Potulný cirkus 12. - 30. srpna 2005 Hledá se trenér, jenž by mě přiučil žonglování (dětmi), krocení dravé zvěře, a provazochodecké rovnováze.

	Často si odpočinu pouze jako matrace pro Lisu.

Mám za sebou další dva týdny coby dvojmatka a začínám matně tušit, že moje přítelkyně mi nelhaly. Myslela jsem, že se jen tak vytahují, když tvrdily, že jedno dítě - žádné dítě. Ve světle nových zkušeností musím říct, že mají pravdu - a pokud Sid nebo babička hlídají alespoň jednoho z potomků, připadám si neuvěřitelně schopná a mobilní. Že je složité s miminkem ve vaku naložit basu džusů ve velkoobchodě? Ha - zkuste si naložit tutéž basu nejen s miminkem ve vaku, ale ještě k tomu s batoletem, které zdrhá, případně skáče po hlavě dolů z nákupního vozíku. Přijde vám nemožné najíst se v restauraci, když u toho musíte dítěti ještě krájet maso, chytat jeho sklenici s vodou a při krmení mu nevypíchnout oko vidličkou? To je naprostá selanka proti tomu, když u toho ještě kojíte mimi, aby neječelo na celý lokál.

Musím říct, že pohybovat se po světě se dvěma dětmi je skutečně "hukot". Ještě stále narážím na drobné technické problémy. Například nákup - pokud si vezmu vozík a dám na sedačku Lisu, už nemám kam dát Toma a naopak. Když vpluju mezi regály s autobusem (dvoukočár), tak sice mám kam dát děti, ale nemám kam dát nákup - a jak ten nákup dostat z obchodu (tlačit kočár a ještě mít plné ruce tašek není moc realistický scénář a do košíku kočárku se to nevejde). Zbývá varianta Lisa ve vaku a Tom na vozíku, což znamená probudit Lisu při nandavání a vyndavání z vaku a riskovat její jekot během celého nákupu, případně po celou cestu domů (většinou pak oboje).

	Lisa se předvádí v tělocvičně

Společenský život se dvěma dětmi na první pohled nevypadá nijak nebezpečně. Přesto jsem první návštěvu upozornila na skutečnost, že Lisa přes den většinou nespí a volný čas tráví trénováním plic; zatímco Tom trvá denně na několikahodinových procházkách. Iva s dcerou Klárkou tedy byly připravené na courání po okolí a brečící mimi. Ovšem děti mají v rukávu nepřeberné množství triků. Těsně před příjezdem návštěvy Lízinka usnula a v tomto stavu setrvala několik následujích hodin. Tomášek, kterého jsem chtěla vyslat ven kolovat s babičkou, nekompromisně babí zabouchnul dveře a vrhnul se do náruče Klárce. Po zbytek návštěvy se roztomile kulil v obývacím pokoji a pečlivě si hrál s darovaným letadýlkem. Návštěva byla unesena vzornými dětmi a zřejmě mě má za pěknou kecku.

Další návštěva také proběhla skvěle. Donova žena Sally má sama čtyři děti (svatá to žena) a rovnou nám zakázala něco chystat. Z telefonátu jsem pochopila, že přinesou maso na barbecue, ale ve skutečnosti přinesli vše hotové - maso, saláty, pečivo, zákusky. Zřejmě mají poměrně realistické představy o tom, co může matka na mateřské "dovolené" stíhat (ovšem nevědí, že u nás by vaření a chystání jídla stejně spadlo na Sida). Bylo to velmi milé překvapení - role hostitele se tedy smrskla na poskytnutí příborů a skleniček.

Když jsme se naopak my vydali na návštěvu k jedné nejmenované kamarádce, za nadšené chování se odměnila Lisa bohatou nadílkou. Omlouvám se za následující fekální historky, ale Lízinka si tu největší nálož vždy schovává na nějakou zvláštní příležitost - v tomto případě jí byla bílá halenka a kalhoty hostitelky. Ta naštěstí projevila sportovního ducha; za pár dní dokonce provinilé Lise darovala krásný obleček. Nejsem si jista, zda by to nemělo být naopak (Lisa věnovat obleček pokakané tetě).

	V srpnu se občas od pobřeží vzdálí vleklá inverzní mlha a pláže prokouknou v pálivém slunci indiánského léta.

