Hnízdění 25. dubna - 10. května 2005 Velkopostel pro prince; neseženete-li teplé pyžamo, pořiďte si horečku; Den Zmatek.

	Uznejte sami, že ten medicimbál nemůžu cpát do konfekčních velikostí

Syndrom hnízdění má být jeden z projevů typických pro poslední měsíce těhotenství. Osobně mám pocit, že zase holt někdo potřeboval něco pojmenovat a zaškatulkovat. Myslím totiž, že nejde o žádný syndrom, nýbrž prostě o srážku budoucí rodičky s tvrdou realitou. Prvních šest měsíců těhotenství se dá ignorovat to, že pro budoucí mimi bude potřeba trochu uspořádat místo k životu (například najít místo na postýlku a na tisíce oblečků, ze kterých dítě vyroste rychleji, než je zoufalí rodičové stihnou shánět). Také se dá dost dlouho improvizovat s vlastním šatníkem, případně rabovat v manželových skříních (zvlášť pokud máte chotě zvícího Hrocha), ale v poslední fázi těhotenství už není zbytí - je třeba vyrazit do krámů.

Pro mne je nakupování záležitostí obzvláště bolestnou. Nenávidím davy, nenávidím obchody, v nichž si nemůžu vybrat, a nenávidím roční a módní sezóny. Pokud k tomu připočtete nespolupracujícího Toma, máte mou představu očistce úplnou. Nicméně jsem zvládla zavléct naše ubohé dítě do shopping mallu, kde jsem se ho snažila uplatit půjčením nakupovacího autíčka (autíčka se půjčují vytřeštěným shoppujícím matkám zdarma - považuji to za velmi humánní nápad). V mallu totiž mají obchod pro těhule - naivně jsem doufala v pestrý výběr podprsenek obrovitánských velikostí, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem našla jeden jediný typ vyhovující tvarem, provedením i velikostí. Během zkoušení mi Tom jenom dvakrát zdrhnul z kabinky (bezva situace - já napůl nahá a dítě v trapu), takže jsem si lajsnula i vyzkoušení nějakých těhotenských šatiček. Můj šatník se totiž momentálně scvrknul na jedny kalhoty, jedny tepláky a jedny šaty (ty, co nosím již deset let). Roztomilé šatečky s těhotenským střihem a půvabnými vzorky mi skutečně učarovaly. Ovšem ne nadlouho. Poté, co jsem se nasoukala do prvních z nich, zjistila jsem, že momentálně je v módě délka těsně nad kolena.

	Někdy se jeden nestačí koukat, kde co lítá. Vlhovci kolem rybníčku, chlupáč pod besídkou, tři letadla nad hlavou a vrtulník u vedení vysokého napětí... to je fofr!

Zřejmě návrhářům ještě nikdo neprozradil to, co já a moje oblíbená autorka těhotenských knížek, Vicki Iovine, víme už dávno - pregnancy is a whole body experience - těhotné je celé tělo. Málokomu vypučí jen úhledné roztomilé bříško. Obvykle následuje opuchnutí obličeje, rukou, kotníků - zkrátka všeho. Sice jsem (zatím) byla ušetřena knedlíkoidní tváře, ale matka příroda můj velepupek a veleprsa moudře vyvažuje čím dál tím větším pozadím (zřejmě abych nepřepadávala dopředu) - a to vše vylepšila mohutnými podstavci. Abych to zkrátila - moje kolena, natož pak partie nad koleny, rozhodně nejsou nic, co bych chtěla vystavovat na odiv. Nerada bych skončila na policii pro pohoršování veřejnosti.

Bohužel ani ve specializovaném obchodě jsem tedy nenašla těhotenské šaty, v nichž bych nevypadala jako klimakterní diblík převlečený za selku. Možná je to další trest za to, že jsem si dovolila otěhotnět v pokročilém věku pětatřiceti let - všechny ty šatičky by možná vypadaly elegantně na třicetikilové dvacetileté modelce, ale my, normální ženy, jsme zřejmě odsouzené k leginám a tričkům nakupovaným v nadměrných velikostech. Tam jsem ani neměla odvahu šaty zkoušet - možná, že si tlustí lidé libují ve veselých výrazných květovaných vzorech, ale já bych ocenila něco nenápadnějšího - něco, v čem bych nepůsobila jako středně zanedbaná cikánka prchlá od cirkusu.

	Tomášek žádá choditi po každé dostupné zídce či kládě. Bez držení pak obvykle hned spadne.

