toma bude bavit vláček, ale nakonec jsme nejvíc času strávili pozorováním kuřátek. Byla tam s námi Julie a K.C. a samozřejmě že kluci si začali nejintenzivněji hrát (honit se v bludišti), když jsme byli už na odchodu.

	Julii se podařilo najít a odchytit rozdováděného Toma.

Za důkaz svých organizačních schopností považuji přípravu Tomovy narozeninové oslavy. Někde jsem četla, že chtějí-li se rodiče co nejvíce pomstíti dvouletému dítěti, pozvou všechny jeho kamarády k nim DOMŮ, kde mu tito budou brát JEHO hračky (a následné rodiče zprudí nebohého oslavence, že Pepíčkovi prostě musí půjčit svoje nejmilovanější autíčko). Rozhodli jsme se tedy uspořádat párty na neutrálním území. Protože si neděláme iluze o tom, že by se větší množství batolat dalo udržet spořádaně v sedě, zvolili jsme park s vláčkem a kolotočem. Od začátku jsem si také nedokázala přestavit, že bych měla sama péci, vařit a vystrojovat - a tudíž jsme nasadili většinu propriet kupovaných. Překvapilo mě, že v okolí máme hned dva "party stores", kde se dá vše sehnat. Nicméně, pokud by Tom uměl mluvit, asi by vám sdělil, že mít narozeniny kolem Halloweenu je průšvih. Jakkoliv neohroženým hasičem byl Tom v minulém životě, tak Halloweenské výzdoby se bojí. Bohužel obzvláště hračkářství a specializované krámy lákají už od dveří k nákupu kostlivců a nechutných gumových protéz. Tomášek se mě držel při vstupu jako klíště, ale když pak zcela nečekaně v útrobách obchoďáku spustila asi metr vysoká strašidelná figurína na baterky krákoravým hlasem zdravici -- dva kroky od Toma -- bylo vše ztraceno. Tom se šíleně lekl a skočil na mojí nohu. Já měla v klokance Lisu, nemohla jsem se sehnout a prďucha odnést; Tomášek odmítal pustit se mé nohy a tudíž jsem ho nemohla ani odvést. A figurka krákala a krákala a Tom ječel a ječel. Z patové situace nás zachránila až pokladní, která Tomovi nafoukla balónek, čímž ho zaujala natolik, aby pustil mou nohu a mohli jsme se hnout od strašidla a potažmo z krámu. Tom byl z balónku celý pryč, takže nakonec si snad žádné trauma z halloweenské výzdoby neodnesl.

	Tomášek ještě neumí šlapat

Kupodivu se mi daří s dětmi udržovat čilý společenský život. Zdá se, že návštěvy fungují na vyšťavení energického batolete stejně dobře jako dlouhé procházky. Pokud je u nás sousedovic K.C., tak si kluci hrají společně - lítají, skáčou na Tomovu postel a matraci, co máme u Toma na zemi; jezdí s autíčky a vláčky - a my dámy - tj. já, Lisa a sousedovic babička - sedíme v obýváku a konverzujeme. Opačně to funguje také dobře - sousedi mají celý velký stůl s vláčky a kolejemi, a tam je Tom nejhodnější chlapeček pod sluncem. Podobně na návštěvě u Petry - část doby si hrál s Lukáškovou železnicí, druhou část byl zalezlý u Lukyho v pokojíčku a jezdil si s autíčky.

	Point Lobos na pobřeží bylo nádherné počasí...

Byli jsme také navštívit moji bezdětnou kamarádku Zuzku. Chudák Zuzka si představovala, že procházka s dětmi je totéž co procházka a byla překvapená, že během dvou hodin jsme ušli asi pět set metrů tam a pět set metrů zpět. Tom osciloval, pozoroval letadla (Zuzka bydlí blízko sanfranciského letiště) - a pak se ztratil mezi keříky a přinesl nám úžasný dárek. Už jsem zvykla, že domů jezdím s kočárkem plným listů, šnečích ulit a pampelišek, ale dekl od kanálu jsem dostala skutečně poprvé. Bohužel tam měli kryty na zavlažování z tvrdého plastiku, takže nadšený Tomášek zjistil, že nejen kanál otevře, ale ještě si může poměrně velký dekl odnést. Část procházky jsme tedy trávili vyhledáváním odkrytých kohoutů a redistribucí deklů.