Pokusy o venčení dětí připomínají grotesku. První výlet na hřiště vypadal tak, že hned při příjezdu jsem zjistila, že Lisa nadělila "míchaná vajíčka" nejen do plíny, bodyčka a kalhot, ale že protekla i do autosedačky. Nezbývalo než nechat Toma kvílet připoutaného v autě (vypustit ho na parkovišti v okamžiku, kdy mám sama plné ruce práce a ještě horších věcí, mi nepřišlo jako dobrý nápad) a za jeho akustického doprovodu se snažit katastrofu nerozšířit na další území, a kontaminované části buď očistit (v případě omyvatelného miminka) či izolovat v igelitových pytlích (plenky, ubrousky, oblečení). Naštěstí jsem pro Lisu měla náhradní tričko a kaťky, takže jsme se časem přeci jen na hřišti objevili. Ovšem Tom, konečně vypuštěný do prostoru, kategoricky odmítnul zabývat se statickými činnostmi (prolejzačky, bábovičky, houpačky) a nekompromisně zamířil mezi stromy. S Lisou ve vaku jsem mu poskytla základní přednášku z botaniky (stromy mají kořeny, padají z nich šišky atd.) a následně poklusem stíhala juniora na největší atrakci tohoto výletu - přes parkoviště na nadchod přes dálnicí. Vlastně nevím, proč se pořád namáhám brát Tomáška do přírody, když on by byl zjevně nejšťastnější na parkovišti u sámošky nebo uprostřed rušné křižovatky.

Druhý venčící pokus jsem tedy naplánovala do parku, kde se dá víc chodit. A abych se náhodou nenudila, tak jsem si tam domluvila sraz s Petrou. Začátek vypadal tak, že jsme se na půl míle domlouvaly telefony, zatímco Péťa stíhala Lukáška na tříkolce a já naopak popoháněla Toma s odrážedlem. Sešly jsme se až na malém hřišti, kde Tom vydržel přesně tak dlouho, abych stihla nakojit protestující Lisu, a už jsme zase naším nesourodým tempem pokračovali. V určité fázi Lukášek odmítnul tříkolku, které se hbitě chopil Tom a způsobil tak logistickou krizi. Tomášek totiž neumí šlapat a vlastně ani moc řídit. Lukášek utíkal kupředu, já s Lisou ve vaku tlačila nebo tahala z příkopů Toma na tříkolce a k tomu třímala v druhé ruce Tomovo opuštěné odrážedlo, zatímco Péťa tlačila náš prázdný dvojkočár a svůj kočár s půlroční Verunkou - potulný cirkus hadr. Kdybych na nastalou situaci koukala coby nezávislý pozorovatel, asi by mi přišla k popukání. Jako přímý účastník jsem se pouze neuvěřitelně potila a proklínala vynálezce odrážedel, tříkolek a ostatních objemných hraček vůbec.

	Kojit se musí kdekoliv a kdykoliv; třeba uprostřed kamení v zátoce Davenport Landing.

Stále ještě v domnění, že více dospělých zvládne lépe větší počet dětí, jsem se rozhodla vzít sebou sousedku Julii a jejího vnuka K.C. na malý výlet vlakem. Samozřejmě, že zrovna když musíme být v určitou hodinu a minutu na určitém místě, tak je na dálnici zácpa a Lisa - jak jistě tušíte - se rozhodne pro kompletní vyklizení střev. Devět minut do odjezdu vlaku jsem akorát parkovala. Julie slíbila dojít koupit lístky, ale K.C. se odmítnul hnout od zajímavé podívané na ječící nahaté miminko a Tom naopak odmítnul vzorně setrvat u matky. I rozhodly jsme se děti prohodit a Julie odkvačila s Tomem na perón. K.C. po pár vteřinách pohřešil babičku a začal brečet. Já v rychlosti dobalila Lízinku, hodila ji do vaku a běžela se vzlykajícím K.C. na nádraží. Julie zápasila s automatem na lístky, do toho zrovna přijížděl vlak, Tom se ho lekl a chytil se s řevem prvního cizího pána za nohu a odmítal ho pustit. Vyprostila jsem pána a jednou nohou ve dveřích soupravy jsem zdržovala odjezd, aby Julie stihla přemluvit automat ke spolupráci. Budete se divit, ale nastoupili jsme nakonec všichni. Děti byly ve vlaku hodné, Toma fasicnovalo, že vlak klape po kolejích, ukazovali jsme si závory; K.C. vedl podobné hovory se svou babičkou. Vystoupili jsme po osmi minutách na druhé zastávce a šli čekat na spojení zpět. Mezitím jsme obhlédli koleje, závory, telefonní automaty, vrátka do kolejiště, tramvaj, novinový stánek a několik kanálů. Do zpátečního vlaku jsme ovšem málem nenastoupili - průvodčí mínil, že potřebujeme k dospělým navíc i jednu dětskou jízdenku, protože sice do čtyř let přepravují děti zdarma, ale jen v počtu jedno dítě na jednoho platícího dospělého. Vzhledem k tomu, že vlak byl připraven k odjezdu (nezbýval čas jízdenku zakoupit v automatu), průvodčí jízdenky neprodává, a my jsme asi vypadaly značně strhaně (a také jsme k ukecávání nesportovně použily ubohé chlapce toužící po projížďce vlakem), nechal nás nakonec jet.

