Uprostřed 6. února - 7. března 2005 Navzdory astronomickým tabulkám jsme se rázem ocitli uprostřed jara; já jsem, naopak v souladu s tabulkami, právě na půlce těhotenství.

	Koukejte, letadlo!

Od oznámení sňatku se naše maminky průběžně diví a hroutí nad skutečností, že toho jejich bordeláře / bordelářku si někdo vůbec byl ochoten vzít, a i po několika letech s ní(m) setrvává ve stejné domácnosti. Chápu, že pro pořádkumilovnou ženskou je poměrně stresující žít v pod jednou střechou s NEPOŘÁDNÝM dítětem, nicméně mé zkušenosti ukazují, že žít s POŘÁDNÝM dítětem je ještě mnohem horší. Nevím, kde Tomášek k uklízecí úchylce přišel, ale je to taková naše hospodyňka. Pokud vaříme, zabývá se tím, že ze svého šuplíčku vyndavá mističky a rovná je na linku. Také má tendence vyklízet myčku, ovšem bez ohledu na to, zda je v ní nádobí umyté či nikoli. Jeho oblíbenou zábavou je přenášení rezervních toaletních papírů a rovnání do komínků. Fakt jsem zvědavá, komu se jako prvnímu stane, že v krizové situaci dobere papír stávající, sáhne za sebe pro nový - a zjistí, že všechny nedotčené role jsou vzorně poskládané mimo dosah - například v ložnici.

	Dadadadada!

Hledání ztracených předmětů u nás teď již neprobíhá tak, že bychom zuřivě prohrabávali hromady (časopisů, počítačových součástek, knih, videokazet, hraček a podobně), nýbrž otevíráme všechny šuplíky, pečlivě prohlížíme hrnce a mističky, a vesměs rezignujeme - některé předměty totiž Tom považuje za natolik nepoužitelné, že je rovnou vyhazuje do odpadu. U všech těchto činností se chová velmi tiše a spořádaně, tudíž nám trvalo dost dlouho, než jsme zaregistrovali plavný pohyb ruček směřující do koše a rozluštili tak záhadu chybějících hraček a drobných domácích potřeb. Přiznám se ale, že nejvíc mě Tom dostal asi s prádlem. Mám už delší dobu pocit, že nedělám nic jiného, než peru a skládám a žehlím - ale až tuhle jsem objevila, že to možná není jen naší zvýšenou spotřebou, nýbrž Tomovými recyklačními snahami. Pokud zavčasu (asi do tří pikosekund) neuklidím poskládané prádlo do skříní, Tomášek jej postupně nanosí do koše na špínu. Opět se chová velmi konspirativně, prozradily ho až ponožky, které opravdu do koše na použité prádlo nedáváme smotané do ruliček.

Bohužel se Tom naučil i spoustu jiných věcí. Například ječet, pokud není po jeho. Nejlákavější hry a nejžádanější předměty jsou samozřejmě ty, které mu macecha nechce dovolit (sklenice, ostrý nůž, telefon, na němž vedu důležitý hovor), takže vřískot se od nás ozývá dost často. Tom také nese velmi nelibě, pokud něco neumí. Hysterická scéna s plastikovou lahví, kterou nechce mít ani otevřenou ani zavřenou, je taková typická. On chce SÁM flašku otevírat a zavírat - nicméně ještě stále nepochopil princip šroubování a žádá, abychom mu tuto znalost my, coby všemocní rodiče, okamžitě přičarovali. Chodí za námi, ukazuje, v čem je problém - ale když se mu to holt nedá vysvětlit, tak co můžeme dělat.

	K.C. a Tom zakopávají na pláži ponožku

Zdá se, že junior také obohatil svůj slovník. BABABA znamená máma - ale vzhledem k tomu, že stejný válečný pokřik používá, když se dožaduje jídla, nejsem si jista, zda zaregistroval, že jsem také lidská bytost - a nejen krmicí automat. DADADA je ovšem nezaměnitelné. Nejčastěji je používá nikoli k volání na přítomného otce, ale k psychickému nátlaku na macechu. Rozumějte - pokud matka svévolně narušuje prďuší činnost (např. chce místo hraní přebalovat, místo procházky krmit, či nacpe čilé dítě do postýlky), je třeba se odvolávat k nějaké vyšší a silnější instanci. Fakt by mě zajímalo, kdo ty prcky učí psychologii - ale vymakaný to mají moc dobře - převýchovu rodičů je třeba začít tím, že se do jejich nerozborné fronty zanese rozkol. To se sice Tomovi zatím nepodařilo, ale je na dobré cestě. Nad jeho žalostným "dadada" z postýlky by kámen ustrnul (třebaže pět dní v týdnu chodí odpoledne spát bez řečí a bez problémů, víkendy jsou s řevem).

