Číslo dvě 1. - 18. ledna 2005 Tom bude muset sdílet své místo na slunci - a nejen v tomto deníku

	A další je na cestě... znuděné Hroše si dumlá palec

Tento deníček je především pro ty, kteří dostali naše novoroční přání a ještě stále dumají nad tím, zda je vhodné "si to nějak vykládat" či nikoliv. Skutečně pro nás je na cestě mnohem důležitější věc, než pouhý letopočet s novým číslem na konci - Hroše č.2, neboli Tomův sourozenec. Doufáme, že toto dítko bude o něco méně zvědavé a vydrží tam, kde má být, až do začátku srpna.

	Občas si ale Tom užije i s oběma rodiči. Do toho jezírka u moře vstoupil natolik rychle a odhodlaně, že jsme nestihli zasáhnout

Co mě v tomto těhotenství zaskočilo, byl náhlý přesun z kategorie "jste mladá žena, nebude žádný problém" do kategorie "víte, máte už svá léta". Přijde mi to zcela absurdní - zvlášť proto, že pokud bych byla o čtyři měsíce mladší (tj. měla termín porodu ještě před dosažením 35 let), byla bych stále v kategorii první. Tím nechci nijak snižovat hodnověrnost statistických údajů, ani potřebu jakési - byť umělé - hranice, nicméně zvláštní mi to přijde. Byla jsem poměrně odhodlaná brát vše s humorem a moc si s tím hlavu nelámat, nicméně není mi přáno. Nevím, zda místní zdravotníci všichni vlastní akcie laboratoří dodávajících výsledky amniocentézy, nicméně mi zatím ani jeden nedokázal NEDAT školení o báječných výhodách tohoto invazivního zákroku. Sice na mě údajně není dělán nátlak ve smyslu, že bych byla nezodpovědná matka, ale argumenty, které obvykle končí optimistickým sdělením, že "se nemám bát, protože to nebolí", ve mně zvolna zesilují nutkání začít hystericky ječet.

	S nejoblíbenějším taťkou se dá dělat spousta zajímavých věcí

Už v první větě se totiž snažím vysvětlit, že bych se ráda pro zákrok, jenž může skončit potratem, rozhodla až v případě, že k němu bude nějaký závažný důvod -- tedy kromě mých pětatřicátých narozenin v březnu. Bohužel to nezabírá - obvykle musím sahat až k poněkud drsnějším metodám, aby si zdravotník povšimnul, že mám názor. Například na prohlášení typu, že amnio je přesnější než různé předchozí testy, se dotazuji, jestli mi zajistí 100% zdravé dítě. Na argument o nízkém riziku potratu se dožaduji zvěděti, jaké je toto riziko u ženy, která má za sebou jeden předčasný porod, a jestli v mém případě je skutečnost, že amniocentéza může způsobit několikadenní kontrakce a křeče, opravdu tak zanedbatelnou maličkostí. Ani na jednu z těcho otázek neexistuje příhodně optimistická odpověď, čímž dotyčné otrapy zaženu do kouta natolik, aby se chvíli věnovali něčemu jinému než úžasnosti amniocentézy. Zatím jsem svůj postoj k amniocentéze vysvětlovala porodní asistentce při první prohlídce; sestřičce, která mi vyjednávala alternativní vyšetření na genetice; recepční na genetice, která mi chtěla rovnou udělat termín na amniocentézu; genetické konzultantce; genetické laborantce a nakonec i samotnému nejvyššímu genetickému nadřediteli. Vzhledem k tomu, že mě čeká ještě hromada dalších poraden a vyšetření, přemýšlím, zda bych si svůj názor na aminiocentézu neměla nechat vytetovat na čelo. Třeba by mi to ušetřilo potřebu donekonečna opakovat, že se chci rozhodovat na základě nějakých faktů a nikoli pouhé skutečnosti, že "to pojišťovna přece bez problémů proplatí".

	Tom nevěděl, jestli si užívat péči o vlasy nebo se bát hučícího strojku.

