Vánoce a Silvestr 5. - 31. prosince 2004 o nedokonečné předvánoční dovolené, nesportovním prďuchovi, vánocích a konci roku

	Opatřeni miminem, kvalifikujeme se k návštěvám dalších omiminovaných šťastlivců (Ellen a Pája).

	Nám se poušť v Joshua Tree líbí. Tomášek je zjevně radši v domečku.

Nejsme blázni, abychom na dovolenou jezdili ve víru vánočních prázdnin, handrkovali se v zoufale přeplněných motelích a tlačili se s davy. Proto jsme naplánovali zimní dovolenou na týden PŘED vánoci. Velkolepý nápad počítal s výletem do Joshua Tree, k Hoover Dam a do Arizony - ještě stále jsem neviděla Meteor Crater a Petrified Forest. Někde cestou jsme chtěli navštívit mojí dávnou spolulezkyni Páju, t.č. sídlící kousek od Los Angeles a Richarda, virtuálního kamaráda v Las Vegas.

V sobotu jsme sbalili na všechny možné i nemožné eventuality a v neděli vyrazili na jih. Tom splnil očekávání, vydržel spát téměř až do Paso Robles. Tam jsme dali pozdní oběd a zkusili juniora utahat v místním parku. Bohužel to se zjevně nepodařilo, protože o hodinu později na křižovatce šestačtyřicítky a pětky už zase kničel. Chtěla jsem ho vzít do zázemí čerpací stanice, ale byla jsem bez šance - ze zadní strany budovy totiž najíždějí tankovat kamiony a Tom zcela nekompromisně zamířil směrem k těm nádherným velkým autům. Naštěstí ten nejčervenější a nejúžasnější truck parkoval hned na kraji, takže jsme ani nemuseli chodit daleko. Řidič s prořídlým chrupem roztál pod Tomáškovým pohledem a svěřil se, že má přesně takového vnuka a z kabiny vytáhnul další velikou atrakci - živé přátelské štěně. Tom byl zcela u vytržení a kdyby nudní rodiče netrvali na odjezdu, přešlapuje tam dodnes.

	Tomášek projevuje nespokojenost s kvalitou předvedené krajiny.

	V poušti nutno doplňovat tekutiny.

Zbytek štreky jsme se snažili Toma různě v autě zabavit, nakonec ale stejně zabrala až flaška mlíka. U Páji Tomášek zase trochu ožil - jevil zájem o kouličky na stromečku, o oheň v krbu (naštěstí za skleněnými dvířky). Malá Elen ho moc nezajímala - asi stále zastává názor, že dospělí se nemají co věnovat ležícím miminkům a mají si hrát s Tomem. Večer šel bez řečí spát, jak je jeho zvykem, ovšem v noci ho zřejmě rušila naše přítomnost (přiznám se, že Hrochovo chrápání by probralo k životu zřejmě i tisíce let starou mumii) a ve dvě spustil řev k neutišení. Nakonec spal zcela nevýchovně se mnou v posteli poté, co jsme hlučného otce dřevorubce vyhostili na podlahu do obýváku.

Dopoledne jsme se snažili Tomovi nějak zpříjemnit - procházka na hřiště, klouzačky, houpačky - doufali jsme, že juniora uondáme a bude chrupkat celou cestu k Joshua Tree. Kupodivu se to vcelku vydařilo - Tomášek prospal i šílenou dopravu kolem Los Angeles. Musím říct, že na jihu Kalifornie se skutečně jezdí jinak. V pětašedesátce všichni jedou osmdesát a více (u nás se překračuje v průměru tak o těch pět mil za hodinu), plech na plech, natvrdo, bezohledně. Když jsem se potřebovala narvat do odbočovacího pruhu, naivně jsem dala pravý blinkr a očekávala, že mě ostatní nechají zazipovat - ke své hrůze jsem během zlomku vteřiny zahlédla, jak se na Sida na místě spolujezdce řítí obrovský kotík, a vrátila se do svého pruhu na poslední chvíli. Musela jsem oprášit své prasácké způsoby z dob ježdění po Praze, abychom vůbec cestu přežili.

Nespokojenost začal Tom projevovat zhruba u Palm Springs - dotáhli jsme to až do Yucca Valley, kde jsme těžce hledali nějaké slušné obědoviště. Sizzler se zdál v té bídě jako dobré řešení, ale Tomášek byl setrvale protivný. V jídle se rýpal, vůbec jsme naše obvykle veselé a bezproblémové mimino nepoznávali. Zamluvili jsme pokoj v hotelu hned naproti, tento ozkoušeli přebalením prďucha a vyrazili Toma venčit.