Dalším nakupovacím oříškem tohoto jara se stalo oblečení pro Tomáška. Nějak jsem promeškala střídání sezón a Tom se ocitnul na pokraji léta bez kalhot. Všude mají KRAŤASY a letní trička, jenomže naše batole je značně terénní - stačí, že neustále řešíme odřené lokty a obličej. Proč k tomu přidávat ještě kolena a holeně, to skutečně nevím. Pokud jsem někde zahlédla náhodou dlouhé kalhoty, tak vždy jen z té nejtvrdší a nejrourovatější džínoviny, vypodšité tisícem kapsiček a druků. Pravda - Tom by v nich asi neměl šanci upadnout, protože by se nemohl ani rozběhnout - předpokládám, že oblékání probíhá tak, že se kalhoty postaví a do nich se dítě nasune jako do brnění, nicméně soukat dítě v létě do rour od kamen mi nepřijde příliš humánní. Nakonec mě zachránila sousedka, která mi přivezla troje gatě na Toma až ze Santa Barbary (nechápu, proč v Santa Barbaře můžou mít levné jednoduché měkké letní kalhoty na dvouleté chlapečky a v Silicon Valley ne).

Kromě kalhot nám Tom vyrůstá i z pyžamek. Doteď spával v overalech, ovšem ty máme "zimní", chtěla jsem na léto něco z tenké balvny. Samozřejmě, že když já něco chci, tak to neseženu. Overaly zmizely z povrchu zemského - obzvláště pak overaly na 36 měsíců věku. Chápu - tříleté děti už asi nestojí o spaní v overalech, ale co mají dělat matky hrošat, která na tříletou velikost dorostou v osmnácti měsících? Stěžovala jsem si kamarádce Petře, že všude mají jen dvoudílná pyžamka a Petra podotkla, že to není vše - i v pyžámkách totiž vypukla letní sezóna, takže nelze sehnat spací oblečení s dlouhým rukávem, natož s dlouhou nohavicí. Přitom i v létě tu míváme poměrně chladné noci - nechápu, proč by děti, které se dost často odkopávají, nemohly v létě mít alespoň to slušné pyžamo. Nakonec jsem čistě náhodou narazila na výprodej dlouhých pyžamek v Old Navy - kam jsem následně odeslala i zoufalou Petru, takže naši kluci snad jsou na léto konečně zaopatřeni.

	Konečně máme pro Toma DLOUHÉ kalhoty na léto

Příchod miminka pro nás znamená i pár větších nákupů. Tom ještě stále odmítá chodit způsobně za ručičku a neustále někam zdrhá, čímž se rýsuje jako čím dál nezbytnější koupě dvoukočáru. Zkusila jsem si povozit Petřin kočárek, obhlídli jsme ohromující nabídku všech tří typů sourozeneckých kočárů, které se prodávají, a máme jasno. Doufám, že v této oblasti také neudeří nějaká módní nebo sezónní vlna - jako třeba že není módní mít dvě děti, nebo naopak že v tomto půlroce se hodí chodit ven jen s kočárkem pro tři - a archu zakoupíme bez problémů, až ji budeme potřebovat (nechce se nám zatím skladovat v domečku další krám).

Pro miminko také potřebujeme postýlku. Mohli bychom koupit novou, ale tím by se Tomův odsun do velké postele jen o něco oddálil. Navíc je Tomáškovi miminčí postýlka stejně malá - často sám sebe vplétal ve spánku do žebřin (mantinely mu v tom skutečně nijak nezabrání) a dožadoval se vyproštění zoufalým kvilem. Poskakování a horolezecké výkony na špruslích naznačovaly, že není daleko doba, kdy se mu zdaří pád střemhlav z postýlky, takže se zdála jednodušší varianta, která mu umožní důstojné opuštění pelechu. Zvlášť když jsou k dispozici postranní zábrany na velkou postel, aby se dítě neskulilo ve spánku, ale mohlo v případě potřeby samo vylézt. Byli jsme si samozřejmě vědomi i různých záporů velké postele - konzervativní dítě (což náš Tom je) může mít problém se zvykáním si na něco nového; z otevřené postele může utíkat a brousit bez dozoru po domě. Evergreenem obav pak zůstává, že "je na to ještě malej". Sid na to kontroval prohlášením, že v normálním pyžamu už Tom vůbec nevypadá jako malé miminko a že je dost velkej na pořádnou postel. Zajímavé, jak pouhá změna stylu oblečení (z overalů do kalhot) dítě postarší.

