Z deníku samomatky 19. - 30. září 2005 Jakže to všechno zvládám, ptáte se? Sorry, s dvěma dětmi nemám čas na nějaké zbytečné zvládání.

	Praktický výsledek rozpadu osobnosti z jedné na tři

Přiznám se, že na pondělí 19. září, takto moji premiéru v roli samomatky, jsem se vůbec netěšila. Nejen, že odjela babička, ale Sid navíc nastupoval do nového zaměstnání a těžko mohl z domu odcházet v ležérní půl desáté, na kterou jsme si dávno zvykli a která mi umožňovala ráno stíhat takový luxus jako rychlou snídani a sprchu. Inu, přežila jsem to, jakož i dny následující, jinak byste nečetli tenhle deníček.

Všichni se mě ptají, jak zvládám vycházky a nákupy. K jejich i mému překvapení musím konstatovat, že velmi dobře. Jakmile jsou děti venku / v autě / v obchodě, je to brnkačka. Nejhorší jsou totiž ty mezičasy - někam se vypravit či naopak nějak dostat celý cirkus domů, nakrmit divou zvěř polopříčetnou hlady a únavou, a zachovat si u toho všeho zbytky zdravého rozumu.

	Hned za domem máme park Quicksilver, jenom se odhodlat k výšlapu do kopce.

• 7:30 vstávám, rychle se oblíkám.
• 7:50 lovím v lednici kakao, snídani si netroufám, abych nevzbudila děti.
• 8:00 jsem nervózní, že se děti nebudí, čtu si internet.
• 8:15 budí se Tom, běží si do pokoje hrát s vláčky.
• 8:16 Tomovi padá vláček na zem, Tom ječí, budí Lisu.
• 8:17 běžím pro brečící Lisu.
• 8:18 Lisa počůrala čistou plenu, pyžamko i hadrovou plenku, kterou podkládám na přebalovák - hážu vše na zem.
• 8:19 Tom kvičí u lednice, chce mlíko, já letím s nahatou Lisou pro čisté věci.
• 8:22 Lisa přebalená a oblečená hudruje v lehátku, přebaluju vzpouzejícího se Toma.
• 8:25 Lise dochází trpělivost, ječí, chce jíst. Dělám mléko Tomovi.
• 8:26 Tom pije mlíko v mém kojícím křesle, kojím Lisu na židli a čtu si internet. Snažím se nemyslet na to, že jsem ještě nesnídala.
• 8:35 odkládám Lisu do lehátka, ta při tom stačí poblinkat sebe, moje záda a mojí židli. Tom zaujatě sleduje, jak jeho neodpité mléko při naklonění lahve odkapává a vsakuje se do potahu křesla.
• 8:36 otírám poblinkané ruce (svoje), křeslo, zabavuju flašku (Tomovu), letím pro čisté oblečení (svoje a Lisino) - špinavé hážu na zem.
• 8:45 nesu hromadu prádla do garáže k pračce; vařím si kávu a krájím chleba. Tom se baví tím, že Lise přepíná hudbu na lehátku.
• 8:50 usedám se snídaní - Tom žebrá chleba a odbíhá si hrát s letadly. Lisa klimbá.
• 8:52 Tomášek se rozhodl projevit lásku spící Lízince - tahá jí za ruce a šťourá do uší, Lisa se budí. Jdu chystat Tomovi snídani.
• 8:55 rvu vzpouzejícího se Toma do židličky, kde má připravený ten samý chléb, který na mě žebral. Odmítá ho. Z Lisina křesílka se ozývá plenková kanonáda.
• 9:00 nahatá Lisa na přebalováku, Tom s rukama od pomazánkového másla vyskakuje ze židličky a projevuje mi vášnivou náklonost - snažím se mu otřít ruce.
• 9:05 Lisa přebalená a převlečená (kakala důkladně), já kleju a stírám z kalhot otisky Tomových mastných tlapek; smutně hledím na stydnoucí nedopitou kávu... z dlouhého dne přede mnou neuplynuly ještě ani dvě hodiny a já mám pocit, že bych si zasloužila pořádného panáka nebo aspoň hrnek vroucí kávy s KOFEINEM.

