Změny a proměny 1. - 18. září 2005 Manžel se mi začal zotavovat a děti rostou a rostou a rostou.

	Děti rostou ... a muž se mi oholil.

Samozřejmě, že nejrychleji se mění děti, ale tentokrát postihla velká změna Hrocha. Mám temné podezření, že si za to může sám. Tuhle jsme byli s Tomem na letadýlkách a Sid zmínil, že kdysi pracoval s jedním zajímavým člověkem a že by ho moc zajímalo, co dotyčný dělá. Za pár dní Sidovi zazvonil telefon. Na druhém konci byl headhunter (zprostředkovatel práce) s nabídkou nového zaměstnání. Při bližším ohledání se ukázalo, že by Sid pracoval s oním dotyčným zajímavým člověkem. I nastaly nám rušné časy.

Hroch je poměrně neotřesitelný co se módy týče. Tak neotřesitelný, že ještě stále nosí trička, která nosil v době našeho seznámení před pěti lety - již několikrát jsem podnikla nájezdy na šatník, ale ať se snažím jak se snažím, vždycky se Sid opět zjeví v nějakém oblíbeném vyšisovaném kusu garderoby, který si hrdě nese rány uštědřené životem a častým praním - ošoupaný lem u krku, různé díry a neplánované rozparky. Uznejte, že takto se nedá jít na pohovor s novým zaměstnavatelem. Ovšem zakoupení slušného oblečení na Hrocha není snadné. Na (obzvláště uprostřed) silného chlapa se sežene kde co, ale proč se zároveň předpokládá, že takový mužský měří metr padesát? Když jsem doma uviděla Sida v konfekčních kalhotech, bylo jasno, že tudy cesta nevede - délka nohavic do půl lýtek by se momentálně hodila tak do New Orleans. Nezbylo, než aby se Hroch vypravil do dražšího obchodu a nechal si založit gatě na míru.

	Miminko nám vyrostlo

Kromě garderoby Hroch podstoupil ještě jednu velkou změnu - po dvou letech shodil plnovous. Překvapilo mě, jak Sid za tu dobu zešedivěl; s prokvétajícími vousy vypadá opravdu jako zasloužilý děd, takže i ty musely ustoupit, aby si zaměstnavatel nemyslel, že jedná s nějakou vykopávkou nad hrobem. Holení bylo pečlivě sledováno Tomáškem, který se neustále obával, zda tátu tento brutální zákrok nebolí, a ještě pár dní ověřoval, jestli ten cize vypadající pán je opravdu jeho táta. Představa, že zbavování se porostu je bolestivé, vydržela Tomáškovi až do jeho stříhání - po dlouhé době zase obrečel i zušlechťovací zákrok na své osobě.

Z mého pohledu je ale nejpodstatnější ta změna, která se udála se Sidem zevnitř. Poslední dva roky mi chodil domů unavený a otrávený; přičítala jsem to vyčerpávajícímu stereotypu mých komplikovaných těhotenství a brečících mimin. Od chvíle, kdy se začalo rýsovat světélko naděje na zajímavější práci, mám doma zase toho mužského, kterého jsem si brala. Ne, že by nějak polevil ve svých paranoidních představách a předkládní katastrofických scénářů (což on sám nazývá zdravým skepticismem), ale přeci jen je s ním víc legrace. Doufám, že mu radostnější přístup k životu vydrží.

	Dnes je předsedkyně uličního výboru ve shovívavé náladě.

Dále doufám, že Lízince vydrží prudká změna z novorozence na kojence. V podstatě úderem jednoho měsíce věku začala Lisa v noci spát civilizovaně od jedenácti do pěti, čímž na mě vychází luxusních pět až šest hodin nerušeného spánku. Musím říct, že svět je rázem mnohem růžovější. Také už se mi dost často daří odhadnou příčinu Lízinčiny nespokojenosti a tak máme doma o něco méně řevu - pokud tedy zvládáme slečně dceři vyplnit všechna přání ještě dříve, než po nich zatouží skutečně vehementně. Obzvláště obtížně se v tomto věku plní příkaz "bavte si mě". Lisa začala koukat po světě a protože sama není moc mobilní, žádá býti k zajímavým objektům nošena. Milosrdná příroda zatemnila naše vzpomínky na toto období u Toma vágní mlhou, ale deníčky jsou přesné - skutečně jsem i tenkrát trávila spoustu času vláčením miminka. Toma jsem nosila v klokance, Lisu zatím nosila babička, ale obávám se, že i na klokanku záhy dojde - zvlášť, když potřebuju obě ruce volné ještě na obsluhu Tomáška.

