Spása má podobu babičky

Spása má podobu babičky
8. - 28. března 2005
Synek se dožaduje nabitého programu, zatímco já dorůstám do Hroších rozměrů



	Tom a semafor



	Tom, K.C. a sousedovic babička Julie ve vlaku

Přesně podle plánu jsme v úterý po Tomově svátku vyrazili opět do Feltonu na vlak. Sousedovic babička Julie objevila v krámku se suvenýry čekárnu pro děti, kde kluci strávili plodnou půlhodinku do odjezdu vlaku u modelové železnice. Tom sice ještě moc nechápe, že vláček má jezdit po kolejích, ale o to usilovněji cpal vagónky do tunelů a depa, kroutil klikou od vodní pumpy a celkově podrobil model důsledné technické prohlídce. Kupodivu nic nerozbil.

Venku jsme pak sledovali složité tanečky s parní lokomotivou - připřahání vagónů, čerpání vody a podobně - to vše za usilovného syčení páry, zvonění na zvonec a pískání parní píšťaly. Toma ta hromada hluku děsila a fascinovala zároveň, v klidnějších okamžicích ovšem tropil scény, anžto žádal okamžitě nastupovati, což se mezi posunováním nesmělo. Při nastupování došlo na poměrně prudké hnutí mysli i u mě - jakási důležitá babice mi zakázala vzít na palubu kočárek, čímž mi na následující hodinu a půl značně zkomplikovala život.

V kočárku jsem měla připraveny všeliké propriety na dlouhou cestu vlakem - od teplého oblečení (vlak jede chladným, vlhkým redwoodovým lesem) přes hračky až po nejtěžší kalibr k uklidňování batolete: jídlo. Bez kočárku mi všechno volně lítalo po dřevěných lavicích a navíc jsem strávila většinu cesty tím, že jsem násilím držela vzpouzejícího Toma, aby neskákal z okna či ze schůdků - a pokud možno, aby mě co nejmíň kopal do břicha. Kdybych ho mohla připoutat do kočárku a zaměstnat alespoň částečně obědem, byli bychom na konci cesty asi oba dva méně hysteričtí. Poučení z krizového vývoje tedy zní - pokud mám pochybnosti, zda Tom nějakou atrakci zvládne, raději tam nechodit. A nenechat si kecat od babic do toho, jak se nejlépe postarat o bezpečnost dítěte. Díky komplikacím s Tomem bohužel nemůžu podat referát o zajímavostech dřevařské železnice a zvláštnostech místních parních lokomotiv. Ty se zachovaly z konce 19. století, kdy byly zkonstruovány speciálně na tahání těžkých klád po svazích s velkým převýšením.



	Jarní kalifornské máky v Pinnacles



	Naše procházka v Pinnacles byla velmi nenáročná, ale i tak docela romantická

Nakonec naše hrůzná jízda skončila a Tomášek ožil. Čilý a veselý prďuch poobědval na louce a pak proháněl místní oprsklé kachny. Tom zkrátka žádá LÍTAT, nikoli sedět a poslouchat výklady. O devět měsíců starší K.C. si naopak jízdu vlakem užíval s rozzářenýma očima a u oběda usínal únavou. Někdy je věkový rozdíl mezi kluky ještě stále hodně patrný v tom, jak odlišně reagují na stejnou situaci.

Možná je to i tím, že Toma více zajímají letadla než vlaky. Deset mil od domu máme mezinárodní letiště a pokud vítr fouká špatným směrem, točí se aerolinky na přistání nad naší zahradou. Ať dělá co dělá, Tom nepropase ani jediné - už je expert ve vyhledávání nepatrných teček na obloze a obvykle aeroplán sleduje, dokud nezmizí za obzorem.

Abychom Tomovi vynahradili nešťastný výlet vlakem, vzali jsme ho na naše nejbližší letiště pro malá letadla (RHV: Reid Hillview, San Jose). Výhodou takového letiště (oproti mezinárodním kolosům) je snadná přístupnost; normální smrtelník se dostane klidně až k hangárům, startovacím drahám i k zaparkovaným cesnám a helikoptérám. Tomášek vydržel s nadšením sledovat letištní cvrkot dobře přes hodinu. Většinu byl bezpečně usazen u Sida za krkem (v neznámém prostředí se drží rodičů jako klíště) - neskákal, nezlobil, neutíkal nám - prostě vzorné dítě na rodinném výletě.