O víkendu si Toma obvykle bere alespoň jednou na nákup či procházku Sid. Jednu sobotu si takhle vyrazili na obligátní kolečko kolem bloku a když se vrátili, pravil Sid, že právě koupil Tomovi tříkolku. Sousedi na druhé straně bloku měli "garage sale" - prodávali před domem pozůstatky po svých odrostlejších dětech - a tak Tom získal úžasnou (značně jetou) tříkolku. Madlo pro rodiče se dá překlopit pod kola a z tříkolky se rázem stane "houpací kůň" - a to vše za celé tři dolary. Za další dolar jsme získali pro Toma skoro novou plovací vestu. Vzhledem k tomu, že nám v létě skončil třikrát neplánovaně v bazénu a že příští rok budu mít ještě navíc Lisu (která se bude pravděpodobně už také batolit), tak vidím vestu jako povinné vybavení k Tomově pobytu na zahrádce. Jedno dítě se dá uhlídat, ale při dvou mi vesta přijde jako rozumnější řešení.

	...a bouřlivé moře

	Tom a K.C se vehemntně účastní přípravy Tomovy párty

Tříkolku jsme se rozhodli vyzkoušet na Zuzkou doporučeném Coyote Point. Tento poloostrůvek vyčuhuje do zátoky kousek před přistávací dráhou sanfranciského letiště. Mysleli jsme, že veliká letadla budou pro Toma zážitek a těšili jsme se, že společně s tříkolkou zařídíme synátorovi záživné dopoledne. Nu, letadla Toma nezajímala zdaleka tolik jako možnost házení kamínků do vody a tříkolku zavrhnul jako nepoužitelnou. Je ochoten ji tlačit, případně se válet po zemi a zkoumat podvozek, ale se šlapkama nechce mít nic společného. Tak to dopadá, když rodiče mají pocit, že dítěti pořídili něco úžasného. Zřejmě budeme muset počkat, až Tom pochopí princip šlapání.

Další víkend jsme vzali děti (pro jistotu bez tříkolky) na oblíbený Point Lobos. Podzim je, na rozdíl od mlžnatého studeného léta, na pobřeží nádherný. Měli jsme jasný den a bouřlivé zajímavé moře. Lisa miluje nošení, takže byla spokojené miminko; Toma zase uchvátila stezka s kameny a schodky. Po cestě sbíral šišky, lezl po šutrech - a nakonec si nechal i vysvětlit, že obrovské kořeny přes cestu nejsou nic záludného a patří ke stromům. Je zajímavé, jak ho občas zarazí zcela běžná věc a odmítá se jakkoliv přiblížit, dokud mu není řádně objasněno, o co jde. Musím říct, že mě vycházka se zátěží poměrně překvapivě zmohla. Přeci jen se moje těhotenská neschopnost dost podepsala na celkové fyzičce.

	Krájení dortu proběhlo bez přítomnosti oslavence, který zdrhnul do dáli

A pak už nastal den D - oslava Tomových narozenin. Sice je měl až 24. října v pondělí, ale oslavu jsme organizovali již v sobotu dvaadvacátého. Víkend po narozeninách byl totiž nepříjemně blízko Halloweenu, chtěli jsme tyto dvě události trošku oddělit. Ošemetné je také počasí - koncem října už může začít pršet, a kolem dušiček už obvykle máme první velké podzimní bouře. Naštěstí teď ještě máme konec indiánského léta - ráno příjemně melancholické mlhy a chladno, kolem jedenácté slunce mlhu propálí a je teplo.

	Tom, Sid a K.C. na lokomotivě

Piknik jsme tudíž připravovali v mikinách a bundách, kluci si ve vlhkém listí zmáchali řádně nohy. Pomáhala nám Julie a K.C. s Tomem lítali po parku s tříkolkou a kočárkem. Myslím, že jsme místo na párty vybrali dobře - Tom potřebuje prostor, tady navíc spojený s parkovištěm (které patří k tomuto odlehlému piknikovišti, takže žádný provoz) - ideální. Kanály, obrubník, naše zaparkované auto, plus stoly a lavice piknikoviště, stromy, listy... zkrátka si to prcek užil. Posléze se dostavilo sluníčko - a hlavně hosté. Všichni mají alespoň dvě děti, z toho to mladší vždy narozené v tomto roce, takže vše bylo mírně chaotické. Předpokládám a doufám, že všichni něco pojedli a že snad všichni našli nějakou zábavu - s Lisou na krku a Tomem věčně mizejícím v dáli jsme byli asi dost mizení hostitelé.