Tom v poslední době hodně sleduje ostatní děti - sice z bezpečné vzdálenosti a pokud možno s rodičem za ruku, ale je vidět, že ho zajímá, čím se malí lidé baví. S K.C. a sousedovic babičkou jsme byli na pláži. Teprve tam, když viděl, jak starší kamarád lítá do vln a řičí smíchy, usoudil, že moře je ohromná zábava a další hodinu jsme se brodili vodou. Ráda bych připomněla, že Pacifik v našich zeměpisných šířkách drží celoročně stabilních patnáct stupňů, takže pro dospělé to až tak lákavé není (obzvláště v únoru), ale děti se vyblbnou.

	K svátku - ovocný dort

Se sousedkou jsme také zvládli výlet do Feltonu na redwoody. Představovala jsem si, jak s chlapečky vzorně korzujeme kolem důstojných stromů a hovoříme o přírodě. Ovšem v parku mají ještě navíc starou železnici - a K.C. miluje vlaky. Většina procházky tudíž proběhla v poklusu - K.C. byl odhodlán najít vlak, který jasně slyšel, ale přes nudné stromy neviděl. My jsme s Tomem doběhli na nádraží se značným zpožděním. K.C. se už dávno seznámil s mašinfírou, jeho babička zjistila, že vlak jezdí jen v jedenáct dopoledne, a domluvila, že jakmile odstaví a zajistí vagóny, tak se můžeme ve statickém vlaku alespoň utábořit k obědu, když jsme jízdu dávno zmeškali. Musela jsem ale slíbit, že následující týden si přivstaneme a vlak opravdu stihneme.

Jak jste (možná) zaregistrovali, Tom právě oslavil svátek. Američani svátky neznají, my sami si nepotrpíme na nějaké megaoslavy, ale přeci jen dostal dort a hračku, kterou neumím pojmenovat - něco mezi počítadlem a hlavolamem. Od Křenů nám přibyl plyšový, velmi realisticky vyvedený kocour. Tom nad ním občas přemýšlí - kočky potkáváme na procházkách pořád, ale ty živé nejeví moc ochoty k tomu, aby sloužily jako vzorek ke zkoumání anatomie šelem kočkovitých. Plyšák si nechá dloubat do očiček a tahat za fousky poměrně bez problémů. Tudíž bych se nezdráhala označit oslavu svátku za docela úspěšnou.

	Počitadlolam

Počasí tu máme poslední měsíc takové aprílové. Horké, téměř letní dny prostřídané podzimními plískanicemi. Tomovi jsem zakoupila klobouk proti slunci a sandálky - přes den se skutečně už v zavřených botách vydržet nedá. Sama taky pomalu vytahuji letní výbavu. Ono to začíná být aktuální i kvůli mým rozměrům. Do normálního oblečení se už nevejdu, těhu na mě divně visí - letní šatičky nebo volná sukně se zdají býti dobrým kompromisem.

Polovina těhotenství mi odbila, a tak mám na nějaké ty rozměrové změny docela nárok. Překvapivě se mi tělo nejvíce změnilo v oddělení podprsenek. Už teď nosím největší lidskou velikost; cokoliv většího jsou ohromné vyztužené babské podprsáky. V čemu budu kojit (kojicí podprsenky po Tomovi jsou naprosto směšné), to opravdu nevím.

	Hlavička a ručička

Dvacátý týden těhotenství je také dobou, kdy se chodí na velký ultrazvuk. Mimi se měří, obhlížejí se všechny orgány; je to taková poslední prenatální kontrola na vývojové vady. Po mých zkušenostech s genetickým centrem (nervozita, stres, neochota vysvětlit cokoliv jiného kromě nezbytnosti amniocentézy) jsem se zařekla, že k "odborníkům" už nikdy nepáchnu a na ultrazvuk jsem se objednala k "naší Beth". Beth je laborantka na mé klinice - ultrazvuky dělá léta letoucí - celé dny kouká do obrazovky a osobně jí věřím víc než lecjakému doktorovi s čerstvým diplomem. Moji doktoři o ní vždy mluví s úctou jako o "naší" Beth - a všichni tvrdí, že právě ona "vidí věci", které leckdo na ultrazvuku přehlídne. Musím říct, že vyznat se ve změti šedivých fleků skutečně asi vyžaduje spoustu zkušeností a možná i trochu nějakých kouzel.

Hned na začátku se nás Beth ptala, jestli chceme vědět pohlaví - chtěli jsme a naše miminko není žádná stydlivka. Přiznám se, že rezolutní "holčička" po prvních asi pěti vteřinách vyšetření mě dost zaskočila. Přála jsem si k Tomovi druhého kluka a byla jsem vnitřně přesvědčená, že to kluk bude. Ovšem Beth mezitím už okukovala ostatní orgány a tak jsem šok odsunula na jinou mentální kolej a víc se soustředila na referát o tom, co je jak velké a funkční a zda to odpovídá věku. Nakonec, když ten největší strach ohledně zdraví miminka opadnul, mi to ale stejně nedalo a optala jsem se ještě jednou, jestli si je fakt jistá tou holčičkou. Beth našla inkriminované místo a pravila, že tam skutečně nevidí žádnou "externí instalaci" - jak to kulantně nazvala. A tak si nadále nemusíme lámat hlavy s klučičím jménem, které jsme pořád stejně nemohli vymyslet.