Letošní první jarní den mě definitivně a konečnou platností odsunul do kategorie starých matek. Narozeniny nijak extra neslavíme, nicméně i tak jsem dostala pár dárků. Musím říct, že nejvíc mě překvapil Sid, který reagoval na moje hudrování, že s Tomem si nezvládám ani koupit nějaké těhotenské oblečení, a nadělil mi těhotenské kalhoty a triko. Překvapivé je, jak se trefil s velikostí. Pravil, že to bylo snadné - došel k věšáku, přiložil kalhoty ke svému břichu a oměřil vše o sebe. Představa Hrocha, jenž v dámském oddělení oděvů omeřuje o svou postavu těhotenskou módu, přijde většině lidí k popukání. Vzhledem k tomu, že jsem o hlavu menší a ještě stále (doufám) minimálně o třetinu lehčí než Sid, já spíš propukám panice, jakých rozměrů ještě v tomto těhotenství dosáhnu, když už teď se můžu (doslova) měřit s Hrochem.



	Hele, lupínek plave!



	Tom se musí pochválit sám, jak mu kamínky pěkně cákají

O den opožděným narozeninovým dárkem byl pro mě přílet babičky. Přiznám se, že poté, co jsem strávila dva týdny s Tomem více méně sama, jsem odpočítávala hodiny do jejího příjezdu. Ne, že bych si vysloveně mohla hodit nohy na stůl, na to mám nahromaděných hezkých pár restů (očař, zubař, nějaké nákupy), ale přeci jen je úleva, že nejsem jediným členem rodiny, který musí řešit to, že Tom zase kvílí u dveří a žádá býti venčen.

Tom je totiž horší než pes - kdyby bylo po jeho, tak lítá venku od rána do noci. Při návratech domů páchá srdceryvné scény, až si sousedi musí myslet, že za dveřmi do baráku skrýváme přinejmenším rafinovanou mučírnu. Pro mě se stává venčení o to obtížnějším, že jsem se pomalu propracovala do akvarijního stádia těhotenství. Nestlačitelná koule na místě bývalého pasu mi ztěžuje běžné úkony - obouvání bot, oblíkání kalhotek, stříhání nehtů na nohách, vytírání podlahy, sbírání hraček, lovení Toma z louže, vyndavání nádobí z myčky a prádla z pračky, nasedání do auta, vstávání ze sedačky, obracení se v posteli (nehledě na to, že nemůžu spát ani na břiše ani na zádech a ze spaní na boku mám otlačené kyčle a ramena), sundavání Toma z prolézaček, vysazování téhož na ploty a zídky, jakož i jeho odchyt na zakázaných místech. Čím je on rychlejší a jistější na nohách, tím víc já funím, neboť slečna dcera si činí čím dál tím víc nároků na můj kyslík, krevní oběh a vnitřní životní prostor. Také už hůř snáším, když mi Tomášek rajtuje po klíně (jeho projevy náklonosti jsou občas poněkud brutální) a oblíbená hra, kdy já si podřepnu a on mi vletí do náruče, už párkrát skončila valnou hromadou - rozsáhlé akvárium (konfeční velikost Hroch) mi značně posunulo těžiště, takže jsem mnohem labilnější než obvykle. Musím to brát z té světlejší stránky a doufat, že taková spousta prostoru se naší holčičce bude zamlouvat natolik, že se nebude snažit uniknout ven před termínem.



	Babička dohlíží na sběr vajec...



	Tom zkoumá, jaké to bude, mít malou sestřičku.

Zatím se snažím být v tomto těhotenství co nejopatrnější a vyřadit všechna možná rizika. To znamená, že jsem sebe a potažmo i zbytek rodiny v podstatě odsoudila k sezení doma. Netroufneme si na nějaké dlouhé nebo složité výlety daleko od civilizace, maximálně jednodenní vyjížďky po okolí. Babičku jsme vzali vyvenčit do Pinnacles. Vyslali jsme ji na túru s převýšením a sami se s ohledem na naše jedno a půl dítěte ploužili krátkou trasou pěkně po rovince podél potoka. I tak jsem docela funěla - jednou z mých těhotenských obtíží je přiskřípnutý sedací nerv, můžu se pohybovat jen krátkými krůčky - což je zatím docela přiměřené tempo na procházky s Tomem, ne už tak na výlety s Hrochem, natož s naší čilou důchodkyní.