	Tomův nový pelíšek

Koupě postele je jednoduchá. Lůžka se vyrábějí ve čtyřech standardních velikostech, skládají se ze čtyř dílů - matrace, krabice, rámu s nožičkami, čela. Pro Tomáška jsme chtěli to nejzákladnější: matraci a pod ni pevnou krabici - podložku, takže celý pelíšek je zhruba ve výšce klasické české "válendy". Mezi tyto dva kusy se upevní zábrana proti spadnutí a je hotovo. Postel je ve výšce, do níž Tomášek dokáže sám bezpečně vylézt (a slézt). Později, až trochu povyroste, můžeme přikoupit rám s nožičkami a čelo. Mnohem větší problém nastal s povlečením. Jsme (všichni) zvyklí na flanel, který nám přijde nejpříjemnější k pelešení, ovšem obchodníkům (pro změnu) udeřila letní sezóna - a flanel nevedou. Byla bych i slevila z toho flanelu, ale když jsem hledala nějaký dětský motiv, měla jsem na výběr z růžových barbín (případně kýčovitých růžových kočiček či poníků, obohacených kanýry a nápisy typu "naše sladká princezna") nebo smutně modrých podkladů "oživených" hnědými fotbalovými míči. A pak jsem zahlédla v jednom obchodě žluté (flanelové) povlečení s pejsky a byla jsem ztracena. Obchodníci také. Sada byla ve výprodeji, pouhých deset dolarů - a také patřičně vyprodána. Ochotná slečna v Bed Bath and Beyond mi složitě vytelefonovala, ve kterém z jejich obchodů ještě mají mnou požadovanou velikost a tuto mi tam zamluvila. Nejsem moc typ na prohánění prodavaček, takže dodnes nevím, zda ta moje umanutost mít právě toto a žádné jiné povlečení není jen vedlejším produktem těhotenských hormonů. Nicméně povlečení máme. Alespoň v jedné oblasti nade mnou praktiky zásobovačů a neúprosný diktát sezón nezvítězily!

Pak postel přivezli a nastala hodina pravdy. Odpolední spaní proběhlo bez problémů. Tom usnul ještě u mě v náručí a s prostým faktem, že se probudil ve velké posteli, si poradil, jak nejrozumněji uměl - vylezl z ní a šel se podívat, co dělají rodičové. Večer ho ovšem dáváme do postýlky "za živa"; trochu jsme se obávali, jak Tom naloží s možností volby, zda v posteli setrvat či nikoliv. Několikrát se na nás přišel podívat, ale vždy se ochotně odebral zpět, vlezl si do postele a čekal, až ho přikryjeme - a nakonec usnul. Je pravda, že tlapkání po baráku v sedm ráno nám nepřišlo úplně ideální (normálně vstáváme v osm), ale usoudili jsme, že to nějak půjde. Druhá noc byla horší - Tom se probudil v pět ráno tím, že se pročůral. Musím říct, že pohled na batole tisknoucí se k plyšovému hrošíkovi a cvakající zubama v chodbě by otřásl i otrlejší povahou. Začínalo nám docházet, že s velkou postelí to bude úplně jinak, než bychom byli čekali.

	Tom má postýlku rád - jen mu byla v noci zima

Nezdá se, že by Tomovi vadila samotná postel. Bez řečí ji přijal za "pelíšek", ochotně se v ní uvelebí ke spánku a zdá se, že možnost volnosti pohybu vnímá jako velké plus. Nemusí nás volat, natož plakat - je samostatnější a svobodnější. Bohužel ale Tomášek neumí spát pod peřinkou nebo dečkou. Celou noc se točí jak holub na báni, takže opakovaně končívá NA dece, nikoliv POD dekou. Varianta, že my budeme každých devadesát minut vstávat a kontrolovat míru přikrytosti, nám nepřijde jako dlouhodobě únosná. Spacák, ve kterém spával do teď, nám zase připadá nebezpečný - rozespalý Tom, potácející se potmě barákem se svázanýma nohama, ve mně vyvolává katastrofické scénáře - i tuto variantu jsme tedy museli zavrhnout.

Řešení kupodivu existuje - a je velmi prosté. Koupit tzv. "sleepers" - volnější flísový overal s protiskluzovými ťapkami, který se natáhne přes pyžamko. Pokud jste četli pozorně začátek deníčku, musí vám být jasné, v čem je háček. Správně - kalendářně máme léto a tudíž se nic takového neprodává, protože dětem v květnu přece nemůže být v noci chladno. Objela jsem s Tomem všechny možné obchody v okolí včetně charit a sekáčů. Majitelka našeho nejbližšího secondhandu byla velmi soucitná - prý nejsem první, kdo se zoufale shání po teplém spacím oblečení, takže zrovna tyhle věci jsou hned zase pryč. Sice mě těší, že moje dítě není jediný magor, když mu je takhle uprostřed letní sezóny zima, ale to Toma nijak nezahřeje.

