Víkend jak když vyšije 19. ledna - 5. února 2005 o hodnotném čase stráveném s rodinou - na pohotovosti

	Máme tu únor a u moře je nejenom teplo, ale i slunečno

Od půlky ledna se konečně trochu umoudřilo počasí. Svítí sluníčko, přes poledne se dá být i v krátkém rukávu, rozkvetly narcisky, pampelišky i sedmikrásky - zkrátka zima je pryč. Docela jsem si oddechla - venčit Toma v dešti není nic příjemného, člověk brzy vyčerpá všechny snesitelné atrakce a stejně skončí s batoletem, které objevuje utopené žížaly a podobné chuťovky. Na těhotenský žaludek nic moc. Prďušek skotačící na travičce a trhající pampelišky je úplně jiná káva.

	Přišlo jaro... ...snad už bude konec utopeným žížalám a bahnu

S Hrošetem č.2 jsme se propracovali do druhého trimestru. Kupodivu jsem tentokrát zaznamenala něco jako "nový příval energie", který slibují všechny chytré knihy. Ne, nestala se ze mě parní matka, která vstává v pět ráno a než jde vzbudit rodinu, tak má poklizeno, připravenou snídani, vyžehlené prádlo, opleté růže a postaveno na oběd. Nadále žijeme ve stavu chaosu (moje knihy, Tomovy hračky a Sidovy počítačové součástky), ale podařilo se mi vrátit k systému, že alespoň obden trochu zcivilizuji jednu část domu či zahrady, takže možná ani nezemřeme ve svrabu a špíně. Ještě pořád mám dny, kdy obstarat moje a Tomovy základní životní funkce zvládám jen s vypětím sil, Sid mě při příchodu z práce najde, jak ležím někde v koutě, zatímco Tom mi skáče po hlavě; ale už se objevují i okamžiky, kdy mě těší jít na procházku, nebo se dokážu radovat z mírně pročištěné zahradní džungle. Dokonce občas zvládnu i odpovědět Sidovi na pozdrav.

	Starší kamarádi Tomovi prospívají - učí se od nich lumpárny

Optimismus mi dodala také první pořádná poradna - se skutečným lékařem. Předtím jsem měla sezení s midwife, která je na středisku zřejmě nová, takže o mně nic nevěděla. O tom a o své anabázi s genetickým pracovištěm jsem psala minule. Teď jsem se konečně dostala ke "své" doktorce. Respektive k jedné z mých pěti doktorů. Díky problematickému těhotenství s Tomem jsem na klinice známá firma, čímž mi odpadá minimálně polovina různého vysvětlování. S doktorkou jsme pohovořily o mém těhotenství, o amniocentéze padla celkem jedna věta - konečně jsem neměla pocit, že se musím obhajovat před inkvizicí, nebo objasňovat své (podle mě dost oprávněné) obavy z předčasného porodu. Recepční už mě také zdraví z daleka - zde zase zapracovala těhotenská demence - není návštěvy, po níž bych se potupně nevracela pro kabelku, mobil nebo jinou drobnost, posléze uloženou hodnou sestřičkou na recepci. Docela se divím, že jsem ještě nezapomněla někde Toma. Krátce po poradně mi volali z genetiky - testy dopadly všechny dobře - nicméně se dotyčná sestra neopomněla zmínit o tom, že ještě stále můžu mít i tu amniocentézu - tak nevím - opět jsem měla pocit jako s nějakým vlezlým pojišťovákem, kterého vyhodíte dveřmi a on vleze oknem.

	Pítko Největší atrakce různých parků.

S Tomem teď míváme dost nabušený program. Se sousedovic chlapečkem (který se jmenuje Kevin Connor a říká se mu K.C. = kejsí) a jeho babičkou každý týden pořádáme nějakou akci - už jsme byli v dětském muzeu, v Montereyském akváriu a nejnověji v ZOO v San Jose. Samotná ZOO je maličká, ale těch pár zvířátek je pečlivě vybraných - kapybary jsem viděla poprvé v životě tam - stejně jako živé surikaty. Dále tam mají ohrádku s domácími zvířaty, která si děti smějí hladit a krmit. Pochopitelně - kluky zvířátka zajímala jen mírně - největší atrakcí bylo pítko. Pochopte - má to čudlík, který se dá mačkat, teče z toho voda, ve které se dá ráchat - a ještě navíc se člověk může napít - no není to úžasné?

Další atrakcí jsou kolotoče - mají maličké, pro prťata - a tak Tom jezdil na koníčkovi, v berušce (obdoba létajících labutí - ale hodně zmenšená a snížená) a v autě (to mělo největší úspěch). Kolotoče jsou v ceně vstupného, takže jsem jako správná macecha na dítěti řádně ušetřila (využili jsme sousedovic permice). To mi ovšem nestačilo a zlovolně jsem vzala do ZOO kočárek, místo abych zaplatila tři dolary za zapůjčení AUTÍČKA tak jako sousedovic babička. Vzniklo několik dramatických situací, kdy Tom žádal okamžitě nastoupit do řečeného autíčka; naštěstí K.C. byl k vozítku poměrně vlažný, takže došlo k diplomatické dohodě. Nicméně poučení z krizového vývoje je jasné - Tom musí mít přesně totéž co ostatní.