	Ještě že je tu ta zídka, jinak bych si musel myslet, že mě chcete připravit o veškeré pohodlí civilizace!

	Já vím, že před domek nesmím bez botiček.

Čekali jsme, že dítko bude vděčné za krásy Joshua Tree - měla jsem představu Tomáška vesele se kulícího mezi kameny a ryjícího v písku, nicméně mládě usoudilo, že poušť je vysoce nebezpečná, a odmítlo opustit rodičovskou náruč. Přitom na hříštích lítá jak šús, všude vleze, ničeho se nebojí - ale holt pšíroda není nic pro něj. Největší radost mu udělal návrat k autu. Vášnivě ho otlapkával a celkově projevoval silnou příchylnost k jedinému známému bodu na cestě. Nechtěli jsme se vzdát tak snadno - odkvačili jsme i s kvílícím Tomem ještě na vyhlídku na Keys View. Opět vznikla srdceryvná scéna, kdy Tomášek nehodlal být odloučen od auta. Mírně ho uklidnila zídka vyhlídky - a s naprosto šťastným úsměvem se vrhnul k hliníkové lavičce, co trčela jak pěst na oko uprostřed pouště nádherně zbarvené západem. Tak nevím - asi z našeho dítěte roste barový povaleč, pro kterého je umělý vánoční stromek naprostým maximem divočiny, kterou je ochoten snášet.

Návrat do hotelu Tomovu náladu nevylepšil. My už jsme zvažovali různá brutální řešení (dáme si ucpávky do uší a ať si ječí), do toho se mě udělalo poměrně dost špatně. Absolvovali jsme ještě překvapivě dobrou večeři v nepochopitelně prázdné čínské restauraci a došli k názoru, že zatroubíme na ústup. Já vyčerpaná, Tom nešťastný a Sid otrávený, ceková nálada pod psa - ne příliš vhodná kombinace k trávení "kvalitního času s rodinou".

Ráno jsme zaveleli k úprku, nějak jsme ani nestihli snídani (kromě Toma, který dostal flašku s mlíkem do auta) a v poledne jsme opět přepadli Páju. Zašli jsme si kolektivně na oběd - nevím, jestli Tom pochopil, že se jede domů, ale poněku pookřál a myslím, že za celou dobu oběda nezafňukal. Následovalo něco jako film puštěný pozpátku... parkoviště s trucky, ječící Tom, večeře a venčení Toma v Paso Robles, a poslední hodinu moje kašpárky v autě, abychom dojeli bez sirény houkající na zadním sedadle.

	Junior si vybírá vánoční stromeček

	Kola je třeba periodicky kontrolovat, jestli neupadla.

Připadala jsem si trochu jako magor, když jsem vybalovala proviant zabalený na přibližně desetidenní cestování, z kterého jsme použili nepatrný zlomek. Zbývalo zavolat sousedce, že nemusí vybírat poštu (zapomněli jsme ji odhlásit, takže jsem se musela ztrapňovat před výletem u sousedů), oznámit Matesovi, aby se neobával o osud našich popelnic (tento měl za úkol přijet popelnice po svozu uklidit), napsat Richardovi, že nepřijedem, zavolat mojí lékařce a tak dále. Následující den Tomáškovi vyrašil sedmý zub a o pár dní později ještě další - tak máme ještě stále naději, že jeho nesnesitelnost pramenila z bolestí dásní a ne z nenávisti k přírodě.

Sid se vrátil na pár dní do práce, ale i tak jsme stihli poměrně zavčasu různé vánoční přípravy. Výlet na stromečkovou farmu se letos odehrál v nádherném slunečném dni. Toma procházka mezi stromky nezajímala - stále hledal "brm brm" a jakmile opětovně spatřil naše auto, byl k neudržení. Takže my jsme nakonec seděli na kládě a hleděli do kraje, zatímco batole se prohánělo po prašné cestě a otlapkávalo zaparkovaná auta. Vánoční idylka jako hrom.