	Svačina ve vlaku

Hlavy si začínáme lámat plánováním, jak to bude s dvěma dětmi. Máme pořídit Tomáškovi velkou postel a dětskou postýlku nechat miminku? Nebo koupit další POSTÝLKU - ovšem s rizikem, že Tom stejně ze svého žbrdlení začne za chvíli vylézat (co se horolezení týče podává dost slušné výkony) a my mu jí budeme muset odebrat coby nebezpečnou? Máme kupovat dvojkočár? Zvládnu Toma ve sporťáku a mimi v babyvaku? Nebo mimi v kočárku a Toma za ručičku? (Ne, uznávám - Tom za ručičku je příliš velká sci-fi.) A co když kočár koupíme a Tom, stejně jako starší holčička mojí kamarádky rezolutně odmítne "sedět v kočáru s miminem"? Tomáška se optat nemůžeme - pochybuji, že mu vůbec dokážeme vysvětlit, že bude mít sestřičku, a tak holt tápeme a musíme doufat, že "to nějak dopadne". Já ještě navíc dost trpím při obhlídkách holčičího oblečení. V krámech růžové oddělení zabírá čtyřikrát více místa než to modré, ale výběr mi přijde dost tristní. Saténové šatičky můžou někomu přijít roztomilé, ale podle mě dost vzdálené běžnému rozumnému oblečení pro malé dítě. Takže nakonec možná naše holčička bude chodit v chlapeckých věcech (trička, tepláčky) ne proto, že nám to zbylo po bráchovi, ale proto, že to bude praktičtější vzhledem k jejímu věku, potřebám a schopnostem.

	Malý řiditel

Největší neznámou pro mě je, jak budu dvě malé děti zvládat. Zatím jsem přesvědčená, že blbě. Od Tomáška jsem teď dost rozmazlená - jedenáct hodin nepřetržitého spánku v noci a hodinka a půl po obědě mi dávají dost prostoru k tomu, abych se úplně nezbláznila. Ovšem když k tomu připočtu nějaké domácí práce a mimi s bujným nočním životem, tak mi ovšem pořád nevychází, kdy budu spát JÁ. Na druhou stranu znám několik vícečetných matek a většina z nich zvládá základní životní funkce, tak to asi nějak udělat jde. Zatím systematicky pracuji na Tomovi. Naše kamarádka Bára, oplývající dvěma pubertálními chlapečky, již delší dobu projevovala touhy po obdivujícím a neodmlouvajícím dítěti. Kupodivu to dokonce myslela vážně - takže si začala Tomáška půjčovat. Čekala jsem srdceryvnou scénu, kdy plačící batole je z milující matčiny náruče vlečeno na hřiště cizí osobou, ale Tom mi opět vytřel zrak.

Poprvé jsem výlet na hřiště absolvovala s Bárou a Tomem společně. Když Bára přijela podruhé, jala jsem se Toma obouvat, zatímco Bára si šla odskočit. Tom dostal totální hysterák - ovšem ne proto, že se jej chystám odložit, nýbrž proto, že se obával, že půjde na hřiště s nudnou macechou, a chudáka Báru necháme na záchodě. Naše dítě, které se dere ven při každé příležitosti, se mi rvalo z náruče směrem koupelna a uklidnilo se, až teprve když vleklo zjevivší se Báru za ruku ven. O tom, že se Tomášek po mě už pak ani neohlédnul, snad netřeba se ani zmiňovati. Podobné nadšení projevil, když jsem ho opustila na hodinku u sousedů. No uznejte sami - oč zajímavější je kamarád, jeho babička a malý pejsek, než procházka s matkou?

	K.C. a Tom na beruškovém kolotoči

Doufám, že Tomovi tato afinita k samostatnému životu zůstane i po narození sourozence - a já se alespoň občas ocitnu zase ve společnosti pouhého jednoho dítěte. Poté, kdy Sid strávil v práci dvanáct dní v kuse a domů chodil jen přespat, jsem si zase uvědomila, že i pár minut, během kterých můžu vypnout radar na dítě, je životně důležitých k tomu, abych si zachovala zbytky zdravého rozumu.

Za pár dní nám přijede babička - možná zvládnu natolik civilizované činnosti jako koupi podprsenky (zkoušeli jste někdy vybírat podprsenku, zatímco dítě si s vámi hraje na schovávanou mezi regály a k pobavení ostatních nakupujících - ovšem nikoliv vašemu - vám nosí ukázat ty nejzajímavější - tj. co největší, nejbarevnější a nejlesklejší - kusy spodního prádla; případně mlátí dvířkama zkoušecí kabinky, a juká na ostatní polonahé dámy zpod zástěny?). Pokud se slovutný imigrační úřad dobře vyspí, tak nám tu babička zůstane celého půl roku - čímž by se měla pokrýt i doba kolem porodu a šestinedělí. Nu, nezbývá než doufat ve spolupráci všech zúčastněných stran - především naší slečny, která bude doufám méně hrrr do světa než Tom a zůstane způsobně tam kde má být až do léta.

Copyright © 2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.