	Kapybara je legrační vepřový hlodavec s plovacími blánami.

Úplně novou událostí v rodině je Tomova náhlá příchylnost k plyšákům. Až do teď je ignoroval - zajímala ho auta a knížky (ty ovšem pokud možno o autech). A najednou ze dne na den propukla láska k hrošíkovi Hugovi, kterého mu dáváme do postele. Před pár týdny zabavil v obýváku polštářek a chodí s ním spát, Huga ale tvrdě vyžaduje coby společníka i přes den. Zatím procházíme fází vysvětlování, kam všude hrošík nesmí (do koupelny a potažmo do záchodové mísy, na dvorek, do garáže, do skříně s nádobím, do odpadkového koše) - Tomášek experimentuje s prostory - kam se co vejde, co jde kam zavřít a zda to tam bude, až se to zase otevře. Obáváme se, že by Hugo nemusel všechny tyto pokusy a projevy prudké náklonosti přežít.

Koncem ledna se na Toma nahrnuly společenské události tak, že byl na roztrhání. Všichni oba jeho kamarádi (respektive děti kamarádů jeho rodičů) slaví narozeniny. Sešlo se to obojí v jeden víkend - v sobotu oslava sousedovic K.C., v neděli oslava Lukáškova. Nakoupila jsem dárky, upozornila Sida na nastávající akce - a lehla s chřipkou. Nechtěla jsem nakazit neznámý počet dětí v dětském muzeu na první oslavě, ani Lukáškovu pětidenní sestřičku na oslavě druhé, takže Sid dostal na vybranou - buď vše zrušíme, a nebo se otec obětuje a dopřeje svému ubohému dítěti trochu švandy. Sid by si totiž raději nechal vrtat koleno, než by šel na formální akci. Nicméně z první oslavy se s Tomem vrátili o hodinu později a ve velmi dobré náladě (oba), a z druhé oslavy zvládli přijít tak akorát, aby se Tom uložil do pelíšku, z čehož soudím, že k žádné újmě na Hrochovi nedošlo.

	Tom a Hugouš po ránu

Sidova poznámka: párty v Children's Discovery Museum byl báječný nápad. Pozvané děti si chvilku pohrály s barevným syntetickým soplem a dostaly porci smažených kuřecích dinosaurů (kromě obligátního dortu). Tom všechny přítomné rodiče bavil tím, že se ke každému s úsměvem hrnul a ukazoval dospělým i dětem různé věci (hračky, jídlo, knoflíky atd.) a postupně prozkoumal všechna zákoutí. Dokonce jsem zaslechl holčičky (věk: 4 - 10), jak si spiklenecky špitají, že je Tomášek roztomilý (cute). Namísto trapného čekání, kdo se začne pod nějakou záminkou sbírat k odchodu, se Tomášek pověsil na kliku u dveří a všichni jsme se i s dětmi vyhrnuli do veřejných prostor muzea, kde jsou přichystány exponáty a experimenty, které si i malé ručičky mohou ošahat. Tom se pochopitelně velmi ochotně zmáchal u vodního korýtka s fontánkami a omydlil v gigantickém bublifuku.

Lukáškovy druhé narozeniny byly naopak velmi rodinné a komorní. Docela zábavná mi připadla scénka s dortem, jenž jsme museli před oslavencem náhle schovat, protože si jeho otec zapomněl videokameru v autě. Zatímco jubilant se v dortu jen porýpal (není na sladké), náš Otesánek se chopil lžičky a sám zkrmil podstatnou část krémového řezu s jahodami. A pak s ním začaly mávat cukry. Luky protestoval jen velmi mírně, když mu (o devět měsíců mladší, ale o nic méně asertivní) Tom znárodnil zbrusu nové hasičské autíčko s vysunovacím žebříkem; naštěstí Tom rád hračky mění a spíš kouká, co nového se od Lukáška přiučit. Vzápětí se ukázalo, že také uloupil a ožižlal několik nektarín a jablko; banány jsme zachránili, ovšem proti protestům. Ještě dlouho do noci pak doma Tom lítal jako šús a spaloval tu kalorickou bombu.

	Zatímco oslavenec si hraje s vláčky, Tom se věnuje dortu.