Tomášek hned na začátku odmítal opustit parkoviště a přilehlé přírodní krásy (odpadkové koše, silnice, obrubník, záchodky, potok), takže byl nemilosrdně narván do nosilky a odvlečen. Utrpěná příkoří jsme se snažili nahradit na malé loučce, kde potok do zátočiny nanesl spoustu oblázků. Přiznám se, že jsem se rozložila na stráni a nechala pro jednou Sida, aby si i on užil oscilování za prďuchem. Ten si vystačí na pár metrech prostoru, ovšem anžto zde tento prostor obsahoval i výše jmenovaný potok, mostek a malou stráňku, měl jeden dospělák co dělat. Kromě odvrácení několika pokusů o skok daleký do vody se Sidovi podařilo Tomáškovi ukázat, že kamínky hozené do potoka cákají a potápějí se, kdežto lupínky a větvičky plavou, a podobné zázraky. Cestu zpět šel Tom částečně po svých, ovšem na několikrát - většinu mostků musel přeběhnout alespoň desetkrát, vrátit se ke každé díře, kamínku či keříčku... Sid projevil svatou trpělivost, ovšem ke konci byl již docela zbrocen. Toma zřejmě oscilační pochoďák taky vyčerpal - vytuhnul v autě snad ještě dřív, než jsme projeli první zatáčku směrem k domovu.



	Pytel blech by se fotil lépe než čtyři kluci v akci.

Posledním březnovým svátkem byly letos velikonoce. My se Sidem je neslavíme, většinou ani nezaregistrujeme (nemáme v pondělí státní svátek - prostě běžný víkend). Jakkoliv dodržujeme vánoční zvyky a vánoce máme rádi, velikonoce zkrátka nemusíme - a české obyčeje v tomto případě už vůbec ne. Ovšem letos, s Tomáškem, jsme se rozhodli slavit po americku. Líbí se nám místní zvyk, kdy velikonoční zajíček schovává dětem na zahrádce vajíčka. Zajíčkem jsme to zatím nekomplikovali, nicméně pár plastikových skořápek "vycpaných" miminčíma dobrotama jsem do naší džungle umístila. Tomášek byl poměrně nedůvěřivý - bodejď ne, na ulici mu hubuju za sbírání barevných odpadků a najednou po něm chceme, aby se na lákavě pohozená vejce vrhal s nadšením! Navíc zrovna přes nás lítala letadla, která jsou větší atrakcí než pozemské slasti. Nicméně alespoň později si doma junior vyhrál s prázdnými vajíčky - otvírání, zavírání, schovávání předmětů zpět do vajíček a tak dále.



	Tomášek zcela nefér hledá vajíčka v cizím košíčku...

V pondělí Sid musel do práce a já jsem doma uspořádala babinec a klučinec. Pozvala jsem Péťu s Lukáškem a Veronikou a Ivanu s Marečkem. A aby těch kluků nebylo málo, připojila se k nám Julie a K.C. Překvapilo mě, jak byli kluci hodní (Verunka je malé miminko, od té jsem zlobení nepředpokládala), vesměs si vystačili sami. Pravda, občas jsme s holkama na sebe musely hulákat, protože pánové zkoumali všechny čudlíky a nezřídka se jim podařilo spustit všechny Tomovy ozvučené hračky naráz, plus ještě do něčeho třískat (třeba kostičkou do prázdné plechovky), ale kromě hluku to docela šlo. Sice jsem chvílemi neměla v dohledu ani jedno batole a v další chvíli jsem měla pocit, že jich je se mnou v místnosti alespoň osm, ale při finálním přepočítání jsme zjistili, že nedoško ke ztrátě či zranění ani jednoho dítěte!



	Pobyt s jinými dětmi nás obohacuje: koho by napadlo, že Tom vymění s nejbližší holčičkou svoje auto za kočárek, s kterým bude oddaně hodinu a půl jezdit kolem hřiště.

V okamžiku, kdy na chvíli přestalo pršet, uspořádali jsme ještě jedno hledání vajíček u nás na zahradě. Asi nejúspěšnější byl Mareček, který zcela cílevědomě sbíral vejce do košíčku a nezdržoval se zkoumáním obsahu. Tom každé vajíčko žádal rozbalit a pohltit obsah, než se posilněn vydal dál. Několikrát jsem ho musela odtáhnout od cizích košíčů - zřejmě usoudil, že je jednodušší sbírat plody práce ostatních, než se sám brodit džunglí. I tak ho zřejmě náročné dopoledne poměrně zmohlo - náš Otesánek (!!!) totiž po odjezdu hostí začal usínat bez toho, že by se předem dožadoval vydatného oběda!

Tomovi zjevně kamarádi a babička dodávají mnohem více zábavnějších podnětů než nudná matka; neustále se učí nové a nové věci. Také je s ním lepší pořízení, pokud je náležitě vylítán, tudíž se snažím jeho program udržovat nabitý. Jednou týdně vyrážíme se sousedkou, jednou týdně s českými kamarádkami, jednou týdně chodí se Sidem plavat. Zkoušela jsem vzít Toma na předčítání do knihovny, ale to bylo málo "akční", holt zkusíme později. Jsem zvědavá, jestli holčička bude v tomhle věku méně zkoumat kanály a ochotněji sedět a poslouchat pohádky - zda je to dané pohlavím nebo čistě povahou.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]