Díky Tomovi a jeho tvrdému prosazování tří procházek denně už známe snad všechny sousedy v naší čtvrti. Také jsme stihli okouknout všelikou vánoční výzdobu - od nulové až po obrovské nafukovací Santa Clause či svítící pohyblivé drátěné soby. Rozhodli jsme se pro střízlivou jednobarevnou neblikající linku kolem domečku. Toma na celém montování nejvíce zaujal žebřík. Skutečně jsem nečekala, že dítě, které chodí sotva dva týdny, dokáže vylézt takovou rychlostí na tenkou šprusli hliníkového žebříku. Výborná situace - Sid nahoře, dolů nemohl, protože by šlapal Tomovi po ručičkách a Tom celý nadšený, kam to vylezl. Asi rodinná dispozice ke zdolávání výšek.

	Sláva. Naše dítě objevilo kouzlo bahnitých kalužin.

Byli jsme tedy připraveni, vánoce mohly vypuknout. V předvečer Štědrého dne jsem balila dárky pro Toma a nechala balicí papíry v obýváku s tím, že kdyby Sid chtěl něco zabalit, tak má možnost. Šokoval mě odpovědí, že on už má zabaleno. Docela to přispělo k předvánočnímu napětí - vánoční papíry (pod heslem "jsou potřeba jednou za rok") jsem měla uložené na nepříliš pravděpodobném místě a tudíž jsem si byla dost jista, že je Hroch nemohl najít. Navíc jsem si ani nepamatovala, že by se dožadoval mé asistence (přinést nůžky, najít izolepu a tak), takže jsem skutečně měla nad čím dumat.

	První vědomé setkání s nazdobeným stromečkem (vloni byl Tom, pravda, jen ležicí mimino).

Na Štědrý den se objevil jeden malý zádrhel - neměli jsme okurky. Docela ráda jsem si udělala výlet k Dittmerovi, německému řezníkovi, který má dobré (klasický americký lák mi nechutná) - bez Toma ječícího na zadním sedadle to bylo vskutku vánočně osvěžující. Navíc Dittmer není politicky korektní a tak mi dokonce popřál veselé vánoce - příjemná změna proti vymytým mozkům ve velkých obchodech, kteří se bojí popřát něco konkrétnějšího než hezké svátky (aby náhodou přáním všeho dobrého neutlačovali někoho, kdo vánoce neslaví). Také jsme byli na vycházce, a po vzoru pejska a kočičky jsme upatlali bramborový salát. Měli jsme představu něčeho dobrého, vhodného pro miminka. Tom nakonec stejně z celého salátu pečlivě vybíral brambory, tak si nejsem jistá jestli dietnost byla k něčemu, nicméně salát byl dobrý. Ani jeden jsme neměli chuť na rybu, měli jsme netradičně šunku.

	Napětí při rozbalování

První pohled pod stromeček vyřešil velkou záhadu - nemusela jsem se ptát, které jsou moje dárky - byly to ty zabalené ve veselých květinových vzorech papírů, které používáme na narozeniny a svátky. Tím se také vysvětlilo, proč Sidovi nechyběly moje pečlivě zasuté vánoční papíry.
Tomovi se vánoce zcela zjevně líbily, ale tvářil se velmi obezřetně a zkoumavě přihlížel, jak mu dárky rozbalujeme z bezpečí rodičovské náruče. Také chodil a žádal podrobné objasnění funkcí našich darů a zřejmě, aby nám to nebylo líto, pohrál si postupně i se všemi našimi věcmi (ovšem např. s obrovským atlasem světa mu nebylo této radosti dopřáno). Pak ovšem vyhrálo velké auto a my jsme strávili část večera asi jako všichni rodiče malých dětí - seděli jsme na gauči, popíjeli a koukali, jak se prcek raduje. Nakonec jsem musela asi půl hodiny číst Tomovi novou knížku - je z jeho oblíbené edice Happy Baby. Tomášek listuje stránkami, nad každým obrázkem se diví a tázavým "hele?" se dožaduje datailního popisu obrázku. Usoudili jsme, že zážitků má dost a nijak netlačili na rozbalení ještě dalšího auta (k dvěma autům a dvěma knížkám, které už měl) - to mu zůstalo pod stromkem až skoro do Silvestra a myslím, že jsme dobře udělali. Měli jsme pro něj zážitek na kousek odporného deštivého dne - poslední auto je "míchačka" - s tím, že vlastní míchací buben se dá z podvozku jednodušše sundat a mimi má rázem soudek s víčkem. Při Tomově obsesi s otvíráním všech možných piksliček a tubiček naprosto úžasný dar - konečně něco, čemu jde víko bez potíží sundat i nandat zpět.