	Doufám, že jim spolupráce vydrží

• přebalit a obléct Lisu;
• nakojit Lisu;
• přebalit a obléct Toma;
• namazat Toma proti slunci;
• obléct sebe;
• vyndat z kufru auta a rozložit kočár bez toho, aby mi Tom zdrhnul do garáže;
• připravit v kočáru ležení pro Lisu - deku, náhradní hadrovou plenku na různé nehody a jednu plenku jako stínítko přes boudičku;
• obout Tomovi boty (Lízinka obvykle už ječí);
• sbalit Tomovi klobouk a pití;
• sbalit Lise přebalování, náhradní oblečení, teplejší overal, sluneční klobouk, čepičku, klokanku;
• sbalit sobě vodu, mobil, doklady, brýle a otvírač na garáž bez toho, že by Tom kterýkoli z výše jmenovaných předmětů schvátil a rozebral či rozlomil;
• strčit Lisu do kočárku;
• odlapit Toma, který utekl z garáže před barák a zvoní nám na zvonek; ujistit ječící Lisu, že už jedeme;
• vysvětlit vztekajícímu se Tomovi, že opravdu nehodlám půl cesty vláčet jeho odrážedlo a tudíž toto zůstává doma;
• obout se;
• přikrýt odkopanou Lisu a odlapit Toma, který zkoumá plynoměr;
• nezapomenout zavřít garáž.

	Milovaná Koko

No a samozřejmě jsou dny příšerné - například když Lízinku něco trápí a celý den bečí od chvíle, co oči rozloupne, s přestávkami jen na kojení a desetiminutové spánky u mě v náručí. A pak jsou dny, kdy alespoň část prožíváme v neskutečné harmonii. Tom si teď hodně hraje s vláčky, takže dokáže strávit i dvě hodiny v dětském koutku v knihkupectví - pokud Lisa usne v kočárku, tak si mohu sednout na židli poblíž a klidně si číst. Občas se Tom takhle hezky zabaví i doma - hraje si s vláčky či autíčky, já kojím a chovám Lisu, a celkově to vypadá jako děsná pohoda. Také občas usnou po obědě oba - a pak mám čas psát e-maily a deníčky (pokud se dostatečně obrním a ignoruji hromadu prádla na žehlení či špinavé nádobí v kuchyni).

	Tom se ochotně nechá doložit k televizi - obklopen zvěřincem sleduje film o mašinkách

Někdy mi dokonce osud sešle nějakého anděla. Tuhle se u nás hned po Tomově odpoledním spánku objevila Julie se svým vnoučkem, a jestli si prý můžou Toma půjčit. Zrovna jsem kojila, odkývala jsem všechno a teprve se zpožděním jsem si uvědomila, že Julie si odvedla Toma v teplákách napůl žerdi, hladového, se soplem u nosu (K.C. i Tom měli v té době rýmu jeden jako druhý), nepřebaleného (to jsem ještě nestihla) a bosého. V našem sousedství děti běhají bosky často, přesto mi to přišlo jako poslední detail ke kompletnímu obrazu zcela zanedbaného dítěte. A teď si představte, že na mě nejen nezavolala sociálku, ale ještě mi Toma vrátila najezeného, přebaleného a čistého. Prý sama měla kdysi tři děti mladší čtyř let.

Jindy se zase u nás objeví nějaká návštěva. Buď je to návštěva "dětná" a pak se Tom zabaví s jejich potomky (mírně mě znepokojuje, že vždy sbalí nějakou "ženskou", zavře se s ní v pokojíčku a mě nekompromisně vyhazuje). Nebo je to návštěva bezdětná, a ta obvykle touží po hrátkách s batoletem a/nebo chování miminka, čímž mi zázračně vyvstane další pár rukou a svět je rázem růžovější a méně zmatený. Někdy mám totiž pocit, že můj život je jedna veliká pestrobarevná šmouha jekotu, špinavých plen, krmení a neustálého vysvětlování (Lise, která to nechápe, a Tomovi, který to chápat nechce), proč to či ono nejde.