V celku by se tedy dal výlet vlakem označit za úspěch - kdyby cestou zpět v autě nepropukla Lízinka. Nevím, proč si nemohla s hladem vzpomenout o pár minut dřív, na nádraží, kde jsem mohla sednout na lavičku a nakojit. Řídit po dálnici s jedním prstem v pusině mimina na zadním sedadle je docela zážitek (kde jsou ty časy, kdy jsem se kriticky podivovala nad tím, že matky řídí napůl otočené dozadu!). Nakonec Líza odvrhla i prst a oddala se hysterickému jekotu (dudlíky na ní nefungují vůbec - a prst jen omezeně - jak z toho neteče mlíko, dojde k velmi odhodlanému vyplivování a hlasitým stížnostem). Musím říct, že do garáže jsem zase couvala s pocitem, že bych si za tyto dvě hodiny zasloužila alespoň týden dovolené na pustém ostrově (ano, BEZ roztomilých dětiček, výletů vláčkem, tříkolek, samoobsluh a dálnic).

	Konec léta rovněž svědčí balonovému létání, neboť ustoupí letní mlhy a s krátícími se dny není vstávání s rozbřeskem tak kruté.

Tomášek velmi dobře všemu rozumí - tak dobře, že zvažujeme, zda doma nevyvěsit cedulky s nápisem . Občas nám nepomůžou ani jinotaje a junior, který si do té doby tiše a spořádaně hrál s autíčky v koutě, způsobí náhlou scénu, v níž se dožaduje okamžité realizace diskutovaného plánu. A nebo se vrhne na uskutečňování hned sám - v parku jsme koukali na pasoucí se divoké husy; vysvětlovala jsem Tomovi, že husy papají travičku. Tom moudře přikývnul a než jsem stihla zasáhnout, byl na všech čtyřech a zkoušel trávu také ochutnat. Po zbytek vycházky jsme pak museli dokola probírat, že husy sice papají travičku, ale Tomášek papá maso a bramborky a ovoce. Od té doby se Tom nepokusil pásti, tak vysvětlování snad zabralo a nebudeme vypadat, jako že chuděrovi Tomovi doma ani najíst nedáme.

	Lisa si oblíbila vibrující sedačku s muzikálním akváriem a Tom se kolem toho cirkusu rád kulí -- aby jí v nestřežené chvíli přepínal na kolovratu čudlíky.

Ještě zajímavější je, jak rychle Tom pochopil fenomén dvou jazyků. Zatímco nám Čechům Tom odporuje kategorickým NE, sousedce Julii odporuje stejně kategorickým NO. Ještě nikdy to nepopletl, ví moc dobře, kdo používá který jazyk. I ve své nesrozumitelné hatlamatilce používá jinou intonaci a jiné slabiky, pokud "mluví" s Julií, a jiné, pokud komunikuje s námi. Myslím, že se už brzy rozmluví. Tom i se svou omezenou slovní zásobou dokáže sdělovat celé věty. Například v sobotu ráno přišel (jak ví, že je sobota a táta nejde do práce?), oznámil mi, že "tata mama brmbrm huhu" a točil ručičkou (vrtule). Měli jsme jiné plány, než jet na obligátní letiště, takže jsem se snažila odvést hovor od letadel, ale nebylo nám to nic platné. Tomášek byl rozhodnut nasednout s tátou a mámou do auta a jet na letadla tak pevně a dojemně, že jsme nakonec podlehli.

Po měsíci života s dvěma dětmi začíná přihořívat - konečně mi dochází, do čeho jsem se to namočila. Chronické nevyspání, dny trávené věčným přebalováním, krmením, uspáváním či konejšením jednoho či druhého potomka, chvilková zatemnění mysli (např. tuhle jsem se pokoušela Lízinku postavit na nožičky, abych jí vytáhla kalhoty do pasu tak, jak jsem zvyklá s Tomem) - to vše je na denním pořádku. Nezbývá, než se soustředit na tu optimističtější stránku věci. Obě děti jsou relativně zdravé. Lisa si zjevně ještě stále stačí vyřvat dost stravy - v den jednoměsíčnin to dotáhla na celých jedenáct liber (pět kilo). Kamarádky se ještě stále nezačaly stydět chodit se mnou a mým cirkusem na veřejnost. Tomášek má Lízu moc rád, nemusím řešit sourozenecké rvačky či zlomyslnosti (jen si musím obrnit nervy, protože pokud nereaguju okamžitě na Lízin pláč, začne solidární Tom taky zoufale ječet). Díky tomu mám ovšem spoustu prostoru k procvičení vyjednávacích schopností. Lze mě často viděti někde v sedě, kterak kojím a pokřikuju na Toma. Ukecat téměř dvouletého chlapa, aby přišel blíž, neběhal, neskákal do rybníka, netloukl hračkami, nešťoural se v bahně, nepřevrhnul kočárek, nedloubal se v nose, přinesl zpět zahozený hrneček, nestál v cestě cyklistům, nezdrhal, nehonil kačeny, pojídal oběd či nepojídal žížaly, považuju za velký úspěch. Možná se po mateřské vrhnu na dráhu mírového vyjadnavače OSN - myslím, že sjednat celosvětový mír bude s mou praxí hračka.

Copyright © 2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.