Ovšem Hrocha dodatečně skolila moje chřipka, čímž nastal ve čtvrtek problém s plaváním - já ještě nedoléčená soplající, Hroch již nakažený, taktéž soplající - opravdu neměl s Tomem kdo jít, museli jsme vynechat. O víkendu jsme tedy zvolili mírný program vhodný pro marody. A tím se dostáváme konečně k tomu šití. Sid v sobotu ráno vzal Toma "na procházku" do Fry's, aby opatřili napájecí zdroj, který se nekompromisně odporoučel na našem serveru (tímto se omlouváme za krátkodobé přerušení dodávky obrázků, mejlů a dalších). Na odpoledne připadla krátká rodinná procházka se zastávkou na hřišti.

Tom je na hřištích poměrně soběstačný, dokáže si program vymyslet a na co nestačí, to řeší ukazováním (ty, mámo, mě vysaď na houpačku). Přátelsky jsme klábosili s tatínkem stejně staré holčičky, zatímco děti se batolily na miminčí prolejzačce. Stalo se to v okamžiku, kdy nás měl Tom oba (a my jeho) na dosah. Zamotaly se mu nohy a už ležel a kvílel. Pády jsou u nás na denním programu, ovšem když jsem juniora zvedla k obligátnímu ujištění, že to nic není, poplácání po zádech a opětovnému vyslání do prostoru, udělalo se mi mírně nevolno. Hlavně proto, že nebylo jasné, jestli ta spousta krve teče z nosu nebo z pusy. Mírné ošmudlání kapesníkem odhalilo, že zdrojem je relativně malá ranka na čele, nicméně jsme to zhodnotili na dva stehy - a vyrazili do nemocnice, přestože Tom jevil veškeré známky chuti nadále obcovat s houpačkami a prolejzačkou.

	Tom si hraje na prolejzačce - foceno krátce před tím, než na tomtéž místě upadnul

Duševně jsem se připravovala na pohotovost sobotního podvečera plnou lidí a několikahodinového čekání. Recepční cosi ťukala do počítače, trvalo jí asi dvě vteřiny, než zvedla hlavu a naznačila, že nás zaregistrovala. Ovšem než stihla doříct obligátní "Co si přejete?", spatřila Toma (jeli jsme rovnou z hřiště, takže Tom měl obličej stále jen zhruba otřený kapesníkem), hlasitě polkla a pravila, že hned zavolá dětskou sestru. Sestřička přišla za námi do čekárny obhlédnout škody a zhodnotit, jak urgentní případ jsme. Na řadu jsme šli téměř v zápětí - Tomovi se dostalo prvního pořádného umytí a vypláchnutí rány a nám ujištění, že doktor přijde hned. Hned trvalo asi dvacet minut, přičemž Tom učinil několik pokusů navštívit ostatní ordinace a kanceláře, přeformátovat tamní počítače, jakož i otevřít kyslíkovou bombu. Doktor nám nabídnul dvě alternativy zacelení rány - lepidlo, které se ovšem nesmí strhnout, protože pak už nejde obnovit ani šít - a nebo klasické stehy, které znamenají obtížné šití, ale zase vydrží. Vzhledem k Tomově temperamentu (a jeho věku, ve kterém mu nelze rozumně vysvětlit, že si na ránu nesmí sahat a strhávat obvaz) jsme zvolili metodu Frankenstein.

	Ani se nezdá, že náplast skrývá šest stehů.

Sestřička se pokusila aplikovat Tomovi na čelo znecitlivující krém. Obvaz s krémem měl zůstat deset minut na místě - vydržel přesně asi pět vteřin. Při druhém pokusu jsme rezignovali na slušné chování a prostě Tomovi požadovanou dobu drželi ruce. V tu chvíli jsme si gratulovali k rozhodnutí se stehy - i těch deset minut bylo dlouhých - čtyři dny bychom to nezvládli.

Následovalo zabalení juniora pevně do prostěradla, sestra zasedla k Tomově hlavě a doktor se chopil stříkačky s anestezií (aby čelo umrtvil pořádně na šití). Já jsem poskytla Tomáškovi lahev s mlíkem, a začínalo to vypadat jako děsná pohoda. Tom spokojený, doktor se sestrou pochvalně mručeli a Sid, který měl za úkol držet Toma, neměl vcelku co na práci. Ovšem pak dostal Tom sterilní roušku přes obličej (aby koukalo jen místo se stehy) a to se mu velmi znelíbilo. Většina vlastního šití nakonec probíhala tak, že já, Sid a sestra jsme seděli na Tomáškovi a doktor šil. Musím říct, že výsledek je velmi úhledný - rozhodně lepší než rozšklebená rána, s kterou jsme do nemocnice přišli. Ve finále Tomovi lípli na čelo flastr, čímž dokonali přeměnu partyzána s čistým průstřelem hlavy na obyčejné batole s odřeným čelíčkem.

Zdá se, že Tom na úraz zapomněl už na tom hřišti a utrpení v nemocnici poznamenalo spíš mě (noční můry o operacích) než našeho prďucha. Tomášek se nadále sápe po výškách, baští se záviděníhodným apetitem a celkově se jeví býti veselé mysli a pevného zdraví.

Copyright © 2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.