Někdy naopak vysvětluje věci Tom nám. Je překvapivé, jak přímými cestami se může ubírat mysl batolete. Sami jsme nikdy nepřemýšleli nad tím, proč jsou občas na silnici instalovány modré odrazky. Tom, zřejmě reinkarnovaný hasič, okamžitě přišel na to, že tyto značky jsou v místech, kde se vyskytuje hydrant, a tuto závislost Sidovi objasnil. Na procházce na Quicksilveru zase oscilující potomek narazil na bílý kříž nastříkaný na silnici. Nevíme, jak přišel na to, že se jedná o značku pro letadla, ale Tom se zastavil v poklusu, pravil "letadlo" (posunek naznačující vrtuli a specifické "hú hú") a pokračoval dál, jako by se nechumelilo. Takže buď vážně existuje reinkarnace a nebo je Tom natolik zaujatý letadly, že mu tento piktogram skutečně představuje vrtuli.

	Tom si rád hraje

Doufám, že nám Tom brzy dokáže své myšlenky trochu víc objasnit. Zcela zjevně se pokouší mluvit, ale česká slova jsou na něj příliš dlouhá. Opakuje tedy první (nebo poslední, případně nejzajímavější) slabiku, takže pak obtížně hádáme, jestli "papa" znamená paprika nebo mapa a nebo pá-pá. Lise, kterou oslovujeme Lízinko, říká "Koko". Pokud náhodou zopakuje celé slovo, tak je většinou ptákovina - stačilo, abych mu jednou řekla, že má na ponožce "ďuru". (mí pražští rodáci prominou, vzala jsem si Brňáka) což mu přišlo neuvěřitelně legrační a opakoval to velmi ochotně a neúnavně.

	Upovídaná Lisa

U Lízinky máme pocit, že bude nakonec mluvit dřív než Tom. Zřejmě se projevuje, že je to ženská. Tom v jejím věku vyžadoval nosit a ukazovat zajímavé věci, Lízinka si raději v klidu pokecá. Vydrží ležet na přebalováku nebo v náručí a dlouze konverzovat - po svém protějšku háže očima, vděčně se chechtá káždému fóru a nadšeně vykřikuje. Návštěvu u doktorky si vysloveně užila - taková společenská událost, kdy se všechno točí kolem ní - svlékání, vážení, různá vyšetření - Lízinka byla ve svém živlu. Navíc na klinice mají na zdi vedle lehátka obrovské zrcadlo, v němž objevila doposud nejzajímavější osobu svého života - sama sebe. Její pozitivní zážitky z kontroly nezkazilo ani očkování (sice si brekla, ale pak se nechala ukecat, že to vlastně vůbec nebolí), ani vážení - zatím je ve věku, kdy jí pohled na váhu nepůsobí deprese, přestože 5,67 kg (12,5 libry) je na její věk úctyhodný výkon. Ale nemyslete si, že je nějaký cvalík - ta váha je rozložena na celých 61 cm (24 in).

	Lisa už vzala jakž takž na milost kočárek

Pokud máte teď pocit, že děti jsou alfou a omegou mého života, tak je tomu skutečně tak. Ne, že bych se v tom nějak extra vyžívala, ale zkrátka zatím nezbývá moc času na jiné aktivity. Zhusta nevím ani, který měsíc je, natož abych se orientovala, co je za den. Když se Sid přiřítil třiadvacátého září s kytkou a bonboniérou, netušila jsem, oč kráčí. Musela jsem se nechat poddat - prý že jsme manželé už pět let! A pak že si ženy pamatují lépe různá výročí - haha. Docela mě to, že si Sid vzpomněl, dojalo - pět let je docela hezký kousek života, u mě navíc nabitý převratnými událostmi. Pokusila jsem se počítat, co mi za ty léta přibylo - manžel (pochopitelně), dvě děti, půlka domu, jedno a půl auta, půlka bazénu a patnáct kilo. Inu, samá pozitiva a sociální jistoty.