Malou kompenzací za velké miminčí nároky jsou Lízinčiny záchvaty smíchu. Konečně přestala vypadat jako předsedkyně uličního výboru a občas nám ukáže i vlídnější tvář. Na rozdíl od Toma je ráda vysvlečená - miluje přebalování a koupání, i když to je možná způsobeno tím, že Tomášek byl zimní miminko a v prosinci dům na třicet stupňů nevytápíme. Přes léto jsme naopak museli na snesitelnou teplotu klimatizovat a Lisa měla teplíčka i tak až dost.

	Tomášek mudruje, zda holení bolí.

Vývojový skok (doufám) zaznamenává i Lízina nechuť k autu. Slečna dcera je první miminko, o kterém vím, že zcela zjevně jízdu autem nesnáší. Musím říct, že řízení s miminčí sirénou za zády je značně stresující, ale v posledních dnech se trestný jekot ozývá, jen když čekáme na červenou. Také se mi už párkrát podařilo Lisu nacpat bez větších protestů do kočárku. Naopak se zdá, že milovaný babyvak už pomalu končí - Lízinka přestala preferovat tulení k mamce a žádá býti nošena viditelně. Potíž je v tom, že je hodně veliká. Opěrka hlavičky v klokance jí sahá jen mezi lopatky a na nošení čelem kupředu mi dcerka přijde ještě dost malá. Takže mám nad čím přemýšlet - odjezdem babičky mi ubyly dvě ochotné ruce a řešení stále nevidím. Asi budu muset počkat, jak se to vyvine, až Sid nastoupí do práce a já budu skutečně sama na všechno.

	Na nošení nových holínek Tom trval i při večeři.

Přijde mi, že v posledních pár týdnech se hodně změnil i Tomášek. Možná je to díky srovnání s Lisou, která je proti němu ještě pořád taková malá myšička; možná ho posunuly ve vývoji změny okolí, a možná je to jen součástí normálního růstu. Tom hodně vytáhnul - dosáhnul nějakých devadesáti centimetrů a určitě i přiměřeně tomu přibral. Bez nějakého učení jsme najednou zjistili, že se samostatně nakrmí (pokud je člověk ochoten přimhouřit oči nad tím, že část jídla skončí na zemi) a umí pít ze sklenice, aniž by se pak musel osprchovat. Začal opakovat slabiky, které pochytí z našich dialogů a které se mu líbí, tudíž se rýsuje naděje, že přeci jen jednou promluví lidskou řečí. Často reaguje na naše povídání (ať už se ho týká nebo ne) tím, že nosí a ukazuje zmiňované věci. Stačí, aby v televizi jeli hasiči, a Tom si jde najít svoje auto a spustit houkačku (poněku nepraktické, pokud zrovna uspávám Lisu).

Překvapuje mě, jak je Tomášek v poslední době konzistentní. Zahlédla jsem v obchodě holinky, které mi pro nadcházející podzim přijdou jako užitečná věc. Posadila jsem Toma na vozík a krásné žluté gumáky navlekla - a tím byl můj osud zpečetěn. Tom odmítnul boty sundat a po zbytek nákupu vzorně seděl a obdivoval tu žlutou krásu. U pokladny jsem musela utrhnout lísteček s kódem a holinky ani po dobu placení neopustily své místo na Tomových nohou. Zkusila jsem juniora přesvědčit při nakládání do auta, poukazujíc na třicetistupňový pařák, ale neuspěla jsem. Domů jsem dorazila s Tomáškem totálně zapařeným, ale šťastným. Během prvního večera Tom pokořil zouvání a obouvání gumáků a absolvoval v nich i večeři. Kupodivu se nám ho podařilo vyzout před nástupem do postele.

	Už si nikdy neodpočinu sama...