Další dva dny se ovšem chudák Tom důkladně zahřál sám. Nevím, jestli virózu chytil v Montereyském akváriu či na osmnáctiměsíční prohlídce u doktora (a nebo někde úplně jinde). Uprostřed shánění sleepers v Targetu se mi změnil v poměrně bezvládnou hromádku neštěstí, takže jsem zvolila rychlý ústup. Tak rychlý, že jsem zapomněla v nákupním vozíku kabelku (klíče od domu, mobil, peněženka s veškerými doklady a kreditními kartami) a přišla na to až doma. Tomášek se mnou musel tudíž absolvovat ještě jeden superrychlý výjezd k obchoďáku. Naštěstí anděl strážnej, co bdí nad těhudementními matkami malých nemocných dětí, se na mě ani tentokrát nevykašlal (i když práce má se mnou dost a dost) a kabelku skutečně někdo odevzdal (i se všemi sedmi dolary hotovosti, kterou jsem vlastnila) v obchodě.

	Den matek u moře

Následujích události mi poněkud splývají. Většinu té doby jsem chovala pofňukávajícího Toma, měřila teplotu, převlíkala vše propocené, promočené od zábalů, pročůrané či poblinkané (Toma, mě, postel), občas jsme telefonovali na pohotovost a snažili se Tomáška udržet pod čtyřicet stupňů. Během noci jsme se střídali v dětském pokojíčku, budíky nastavené na pravidelnou kontrolu teplot. Tom spal jen v lehkém pyžamku, problém teplého přikrytí jsme skutečně řešit nemuseli.

Další den probíhal podle stejného scénáře - až do pozdního odpoledne. Právě jsem se chystala zavolat na dětskou pohotovost a objednat nás na prohlídku, abychom mohli přijet na čas a nemuseli čekat, když Tom začal projevovat poměrně hlasitou nespokojenost s mou náručí. Moc jsem nechápala, co po mně chce - ale on se vykroutil a odkráčel do kuchyně, kde se začal velmi nekompromisně dožadovat večeře. Kontrolní měření ukázalo jen zvýšenou teplotu - ovšem dramatický zvrat od skomírajícího chudinky v cílevědomého zdravého jedince během deseti minut mě skutečně dost zaskočil. Tomášek plynule navázal tam, kde ho před čtyřiadvaceti hodinami stejně náhle choroba sklátila - poměrně důkladně pojedl a pak trval na večerní procházce. Sice většinu těch dvaceti minut, na které jsem venčení omezila, strávil s povděkem v kočárku, ale zcela nepochybně mu bylo mnohem lépe.

Od té doby, co choroba pominula a my mu vyhrabali zimní kombinézu, Tom spí ve velké posteli svých obvyklých 11 hodin v kuse. Večer na nás teda přijde ještě párkrát juknout, ale bez protestů sám odkráčí zpět do pelechu, uloží se v broučkovské pozici (se zadečkem vystrčeným nahoru) a čeká na přikrytí dečkou.

	Dceři jsme k smíchu už teď

V rámci rekonvalescence jsme se rozhodli strávit Den matek s babičkou v Monterey. Osobně si myslím, že ve význačné dny by měl člověk sedět raději doma na zadku, ale tentokrát jsme pravidlo porušili. Takže - hned při vjezdu na dálnici vozík škytnul a nadále se plížil na tři válce čtyřicítkou. Za mých tichých modliteb a hlasitého klení Sidova se nám podařilo navrátit k domovu - kde dědeček automobil opět chcípnul - a následně nastartoval normálně jako by se nechumelilo. Nehodlali jsme riskovat jízdu něčím takovým, i následovalo přeházení všech klumprů (kde jsou ty doby, kdy jsme se Sidem jen skočili do auta a jeli - a nepotřebovali k tomu kočárek a pleny a vlhčené ubrousky a pískovištní nádobíčko a náhradní oblečení a odrážedlo a tisíc dalších věcí) a druhý pokus o odjezd. Ten byl přerušen v Gilroyi, kde se mi náhle zmuchlala kontaktní čočka. Samozřejmě že jsem sebou na tak krátkou cestu neměla vybavení na čištění čoček - museli jsme zastavit u nejbližšího drugstoru a vyslat Sida na nákup. Zmatky pokračovaly nadále - v Monterey ani v Seaside jsme nemohli najít místo na oběd (přes pokročilou odpolední hodinu) - všude buď narváno či zavřeno. Nakonec jsme pojedli v čínské restauraci, kde se potvrdilo, že Tomášek začíná být pěkně zmlsaný. Z domova zabalený chleba se sýrem jen tak požužlal, ale polívku s knedlíčkama pak do sebe sázel, jako kdyby týden nejedl. Ne, že bychom mu ten apetit nepřáli, ale překvapilo mě, že by raději býval byl hlady, než by se najedl něčeho nudného.

No a na závěr trochu čísel. V osmnácti měsících má Tom 84 centimetrů a dvanáct kilo. Naše druhé dítě se v devětadvaceti týdnech těhotenství jeví stále býti holčičkou, a to holčičkou zdravou, normální a rostoucí. Já jsem se dostala na rovných dvě stě liber - ale cítím se alespoň na dvojnásobek.

Copyright © 2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.