	Tom bedlivě sleduje, odkud se vynoří hlučná stíhačka

Přiznám se, že mě totální výpadek výročí dost zaskočil - na svou omluvu můžu dodat jen to, že jsem posledních pár týdnů skutečně byla zcela pohlcena nonstop péčí o novorozence. Naštěstí je Lisa rozumné miminko a začíná si tvořit jakž takž předvídatelný režim. Zhruba od šesti týdnů chodí spát kolem půl desáté a budí se až v pět ráno na snídani. Poté už hůř usíná a chtěla by se spíš bavit, ale pokud ji nacpu k nám do postele a nekompromisně sama usnu, nechá se obvykle zlákat na další dvě tři hoďky siesty. Přes den se zvládá nakrmit bleskovou rychlostí (během pěti až deseti minut) a přísun stravy vyžaduje po dvou až třech hodinách. Zkrátka už se i s ní dá něco plánovat, takže jsme si zmysleli výlet do Salinas na letecký den.

V předchozích letech jsme chodívali na Airshow na Moffett Field, ale v roce 2003 nám přišli organizátoři značně zmatení a šílené davy nezvladatelné. Rok 2004 jsme vynechali - Tom měl období, kdy se bál hluku a hlídání jsme neměli k dispozici. Letos byl letecký den na Moffett Field zrušený, osud tohoto letiště a ohromných historických hangárů na vzducholodě je nejistý, kromě toho bychom s dětmi asi i tak volili nějaké méně hektické prostředí - Salinas se zdálo ideální.

	F 15 Toma značně zaskočila

Máme to tam asi hodinu a půl cesty, což se dá zvládnout i s dětmi (zvláště když Lisa konečně pochopila, že v autě je nejlepší spinkat). Trochu nás ovšem vyděsil zcela zasekaný a nehybný výjezd z dálnice. Zkoušeli jsme se na letiště dostat alternativními cestami, což se nám nakoenc podařilo, navzdory Hrochovým katastrofickým scénářům a poraženeckým náladám.

Lisa zpočátku spokojeně obhlížela šrumec z kočáru, Tom obdivoval veeeliká vystavená letadla a Sid hudroval, že má hlad. Rodinnou idylku přerušila F-15. Musím říct, že stíhačka, která se přiřítí nečekaně zezadu, je velmi efektní - ovšem Toma dost vyděsila. Naštěstí si nechal vysvětlit, že velké letadlo dělá velký rámus, i když i nadále pečlivě sledoval nepřitele, a pokud se stíhačka blížila, vrhal se do rodičovské náruče. Takové vzrůšo vyhladovělo i Lisu, takže jsme uspořádali rodinný piknik ve stínu stánku Air Force. Během akrobatických čísel jsme se posunuli směrem k tribunám, takže jsme pak měli dobrý výhled na další stíhačku F/A-18 Super Hornet. Stíhačky miluju, ale tentokrát jsem si to moc neužila - v klokance Lisu, rukou jsem jí tiskla jedno ucho a hlavu ke mně, druhou rukou jsem zakrývala ucho Tomovi, který se držel jako klíště mé nohy. Lízinka u toho klidně pospávala, Tom sice vyžadoval zakryté uši, ale letadlu vesele mával a tleskal, tak si snad nikdo žádné trauma neodnesl.

	Heritage Flight

Pak nám ale začal Tom umdlévat. Udeřila hodina odpoledního odpočinku a Tomášek jevil tendenci polehávat. Zkusili jsme ho uložit do kočárku, ale okolí bylo přeci jen dost hlučné a rušné, takže ze spaní nic nebylo. Usoudili jsme, že bude asi nejlepší vrátit se domů - Tomášek byl letadel zcela zjevně přesycený a my se Sidem značně obnošení a ozvedaní našimi ratolestmi. Časným odjezdem jsme přišli o zlatý hřeb dne - Thunderbirds. Na druhou stranu - děti sice jednotlivé stíhačky snášely dobře, ale nevím, zda by tak dobře byly snášely i větší množství ef šestnáctek. Příští rok to můžeme zkusit naopak - přijít až na druhou půlku programu. Také děti už snad budou větší a víc vydrží.

Doufám, že už pomalu vybřednu z plenkového stereotypu a začneme zase trošku jezdit na výlety. Letecký den byla taková zkouška; zdá se, že se Sidem vydržíme hodně (děti jsou přizpůsobivé, o ty se nebojím) - takže se snad blýská na lepší časy.

Copyright © 2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.