Nakonec došlo na dort, což se ukázalo býti totálním fiaskem. Jednak ve větrném dni vůbec nehořela svíčka, ale hlavně oslavenec nejevil pražádný zájem o probíhající dění. Fotografii s dortem mám jednu - je na ní dort, Sid a Tomovi kamarádi - ale Tom už dávno zmizel ze záběru k nejbližšímu obrubníku či jiné pamětihodnosti. Vzdali jsme tudíž rozbalování dárků a usoudili, že tajuplnou hromádku budeme Tomáškovi servírovat postupně doma. Nakonec je to tak možná lepší - že si každou hračku užije zvlášť a protáhne si narozeniny na několik dní.

	Zapomněl jsi stáhnout závoru! (Tomovy hračky jsou velmi lákavé i pro nás)

Následovala výprava na vláček a kolotoč. Tom a K.C. jeli se Sidem a strojvůdcem v lokomotivě. Pak byli tatínkové (vesměs) se staršími dětmi na kolotoči a mladší děti se záhadně synchronizovaly na kojení. Vypadalo to trochu jako demonstrace Laktační Ligy. Náhle bylo půl druhé a (nejen) Tom začal jevit známky totálního společenského vyčerpání. Nacpali jsme zbytky jídla hostům s sebou domů, nepoživatelné propriety k nám do auta a byl konec. Celkově bych řekla, že se párty vyvedla - alespoň do té míry, která se dá očekávat od osmi dětí mladších tří let.

Večer jsem vyslala Sida s Tomem pro zlatý hřeb narozenin - nafukovací balónek. Samozřejmě i to dopadlo dle očekávání - Tomášek vcelku ignoroval nádhernou nafukovací mašinku Tomáška a hrál si obyčejným reklamním balónkem, který dostal v krámě zadarmo. Soudím, že i piknik v parku byl pro Toma zajímavější oslavou než nějaký organizovaný program - jako snad všichni rodiče na světě neustále narážíme svými představami o touhách dítěte na tvrdou realitu a pragmatismus potomka.

	Lízinka se snaží ulovit a pozřít své hračky

Poměrně velkým překvapení je pro nás to, že Tom začíná mluvit. Ne tedy samotný fakt, že přestal dělat Fučíka, ale to, že většina nových slov je anglických. Doma mluvíme všichni česky, ale zřejmě vliv okolí (a to, že Tomův nejlepší kamarád je Američan) hraje větší roli, než jsme si kdy dokázali představit. Možná je to i tím, že angličtina je přeci jen jednodušší. Základní slova jsou vesměs jednoslabičná (blue - modrá, cat - kočka atd.); nezná skloňování a téměř žádné časování - a také nemá zdrobňování. Přes naše odhodlání na děti "nešišlat", používáme často zdrobněliny (kočička, pejsek, autíčko, vláček), které se vyslovují a pamatují ještě hůře než slova běžná.

I přes zjevné Tomovy pokroky se nám občas zdá, že Lízinka začne mluvit dřív. Ve věku necelých tří měsíců naše dcerka přednáší sáhodlouhé projevy. Poprvé mě docela vyděsila - ještě neumí artikulovat, takže to, co vydává, je souvislé hučení a já myslela, že sténá. Nicméně měla u toho pusu od ucha k uchu a zcela zjevně byla potěšena tím, že ji poslouchám a ve vhodných chvílích přitakávám, tudíž jsem se přestala obávat o její zdraví. Teď nás obšťastňuje svými názory poměrně často. Také si už cíleně hraje s hračkami (pokud za hru považujeme to, že si je snaží nacpat bez kousání až do žaludku). Jakmile má možnost, zkouší se zvedat do sedu a všeobecně dává najevo, že jí nebaví býti ležícím miminem. Potěšující je, že dokáže spát osm až deset hodin v kuse - jen díky relativnímu dostatku spánku dokážu přežívat každodenní maratón - a být úžasná do míry popsané v tomto deníčku.

Copyright © 2005-2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.