S Hrošetem jsem zatím absolvovala ultrazvuk v sedmém týdnu, úvodní prohlídku, úvodní krevní testy a měření nuchální translucence. Poslední probíhalo právě na onom specializovaném genetickém pracovišti. Hroše už bylo asi taky otrávené z té spousty keců (opět hodinová "konzultace" - hádejte o čem...!) a než jsme se dostali na ultrazvuk, ustlalo si pěkně pohodlně s palcem v puse a odmítalo dělat na laborantku opičky. Ta do něj šťouchala, budila ho a nakonec mě poslala pořádně se napít, abych měla plný močový měchýř a bylo něco vidět. Ani v druhém kole netrpělivá laborantka neuspěla o moc lépe, takže nakonec musela povolat šéfa kliniky, aby nespolupracující mimčo obhlídnul odborník nejodbornější. Odborník pravil (kromě toho, že amniocentéza je bla bla bla...), že Hroše vypadá zcela normálně, a já mohla konečně odejít a zprostit Sida rodičovských povinností, které plnil již třetí hodinu.

	Nezdá se, že by ostříhání Tomovi způsobilo nějakou újmu.

Tomášek totiž již teď musí mladšímu sourozenci ustupovat. I on se chodí se mnou nudit k doktorům, což je zvládnutelné, pokud se jedná o patnáctiminutovou prohlídku či odběr krve, ale naprosto neuskutečnitelné v případě nějakých obštrukcí. První poradna s porodní asistentkou má trvat hodinu - ovšem díky skluzu proti objednaným termínům jsme nakonec byli na středisku asi dvě a půl hodiny. Část té doby Tom obluzoval sestřičky a část trávil se Sidem venčením se na parkovišti. Na genetice tomu bylo nejinak - až na to, že genetická čekárna má celkem šest židliček na čtyřech metrech čtverečních, z toho dvě židličky byly okupovány párkem s dvouletým odudlíkovaným hysterickým batoletem. Batole ječelo v kuse celou dobu, kterou jsme na tomto pracovišti trávili, což (nejen) Toma značně znervózňovalo. Nedokážu si představit, jak se při dlouhých vyšetřeních ještě starám o všetečného juniora, takže Sid musí hojně zaskakovat - a uvolňovat se na to z práce.

Tomáškovi to určitě nevadí - nadále dává najevo, že taťka je nejoblíbenější osobou naší skormné domácnosti. Večer obvykle zaznamenává každé vrznutí a okamžitě se řítí ke dveřím do garáže, aby následně visel Sidovi na krku jako klíště. Také mi přijde, že je spokojen, když s ním teď chodí plavat Sid (já si odmítám koupit těhotenské plavky a v normálních vypadám už jako idiot). Naštěstí se trochu umoudřilo počasí a oschla nám hřiště, takže i já můžu Tomovi malinko zpestřovat program. Také jsme snad konečně vyzdravěli z chřipek, můžeme chodit po návštěvách, na procházky se sousedovic chlapečkem a dokonce jsme absolvovali jednu narozeninovou párty - nicméně zdá se, že stále jsem jen "nudná matka".

Po dlouhých dohadech dostal Tom konečně nový sestřih. Sid a babička dlouho protestovali proti mému návrhu vzít to strojkem, ale Tomovy naprosto rovné vlasy jinak ostříhat nejde - pokud bych ho zastříhla (a vlasty neprostříhala do nějakého plastického střihu - tož chci vidět toho borce, který zvládne pečlivě a bez zubů ostříhat našeho Tomáška), tak bude vždycky vypadat jako obecní idiot - mohla bych to rovnou vzít podle pověstného kastrůlku... Zkrátka a dobře, Tom dostal stejný sestřih (strojkem) jako mívá Sid - a kupodivu nám nepřijde, že by to dopadlo tak zle. Naše poživačné dítě bylo v době stříhání zmítáno protichůdnými emocemi - strašně rád se nechává česat - což je přesně pocit při stříhání strojkem; na druhou stranu se bojí hlučných věcí. Výsledkem byla komická situace - Tom relativně nadšeně držel, ale do očiček mu občas vystoupily slzy strachu. Akorát nevím, jak stříhání řeší maminky holčiček - asi mi nezbývá buď doufat, že druhé hroše je opět chlapeček - a nebo si udělat nějaký kadeřnický kurs.

Copyright © 2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.