V dětském obchodě, kam jsme zašli pro jakousi maličkost, Tom zase objevil angličáky. Sice jsem měla temné tušení, že hračka přestane být zajímavá v okamžiku, kdy ji bude vlastnit, ale mé mateřské srdce neodolalo úpěnlivému prosení a vytrvalému vracení se k vytouženým autíčkům. Čekalo mě příjemné překvapení. Tomášek angličáky zbožňuje, autíčka s sebou všude vláčí a dokáže si dlouhou dobu tiše a zaujatě organizovat dopravu ve svém koutku. Mám radost, že když už si něco vyžebral, je to hračka pro něj zajímavá a užitečná.

Nejsem si ale jista, jak moc na něj dokážeme výchovně působit. Tuhle jsem Toma načapala, jak mlátí vláčky o zem. Po několikerém varování jsem mu dotyčný vagónek sebrala a odložila na mikrovlnku. Tom vzal jiný vagónek a zase s ním třísknul. Postupně jsem mu odebrala celý vláček a Tom pak chodil a plakal. I usoudila jsem, že je potrestán dostatečně a vlak mu vrátila. Netrvalo dlouho a rozčilený Tom vláčkem opět mlátil. I pravila jsem, že mu bude vláček odebrán - a on se chuděra dostavil s mašinkou a všemi vagónky k odebrání rovnou pod trestnou mikrovlnku... a pak plakal, že vlak nemá.

Tom je poměrně hlučný, občas už neví roupama co by a začne halekat - obvykle zrovna v ten moment, kdy Lisa usíná. Snažili jsme se mu vysvětlit, aby nehulákal, ale on to samozřejmě zkouší dál. Několikrát naše rodičovská trpělivost přetekla natolik, že byl vyloučen z dění a odnesen do svého pokojíčku. Tuhle jsem opět uspávala mimi a Tomášek začal pokřikovat. Syčela jsem na něj, že jestli bude ječet, půjde do své ložnice. Tom mě pozorně poslouchal, načež se za bojového pokřiku odebral sám do svého pokoje, tam chvíli hulákal, a pak se spořádaně vrátil a tiše pokračoval ve hře s vláčky.

	Lisa nám ve svém 7. týdnu pomalu vyrůstá z autosedačky (!)

Párkrát jsem se přistihla, že od Toma očekávám rozumné chování v situacích, které nezná, a pak je z toho trapas. V zoologické zahradě každý den běží divadelní představení pro děti pod širým nebem. Nečekala jsem, že by Tomáška loutky zaujaly, nicméně jsem si byla jista, že ho udržím na místě, pokud zajistím plynulý přísun jídla. I usedli jsme na lavici, já začala kojit Lisu v babyvaku a volnou rukou jsem Tomovi přistrkávala různé dobroty. Ovšem představení Tomáška upoutalo natolik, že opustil oběd (!!!) a vypravil se k podiu. Zachovala jsem klid - hlediště je uzavřené, usoudila jsem, že nemá kam utéct, a pokračovala v krmení miminka. Následovala scénka, o které jsem zatím vždy jen četla - Tom ohromen výkony princezny a zakletého prince žabáka jal se šplhati na jeviště. Obecenstvo se začlo pochechtávat a kroutit hlavami, ke komu bezprizorní batole patří. Julie vystartovala první, já měla zpoždění, neboť jsem musela napřed odpojit Lisu od zdroje a alespoň zapnout podprsenku. Tomáška jsme nakonec (napotřetí) odradily od zapojování se do příběhu, ten však tímto ztratil o představení zájem a zdrhnul do hloubi zoologické zahrady.

Další překvapení nám Tom připravil s odjezdem babičky. Měli jsme strach, aby pro něj zmizení vrchní rozmazlovačky nebylo velkým šokem, ale zatím se zdá, že přijal ztenčení rodiny filozoficky. Je pravda, že jsme se snažili situaci ulehčit. Babička mu předem ukazovala letiště v knížce a vysvětlovala, že poletí letadlem; Tomášek jel se Sidem a babičkou na letiště, bylo mu ukázáno konkrétní letadlo pro babí, objel s babičkou a tátou letiště vláčkem, a nakonec ještě od ubohé důchodkyně vyžebral letadlo ve stánku se suvenýry (děti jsou velmi praktická stvoření). Občas si vzpomene, že to či ono s ním podnikala "baba", ale nevypadá nijak traumatizovaně. Teď ještě abych odjezd pomocnice přežila bez velkého šoku já.

Copyright © 2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.