	Tom si moc rád nechá číst z knížky ... to je koza, dělá mééé.

Od Toma jsme také dostali vánoční dárek - na Štědrý den se začal dožadovat lžičky a od té doby se snaží krmit sám. Ne, že by to mělo nějaký nutriční efekt, nicméně doufám, že časem bude již zcela samoobslužný a mě ubyde ládování dravé zvěře - a zbude mi na práci "jen" očista širého okolí.

	Veliké auto se sklopkou. Brrrm!

Najít nějaký podnětný, nebo alespoň jakž takž zábavný program pro Toma se stalo noční můrou vánočních prázdnin. Na Boží hod bylo ještě krásně, takže Sid s Tomem zvládli společenskou povánoční procházku s Matesem, Bárou, Šimonem a Matoušem, ale od šestadvacátého prosince je kontinuálně hnusně - zima, ledový vítr, déšť a nepříjemně lezavo. Dětská hřiště jsou plná vody, parky zabahněné, takže občas s Tomem vyběhneme před barák, on s bojovým pokřikem "hele?" jde a začně plácat do první louže, čímž se zleje od hlavy až k patě a jdeme zase domů. Dále jsme byli plavat, po různých návštěvách a ze zoufalství i v Montereyském akváriu. Bohužel zabavit děti v moc pěkné dětské expozici napadlo dalších několik tisíc lidí - k miminčí části se nedalo v podstatě ani protlačit a skutečně nás nebavilo neustále Toma bránit před většími dětmi vynervovanými klaustrofobními rodiči. Naštěstí byl Tomášek unešen i normálními výstavkami - barevné hýbající se rybičky a podmořský svět jej fasicnovaly skoro stejně jako světelná reklama promítaná na podlahu.

	Toma fascinují rybičky v Montereyském akváriu.

Tomáška docela baví i nakupování. V samoobsluze má nejraději oddělení s ovocem a zeleninou - chodí od jednoho k druhému a ukazuje - musíme mu říkat, co je co, a hledat "pupíky" (ťopky a jiné nepravidelnosti). Už je docela poučen a poté, co mu spadla na hlavu velká brambora, ani tak často nevytahuje spodní kousky z pyramidy. Ovšem ve všech ostatních odděleních musí být uvězněn ve vozíku - jinak vyklízí věci z regálu, odjíždí ostatním nakupujícím s vozíky a celkové působí zmatek a národohospodářské škody. Odmítá se vodit za ručičku, žádá lítat mezi regály a vůbec ho nevzrušuje, že ztratil rodiče z dohledu. Když jsem jej chtěla vytrestat a schovala se mu za sloupek, našel si bez zaváhání mladý čínský párek a s okouzlujícím úsměvem jim vysvětlil, že jsou mu děsně sympatičtí a že od teď bude nakupovat s nimi. Musela jsem vylézt a přiznat se k vlastnictví veselého blonďatého dítěte dřív, než Číňani způsobili poplach. Prý je absence strachu projevem toho, že dítě vyrůstá v bezpečném milujícím prostředí, nicméně začínám vážně uvažovat o trochu pevnějších projevech lásky (například o tom, že si pořídíme vodítko na dítě).

	Veselý Silvestr!

Na Silvestra jsme byli u přátel - Tomášek se záhy rozkoukal a bez rozdílu obšťastňoval všechny tety a strejdy svou přízní - tj. voděním za tlapku k zajímavým zákoutím, ukazováním autíček a plastikových trubek (hodný strejda mu půjčil hračky nejzajímavější - zbytky ze stavby). Rozbil jednu vánoční kouličku (pak na to chudák nechápavě koukal - doma koule nevedeme), otlapkal velmi intenzivně akvárium, vylezl do půlky žebříku, sáhnul si na plamínek svíčky - a nakonec v jedenáct konečně usoudil, že je toho vzrůša na něj moc a uložil se ke spánku. Trochu ho probraly petardy, ale protože tety se nadšeně ujaly chování miminka (jejich "miminka" si v patře pouštěla filmy a chodila jen občas nafasovat nějaké občerstvení), neměl z toho žádné trauma. Kvičel při nakládání do auta (asi mu trochu pršelo na hlavu cestou ven), ale pak zaspal příjezd domů i ukládání do postýlky a chrupkal do svých obvyklých osmi třiceti. Oslavu bych se tutíž nebála označit za úspěšnou.

Copyright © 2004-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.